Main Menu
User Menu

Klenau von Janowitz, Johann

generál jezdectva

     
Příjmení:
Surname:
Klenau von Janowitz
Jméno:
Given Name:
Johann
Jméno v originále:
Original Name:
Johann Josef Cajetan von Klenau und Janowitz
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
generál jezdectva
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
hrabě, svobodný pán
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
13.04.1758 Benátky nad Jizerou
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
06.10.1819 Brno
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
-
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
-
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
HOLLINS, David: Austrian Commanders of the Napoleonic Wars 1792-1815, Osprey Publishing, Oxford 2004
https://en.wikipedia.org/wiki/Johann_von_Klenau
Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 3, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1965
Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 16, Duncker & Humblot, Leipzig 1882
www.napoleon-series.org
www.napoleon-online.de
SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k. k. Generale (1618-1815), Österreichisches Staatsarchiv, 2006
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Klenau-von-Janowitz-Johann-t164658#497780Verze : 0
MOD
     
Příjmení:
Surname:
Klenau von Janowitz
Jméno:
Given Name:
Johann
Jméno v originále:
Original Name:
Johann Josef Cajetan von Klenau und Janowitz
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
DD.MM.1775 podporučík
DD.MM.RRRR rytmistr
15.01.1790 major
12.02.1793 podplukovník
DD.MM.1795 plukovník
01.05.1797 generálmajor
29.10.1800 polní podmaršál
26.07.1813 generál jezdectva
Průběh vojenské služby:
Military Career:
Vyznamenání:
Awards:

Rakouské arcivévodství [1453-1804] / Archduchy of Austria [1453-1804] 30.10.1795

Řád Marie Terezie rytíř
Order of Maria Theresia Knight
Maria Theresia Orden Ritter
-

07.01.1809

Řád Leopolda komandér
Order of Leopold Commander
Leopold-Orden kommandeur
-

Rakouské arcivévodství [1453-1804] / Archduchy of Austria [1453-1804] 13.07.1809

Řád Marie Terezie komandér
Order of Maria Theresia Commander
Maria Theresia Orden Kommandeur
-

DD.10.1813

Řád Sv. Alexandra Něvského
Order of St. Alexander Nevsky
Орден Святого Александра Невского
-

10.11.1813

Řád Leopolda velkokříž
Order of Leopold Grandcross
Leopold-Orden Großkreuz
-

DD.MM.1813

Řád Sv. Vladimíra 2. třída s meči
Order of St. Vladimir 2nd Class with Swords
Орден Святого Владимира 2-я степень с мечами
-

Poznámka:
Note:
-
Zdroje:
Sources:
HOLLINS, David: Austrian Commanders of the Napoleonic Wars 1792-1815, Osprey Publishing, Oxford 2004
https://en.wikipedia.org/wiki/Johann_von_Klenau
Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 3, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1965
Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 16, Duncker & Humblot, Leipzig 1882
www.napoleon-series.org
www.napoleon-online.de
SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k. k. Generale (1618-1815), Österreichisches Staatsarchiv, 2006
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Klenau-von-Janowitz-Johann-t164658#497783Verze : 0
MOD

Narození a počátek vojenské kariéry

Narození
Jan Josef Kajetán Mikuláš hrabě z Klenové, svobodný pán z Janovic se narodil 13. dubna 1758 na zámku v Benátkách nad Jizerou jako syn příslušníka starobylé české šlechtické rodiny pánů z Klenové. Do dějin své země se zapsal jako talentovaný, rozvážný, přitom však statečný velitel.


Bramborová válka
V roce 1774 nastoupil Jan z Klenové jako kadet k pěšímu pluku č. 47. O rok později byl povýšen na podporučíka. Krátce poté ale přešel k jezdectvu, konkrétně k švališérskému pluku č. 7. S ním prodělal válku o dědictví bavorské z let 1778-1779, během níž byl povýšen na rytmistra. Tato tzv. bramborová válka byla konfliktem pozičním a nedošlo během ní k žádné velké bitvě, spíše k různým taktickým přesunům a výpadům, které končily drobnými střety. To byla ideální situace právě pro lehké jezdectvo.


