Pokud byste hledali některého z expertů Luftwaffe, o němž je toho nejméně známo, byl by to jistě Otto Kittel. A to i přesto, že byl nejúspěšnějším stíhačem legendární JG 54 „Grünherz“ a celkově čtvrtým německým stíhačem s celkem 267 sestřely…
Mladá léta
Otto Kittel se narodil 21. 2. 1917 ve vesničce Kronsdorf nedaleko Krnova (dnes Krasov). Kronsdorf zapadal hluboko do Sudet, které na území dnešního Slezska představovaly největší území obývané Němci v meziválečné republice. Otto tak vyrůstal v prakticky čistě německém prostředí, takže neuměl ani slovo česky.
Po ukončení základní školní docházky se v Mladé Boleslavi vyučil automechanikem. Teprve zde se také naučil plynně mluvit česky.
Po vyučení odešel do Opavy, kde byl zaměstnán u firmy „Abicht a Gebauer.“ Pracoval v oboru, neboť o pánech Vilému Abichtovi a Maxi Gebauerovi z Opavy je známo, že si u Patentního úřadu republiky československé dne 5. 1. 1934 přihlásili patent č. 54581 na zlepšení hlavy pístu spalovacího motoru.
V roce 1937 dovršil Otto 20. rok věku, což znamenalo, že měl nastoupit základní vojenskou službu v čs. armádě. Zda se tak stalo, mi není známo. Naopak, po připojení Sudet k Třetí říši v říjnu 1938 se stal německým občanem a tudíž se na něj vztahovala branná povinnost vůči německému státu.
Nejbližší spolehlivý údaj tak přináší až počátek roku 1939, kdy byl Otto, společně se svým starším bratrem Erwinem, povolán do německé armády. Oba byli zařazeni k Luftwaffe a odesláni do Ingolstadtu. Zde v období leden-listopad 1939 absolvovali pilotní výcvik stupně A a B.
Po ukončení základního výcviku byl Otto koncem roku 1939 převelen do Bad Aiblingu k Jagdfliegerschule 3, tedy do školy stíhacích pilotů. Jeho bratr byl naopak odeslán k výcviku na bombardovacích letadlech (později bojoval ve Francii, Africe a Itálii). Oba bratři se už nikdy neviděli.
Otto Kittel ukončil kurz stíhačů koncem roku 1940 a po vyřazení v hodnosti Unteroffizier se počátkem ledna 1941 hlásil u JG 54 Grünherz. Jednotka tehdy byla stažena z Francie do Německa (Dortmundu a Delmenhorstu), aby si personál odpočinul a stavy byly doplněny po ztrátách utrpěných v bitvě o Británii. Skupině tehdy velel Hannes Trautloft.
Kittel byl zařazen ke 2. Staffel I. Grupe. Výzbroj jednotky tvořily Messerschmitty Bf 109 E-7. V polovině ledna se Gruppe vrátila zpět do Francie a I./JG 54 byla dislokována na letišti v Jeveru. Také Kittel vzlétá k soubojům se stíhači RAF, avšak bez úspěchu.
Trautloft o Kittelovi v tomto období řekl: „Tento nevysoký člověk byl snad až příliš klidný a vážný. Temperamentem nepředstavoval obecně to, co si představujeme jako typ stíhače. Sestřelení letadla pro něho zpočátku bylo neřešitelným problémem…“
29. 3. 1941 byla II. a III. Grupe JG 54 přemístěna z Francie do Rakouska, aby podpořily akce na Balkáně. I. Grupe i nadále zůstala v Jeveru a byla převedena do podřízenosti JG 1.
Geschwader se opět dala dohromady až v květnu 1941. I./JG 54 se 12. 5. 1941 přesunula do Stolp-Reitz v Německu a zde se společně s III. Grupe přezbrojila na nové Bf 109 F-2. II. Grupe se i nadále měla spokojit se staršími „Emily“.
Při přeškolování zažil Kittel nemilou příhodu, neboť jeden zbrusu nový stroj Bf 109 F-2 (Werknummer 12725) musel opustit na padáku kvůli technické závadě, přičemž se při přistání lehce zranil.
