Minulého roku jsem měl tu čest osobně se setkat na besedě, kterou pořádalo Gymnázium Jakuba Škody v Přerově, s jedním z československých letců účastnících se 2. světové války v řadách RAF. Životopis tohoto muže se proto pokusím doplnit o informace a zajímavosti, které jsem na této besedě vyslechl. Text psaný kurzívou je volná parafráze jeho slov.
Karel Bednařík Karel Bednařík se narodil roku 1920 v Holešově. Po absolvování osmileté povinné školní docházky se vyučil klempířem a nastoupil jako zaměstnanec zbrojovky. Když byl pomnichovský zbytek naší vlasti 15. března okupován Německem, došlo v jeho životě k zásadnímu zvratu. Továrna, ve které pracoval, omezila výrobu a při propuštění byli jako první na řadě noví mladí zaměstnanci bez praxe. Ocitl se tedy v obtížné situaci, neboť po Mnichově a 15. březnu se sociální situace v českých zemích zhoršila. Sám by to nikdy neudělal, ale starší kamarádi ho přemluvili, aby s nimi zkusil odjet za prací do Německa. V dubnu nastoupil do továrny ve Východním Prusku. Tam podle jeho vlastních slov pochopil, že Evropa se řítí do války. Němečtí dělníci to brali jako hotovou věc. 25. července odjel na týdenní dovolenou zpět na Moravu.
Východní Prusko však nemělo s Německem přímé pozemní spojení a vlak, který dělníky přes Německo vezl zpět do Protektorátu, tak musel přejet přes polský koridor. Vztahy mezi oběma zeměmi byly tou dobou už napjaté. Na hranicích musel vlak zastavit, německé lokomotiva byla přepojena za poslkou, ta soupravu převezla přes koridor a na dalších hranicích se to celé opakovalo v obráceném gardu. Obě "přepojovací" stanice byly obehnány ostnatými dráty a střeženy, platil přísný zákaz vystupování z vlaku. Zatímco německá strana ho brala nadmíru vážně, Poláci byli ve vlastním zájmu benevolentní. Cestou z Východního Pruska, při druhém přepojování lokomotivy (čili na poslkém území) z vlaku vystoupil jeden starší český dělník a bez problémů odkráčel do služební budovy polských železnic. Styděl jsem se, že ten pán nám mladým musel ukázat, jak se to dělá. Dohodli jsme se, že cestou zpátky to uděláme také tak.
Během dovolené se Karel Bednařík rozloučil s rodiči a do německého zaměstnání se už, stejně jako mnoho jeho kolegů, už nevrátil. V polské stanici Czew, kde 4. srpna 1939 emigrovali, byli na něco podobného připraveni a zařízeni. České uprchlíky okamžitě převezli do Krakowa, kde sídlily vojenské orgány. Čeští uprchlíci byli po nahlášení soustřeďováni v táboře v Malých Bronovicích. Karel Bednařík podepsal předběžný závazek přihlásit se do francouzské cizinecké legie (pravidelná čs. jednotka nemohla existovat - dosud panoval mírový stav) a byl lodí převezen do Francie. Polskou Gdyni opustil 19. srpna, 22. srpna se vylodil v Calais.
I přes mnichovské rozčarování se tedy rozhodl k odchodu na západ, což mělo na jeho další osudy rozhodující vliv. Ve francouzském přístavu sice Čechy přivítali velkolepou hostinou, avšak přístup francouzských vojenských úřadů k Čechům, kteří opustili svou vlast, aby mohli bojovat za její svobodu, byl ostudný. V kasárnách v Lille, kam byli dopraveni, ani během dalšího pobytu ve Francii, bylo s nimi jednáno jako s méněcennými. Karel Bednaří stejně jako ostatní vstoupil do Cizinecké legie s doložkou, že v případě válečného konfliktu bude uvolněn pro československou jednotku, s jejímž vznikem se počítalo. Jediné, co se nám ve Francii líbilo, byl nápis na zdejších kasárnách: "Alkohol tě pomalu zabíjí!", pod který někdo připsal: "Nevadí, my nespěcháme."