Válka s Turky
Když vypukla osmá rakousko-turecká válka z let 1787-1791, sloužil hrabě z Klenau u dragounského pluku č. 26. U Bělehradu prokázal zde osobní statečnost, když jako velitel předsunutého rakouského stanoviště odrazil útok výrazně početnějších tureckých sil. Za tento kousek byl odměněn povýšením do hodnosti majora. V květnu 1792 byl přeložen k dragounskému pluku č. 1. To již bylo Rakousko ve válce s revoluční Francií.



Války s revoluční Francií

Horní Rýn
Na počátku roku 1793 byl Klenau povýšen do hodnosti podplukovníka a připojil se k rakouským silám na Rýnu pod velením generála jezdectva hraběte von Wurmsera. Během potyčky u Leimersheimu poblíž Offenbachu byl zajat, ale naštěstí byl vzápětí osvobozen dvojicí rakouských jezdců z husarského pluku č. 17. Vzápětí se ale vše obrátilo a Klenau se v poli na podzim a v zimě roku 1793 plně osvědčil. Při střetu u Schaidu, během 1. bitvy o Wissembourg, při výpadu na Brumath, při útoku na Weiersheim či obraně Reichshofenu a Dangendorf si vedl velmi dobře a jeho výkon byl hodnocen pozitivně. Během prosincových obraných bojů u Weissenburg byl zraněn. Naštěstí ho to nevyřadilo z dalších bojů, a tak mohl své schopnosti prokázat v srpnu 1794 během bitvy u Lutychu. Jeho nadřízení měli jen slova chvály.


Kvůli basilejskému míru z července 1795 musela pruská vojska vyklidit údolí Rýna a Mohanu, která vzápětí obsadili Francouzi. Brzy padla pevnost v Mannheimu a město Düsseldorf. To donutilo rakouské velitele stáhnout své jednotky přes Mohan. U Heidelbergu stál polní podmaršál Quosdanovich, který nechal za řekou u vesnice Handschuhsheim spěšně vybudovat z poražených stromů abatis a chystal se se svými 8 tisíci mužů čelit francouzské početní přesile 12 tisíc mužů. Když vyrazili Francouzi do útoku, dostal Klenau rozkaz vyrazit jim se svými císařskými dragouny v ústrety. To se mu podařilo tak dokonale, že nejprve rozprášil jízdní střelce, zanesl zmatek mezi pěchotu a ukořistil několik děl. Při vlastních ztrátách kolem zhruba dvou stovek mužů dokázali Rakušané pobít tisícovku Francouzů a dalších pět set zajmout. Hrabě von Klenau si za tento statečný a dovedný protiútok, který rozhodl o výsledku bitvy, vysloužil rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie, povýšení do hodnosti plukovníka a velení husarského pluku č. 30. I v této nové roli si dobře vedl, což prokázal na konci roku 1795 při střetech u Oggersheimu a Schweigenheimu.


