Main Menu
User Menu

Berlín 2015 - Cestovní report

Úvod




Ve dnech 6-10.5.2015 se konal náš společný výlet po stopách bitvy o Berlín a celkové nacistické krutovlády nad hlavním městem Německa. Co do počtu dní i přeživších členů to byl výlet menší než Normandie 2014, ale to nám na chuti a množství shlédnutých zajímavostí rozhodně neubralo (navíc ve 4 lidech jsme dokázali poměrně promptně řešit krizové situace typu "čekám až to tam bude prázdné, abych si to vyfotil a nějakej kokot mi tam vleze Very Happy").



Cesta tam...




Z Hobitína, eh, čo to táram, z Prahy, jsme vyrazili (někteří osvěženi dnem v práci) kolem páté večer, a protože Berlín je co by kamenem dohodil a zbytek dojel monstr-truckem, byli jsme po šesté v Ústí na benzínce, oblíbené to zastávce většiny mých výletů tímto směrem, a v půl desáté jsme již kroužili okolo výstavních, či lépe vystavujících se, Berlíňanek. Ačkoliv byl hotel v podstatě v centru, pár minut pěšky od většiny atrakcí typu Tiergarten či Brandenburská brána, v popisce se nijak nezmiňovali o bohatém nočním životě, který je na chodnících a v potemnělých ulících kolem hotelu veden. Nezalekli jsme se však lepých děv (i chlapců v přestrojení za ženy) a ve dvojicích jsme se vydali zjišťovat detaily ubytování a zejména parkování. To nakonec vyšlo zcela krásně přímo na dvoře hotelu, takže o pár minut později jsme opustili ruch velkoměsta a zabublali s našim monstrem na dvorek a urychleně do postelí. Před večerníčkem proběhla ještě strategická porada o množství sil, které si krátká, leč podvečerní cesta, vybrala na mých souputnících, neb hned první den měl být zdaleka nejnabitější. Jak se zdálo, nikdo se nevzpíral a původní program tedy doznal jen malých úprav vzhledem k optimalizaci trasy, nikoliv však co do obsahu toho dne. Ukonejšen pohledy na utrpení Němců u Stalingradu, které toho dne, zřejmě v připomínce blížícího se výročí konce války a nutnosti připomenout, že nacistické Německo bylo obětí, nikoliv agresorem, vysílala německá N24, jsem upadl do bezvědomí.


Čtvrtek 7. 5. 2015




Abychom si ráno mohli přeci jen trochu přispat, domluvili jsme se na změně trasy a začátek našeho studijního pobytu se tedy více než symbolicky odehrál v prostorách koncentračního tábora Sachsenhausen v Oranienburgu, zhruba 30 km severozápadně od centra Berlína. Cesta skrz Berlín proběhla navzdory mrakům sebevražedných cyklistů bez větších obtíží a krátce po plánovaném příjezdu, tedy na 8:30, kdy se tamní prostory otevírají, jsme dorazili na parkoviště. Navigace po cestě je dostatečná, pokud jste v Německu za tímto účelem nebyli, stačí hledat bíle cedule s trojící křížů a nápisem "Gedenkstätte". Koncentrační tábory mají v němčině zkratku KZ, takže i to jistě v hledání pomůže.


Vstupné je do všech státem spravovaných míst spojených s druhou světovou válkou v Německu zdarma, takže v žádném z památníků na koncentrační tábory se nic neplatí.


Tábor Sachsenhausen byl místem, kde byla vězněna řada osob zejména pro své politické názory, ale i mnoho těch, kteří se do společnosti kontrolované nacisty nehodili pro svou sexuální orientaci nebo náboženskou víru. Táborem prošli (a mnozí zde zemřeli) přestavitelé českých vysokých škol, pozatýkaní v rámci odvety za demonstrace po pohřbu Jana Opletala, zabitého nacisty v listopadu 1939. Mezinárodní den studenstva 17. listopadu připomíná právě události toho ponurého podzimu 1939. Mezi dalšími známými vězni KZ Sachsenhausen byl i Antonín Zápotocký, náš pozdější komunistický prezident. Nehostinný tábor s tvarem do trojúhelníku je nezaměnitelný a měl zásobovat německé hlavní město pracovními silami a cihlami a stavebním materiálem z největší továrny tohoto druhu - práce vězňů měla pomoci přebudovat Berlín do hlavního města Třetí Říše - Germánie. Z této utopie byli Němci naštěstí brzy vyvedeni bombardéry RAF a síly tak byly potřeba jinde. Časem v táboře vznikly specializované dílny, ve kterých hodináři opravovali hodinky popravených Židů, a kde se také falšovaly bankovky (velmi barvitě o tom pojednává kniha Ďáblova dílna), zejména libry. Po válce si tábor "vypůjčili" Sověti aby zde věznili příslušníky Werwolfu či své politické odpůrce. Několik budov bylo zachováno jako památka na nelidský způsob, jakým vězni museli žít, zbytek budov je zachován pouze v obrysech na zemi. Po obvodu tábora zůstala zachována zeď a strážní veže, popraviště i zbytek kremačních pecí v místě, kde docházelo k popravám vězňů a kde se nacházejí masové hroby. Po zhruba dvou hodinách jsme toto ponuré místo opustili a vydali se na další cestu.