Cizinecká legie sloužila především ve francouzském koloniálním panství v Africe, kde bylo též její výcvikové středisko. Na přelomu srpna a září tedy byl Karel Bednařík společně s dalšími poslán lodí do Oranu, odkud pokračoval vlakem do Sidi Bel Arbes. Tam jednotku dostihal zpráva o tom, že v Evropě vypukla válka. Když nám tu novinu při nástupu přečetli, spustili jsme radostí takový řev, že velitel se domníval, že vypukla vzpoura. Už 25. září putovali Češi zpět do Francie, aby se mohli hlásit ve sběrném středisku pro vznikající čs. jednotky v Agde. Ani tehdy však Francouzi svůj přístup k čechům nezměnili. Když jsem se mnohem později dozvěděl podrobnosti o německých koncentrácích a viděl jejich obrázky, hned se mi vybavil náš tábor v jižní Francii, kde jsme strávili několik měsíců až do jara 1940.
16. listopadu se Karel Bednařík na vlastní žádost nechal přidělit do spojovací poddůstojnické školy, 25. ledna byl v hodnosti svobodníka přidělen k 2. pěšímu pluku jako spojař na jízdním kole. Začalo se bojovat, ale my pořád trčeli v táboře v jižní Francii. Až když Němci zahíjili ofenzívu přes Belgii a začali rychle postupovat, vzpomněli si Francouzi na nás. To už jim teklo do bot. Na začátku června byli Češi nasazeni na frontu. Jak jsme se blížili k přidělenému úseku, míjali jsme čím dál tím větší kolony uprchlíků. Všichni prchali před Němci, my jim šli vstříc. Když dorazili na pozice, dostali střelivo - každý 8 nábojů a ani jeden granát. Tím jsme měli zastavit Němce! Celá francouzské fronta se však hroutila a Češi prakticky ihned dostali rozkaz k ústupu.
Velitel věděl, že se blíží Němci. Chtěl dobrovolníky, kteří by kryli ústup. Tata mi vždycky říkal - nikam se nehlas, nikam se nežeň, tak jsem se podle toho zařídil. Velitel ale nakonec určil nás, spojaře, neboť jsme měli kola. Vybral náboje a přidělil je nám, bicykly jsme složili do příkopu u cesty za takovým zalesněným kopečkem a zalezli do lesa. Zbytek jednotky začal ustupovat, my jsme měli na Němce z lesa střílet a pak na kolech jednotku dojet. Našel jsem si tedy pěkné místečko, opřel se o kmen stromu a čekal na Němce. Když se vynořili, začali jsme střílet. Pěchota se zastavila, zaujala pozice a za chvíli na nás zaměřila dělostřelectvo. Začalo to hvízdat a do lesa dopadaly první granáty. Přikrčil jsem se a čekal. Po nějaké době se ozvala rána pár metrů ode mě, výbuch mě odhodil a posypal hlínou. Říkám si "tady začíná být horko, nejvyšší čas vypadnout". Vytřílel jsem posledních pár nábojů a utekl z lesa k příkopu, kde jsme měli kola. Když jsem tam dorazil, s překvapením jsem zjistil, že už tam zbývá jediné kolo - všichni ostatní už byli pryč. Tak jsem sám bojoval s německou armádou. Odjížděl jsem na poslední chvíli, k cestě se už z boku blížilo několik německých tanků. To bylo poprvé, kdy při mě stál můj strážný anděl...
Celá jednotka se stáhla na levý břeh Marny, který měla bránit. Bylo to v nějakém městě. Jednu polovinu, na druhém břehu, měli obsazenou Němci, druhou my. Jako spojaře mě poslali doručit jekousi zprávu do města. Proplétal jsem se těmi uličkami, a jak jsem se přiblížil k řece, najednou jsem měl volný výhled na druhý břeh. Mezi mnou a řekou byla jenom zahrada s takovou nízkou půlmetrovou zídkou. Zaštěkal kulomet a kolem mě začaly lítat kulky. Sletěl jsem z kola a plácnul sebou pod tu zídku. To bylo podruhé, kdy při mě stál můj anděl. Ve válce to tak je - rozhoduje štěstí. V tom lese stačilo pár metrů a bylo po mě. Teď stačilo možná pár centimetrů a nebyl jsem tu. Ležel jsem tam ještě nevím jak dlouho, ale zdálo se mi to hrozně dlouho, a pak jsem opatrně odlezl za nejbližší barák.
Češi opět ustupovali, Francie se vojensky hroutila. Na ústupu jsme překračovali nějakou řeku. Byl tam jeden most, přes který utíkali civilisti i vojáci. Němci to samozřejmě věděli a ten most skoro neustále bombardovali. Když jsme přebíhali ten most, míjeli jsme roztrhaná těla, ženy i děti. Tehdy jsem vlastně poprvé uviděl, co je to válka.. Francie kapitulovala, českoslovenští vojáci ustoupili na jih. Vichistická vláda se však zavázala Němcům vydat československé vojáky "velezrádce", které by čekal trest smrti. K tomu však vůle na francouzské straně nebyla, a proto se podařilo zorganizovat převoz těchto jednotek egyptskou lodí přes britský Gibraltar do anglického přístavu Liverpool. Odpluly 28. června. Přišel se s námi rozloučit i francouzský velitel. Když jsme odplouvali, plakal.