Itálie - Mantova
Když polní maršál von Wurmser převzal velení Lombardské armády, a převzal tak úkol pokusit se zachránit obléhanou Mantovu, byl na toto válčiště převelen i plukovník von Klenau, který postupoval na čele Quosdanovichovy kolony. Při sestupu z alspkých průsmyků zjistil průzkum, že francouzská posádka ve městě Brescia není připravená na vedení bojových akcí. Klenau se rozhodl zariskovat a v časných ranních hodinách 30. července vpadl se svým husarským plukem posíleným o prapor pěchoty a rotu myslivců do města a zajal zde více jak pět stovek francouzských vojáků a jako bonus i tři příslušníky direktoria (Lannes, Murat, Kellermann). Jenže vzápětí sem přitáhl Napoleon s dvanácti tisíci muži. Klenau měl k dispozici řádově menší počet mužů, a tak již 1. srpna Brescii opustil a připojil se zpátky k Quosdanovichově koloně. Ten ve dnech 3. a 4. srpna 1796 svedl s Napoleonem bitvu u Lonata. Napoleon vyhrál a zatlačil tuto část rakouských sil zpátky do hor. Quosdanovichova kolona tak byla izolována od hlavní části Wurmserových sil u Gardského jezera. Francouzi tedy mohli opět vyrazit jižním směrem a svést s Wurmserem bitvu u Castiglione. Napoleon opět vyhrál, zahnal Rakušany za řeku Mincio, a mohl tak obnovit obléhání Mantovy. Na počátku září se Klenau připojil k Wurmserovi a zúčastnil se 8. září 1796 bitvy u Bassana. Napoleonův talent a francouzská dvojnásobná přesila přinesly rakouským vojskům porážku a nutnost ústupu. Napoleon navíc nařídil stíhání ustupujících Rakušanů, a ti tak přišli i o děla a značnou část trénu. Wurmser se ale stále odmítal vzdát myšlenky na záchranu Mantovy. 15. září svedl poblíž mantovské pevnosti s Francouzi bitvu u La Favority. Rakušané ji prohráli a ustoupili, tentokrát do pevnosti samotné. Klenau se tedy podílel na její obraně. Polní zbrojmistr Alvinczy vyrazil pevnosti na pomoc, ale v polovině ledna prohrál bitvu u Rivoli. Nyní již nemohli obránci pevnosti spoléhat na žádnou pomoc zvenčí a začali vyjednávat podmínky kapitulace. Jednání vedl Klenau s generálem Sérurierem. 2. února 1797 Wurmser kapitulační listinu podepsal. Kontrasignována byla i Klenauem. Klenau se následně přesunul do ležení u Vídně, kterého dosáhl v dubnu téhož roku. Jelikož bylo jeho italské angažmá kladně hodnoceno a nadřízení ho považovali za perspektivního velitele, došlo v květnu 1797 na jeho povýšení do hodnosti generálmajora.


Itálie - Ferrara
Jelikož diplomatická jednání vedla do ztracena a Napoleonovy výboje stále více znepokojovaly evropské monarchy, není divu, že došlo k obnovení bojů mezi hlavními evropskými mocnostmi. Když se tak stalo, nacházel se hrabě Klenau Itálii, kde měl k dispozici formaci čtyř a půl tisíce mužů. Navíc se mu podařilo v údolí Pádu vyvolat povstání místního obyvatelstva. Řada z nich pak podílela n bojích s Francouzi. 15. dubna 1799 generálmajor Klenau přitáhl k Ferraře a požadoval na francouzském veliteli Lapointovi kapitulaci místní pevnosti, která byla strategickým opěrným bodem nejen ve vztahu k městu, ale i širší oblasti. Klenau zanechal kolem pevnosti jen část svých sil a vydal se obsazovat další menší opěrné body v okolí města. Obránci pevnosti se pokusili o několik výpadů proti obléhatelům, ale ti je za pomoci povstalců vždy odrazili. Došlo i na tři pokusy o pomoc zvenčí. Dva zcela selhali, třetí dokázal do pevnosti dopravit zásoby a posily, ale zásadní změnu poměru sil nepřinesl. Po pádu města a silném dělostřeleckém ostřelování, posádka pevnosti 24. května kapitulovala. Poté se Klenau zmocnil několika dalších opěrných bodů, čímž ulehčoval situaci hlavním Suvorovovým silám.


