Gaulle, Charles de

Charles de Gaulle, Le général de brigade

(1890 - 1970)


Narozen v Lille 22. 11. 1890. Byl synem ředitele jesuitské školy. Studoval v Paříži na Vojenskej akadémii v Saint-Cyr (École spéciale militaire de Saint-Cyr), byl výborným studentem a skončil jako 13. v ročníku 1912. v armádě začínal jako podporučík, v roce 1913 nastoupil k pěšímu pluku kterému velel plukovník Henri-Philippe Petain. V prvních měsících WWI byl dvakrát raněn, v únoru 1915 byl povýšen na kapitána. Bojoval u Verdunu kde byl opět zraněn a 2. 3. 1916 byl zajat Němci. Dalších 32 měsíců strávil v zajetí. Pokusil se pětkrát uprchnout, ale vždy bez úspěchu. Po příměří byl de Gaulle přidělen k polské divizi formované ve Francii kde sloužil pod Maxime Weygandem. Bojoval v Polsko - sovětské válce na straně Poláků a po jejich vítězství byl vyznamenán nejvyšším polským vojenským vyznamenáním Virtuti Militari.

De Gaulle přednášel na francouzské vojenské akademii a těsně spolupracoval s Henri-Philippe Petainem. Oba vytvořili požadavek na malou, mobilní, vysoce mechanizovanou profesionální armádu. De Gaulle tuto ideu vtělil do své knihy „Armáda budoucnosti“ (1934) v knize kritizoval statický způsob boje který byl prezentován Maginotovou linií. Touto knihou se stal silně nepopulárním pro politiky a armádní špičky prosazující masovou armádu z branců a statickou obranu na hranicích. V roce 1936 byl za své názory potrestán tím že mu bylo zrušeno povýšení.
V roce 1938 vydal knihu „Francie a její armáda“ jež způsobila že byl Petainem obviněn že vrhá stín na velení válečné akademie.

Před započetím války převzal velení tankové jednotce v Alsasku. Byl v té době zklamán že armádní velení odmítalo útok silnýmy svazky tanků za podpory letectva. Když Němci prorazili u Sedanu, de Gaulle velel právě zformované 4. tankové divizi s 200 tanky. Zaútočil s ní na němeké tanky u Montcornet 17. 5. 1940, bez letecké podpory ale způsobil jen malé zdržení Němců. Mnohem úspěšnější byl u Caumont 28. 5. 1940, kdy jako jediný francouzský důstojník donutil Němce k ústupu 5. 6. byl de Gaulle jmenován ministrem války v kabinetu Paul Reynauda, byl vyslán na jednání do Anglie ale po svém návratu zjistil že Reynaud byl nahrazen Petainem a že nový kabinet chystá jednání o příměří. Protože hrozilo že ho nová vláda dá zatknout odletěl znovu do Londýna. Těsně potom pronesl svůj slavný projev o pokračování války a tom že Francie se neskloní před nepřítelem. Petainova vláda byla uznána USA, De Gaullovi Svobodní Francouzi pro změnu Velkou Británií. Petain hrozil de Gaulovi nejprve 4. 6. soudem a 4 lety za vzdálení od útvaru a později (2. 8.) smrtí za zradu.

De Gaulle se snažil pod své velení sloučit veškeré hnutí odporu ve Francii, což se mu povedlo jen z části. 30. 5. 1943 de Gaulle odletěl do Alžíru na jednání Francouzského výboru pro národní osvobození (FCNL). Po několik měsíců byl v jeho vedení spolu s generálem Giraudem. V červenci byl Giraud jmenován velitelem armády a de Gaulle se tak zbavil nejvážnějšího protivníka ve vedení francouzského odporu.

Franklin D. Roosevelt a Winston S. Churchill nebyly příliš potěšeni když se 26.5. 1944 FCNL prohlásil prozatímní vládou francouzské republiky, protože toto prohlášení narušovalo plánování operace Overlord. De Gaulova vláda byla vzápětí uznána Československem, Polskem, Belgií, Lucemburskem, Jugoslávií a Norskem. 13. 6. uznali i Britové a Američané de Gaulla za hlavu Francie. 25. 8. 1944 2. divize francouzké armády vstoupila do Paříže, téhož dne byly French Forces Interior (FFI) včleněny do de Gaullovi armády. Do míst ve státní správě začali být dosazováni vůdci hnutí odporu. Na Jaltskou konferenci nebyl de Gaulle přizván, ale Francie byla jednou ze 4 mocností podepisující kapitulaci Německa. Francie také získala jednu z okupačních zón v Německu.

13. 12. 1945 první ústavodárné shromáždění zvolilo de Gaulla jako hlavu státu. Ve funkci nebyl dlouho, rezignoval 20.1. 1946. Pomáhal organizovat pravicovou Stranu francouzského lidu (RFP). Ta po počátečním úspěchu ztratila popularitu a byla rozpuštěna svým zakladatelem v roce 1955.
Po odchodu do ústraní vydal de Gaulle první tři svazky svých pamětí.

Do politiky se vrátil v roce 1958 v době alžírské krize. Vyhlásil sice nezávislost všech 13 afrických kolonií Francie, ale válka v Alžíru trvala až do roku 1962. De Gaulle prosadil vývoj francozské atomové bomby a opakovně blokoval britské pokusy o vstup do EHS. V roce 1966 vyvedl Francii z vojenské struktury NATO a jeho sídlo bylo pak přemístěno do Bruselu. Po studentských bouřích a protestech proti jeho vládě i negativnímu výsledku referenda odstoupil v dubnu 1969. V ústraní pokračoval v psaní svých pamětí. Zemřel 9.11. 1970.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_de_Gaulle