Intenzivní přeškolení na nový typ letecké techniky bylo 21. 6. 1941 završeno přesunem JG 54 na připravená polní letiště ve Východním Prusku, poblíž hranic se SSSR. Následujícího rozbřesku začala operace Barbarossa, útok na Sovětský svaz.
JG 54 patřila k 1. letecké armádě, která měla podporovat útok skupiny armád Nord ve směru na Leningrad. I./JG 54 operovala z letiště Lindental a jejím úkolem (stejně jako celé Geschwader) byly zejména doprovody německých bombardérů při útocích na sovětská letiště a později též vybojování vzdušné převahy v daném úseku fronty.
Kittel sice první den operací opět vyjde naprázdno, avšak hned druhý den 23. 6. sestřeluje dva bombardéry SB-2 a otevírá tak své skóre.
Německý postup byl rychlý. Geschwader během svého tažení pobaltskými republikami rychle přelétala z jednoho letiště na druhé. Speciální pracovní skupiny pozemního personálu následovaly stíhačky v transportních letounech, aby mohly být stíhací stroje rychle dotankovány a vyzbrojeny.
Piloti JG 54 v němém úžasu sledovali ohromné počty ruských letadel, s nimiž se utkávali ve vzduchu. Ruská letecká technika byla v naprosté většina výrazně horší než německá a výcvik sovětských osádek na mnohem horší úrovni. Vzdušné boje se tak stávaly zcela jednostrannou záležitostí a mnoho německých pilotů nyní mohlo získat závratné skóre. K tomu bylo potřeba připočíst strach sovětských letců z všudypřítomných politických komisařů a NKVD. Často se proto stávalo, že napadené sovětské bombardéry a bitevní letouny stále udržovaly přímý kurz k cíli i v případě napadení, protože jejich osádky se obávaly obvinění ze zbabělosti a snaze vyhnout se splnění úkolu, kdyby se pokusily uniknout německým stíhačům.
Obdobná situace nastala i 30. 6., kdy u lotyšského města Daugavpils zaútočila masa sovětských bombardovacích a bitevních letadel bez stíhacího doprovodu na dva životně důležité mosty klenoucí se nad řekou Dvinou, přes které se valily kolony německých tanků. JG 54 je doslova zmasakrovala a připsala si jen v tomto střetnutí 65 vítězství, na nichž Kittel participoval dvěma sestřely Il-2.
Tažení pobaltskými státy dále pokračovalo. 31. 7. 1941 dorazily jednotky skupiny armád Nord k jezeru Ilmeň. Den nato oslavila JG 54 své 1000. vítězství. V půli srpna už německé jednotky dosáhly Finského zálivu. Ruský odpor a těžký terén (spolu s faktem, že prioritou byla Moskva) zpomalil německý postup a znemožnil dobytí města. Wehrmacht proto následně sevřel Leningrad do kleští a oblehl jej.
JG54 se rozmístila na ruská letiště Siverskaja, Krasnogvardějsk, Staraja Russa a Relbica, která obklopovala Leningrad v nerovném oblouku. Na těchto základnách měla pak Geschwasder strávit příští 2 roky. Hlavním úkolem pilotů JG 54 byly doprovody německých střemhlavých bombardérů, útočících jak na město, tak na lodě baltské flotily.
S příchodem zimy se spektrum úkolů poněkud změnilo. Sověti začali obležené město zásobovat přes zamrzlé Ladožské jezero. Pozornost Luftwaffe se proto zaměřila tímto směrem. Piloti JG 54 nejenže doprovázeli německé bombardéry při útocích proti přisouvaným kolonám, ale také na ně sami útočili v roli bitevních letadel. Samozřejmě museli zabezpečit vzdušné přikrytí vlastních vojsk před leteckými útoky nepřítele.
Síla sovětského letectva se zdála nevyčerpatelná. JG 54 byla jedinou stíhací jednotkou v oblasti a zodpovídala za ochranu prostoru od Finského zálivu k městu Děmjansk o šířce asi 400 km. Naproti tomu síla letectva Severního frontu, bránícího Leningrad, činila k 10. červenci 837 letadel. Sovětští piloti neprodávali svou kůži lacino, rychle se učili a ačkoliv létali na horších strojích než Němci, mnozí dokázali beze zbytku využít kladné vlastnosti svých letadel. K 8. listopadu JG 54 hlásila ztrátu 27 pilotů a 7 příslušníků pozemního personálu.