Švábsko
V následujícím roce byl Klenau převelen ke Krayovým rakouským silám v Německu. Zúčastnil se zde bitev u Stockachu a Messkirchu. Rakušané sice obě prohráli, nicméně Klenaův výkon byl hodnocen kladně. Poté se Klenau společně s polním podmaršálem Simbschenem snažil aktivním pohybem v oblasti Norimberku bránit Franky proti postupu francouzských sil generála Augereaua. Avšak na konci září 1800 byl povolán do Čech, kde převzal velení divize a dostal za úkol krýt oblast Čech. V říjnu zde byl povýšen do hodnosti polního podmaršála, a to již ve 42 letech. To nebylo v rakouské armádě vůbec běžné a svědčí to o tom, že hrabě von Klenau byl považován za velmi dobrého a perspektivního polního velitele. Čestnou odměnou bylo i udělení vlastnictví švališerského pluku č. 5. V tomto roce se Klenau oženil s ovdovělou Marií Josephinou Somsich de Sard, rozenou de Viseck. Spolu měli dceru Marii.



Napoleonské války

Ulm
V roce 1805 se opět dostaly ke slovu zbraně. Rakouská Hlavní armáda napochodovala do Bavorska, ale nebyla příliš dobře připravena. Arcivévoda Karel byl nemocný, takže ho na místě velitele rakouských jednotek nahradil arcivévoda Ferdinand z estenské vedlejší linie Habsburků. Na funkci ale nestačil a plnil tuto roli jen nominálně. Fakticky ho nahradil náčelník štábu Hlavní armády polní podmaršál Mack. Ani on ale nebyl příliš rozhodným velitelem a navíc byl brzy raněn. Stále větší slovo tak měl Karel Filip ze Schwarzenbergu, avšak i ten teprve sbíral zkušenosti ve velení tak rozsáhlých formací. Rakouská armáda měla problémy také se zásobováním.


V ústrety Rakušanům vyrazila ke konci července 1805 francouzská armáda. Napoleon odložil plán na invazi Británie, a tak mohl do Německa vyslat silnou armádu. Obě uskupení na sebe narazila ve Švábsku. K prvnímu střetu došlo 8. října u bavorského Wertingenu, severozápadně od Aušpurku, kde Muratovo jezdectvo spolu s Lannovými granátníky přejelo nepřipravené a početně slabší rakouské jednotky. Následujícího dne se Francouzi a Rakušané střetli na dunajském jižním břehu u Günzburgu. Francouzský 59. řadový pluk zde provedl rozhodný výpad, zmocnil se mostu přes Dunaj a vytlačil početnější rakouské jednotky směrem k Ulmu. Francouzi tak celkem snadno získali předmostí na Dunaji.


Jedním z mála světlých bodů tohoto tažení byl výkon formace pod velením hraběte von Klenau během bitvy u Haslachu-Jungingenu z 11. října 1805. Avšak to bohužel nezměnilo nic na celkovém výsledku. Rakušané se museli stáhnout k Ulmu. Ústup nebyl příliš spořádaný, morálka u vojáků, kteří neměli důvěru ve své nejvyšší velitele, rychle upadala. Situaci ještě zhoršila porážka u Memmingenu. Logicky přišla 14. října porážka u Elchingenu, umocněná ztrátou zdejších mostů přes Dunaj a velké části dělostřelectva u Thalfingenu. Rakouské jednotky se stáhly do Ulmu, který Francouzi obklíčili. Části rakouského jezdectva spolu s arcivévodou Ferdinandem se podařilo proklouznout a odjet do Čech. Polní podmaršál von Klenau byl mezi těmi, kteří zůstali na místě. Opět pomáhal dojednat podmínky kapitulace, kterou Mack podepsal 21. října. Hrabě von Klenau byl propuštěn na čestné slovo, že se nezapojí do bojů, dokud nebude řádně vyměněn za některého ze zajatých francouzských generálů. Tento slib dodržel. V roce 1808 byl hrabě jmenován členem dvorní válečné rady a v lednu následujícího roku obdržel komandérský kříž Řádu Leopoldova.