Přesun na letiště Gatow, kde se nachází letecké muzeum, byl zpestřen zhruba devítikilometrovou "štau" na dálnici, která končila přesně v místech, kde jsme z dalnice odbočovali, ale ani to nám nedokázalo sebrat chuť do dalšího poznávání. Prostor bývalého letiště je obklopen (a pomalu požírán) sídlištěm rodinných domků, takže kličkování uličkami kolem školy, školky a řady domů nijak nenapovídá, že o pár metrů dál najdete úžasné vojenské muzeum, ve kterém strávíte s chutí i několik hodin. Letiště, které si největší slávu vydobylo během blokády Berlína jako jedno ze tří letišť, kam nonstop proudily letouny zásobující Západní Berlín, je nyní tichým koutem, kde se shromáždila letecká a protivzdušná technika Východu i Západu. Najdeme tu tedy mix všech možných letounů sloužících v SRN i NDR, ale i z dob Luftwaffe či první světové války. Část je umístěna ve třech krytých hangárech, část se nachází na otevřeném prostranství u vchodu. Ačkoliv se prostor výrazně zmenšil oproti roku 2006, kdy jsem toto letiště navštívil poprvé, letadla byla stažena z prostoru vzletové a přistávací dráhy, z pojezdových drah a okolí blíže k hangárům a vchodu, představa, že tam strávíme méně času, byla mylná. Po třech hodinách skutečné ostrého přesunu podél exponátů a několika vybitých baterií do foťáku bylo patrné, že ještě hodinka či dvě by se zde s chutí strávit daly, ale to nám již přísný velitel programu, tedy já, nedovolil, bylo na čase kopnout do všech šesti litrů našeho motoru a vyrazit dál.


Na druhé straně vodní plochy od Gatowa se nachází rekreační oblast Wansee - jméno, které navždy zůstane poskvrněno konferencí o konečném řešení židovské otázky. Právě zde, ve vile na břehu jezera Grosse Wansee se za účasti řady čelných pohlavárů nacistické mašinerie rozhodlo o systematické likvidaci Židů z celé okupované Evropy. Původní vila, opět přístupná zdarma, nabízí formou velkoplošných informačních desek cestu do historie nenávisti vůči Židům v Německu, kroky Německa v druhé světové válce, popravy a mučení, až po koncentrační tábory. Zachována je místnost, kde se nacisté sešli k řešení židovské otázky. Po zhruba hodině vycházíme ven na vzduch, kvetoucí rododendrony a šeříky tak těžce kontrastují se svinstvem, se kterým jsme v tomto pohledném domě na břehu jezera s loďkami byli konfrontováni. Bleh !


V pozdícím se odpoledni vyrážíme zpět do Berlína, nad osudem dalších dvou bodů programu se vznáší otazník. Znaveni, hladovi, zastavujeme na benzínce a jdeme se shánět po "italském" nástavci na plynovou hadici, abychom dotankovali náš přepravní prostředek. Šprýmař-prodavač se nenechal zaskočit a vytáhl na nás celou krabici plnou nástavců, takže to na chvíli vypadalo, že o zbytek večera máme postaráno, leč šofér nezklamal a napoprvé vylovil ten správný. Nám se naskytl příjemný pohled na nedaleký Burgerking, který v právě postupujícím dešti skýtal dobré místo na vyřešení hladu. A tak se i stalo. Hlad ustal, déšť ustal, a bylo rozhodnuto pokračovat v původním plánu, tedy navštívit ještě nedaleký Olympijský stadion, nacistickou to velkostavbu, nedaleký britský vojenský hřbitov, a pak citadelu ve Wansee, místo jednoho z posledních bojů v Berlíně.


