LeningradJG54 se rozmístila na ruská letiště Siverskaja, Krasnogvardějsk, Staraja Russa a Relbica, která obklopovala Leningrad v nerovném oblouku. Na těchto základnách měla pak Geschwasder strávit příští 2 roky. Hlavním úkolem pilotů JG 54 byly doprovody německých střemhlavých bombardérů, útočících jak na město, tak na lodě baltské flotily.
S příchodem zimy se spektrum úkolů poněkud změnilo. Sověti začali obležené město zásobovat přes zamrzlé Ladožské jezero. Pozornost Luftwaffe se proto zaměřila tímto směrem. Piloti JG 54 nejenže doprovázeli německé bombardéry při útocích proti přisouvaným kolonám, ale také na ně sami útočili v roli bitevních letadel. Samozřejmě museli zabezpečit vzdušné přikrytí vlastních vojsk před leteckými útoky nepřítele.
Síla sovětského letectva se zdála nevyčerpatelná. JG 54 byla jedinou stíhací jednotkou v oblasti a zodpovídala za ochranu prostoru od Finského zálivu k městu Děmjansk o šířce asi 400 km. Naproti tomu síla letectva Severního frontu, bránícího Leningrad, činila k 10. červenci 837 letadel. Sovětští piloti neprodávali svou kůži lacino, rychle se učili a ačkoliv létali na horších strojích než Němci, mnozí dokázali beze zbytku využít kladné vlastnosti svých letadel. K 8. listopadu JG 54 hlásila ztrátu 27 pilotů a 7 příslušníků pozemního personálu.
Otto Kitel ukončil rok 1941 s 12 sestřely, když posledního vítězství dosáhl 13. prosince. Průměrně tedy sestřelil dvě letadla měsíčně, což v té době rozhodně nebyl nijak výjimečný výkon. To také vysvětluje nedostatek údajů o něm z tohoto období. Pravděpodobně již v té době dosáhl hodnosti Feldwebel a byl vyznamenán
Železným křížem I. a II. třídy. Jediný potvrzený údaj z druhé poloviny roku 1941 je ze dne 21. 12., kdy mu byla za jeho dosavadní úspěchy udělena Stříbrná váza (Ehrenpokal).
Přelom roku přinesl těžkosti. 2. ledna provedli Sověti nálet na letiště Siverskaja a zničili na zemi 10 letounů. Protiopatření značně ztěžovaly mrazy, dosahující až –45°C. Za těchto okolností byl velký problém pro pozemní personál (ne ovšem pro Sověty) připravit letouny k boji.
S příchodem jara ovšem letecká aktivita opět vzrostla. Navzdory většímu množství příležitostí Kittel ze svého průměru nijak výrazně nevybočil ani v roce 1942. Když Geschwader 4. 4. 1942 oslavila 2000. sestřel, jeho osobní skóre narostlo do té doby jen na 15 vítězství.
V létě se německé snahy o dobytí Lenigradu opět vystupňovaly, sovětskou obranu se však prolomit nepodařilo. Piloti JG se také angažovali při podpoře
XI. armádního sboru, obklíčeného v děmjanském kotli a pozemních operací v bitvě u Volchova. Úměrně s tím samozřejmě vzrostl i počet vzdušných střetnutí. Proto mohla Geschwader 14. září oslavit již 3000. vítězství, v čemž jí také pomohly nové
Messerschmitty Bf 109 G-2 dodávané jednotce od léta. Kittel sám k tomuto skóre přispěl jen nepatrně, protože k tomuto datu měl přiznaných pouhých 19 sestřelů.
Radost však byla zkalena ztrátami. V srpnu JG 54 ztratila mimo jiné
Maxe Ostermanna, v té době se 102 sestřely jednoho z vedoucích expertů JG 54 a také Karla Sattiga (53 sestřelů), velitele 6. Staffel a nositele Rytířského kříže.
S rostoucími ztrátami piloti stále více volali po novějších letounech. Vrchní velení se skutečně rozhodlo JG 54 postupně přezbrojit a volba padla na nové
Focke-Wulfy Fw 190 A-4. Tato volba však byla mezi piloty zpočátku přijata se smíšenými pocity. JG 54 totiž už koncem roku 1941 testovala v bojových podmínkách několik kusů
Fw 190 A-1 a zkoušky nedopadly právě nejlépe. Nevyzrálý letoun byl tehdy dosti poruchový a pronásledovaly jej zejména problémy s chlazením motoru. Letouny dostaly obzvláště zabrat v tvrdých podmínkách východní fronty a nakonec musely být vráceny zpět do Německa.