Po šestnáctidenní cestě dorazila loď s čechoslováky na palubě do Liverpoolu. To bylo úplně něco jiného než předtím Francie. Angličani nás vítali, stáli na ulici, mávali na nás z oken. Náš průvod musel být vidět na míle daleko, protože se nad námi vznášel mrak kouře. Už pěkně dlouho jsme se totiž nedostali k cigaretám, a Angličani nás jimi obdarovali hned jak jsme vystoupili. Každý si okamžitě zapálil... Když jsme to viděli, hned jsme si říkali: "tady se nám bude líbit".
Anglie neměla pro pěchotu uplatnění, potřebovala spíše letce. Karel Bednařík proto stejně jako mnoho dalších absolvoval letecký výcvik, konkrétně školu pro radiotelegrafisty v Chesteru. Ve speciálních zkouškách nočního vidění dosáhl výjimečně dobrých výsledků, a byl proto zařazen k noční stíhací peruti (96. britská peruť vyzbrojená jednomotorovými stíhačkami Boulton Paul Defiant Mk.I). Posádku tvořili dva muži - pilot a střelec/navigátor. Karel Bednařík se stal díky svému předchozímu působení (spojař, radiotelegrafická škola) navigátorem. Vystřídal několik pilotů i typů letadel, dosáhl jednoho nepotvrzeného sestřelu. Jednou z nejsilnějších vzpomínek pro něj zůstává návštěva britského krále o jeho jednotky.
U nás byl už Beneš, potom i Churchill, ale král, to bylo něco vyjímečného. Pamatuji si, že s ním byla i jeho manželka. Po ofociální části setkání s námi chvíli zůstala, a jako žena se na celou záležitost podívala úplně z jiného úhlu. Ptala se nás, co naši příbuzní doma, jak se mají a tak. Řekli jsme jí, že naši příbuzní a přítelé doma o nás od našeho odchodu nic nevědí, ani jestli jsme ještě naživu. To na ni zapůsobilo a nabídla se, že by zkusila zařídit doručení dopisů, které bychom domů napsali. Byli jsme nadšení, ale rychle jsme se vrátili zpět na zem. Vysvětlili jsme jí, že to nejde. Nemohli jsme riskovat, že Němci se dozvědí, že my lítáme v Anglii a bojujeme proti nim. Kdo ví, co by se s našimi rodinami stalo.
Karel Bednařík se ve vzduchu účastnil invaze v Normandii, zažil dvě úspěšná nouzová přistání, bojoval proti německým raketám V1. 20. dubna 1945 byla jeho peruť rozpuštěna. 4. srpna se jako rotmistr vrátil do vlasti, na začátku roku 1946 byl povýšen na podporučíka letectva a opustil aktivní službu v armádě. Pracoval jako vedoucí v biografu, posléze jako obchodní zástupce. Po únoru 1948 byl však propuštěn a bylo zjevné, že pro režim je osobou nepohodlnou. Stejně jako ostatní letci, kteří za svou vlast bojovali na "nesprávné svěové straně". Pokusil se tedy i se svou ženou emigrovat, byl však zatčen a uvězněn. Na svovodu se dostal ještě téhož roku díky amnestii vyhlášené v červnu, až do odchodu do důchodu pak vykonával různá povolání (účetní, svářeč).
Po pádu komunistického režimu byl mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka v záloze, byl morálně i oficiálně rehabilitován, mohl se zúčastnit setkání bývalých spolubojovníků "na místě činu" v Anglii, pořádat besedy s mladými lidmi, pro které je živoucí připomínkou mnohdy zcela neznámé české minulosti, vydat o svých osudech knihu ( http://letci.simcentrum.info/kniha05.htm ). Žije stále v rodném Holešově.
V sobotu 11. listopadu 2017 ve 14. hodin slavnostní odhalení pamětní desky občanům Holešova, kteří za 2. světové války sloužili v britských a československých leteckých jednotkách RAF - Karel Bednařík, Jan Haina, Josef Hrůza, Robert Osenský, Jaroslav Chmelík, Karel Valášek.