Otto Kitel ukončil rok 1941 s 12 sestřely, když posledního vítězství dosáhl 13. prosince. Průměrně tedy sestřelil dvě letadla měsíčně, což v té době rozhodně nebyl nijak výjimečný výkon. To také vysvětluje nedostatek údajů o něm z tohoto období. Pravděpodobně již v té době dosáhl hodnosti Feldwebel a byl vyznamenán Železným křížem I. a II. třídy. Jediný potvrzený údaj z druhé poloviny roku 1941 je ze dne 21. 12., kdy mu byla za jeho dosavadní úspěchy udělena Stříbrná váza (Ehrenpokal).
Přelom roku přinesl těžkosti. 2. ledna provedli Sověti nálet na letiště Siverskaja a zničili na zemi 10 letounů. Protiopatření značně ztěžovaly mrazy, dosahující až –45°C. Za těchto okolností byl velký problém pro pozemní personál (ne ovšem pro Sověty) připravit letouny k boji.
S příchodem jara ovšem letecká aktivita opět vzrostla. Navzdory většímu množství příležitostí Kittel ze svého průměru nijak výrazně nevybočil ani v roce 1942. Když Geschwader 4. 4. 1942 oslavila 2000. sestřel, jeho osobní skóre narostlo do té doby jen na 15 vítězství.
V létě se německé snahy o dobytí Lenigradu opět vystupňovaly, sovětskou obranu se však prolomit nepodařilo. Piloti JG se také angažovali při podpoře XI. armádního sboru, obklíčeného v děmjanském kotli a pozemních operací v bitvě u Volchova. Úměrně s tím samozřejmě vzrostl i počet vzdušných střetnutí. Proto mohla Geschwader 14. září oslavit již 3000. vítězství, v čemž jí také pomohly nové Messerschmitty Bf 109 G-2 dodávané jednotce od léta. Kittel sám k tomuto skóre přispěl jen nepatrně, protože k tomuto datu měl přiznaných pouhých 19 sestřelů.
Radost však byla zkalena ztrátami. V srpnu JG 54 ztratila mimo jiné Maxe Ostermanna, v té době se 102 sestřely jednoho z vedoucích expertů JG 54 a také Karla Sattiga (53 sestřelů), velitele 6. Staffel a nositele Rytířského kříže.
S rostoucími ztrátami piloti stále více volali po novějších letounech. Vrchní velení se skutečně rozhodlo JG 54 postupně přezbrojit a volba padla na nové Focke-Wulfy Fw 190 A-4. Tato volba však byla mezi piloty zpočátku přijata se smíšenými pocity. JG 54 totiž už koncem roku 1941 testovala v bojových podmínkách několik kusů Fw 190 A-1 a zkoušky nedopadly právě nejlépe. Nevyzrálý letoun byl tehdy dosti poruchový a pronásledovaly jej zejména problémy s chlazením motoru. Letouny dostaly obzvláště zabrat v tvrdých podmínkách východní fronty a nakonec musely být vráceny zpět do Německa.
V listopadu 1942 tak dorazily první Focke-Wulfy verze A-4 a byly přiděleny k I. Gruppe, takže k létání na nich se dostal i Kittel. Počáteční nedůvěru rychle vystřídalo nadšení. Nový stroj po všech stránkách výkonově překonával všechny nepřátelské stroje, měl dokonale ergonomický kokpit, výtečně rozvržené pancéřování a mohutnou palebnou sílu. Letounů však nebylo dost, proto musela I./JG ještě počátkem roku 1943 vysílat nad bojiště smíšené skupiny Fw 190 A, Bf 109 F a G.
Kittel si Focke-Wulf vyloženě oblíbil. Na novém stroji začal také častěji vítězit. Jestliže rok 1942 ukončil s celkem 21 sestřely (což znamenalo, že za celý rok získal 9 vítězství, čili šlo o výsledek dosti hubený) do nového vstoupil famózně.
12. 1. 1943 totiž sestřelil 6 sovětských letounů. Právě v boji proti pancéřovaným Iljušinům Kittel oceňoval silnou výzbroj Focke-Wulfu. Vítězství se mu zvolna začala hromadit.