V listopadu 1942 tak dorazily první Focke-Wulfy verze A-4 a byly přiděleny k I. Gruppe, takže k létání na nich se dostal i Kittel. Počáteční nedůvěru rychle vystřídalo nadšení. Nový stroj po všech stránkách výkonově překonával všechny nepřátelské stroje, měl dokonale ergonomický kokpit, výtečně rozvržené pancéřování a mohutnou palebnou sílu. Letounů však nebylo dost, proto musela I./JG ještě počátkem roku 1943 vysílat nad bojiště smíšené skupiny Fw 190 A, Bf 109 F a G.
Kittel si Focke-Wulf vyloženě oblíbil. Na novém stroji začal také častěji vítězit. Jestliže rok 1942 ukončil s celkem 21 sestřely (což znamenalo, že za celý rok získal 9 vítězství, čili šlo o výsledek dosti hubený) do nového vstoupil famózně.
12. 1. 1943 totiž sestřelil 6 sovětských letounů. Právě v boji proti pancéřovaným Iljušinům Kittel oceňoval silnou výzbroj Focke-Wulfu. Vítězství se mu zvolna začala hromadit.
19. 2. sestřelil další 4 sovětské stroje, čímž jednak zvýšil své skóre už na 39 sestřelů a současně sestřelením posledního z nich zaokrouhlil počet vítězství JG 54 na 4000. Následovala samozřejmě oslava, při které Kittel seděl na čestném místě vedle Kommodora Hannese Trautlofta.
V polovině února byla III./JG 54 stažena do Francie. Uvažovalo se také o zbytku Geschwader, ale nakonec obě zbylé Gruppe zůstaly u Leningradu. Kittel tak pokračoval v neustávajících bojích se sovětskými letouny. 26. 2. byl vyznamenán
Německým křížem ve zlatě. Už už se blížil magické hranici 50 sestřelů, když zažil velmi nepříjemné dobrodružství.
15. března dosáhl svého 47. sestřelu, avšak později během letu motor jeho Focke-Wulfu Fw 190 A-4 (W. Nr. 0142 481) náhle vysadil (někdy se uvádí, že motor byl poškozen protiletadlovou palbou nepřítele). Kittel musel nouzově přistát 60 km hluboko v nepřátelských liniích. Ihned po dosednutí se nezraněn vyprostil z letounu a běžel do 2 km vzdáleného lesa, kde se ukryl. Jakmile se vydýchal, provedl inventuru vybavení a možností a shledal své vyhlídky velmi neradostnými. Před sebou měl 60 km zamrzlé tajgy a všude kolem Sověty. Na sobě měl pouze leteckou kombinézu, která jej před silnými mrazy příliš nemohla ochránit. U sebe měl jen pistoli, hodinky a kompas, po kapsách ještě našel tři bonbóny, dvě krabičky cigaret, ale žádné zápalky. Nejtíživější ztrátou se staly jeho rukavice, které při chvatném úprku zapomněl ve vraku svého letadla.
Přesto vyrazil na cestu. Dobře totiž věděl, že po vyhlazovacím způsobu války, který vedly proti sovětským civilům dokonce pravidelné jednotky Wehrmachtu, rozhodně nemůže očekávat v případě zajetí od Sovětů žádnou milost.
Aby se vyhnul sovětským vojákům, zamířil přes zamrzlou plochu Ilmeňského jezera. Pochodoval tři dny a dvě noci, bez jídla a bez možnosti zastávky nebo spánku, protože jinak by umrzl. Neuvěřitelné se stalo skutkem, dokázal se vyhnout Sovětům a po třech dnech neslýchaných útrap narazil na přední jednotky Wehrmachtu, které jej narychlo ošetřily a odeslaly k JG 54. Tady zažil ohromné přivítání, protože aby se někdo vrátil z „druhé strany“, a ještě k tomu v zimě (!), se nestávalo každý den. Kittel nicméně při tomto „výletě“ utrpěl řádné omrzliny, takže byl okamžitě odeslán do nemocnice. Za svůj heroický výkon byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel.
Tady se nám situace trochu zamotává, protože zpravidla se uvádí, že se Kittel po zotavení vrátil k jednotce až koncem května 1943. V jeho seznamu vítězství jsou však 2 sestřely uvedeny 1. dubna a další až v půli června. Mohlo by snad jít v případě oněch dubnových vítězství o chybu, či se snad zotavil z podchlazení, omrzlin, dehydratace a celkového vyčerpání tak zázračně rychle?
Ať už to bylo tak či onak, Kittel se ihned, jak jen mu to zdravotní stav dovolil, znovu zapojil do bojů a 11. 6. dosáhl vytouženého 50. sestřelu.
URL : https://www.valka.cz/Kittel-Otto-t15761#303135Verze : 1