Aspern
Polní podmaršál hrabě von Klenau se zúčastnil i operací roku 1809. V bitvě u jihoněmeckého Eckmühlu, jež byla svedena 22. dubna 1809, velel předsunuté formaci. Té uštědřilo těžké ztráty francouzské jezdectvo. Ostatně celá bitva byla pohromou pro rakouskou armádu, která sice prošla reorganizací, ale ne vše fungovalo ideálně. Následujícího dne se obě strany opět utkaly, tentokráte u Řezna. Rakouské jezdectvo zde bylo zatlačeno francouzským, ale Klenau se spolu s generálmajorem Vécseyem pokusil o protiútok. Zpočátku se jim sice dařilo tlačit před sebou francouzské čelní útvary, ale poté přijelo francouzské těžké jezdectvo a strhla se docela nepřehledná měla, nicméně rakouské křídlo tlaku neodolalo a Rakušané byli zatlačeni na ústup.


V květnu se francouzské jednotky přiblížily na dohled od Vídně. Francouzi ovládli ostrov Lobau, zatímco Rakušané drželi východně položené výšiny. Mezi nimi se nacházelo několik vesnic, včetně Aspernu a Eßlingu. Klenau v bitvě velel zhruba šesti tisícové předsunuté formaci složené z myslivců, pěchoty, husarů, hulánů a jízdního dělostřelectva. Bohužel dostal rozkazy příliš pozdě, a tak dorazil k postavení francouzského III. sboru u Eßlingu až za denního světla. Francouzi měli výborný výhled a spustili na jeho jednotky silnou palbu, avšak Klenau postupoval stále vpřed, podařilo se mu rozestavět vlastní děla a vtrhnout do vesnice, kterou osvobozovali dům za domem. Navíc se jim podařilo umístit děla tak, že ostřelovali mosty, po nichž Francouzi ustupovali. Následujícího dne se Napoleon pokusil o útok na rakouský střed, přičemž Klenau se nacházel na pravém středu proti Lannesovým jednotkám. Francouzům se málem podařilo prorazit, avšak na poslední chvíli dorazil arcivévoda Karel s posledními zálohami. Francouzi útok přerušili a ustupovali opět dunajské mosty, které opět nechal Klenau zasypat silnou dělostřeleckou palbou. Za svůj výkon a projevenou statečnosti obdržel polní podmaršál hrabě von Klenau komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Vítězství u Aspern ukázalo, že Napoleon je porazitelný, jenže rakouská armáda usnula na vavřínech. Sice podnikala některá obranná ženijní opatření, ale nepřisunula posily. Francouzi naopak přivolali k Vídni další jednotky.


Wagram
Den před bitvou u Wagramu převzal von Klenau dočasné velení VI. sboru, neboť generál von Hiller onemocněl. Sbor se nacházel několik kilometrů před hlavními rakouskými silami. V odpoledních hodinách Klenau zaznamenal příchod silné francouzské formace a provedl spořádaný ústup k Russbachu. To znamenalo, že Francouzi se opět zmocnili Aspernu a Eßlingu. Následujícího dne se arcivévoda rozhodl, že uskuteční pokus o obklíčení francouzských sil. Rakouský VI. sbor se opět zmocnil obou vesnic, kleště se začaly svírat, ale Klenau neměl dost sil na další postup kvůli francouzské dělostřelecké palbě z Lobau. Navíc Kolovratovy jednotky nebyly v dohledu a arcivévoda Jan postupoval vpřed příliš pomalu. Tak nebylo možno využít více jak kilometr dlouhou mezeru ve francouzských liniích a Klenau musel naopak odrážet Massénův silný útok na svá postavení. Jeho muži se drželi statečně, ale francouzská početní převaha se nakonec projevila. Rakušané prohráli a dali se na ústup na Moravu. Klenau dostal za úkol tento ústup krýt. Jeho jednotky dokázaly potrestat každého pronásledovatele, který se nechal unést a přiblížil se příliš blízko.