Olympijský stadion je rozhodně lepší navštívit přes den, nikoliv s pozdícím se večerem, kdy už leckde narazíte na zavřené dveře, ale i tak člověk jasně vnímá tu monumentálnost prostoru a při troše představivosti se na budovách opět objeví rudé prapory se svastikami, jako tenkrát v roce 1936. Stadion má řadu parkovišť po celém obvodu, mně se ale nejlepší jeví parkoviště u věže, na kterou se dá (v otvírací době a za poplatek) vyjet výtahem a pokochat se rozhledem. Přímo před touto věží je parkoviště, takže není problém s autem. Můžete ale zaparkovat i z druhé strany stadionu a celý komplex sportovišť si projít, rozhodně tím strávíte několik hodin času, komplex je opravdu rozlehlý. Vše co jsme v té době vidět mohli, jsme viděli, a přesunuli jsme se k nedalekému hřbitovu RAF.


Že pečlivě upravený britský vojenský hřbitov bude ležet přímo v Berlíně, kde britští vojáci přímo nebojovali, může být pro někoho překvapující, ale stačí ta tři známá písmena - RAF, britské královské letectvo, aby bylo vše jasné. Hřbitov je místem posledního odpočinku téměř 3600 letců RAF a dalších několika stovek poválečných mrtvých z řad britské okupační správy. Ne nadarmo se hned na úvodní ceduli píše, že ztráty RAF činily 44 % a průměrný věk letců padlých činil 22 let - po krátkém hledání nacházíme kluka z Austrálie, který zemřel 12.10.1944 ve věku 19 let. Další, který padl na Vánoce 1943, ve věku 20 let. Britové, Australné, Novozélanďané, Poláci... tak jak už je u britských hřbitovů zvykem, pečlivě upravený hřbitov, vyrovnané řady náhrobních kamenů... spolu se zapadajícím sluncem jistě velmi silný zážitek uctění těch, kteří po nocích bojovali za naši svobodu v záři světlometů a v drtivé palbě německé protivzdušné obrany.


S chýlícím se soumrakem jsme přejeli k nedaleké citadele ve Špandavě (Spandau). Citadela byla za války centrem německého výzkumu chemických zbraní a když kapitulovala do sovětských rukou, neměli vojáci Rudé armády ponětí, co se skrývá před nimi a že ti "civilisté", kteří se tu vzdávají, patří mezi vědecké špičky v oboru... Řada z nich byla po objasnění stavu věcí odvezena do Sovětského svazu, ale na rozdíl od řady svých kolegů z jiných oborů německé (vojenské) vědy odmítli spolupracovat na poválečném výzkumu pro Sověty. Nedaleký most se stal klíčovým přechodem pro civilisty a zbytky vojáků, kteří se v noci z 1. na 2. května pokusili probojovat z centra Berlína směrem na západ, k Američanům, jen aby zjistili, že Berlín je neprodyšně obklíčen sovětskými jednotkami. Zhruba hodinová procházka po cihlových zdech špandavské citadely vzbuzuje údiv už jen nad počtem cihel, které musely být na tuto impozantní stavbu použity, a nadcházející tma končí náš první den v Berlíně.


Posledních několik křižovatek, mrknutí (velmi) vysoké prostituky (či spíše prostituta) a jsme na útulném dvoře našeho hotelu. Usínám při sledování dokumentu o generálu Pattonovi, od jeho působení v bahně zákopů první světové války až po dramatické zimní dny bitvy v Ardenách. O německých zvěrstvech, Berlínu, konci druhé světové války, se opět na N24 nedozvím nic.

KZ Sachsenhausen

Rodina Pershingu v muzeu v Gatowě

Vila ve Wansee

Věž olympijského stadionu

Britský vojenský hřbitov Berlín
URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#532983Verze : 21
MOD