19. 2. sestřelil další 4 sovětské stroje, čímž jednak zvýšil své skóre už na 39 sestřelů a současně sestřelením posledního z nich zaokrouhlil počet vítězství JG 54 na 4000. Následovala samozřejmě oslava, při které Kittel seděl na čestném místě vedle Kommodora Hannese Trautlofta.
V polovině února byla III./JG 54 stažena do Francie. Uvažovalo se také o zbytku Geschwader, ale nakonec obě zbylé Gruppe zůstaly u Leningradu. Kittel tak pokračoval v neustávajících bojích se sovětskými letouny. 26. 2. byl vyznamenán Německým křížem ve zlatě. Už už se blížil magické hranici 50 sestřelů, když zažil velmi nepříjemné dobrodružství.
15. března dosáhl svého 47. sestřelu, avšak později během letu motor jeho Focke-Wulfu Fw 190 A-4 (W. Nr. 0142 481) náhle vysadil (někdy se uvádí, že motor byl poškozen protiletadlovou palbou nepřítele). Kittel musel nouzově přistát 60 km hluboko v nepřátelských liniích. Ihned po dosednutí se nezraněn vyprostil z letounu a běžel do 2 km vzdáleného lesa, kde se ukryl. Jakmile se vydýchal, provedl inventuru vybavení a možností a shledal své vyhlídky velmi neradostnými. Před sebou měl 60 km zamrzlé tajgy a všude kolem Sověty. Na sobě měl pouze leteckou kombinézu, která jej před silnými mrazy příliš nemohla ochránit. U sebe měl jen pistoli, hodinky a kompas, po kapsách ještě našel tři bonbóny, dvě krabičky cigaret, ale žádné zápalky. Nejtíživější ztrátou se staly jeho rukavice, které při chvatném úprku zapomněl ve vraku svého letadla.
Přesto vyrazil na cestu. Dobře totiž věděl, že po vyhlazovacím způsobu války, který vedly proti sovětským civilům dokonce pravidelné jednotky Wehrmachtu, rozhodně nemůže očekávat v případě zajetí od Sovětů žádnou milost.
Aby se vyhnul sovětským vojákům, zamířil přes zamrzlou plochu Ilmeňského jezera. Pochodoval tři dny a dvě noci, bez jídla a bez možnosti zastávky nebo spánku, protože jinak by umrzl. Neuvěřitelné se stalo skutkem, dokázal se vyhnout Sovětům a po třech dnech neslýchaných útrap narazil na přední jednotky Wehrmachtu, které jej narychlo ošetřily a odeslaly k JG 54. Tady zažil ohromné přivítání, protože aby se někdo vrátil z „druhé strany“, a ještě k tomu v zimě (!), se nestávalo každý den. Kittel nicméně při tomto „výletě“ utrpěl řádné omrzliny, takže byl okamžitě odeslán do nemocnice. Za svůj heroický výkon byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel.
Tady se nám situace trochu zamotává, protože zpravidla se uvádí, že se Kittel po zotavení vrátil k jednotce až koncem května 1943. V jeho seznamu vítězství jsou však 2 sestřely uvedeny 1. dubna a další až v půli června. Mohlo by snad jít v případě oněch dubnových vítězství o chybu, či se snad zotavil z podchlazení, omrzlin, dehydratace a celkového vyčerpání tak zázračně rychle?
Ať už to bylo tak či onak, Kittel se ihned, jak jen mu to zdravotní stav dovolil, znovu zapojil do bojů a 11. 6. dosáhl vytouženého 50. sestřelu.
Na počátek léta 1943 chystali Němci operaci Zitadelle – velký úder na pásmo sovětské obrany u Kurska. Na podporu ofenzívy sem byla přesunuta i I. Gruppe, v jejíž sestavě Kittel pochopitelně nechyběl.
V bitvě u Kurska, která byla charakteristická zejména vysokým nasazením obrněných jednotek obou stran, měli stíhači Luftwaffe jasné úkoly – umožnit činnost vlastních bitevních letounů specializovaných k ničení tanků, jako byly Hs 129 a Ju 87, a současně nepřipustit útoky obdobných letounů protivníka (zejména Il-2) na vlastní pancéřové svazy.