Osvobozovací válka

Drážďany
V roce 1812 byl Klenau jmenován tajným radou a v roce následujícím povýšen do hodnosti generála jezdectva. V témže roce také obdržel velkokříž Řádu Leopoldova. Nově byl též ustanoven velitelem rakouského IV. sboru.


Na konci srpna se pokusila vojska šesté koalice dobýt Drážďany. Promeškala ale vhodný okamžik a Napoleon k městu dorazil s posilami. Klenauův sbor se nacházel na levém křídle a byl od hlavního jádra vojsk oddělen rozvodněnou řekou Weißeritz. Sem nasměroval svůj mohutný útok maršál Murat. Klenau byl přečíslen a izolován. Není tedy divu, že nedokázal Francouze zastavit. Následkem toho se musel stáhnout i zbytek koaličních sil. Francouzi je pronásledovali, ale utržili porážku u Chlumce. I na dalších místech se začali Francouzi potýkat se stále většími potížemi.


Lipsko
Ve dnech před rozhodující bitvou u Lipska obsadil Klenau Liebertwolkwitz, ale byl odsud vytlačen francouzským protiútokem. Podařilo se mu alespoň obsadit vrch Kolmberg a rozestavět zde dělostřelectvo, avšak i odsud byl vytlačen Francouzi, kteří ale sami nedokázali kopec udržet, a ten tak následně zažil několikeré střídání stran. Při jednom francouzském výpadu dostal zásah jeho kůň a Klenau byl málem zajat, avšak dokázal se probít ke svým mužům, zreorganizovat je a uskutečnit další útok.


Na počátku samotné bitvy se podařilo francouzskému dělostřelectvu vytvořit mezeru mezi ruskými a pruskými silami. Toho chtěl využít Murat, ale včasný příjezd koaličního jezdectva jeho úmysl překazil. Mezi jezdci se nacházely i jednotky IV. sboru. Klenau také dokázal ochránit Schwarzenberga před Francouzi, kteří se ho snažili obejít po křídle. Koaliční velitelé byli v odpoledních hodinách sice zatlačeni na výchozí pozice, ale jednalo se o spořádaný postup, během nehož se žádná část sil nenechala obklíčit. Navíc měl Napoleon v záloze jen jeden sbor, zatímco koaličním jednotkám dorazila pomoc v podobě sto tisíc mužů. Ke koalici se navíc přidalo Bavorsko.


Obléhání Drážďan
Po vítězství u Lipska se koaliční velení rozhodlo obsadit Drážďany. Úkol byl svěřen rakouskému IV. sboru. Klenau se tedy vrátil k saské metropoli. 11. listopadu maršál Saint-Cyr kapituloval. Klenau dojednal kapitulační podmínky tak, že Francouzi se mohli stáhnout do Francie s tím, že půl roku nebudou účastni bojů s Koalicí. Schwarzenberg ale tuto dohodu odmítl ratifikovat, a Francouzi tak padli do zajetí.



Po Lipsku

Klenau zůstal u České armády, se kterou postupoval pomalu na Paříž. 20. března 1814 se Napoleon pokusil tuto armádu zastavit u Arcis-sur-Aube, avšak jeho pokus byl odražen. Klenau se zúčastnil i bitvy u Fère-Champenoise o několik dní později, v níž se koaličnímu jezdectvu podařilo rozbít francouzské čtverce a donutit je k ústupu. Napoleonova říše se zakrátko zhroutila a koaliční jednotky vstoupily do Paříže. Klenau se zde ale dlouho nezdržel. Byl totiž převelen do Itálie, kde nadále působil jako velitel sboru, jenž nesl jeho jméno. Když válka definitivně skončila, byl generál jezdectva hrabě von Klenau jmenován velícím generálem na Moravě a ve Slezsku. Tuto funkci zastával až do své smrti. Zemřel 6. října 1819 v Brně.




Zdroje: viz výše
URL : https://www.valka.cz/Klenau-von-Janowitz-Johann-t164658#497788Verze : 0
MOD