Pátek 8.5.2015




Vstávat, je ráno... Ale já mám ještě noc! Ale je výročí konce druhé světové války v Evropě (a zítra taky!) Aha, tak to jo...
Rozlepuji oko, a s vědomím, že nás čeká den "zu fuss", pěšky, radostně vyskakuji z postele, dopadám na své unavené a bolavé nohy (Gatow je opravdu velké letiště, ono se to nezdá, ale...) a říkám si, jestli už na to nejsem starej...
Posilněn dávkou slunce, které se rozhodlo nám být příjemným společníkem po celý den, určuji směr k Braniborské bráně, je půl osmé ráno. Naše okolí vypadá za denního světla o trochu lépe, je tu živo, všude samý kebab, sem tam občas sexshop či kasino, je vidět, že jsme skutečně v té lepší čtvrti. Přecházíme první most, a ukazatel nás nabádá k zaručeně krátké odbočce k muzeu německého odporu na Stauffenberg Strasse. Dům, ve kterém se nacházelo poslední velitelství armády obleženého Berlína, velitelství pozemní armády (Heeru), je zároveň místem, kde byl popraven Stauffenberg a další, kteří se pokusili zabít Hitlera 20. července 1944. Dům je nyní muzeem, ale vzhledem k našemu časnému příchodu (bylo otevřeno až od 9:00) fotíme nádvoří (místo popravy), pamětní desku a bývalou Bendlerstrasse, nyní Stauffenbergstrasse, podél budov současného ministerstva obrany, se vracíme k Landwehr kanálu. O blok dále další ukazatel slibuje památník vojákům Bundeswehru... míjíme řadu velvyslanectví, slovenské, italské... na rohu Hirosimastrasse pak budovu japonského velvyslanectví. Odbočujeme vpravo a skrze park Tiergarten přicházíme k Siegsäule, soše vítězství. Pro mnohé je tato socha spojená s Loveparade, monumentální taneční akcí, která se naposledy konala v Berlíně v roce 2006 a snad na všech fotografiích a letácích nesmí Siegsäule chybět. V roce 2006 jsme tam byli, a popravdě mi to tak trochu chybí. Kolem Siegsäule teď ale proudí nekonečné počty aut, pěších i cyklistů, a tak se snažíme prokličkovat na druhou stranu, kde se pod stromy skrývají sochy Albrechta Theodora Emila von Roona, Helmutha Karla Bernharda von Moltkeho a zejména Otto von Bismarcka.


Pokračujeme ulící 17. Juni (název ulice připomíná německé povstání z roku 1953, krvavě potlačené Sověty) k sovětskému památníku, který stojí pár desítek metrů od Brandenburské brány. Dvojice tanků T-34, dvojice mohutných 152mm děl, památník nesoucí jména gardistů padlých při dobývání Berlína. Je osmého května, západní svět slaví konec války v Evropě. U památníku už leží mnoho věnců od spolků veteránů, politických stran i státních představitelů. Lidé nosí květiny, přichází celá třída dětí položit nějaký ten karafiát k památníku. Lidé mluví německy, ale najdou se mezi nimi i rusky mluvící.


Po krátkém zastavení jdeme dále, pár fotografií Brandenburské brány "zezadu" a stáčíme se vlevo, k budově Reichstagu. Všude jsou policejní zátarsy, ploty, zelený prostor, kde se přes den dá piknikovat, je oplocen a uzavřen. V blízkých budovách německé vlády a kancléřky Merkelové se chystá jednání o osudu afrických imigrantů... Procházíme kolem budovy Reichstagu, kterou známe z nespočtu fotek, včetně té několikrát inscenované se sovětským vojákem vztyčujícím rudý prapor nad zničeným a dobytým Reichstagem. Okolí se změnilo, již zde nestojí trosky vozidel, nějaká ta děla, mrtvoly bojovníků... krátery byly zasypány, kolem Reichstagu vyrostla řada administrativních budov, ale přesto se člověk nedokáže ubránit představám, jaké to tady před 70 lety muselo být peklo, v agonii umírající Říše. Přecházíme most směrem k hlavnímu nádraží, krásné a velmi moderní budově Deutche Bahn, kde se ale nejezdí, bo strojvedoucí stávkují... Škoda, ale budova je to skutečně ohromující. Podél nábřeží se stáčíme doleva a fotíme Moltkeho most, přes který Sověti útočili na posledních pár set metrů k Reichstagu. Ani se nechce věřit, že to, co jsme ušli za pár minut, stálo tolik lidských životů a tolik bojů... Přes Moltkeho most se vracíme k Reichstagu a na lavičce pod stromy na chvíli vypínáme, znaveni první částí našeho pochodu i neodbytným sluncem.