Ofenzíva začala časně ráno 5. července. Koncentrace letounů ve vzduchu byla ohromující, bojovalo se prakticky nepřetržitě od úsvitu do soumraku. Počet vítězství opět vzrůstal astronomickou rychlostí. Dne 17. července oslavila „Grünherz“ své 5000. vítězství. Kittel tentokrát k tomuto počtu přispěl výrazněji, neboť své skóre navýšil k tomuto datu na 75 sestřelů.
Německá ofenzíva byla zastavena po těžkých ztrátách 25. 7., což ovšem automaticky neznamenalo zastavení bojů. Naopak, Sověti se nyní chystali na vlastní protiofenzívy a jejich letectvo zle dotíralo na ustupující německé kolony. Boje ve vzduchu měly stejnou sílu jako předtím, což dokumentuje i fakt, že během jednoho měsíce ztratila I. Gruppe tři velitele. 6. července byl sestřelen velitel I./JG 54 Maj. Reinhard Seiler (109 sestřelů, RK + D), který vyskočil z letadla se třemi kulkami v těle. Velení převzal Major Gerhard Homuth, jenž se nevrátil z bojové letu 2. srpna. Velení Gruppe tak dočasně převzal velitel Kittelovy 2. Staffel Oblt. Hans Götz (82 s., RK), jenž byl zabit hned o dva dny později, 4. srpna – naposledy jeho letoun viděli padat v poloze na zádech do lesa po souboji s formací Il-2.
Velení nad otřesenou Gruppe nyní převzal Walter Nowotny. Situaci mu komplikoval jak nedostatek nových Focke-Wulfů, tak problémy se zásobováním zejména palivem, kvůli čemuž musely být letecké operace částečně omezeny. Přesto právě v té době počet sestřelených nepřátel prudce narůstal. Zásluhu na tom měl i Kittel, který si 4. 8. vylepšil svůj osobní rekord – sestřelil toho dne 7 protivníků (87.-93. sestřel) a 14. 9. dosáhl rovné stovky vítězství.
V té době je však již situace na frontě silně neutěšená, během srpna Sověti postupně dobyli Orel, Brjansk a Charkov. Právě v době, kdy Kittel zaokrouhlil počet svých sestřelů na 100, byl zahájen všeobecný ústup Wehrmachtu za Dněpr, který byl ukončen koncem září. Luftwaffe se pokoušela krýt vlastní jednotky a zpomalit postupující Sověty, ale byl to marný boj. Převaha nepřítele byla příliš velká a zdálo se, že čím více Němci nepřátelských strojů sestřelí, tím více se jich nazítří zase objeví ve vzduchu.
Německá snaha o konsolidaci fronty za Dněprem byla marná. Prakticky z chodu překročily útočící sovětské divize řeku a pokračovaly v útoku, vydatně podporované vlastním letectvem. Intenzita vzdušných bojů proto ani náhodou neklesala.
Nový Gruppenkommandeur Nowotny sestřelil 9. října osm sovětských letounů a poslední z nich byl současně 6000. vítězstvím JG 54. O pět dnů později dosáhl jako první stíhač Lufwaffe 250 sestřelů. Kittel také nezahálel, 28. 10. dosáhl svého již 123. sestřelu a o den později byl vyznamenán vytouženým Rytířským křížem.
Vyznamenání mu předal nový Geschaderkommodore Major Hubertus von Bonin, který vystřídal ve funkci H. Trautlofta. Ten byl v červenci 1943 jmenován inspektorem stíhacích jednotek pro východní frontu. Jako první přispěchal Kittelovi pogratulovat Kommandeur Nowotny.
Do 6. listopadu ještě Kittel stihl zvýšit počet svých vítězství na 127 a potom bylo rozhodnuto jej odeslat do Francie jako instruktora k Ergänzungsjagdgruppe Ost (Doplňovací stíhací skupina východ).
Ještě 12. listopadu byl ale u jednotky, protože byl pověřen smutnou funkcí – držel čestnou stráž u rakve svého kamaráda Lt. A. Döbela, který padl v boji s bitevními Il-2.
Odjel hned vzápětí, nejdříve však jeho cesta vedla domů na krátkou dovolenou. Příjezd nositele Rytířského kříže do rodného Kronsdorfu, znamenala velkou událost. Kittel byl slavnostně uvítán a oslavy byly ukončeny mší v místním kostelíku, kterou celebroval sám českobudějovický biskup.