Je na čase vydat se dál. Podél Reichstagu, skrze Brandenburskou bránu se dostáváme... do pekla. Všude je tolik turistů, že pomalu není kam šlápnout. Navíc prostor před branou "zkrášluje" jakási "umělecká" výstava kusů koní... no, dobře. Nemusím rozumět umění, takže pár fotek Brandenburské brány "zepředu", vyfotit hotel Adlon a rychle pryč. Za hotelem zahýbáme vpravo na Wilhelmstrasse, podél britské ambasády. Moderní budova je zde tak nějak nepatřičná, ale není ošklivá. Všude okolo stojí relikty Třetí říše - vytahujeme historickou mapu a dumáme nad tím, co která budova skrývala během těch několika let "tisícileté" říše. Zahýbáme opět vpravo a dostáváme se k židovskému památníku, který je plný turistů. Ech. Rozhlížíme se, stojíme v prostoru "nádvoří" nového říského kancléřství. Místo, kde se nacházel Hitlerův bunkr, jeho poslední dny a nakonec i čarodějnice 1945, je nedaleko. Z logických důvodů není toto místo nijak "propagováno", prostory připomíná jen informační cedule, srovnávající půdorys bývalého kancléřství a současnou zástavbu. Odplivnu si do míst, kde snad tehdy leželo Hitlerovo tělo, a jdeme dál. S mramorem z Říšského kancléřství se opět brzy shledáme... Procházíme moderním nákupním centrem, které vyrostlo kolem Leipziger Platz a stáčíme se opět doleva, zpátky na Wilhelmstrasse, kolem sídla Bundesrat. Na rohu začíná jedna z dominantních staveb této "vládní" ulice - ministerstvo financí. Budova ale vznikla jako Reichsluftfahrtministerium, Göringovo ministerstvo letectví. Nacistická stavební megalomanie v plném proudu, ve své době největší kancelářský komplex světa. Opět stačí trocha představivosti a na stěnách a sloupech se objeví říšské orlice a další insignie Třetí říše. Přes ulici od ministerstva se nachází půjčovna trabantů, můžete si tedy Berlín projet stylově v prskajícím dvoutaktu, či pomocí nedalekého balónu provést krátký výstup nad celou oblast. Je poledne, hlad se hlásí a tak radši volíme stánek s bratwursty přímo na křižovatce u ministerstva, a byla to dobrá volba!


Přes křižovatku prohlížíme zbytky zdi, které ohraničuje prostor Muzea teroru. Prostor, kde stály budovy velitelství Gestapa a dalších represivních složek Třetí říše, je nyní muzeem pod otevřeným nebem (budovy byly poškozeny leteckým bombardováním a strženy), od mé poslední návštěvy přibyla i budova, která rozšiřuje toto muzeum o další část. Dvě hodiny trávíme historií represivního aparátu Třetí říše, jeho nejvyznamnějšími členy, opět znovu a znovu se pozastavujeme nad absencí zmínky o Československu coby jedné z prvních obětí nacistického režimu a důležitou rolí, kterou sehráli naši stateční parašutisté při atentátu na R. Heydricha. No, necháme holt Němce v tvrzení, že válka začala až 1. 9. 1939 přepadením Polska, a potěšeni vědomím, že to byli právě "naši", kteří zastavili jednoho z klíčových organizátorů německé represe, procházíme zbytek muzea. Ještě několik fotek venkovního prostoru a vydáváme se dál.


Ne že bychom tam vysloveně chtěli, spíše je to po cestě... tak se prodíráme davy turistů (je zajimavé, že muzeum teroru tolik lidí netáhne, proč asi...) směrem k slavnému Checkpoint Charlie. Právě opouštíte americký sektor, hlásá cedule. Místo z jedné mediálně asi nejznámější konfrontace Studené války, kdy proti sobě stály americké a sovětské tanky, je tak nechutně přelidněné, že se s klidnou duší pouštíme dál a vracíme se k ulici Unter den Linden. Ulice je rozkopaná, davy turistů se tlačí po dočasných chodnících mezi výkopy, takže nic moc, ale nakonec se nám podaří prodrat se kolem Humboldtovy univerzity k Neue Wache, a pak k budově muzea německých dějin. Je krátce po druhé hodině, mámě dobrý čas. Muzeum je několikapatrové a zahrnuje celé dějiny oblasti Německa, od prehistorických vykopávek až po sloučení rozděleného Německa v roce 1990. V šatně odkládáme batožinu a vyrážíme mezi panely a vitrínky se sbírkami. Po "základní" výstavě nás ještě čeká speciální výstava věnovaná Německu po skončení druhé světové války, a vypořádání se se zločiny nacismu. Výstava je poněkud strohá a je rozdělena podle jednotlivých zemí, které nacisté během svého běsnění po Evrope okupovali. Jsou zde zachyceny vzpomínky jedné osoby z dané země, nějaké dobové materiály, zachycující dúležité okamžiky krátce po skončení války. Popravy nacistických kolaborantů, návraty nuceně nasazených. A pak Československo. A co byste řekli. Ano, nucené vysídlení Němců. Průvodkyně, provázejcí japonské turisty, se snaží zachovat objektivitu, ale vzhledem k naučenému textu se to moc nedaří. Japonci zarmouceně kroutí hlavou, když se dozvídají, jak nebozí Němci mohli mít jen tolik a tolik kilogramové zavazadlo. Škoda, že se tu nemluví o těch vyhnaných Češích z obsazeného pohraničí. O těch vraždách z roku 1938, ale i celé doby Protektorátu. Kde jsou Lidice, Ležáky? Kde jsou ti studenti ze Sachsenhausenu? Vše zapomenuto, Němci jsou obět. Odcházím zhnusen.


Tři hodiny utekly jako nic a před námi je "volný" večer... dnešní program byl vyčerpán, stejně jako my. To nám ale nebrání dojít přes Museeinsel na Alexanderplatz... tam stojí známá televizní věž, jedna z dominant Berlína, a byl by jistě hřích tam nezajít. Původně byla plánována i večeře v tamní restauraci, ale tu je třeba rezervovat dostatečně dopředu přes web, v pátek večer je naprosto vyprodáno. Volíme tedy alespoň cestu na vyhlídkovou "palubu"... Výhled z 200metrové výšky bere dech (a nohy bolí o to víc, když vidíme, co jsme všechno dnes prošli). Obejdeme si to celé dokola, a pak nezbývá než si dát sešup výtahem dolů a začít plánovat cestu do hotelu. Na Alexplatzu si ještě nakoupíme nejake poživatiny na další dny, pak skočíme do metra, a zjistíme, že ačkoliv je zastávka přímo před hotelem, je to jedna ze dvou tras, kde zrovna probíhá rekonstrukce, a tak musíme vystoupit dříve. Nakonec se z toho stala další zhruba hodinová vycházka, a tak do hotelu přicházíme se setměním zcela znaveni. V nohou zhruba 18 km městského pochodu, usínám aniž bych tušil, co že si to pro nás tentokrát připravila N24.

Bendlerblock

Bismarck

Sovětský památník ulice 17. Juni

Pohled z Moltkeho mostu na Reichstag

Braniborská brána ... a koně ... teda kusy koní ...

Památník Holocaustu

Tady někde byl Hitlerův podzemní bunkr ...

Budova německého ministerstva financí

Topografie teroru - místo bývalého velitelství Gestapa

Checkpoint Charlie je spíše výsměchem než historickým místem ...
URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#532997Verze : 4
MOD

Sobota 9. 5. 2015




Au.
No jo, kdyby Pán Bůh chtěl, aby Admin chodil pěšky, nikdy by nestvořil auto. Naštěstí tomu tak není, a tak nás čeká opět den automobilní. Před osmou vyrážíme z hotelu, naše první zastávka - sovětský památník v Treptově (Treptow). Popravdě mi ani nedošlo, co je za den, takže zástupy lidí, mraky policistů a kompletně plná parkovací místa kolem celého parku nás trochu zaskočila, ale po druhém okruhu kolem parku (za zvuku troubení nějakých Rusů, kteří se sovětskými vlajkami a s rukou na klaksonu objížděli park stále dokola) nacházíme místo k zaparkování a vydáváme se k památníku, stejně jako desítky dalších. Značky na autech jsou povětšinou německé, ale drtivá většina lidí kolem mluví rusky. Na příchozích cestách k památníku se rozbalují transparenty a improvizované výstavky, propaganda frčí na plné obrátky, z reproduktorů vyhrává hudba. Chystá se nějaký oficiální dýchánek, o tom není pochyb. Zastavuje nás trojice mladých "novinářů" a zjišťuje náš názor. Ten moc nemáme, bo nevíme, co se tu vlastně chystá, a až to tu bude, tak doufám budeme dávno pryč. Památník je impozantní, část je obložena červeným mramorem z Hitlerova Říšského kancléřství. Na cestě zpátky sledujeme několik motorkářů a dav fotografů. Ach ano, Noční vlci. Krátké pózování pro fotografy, mediální vlci dostanou nažráno, co na tom, že je to celé uměle exaltované, hlavně když je o čem psát. Na cestě pryč fotím několik veteránů a rychle zpátky do auta.


Další zastávkou nám bude nenápadná vilka v Karlshorstu. Nenechte se ale mýlit, v této budově byla podepsána bezpodmínečná německá kapitulace, po válce zde sídlil maršál Žukov. Muzeum je věnované Velké vlastenecké válce mezi Třetí říší a Sovětským svazem, a je v mnoha ohledech až překvapivě upřímné. Nesnaží se zastírat některé pro Sověty nepříjemné stránky této války, což kvituji s povděkem. Tak má muzeum vypadat. Za osm let od mé poslední návštěvy se muzeum vylepšilo, zlepšila se zejména paneláž a přehlednost celé výstavy. Venku stojí řada sovětské bojové techniky, od T-34 po ISU-152.


Je půl dvanácté, čas na rychlou svačinu a hurá dál.


Teď nás čeká výlet jižně od Berlína do obce Halbe. Po dálnici A13 směr jih, nějakých 30-40km, projíždíme oblastí hustých borových lesů, které byly poslední skrýší německé 9. armády, která se v posledních dnech bitvy o Berlín pokusila prolomit obklíčení směrem na západ k 12. armádě a k Američanům. Sověti ale pokusy o průnik zastavili a jen malá část jednotek se z kotle u Halbe dostala. Mnohem víc jich při bojích padlo. Právě jim je věnován lesní hřbitov v Halbe.