Teprve po krátkém odpočinku doma Kittel odjíždí Biarritzu, francouzského města ležícího na břehu Biskajského zálivu hned u španělských hranic. Zde dislokovaná EJGr. Ost byla výcvikovou jednotkou pro čerstvé absolventy leteckých škol, kde měli být připraveni pro specifické podmínky východní fronty.
Během svého předávání zkušeností mladým pilotům se zde Kittel opět setkal se svým bývalým velitelem Trautloftem, jenž u EJGr. Ost vykonal inspekci. Je také známo, že 31. 12. 1943 Kittel odstartoval proti americkým bombardérům, avšak do boje nezasáhl.
Kittel, čertsvě povýšený na Leutnanta, svoje působení u výcvikové jednotky ukončil koncem února 1944 a vrátil se zpět ke své mateřské JG 54, tentokrát byl však jmenován velitelem 3. Staffel, neboť 2. Staffel měla být někdy v té době odeslána na západní frontu, aby posílila II./JG 54.
I. Gruppe v té době působila opět v sestavě skupiny armád Nord, když se přesunula počátkem roku 1944 nazpět k Leningradu. Nikoliv už však na letiště Siverskaja, protože v půli ledna zahájily sovětské jednotky protiofenzívu, prorazily blokádu trvající téměř 900 dní a začaly pronikat k jihu, kde obsadily Novgorod.
Armádní skupina Nord dostala rozkaz stáhnout se do Estonska a vybudovat zde pevnou obrannou linii. Piloti JG 54 se tak vraceli do míst, kudy před třemi lety vítězně táhli k Leningradu…
Kittel na jaře nezahálel, prvního protivníka po svém návratu na frontu sestřelil 6. 3. 1944 a již o necelý měsíc později překročil hranici 150 sestřelů. Stalo se tak 4. 4., kdy pod zásahy jeho zbraní spadlo hned pět sovětských letounů, což byla jeho vítězství číslo 147-151.
Sestřelení 150 letadel si vyžádalo odměnu a tak byl Kittel 11. dubna vyznamenán Dubovými ratolestmi k Rytířskému kříži. Vyznamenání mu předal osobně Adolf Hitler a po krátké dovolené se opět Kittel vrátil na frontu, kde 24. 4. sestřelil další dvě sovětské stíhačky.
Boje ovšem pokračují. V červnu zahajují Sověti velkou letní ofenzívu, jejímž cílem je proniknout do Polska. Piloti JG 54 se snaží ze všech sil zmírnit dopady úderů sovětského letectva na pozemní jednotky a i když stále dokáží způsobit nepříteli bolestivé ztráty, zastavit jej již prostě nemohou. Sověti denně postupují asi o 25 km.
JG 54 v té době operovala se směsicí letounů Focke-Wulf Fw 190 verzí A-5, A-6 a A-8. Denně ztrácela v průměru 2 letouny, ale mnohem horší byly ztráty zkušených pilotů. Jen v srpnu 1944 ztratila JG 54 dvacet devět letců (z toho bylo 11 zabito, 5 nezvěstných a 13 raněno).
Na druhou stranu se ve vzduchu pohybovalo mnoho cílů. 15. srpna Kittel sestřelil tisícího protivníka 3./JG 54. A již 26. 8. dosáhl jako osmý stíhač Luftwaffe 200. sestřelu. V té době také vznikla z části 3. Staffel nová 2./JG 54 a Kittel byl jmenován jejím prvním Staffelkapitänem.
Na oslavy ale není ani pomyšlení. Skupina armád Nord ustupuje přes Rigu do oblasti Kuronska. JG 54 se v září 1944 rozmisťuje na letištích Venstpils, Liepaja, Grobina a Tukums, odkud její piloti operují, aby odlehčili zle tísněným pozemním jednotkám. 15. října získává Geschwader své 8000. vítězství, k čemuž podstatným způsobem přispěl i Kittel, neustále zvyšující své skóre. Když 27. 10. sestřeluje 7 protivníků (248.—254. sestřel), překonává tak jako pátý (a poslední) stíhač Luftwaffe hranici 250 sestřelů.