Po cestě z Halbe do Wünsdorfu se zastavujeme na dalším sovětském hřbitově, a do Wünsdorfu přijíždíme kolem půl čtvrté. Obloha se zatahuje, a my bloudíme mezi oplocenými zříceninami bývalých císařských, říšských a posléze sovětských kasáren. Nakonec zastavujeme na Gutenbergstrasse v takzvanem Bücherstadtu - městě knih. Tamní muzeum v jedné ze stájí má být věnováno Sovětům po válce. S myšlenkou návštěvy komplexu Maybach - podzemních bunkrů velitelství německé branné moci za druhé světové války - se pomalu loučíme. V rámci hledání místního správce muzea ale v nedalekém military antikvariátu nacházíme zároveň i průvodce po Maybachu, a dostáváme jasně na vybranou - bud Maybach, nebo muzeum, obojí už do šesti do zavíračky nestihneme. Rozhodnutí je jednoznačné - Maybach. Sejdeme se ve čtyři. Využíváme zbývajícího času a procházíme antikvariát. Tak mi to prosím zabalte s sebou, všechno ! Nádherná sbírka literatury faktu, to se leckde nevidí. Ale jsou čtyři, takže je čas vyrazit do podzemí. Teplou bundu s sebou!


Komplex byl dokončen těsně před přepadením Polska a jeho nadzemní část byla maskována jako rodinné domky. Pod nimi, a zejména pod jejich tlustou betonovou střechou i stěnami, se skrývaly bunkry, ze kterých byla řízena německá válečná mašinerie, ačkoliv Hitler jako vrchní velitel zde nikdy nebyl. Kromě budov komplex obsahoval i rozsáhlý podzemní třípatrový komunikační bunkr, který zajišťoval spojení s německou armádou po celé Evropě. Jak už to tak bývá, i tento komplex po válce obsadili Sověti a po dlouhou dobu zde bylo velitelství protivzdušné obrany Východního Německa, velitelství jedné letecké armády a tak řadu německých bunkrů rozšířily ještě bunkry sovětské. Ty jsou ale součástí jiné prohlídky... Když se vracíme na denní světlo z 18metrové hloubky pod zemí, z chladného betonu, lije jak z konve, ale tak nějak nám to nevadí, jsme rádi, že jsme venku, ale měli jsme štěstí a takovéto věci se často nevidí. Opět to vyšlo, super.


Prší, máme hlad, vracíme se tedy domú. Ani nevíme, jak se objevujeme opět u našeho "oblíbeného" Burgerkinga, a tak si dáváme repete. Mezitím přestává pršet a ještě se nesetmělo, domlouváme se tedy na dokončení "denního úkolu" a vyrážíme do Berlína do ulice Bernauerstrasse, kde je památník Berlínské zdi, pozůstatky tak, jak byly kdysi postaveny. Po krátké zastávce procházíme nedalekou Hussitenstrasse (ano, husitská ulice !) na kraj parku Humboldthain, kde se nad Gustav-Meyer Alee nachází zbytky jedné z protiletadlových věží. Věž je až po vršek zahrnuta a je součástí parku, takže z ní není téměř nic k vidění. Na druhé straně parku nad Hochstrasse je druhá věž, která byla částečně zničena náložemi, ale dnes slouží jako vyhlídka.



Pak už je na čase dojet do hotelu a nachystat se na poslední noc.

Sovětský památník Treptow - mramor z Reichskanzlei

Sovětský památník Treptow

Místo německé kapitulace, Karlshorst

Lesní hřbitov Halbe

"Rodinné domky" německého velitelství - Maybach
URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#532998Verze : 3
MOD

Neděle 10. 5. 2015




Poslední den si dávám snídani v hotelu, bůh ví, kdy zas narazíme na nějakej rozumnej dlabanec Smile
Balíme tašky, platíme za parkovné a opouštíme Berlín. Nedělní ráno je tiché a na ulicích skoro nevidíme člověka.
Naším cílem je Seelöw, místo, kde Sověti za cenu velkých ztrát prolomili poslední obrannou linii Němců před Berlínem. Cesta je docela otravná, silnice jde sice pořád rovně, ale rychlost omezená na 70km/h, a tak to moc neodsýpá. Nakonec ale do Seelöwa kolem půl desáté dojedeme. Je třeba vjet do města, ne jet po obchvatu, který by město objel a památník minul. My jej ale minout nemůžeme. Na místě je několik dělostřeleckých kusů, velká socha a hřbitov s muzeem. Muzeum je soukromé a vstupné stojí 4 Eura, otevírá se v 10:00 a popravdě neobsahovalo nic zázračného. Většina elektronických panelů hlásila chybu systému a muzeum jsme měli prošlé za pár minut. Z památníku a hřbitova je impozantní pohled dolů do kraje, kde postupovali Sověti. Člověk tak snadno získá představu o tom, jak je němečtí obránci měli jak na dlani. Zároveň vyhlížíme Reitwein Spur, protilehlou vyvýšeninu, odkud útoku na Seelöw velel maršál Žukov - jeden z posledních bodů na naší cestě. Loučíme se s výšinami u Seelöw a sjíždíme dolů... obracím se zpět a hledím na ty kopce. Nic vysokého, ale ve vojenství to nejsou metry, ale stovky a tisíce mrtvých a zraněných. Smutné místo.


Vjíždíme do Reitwein a parkujeme na polní cestě pod kopcem přímo u sovětského hřbitova. Po krátké zastávce na hřbitově pokračujeme podél hrany kopce po polní cestě, až nám ukazatel ukáže cestu strží vlevo nahoru. Přicházíme k nefalšovanému Hobitínu, kopci plném ruzných zákopů, pozůstatků opevnění a zemjlanek. Po označené trase dochazíme až k místu, které známe z fotografií. Tady tedy stál maršál Žukov. Výhled je zarostlý, na Seelöw nevidíme, ale i tak tušíme, jak vypadala plocha před námi v době útoku. Vracíme se k autu.


Poslední body na naší trase jsou Kostrzyn nad Odrou, místo, kde prochází hranice Německa a Polska řekou Odrou. Krátce se zastavujeme, prostor podél řeky v místě, kde asi byla kasárna, je uzavřený. Přejdeme most a pak přejíždíme autem k zbytkům středověké citadely. Po válce z ni zbyly jen hradby citadely, veškeré budovy byly srovnány se zemí. Poslední procházka neútěšným místem, pak vyrážíme dál. Hlad se hlásí a tak nějak už nás to táhne domů. Po polské straně podél Odry dojíždíme do Frankfurtu nad Odrou a vracíme se do Německa. Zastávka na oběd, krátké intermezzo se ztracenou parkovací kartou, které má dobrý konec v dobromyslném hlídačí městského parkoviště, který se o týden později chystá do Harrachova na dovolenou, a tak nám v dobré náladě nejen dává novou parkovačku, ale dokonce ani nemusíme za parkoviště platit. Děkujeme a víme, že kdyby se to samé stalo jemu na parkovišti u nás, sedřou z něj kůži. Holt, jiný kraj. Tady vládne pořádek. Ordnung. Pořádek. A dobří lidé.


... a zase zpátky




Najíždíme na dálnici zpět k Berlínu, abychom se posléze stočili na Dráždany a navzdory menší dopravní zácpě v místě rozkopané dálnice se zdárně vracíme do vlasti naší rodné. Obohaceni o spoustu zážitků, dojmů, s tisíci fotografiemi na kartách, s pořád tak trochu unavenýma nohama, v přátelské atmosféře našeho monstertrucku, která nestihla přerůst v jakoukoliv formu ponorkové nemoci.


Byl to príma zájezd, jsem rád za to všechno, co jsem viděl, spolu s Robotovým článkem (a třeba i nedávno shlédnutou Valkýrou a podobnými filmy) to dává zas o trochu více smysl, zapadá to do sebe a člověk ta jednotlivá místa vnímá z trochu jiného úhlu, než dříve. Myslím, že se shodneme na tom, že klidně by to ještě den či dva navíc sneslo, řadu věcí jsme neviděli (nebo jsme je neviděli za ideálních podmínek), ale aspoň bude důvod se do Berlína zase vrátit. A já doufám, že vám tato stručná cestovní zpráva dá pár nápadů, kam se v tak blízkém městě zajít během své vlastní dovolené podívat.

Památník Seelöw

Pohled od Seelöw dolů směrem k Odře

Sovětský hřbitov v Reitwein

Žukovův velitelský okop

Citadela v Kostříně, Odra, pohled směrem k Německu
URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#532999Verze : 3
MOD
pro zajimavost, tady je video jak vypadal berlin v cervenci 1945


URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#533694Verze : 0
MOD
a jeste jeden pekny dokument od prulomu na odre do berlina


v nemcine





a v anglictine


URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#533696Verze : 1
MOD
Diskuse
Díky za připomenutí, bylo to super Wink
URL : https://www.valka.cz/Berlin-2015-Cestovni-report-t182086#533011Verze : 0
MOD