Do 19. 11. stihne své skóre ještě zvýšit na 264 sestřelů, čímž překonává Nowotnyho a stává se nejúspěšnějším stíhačem JG 54. Vzápětí je povolán do Německa, kde jej 25. listopadu Hitler osobně dekoruje Meči k Rytířskému kříži. Kittel je současně povýšen na Oberleutnanta a odeslán na delší zdravotní dovolenou.
V té době bychom mohli očekávat nadměrný zájem o jeho osobu ze strany propagandistického tisku, který by nám tak mohl zanechat některé důležité informace. Nic takového se ale nestalo. Vysvětlení nabízí jeho bývalý velitel H. Trautloft: „Otto Kittel byl jedním z nejtišších mužů Luftwaffe. (…) Navzdory úspěchům zůstal Otto Kittel až do smrti klidným, nezištným mužem. Proto jsme ho měli rádi a vážili si ho.“
Na druhou stranu Trautloft dodává, že už „v bitvě u Kurska znali jeho jméno i pěšáci v nejpřednějších zákopech.“
Ti totiž často mohli sledovat jak Kittel v bojích těsně nad zemí odhání od jejich postavení obávanou „Černou smrt“, tedy bitevní Il-2. Kittel byl v té době totiž považován za jednoho z největších odborníků na sestřelování těchto bitevníků, které „pily krev“ hlavně pěšákům a tankistům. Il-2 přitom vůbec nebyl snadný cíl – byl dobře pancéřován a celá řada německých pilotů doplatila na jeho silnou výzbroj. Také jejich pohyblivý velkorážní kulomet byl účinnou zbraní a odhodlání palubních střelců šlo často až za hrob – nejeden německý stíhač byl sestřelen sovětským zadním střelcem ve chvíli, kdy se zdržel za hořícím šturmovikem, o němž si myslel, že už jej nemůže nijak ohrozit.
Koncem ledna 1945 byl opět Kittel pověřen velením 2./JG 54. Geschwader stále operovala v Kuronsku, kde kryla pozemní jednotky odříznuté skupiny armád Nord. Kittel získal další dva sestřely, avšak potom přišel osudný 16. únor 1945.
Toho dne Kittel vedl roj své letky ve svém Focke-Wulfu Fw 190 A-8 W.Nr. 960 282 „černá 1“ k volnému lovu. Z bojového letu se nevrátil. Jeden z pilotů jeho Schwarmu, Obfhr. Renner, uvedl v hlášení:
„Start ze základny ve 12.06 hod. v roji Oblt. Kittela k volnému lovu v bojovém prostoru u Dzukste. Ve 13.13. hod. došlo ve výšce 150 m ke vzdušnému boji se 14 Il-2, které v kruhu útočily na něm. pozemní cíle. Roj ze strany vstoupil do kruhu bitevníků Il-2. Oblt. Kittela, letícího ve vzdálenosti 100 m po mé pravé ruce, jsem spatřil útočit zezadu zespoda, zatímco dva další Il-2 se strmě vytáhly za nás. Vzápětí se na jeho kabině zablesklo a stroj přešel pravou zatáčkou do plochého klouzavého klesání. Letoun narazil nejprve křídlem a ihned vzplanul. Klouzal ještě k 200 m vzdálenému okraji lesa a tam úplně shořel. (…) Padák jsem nepozoroval.“
Jako místo Kittelova sestřelu Renner uvedl „asi 6 km jihozápadně od Dzukste, přímo v hlavní bojové linii.“
Jediné, co pro něj ještě spolubojovníci mohli udělat, bylo, že mu potvrdili sestřel jeho posledního Il-2. Bylo to jeho 267. vítězství, z tohoto počtu plných 94 sestřelů představovaly bitevní IL-2 Šturmovik. Svých vítězství Kittel dosáhl v průběhu pouhých 583 bojových letů. Až do onoho osudného 16. února nebyl nikdy sestřelen.
Je zajímavé, že JG 54, zřejmě otřesená ztrátou svého nejúspěšnějšího pilota, nebyla okamžitě ochotna uznat jeho smrt. V dopise velitele Geschwader Kittelovu otci je totiž uvedeno, že jeho syn je pokládán za nezvěstného, nikoliv mrtvého, a že ostatní piloti jeho roje neviděli žádné zásahy na jeho letounu (!).
Ve skutečnosti byl Kittel s největší pravděpodobností zabit již v kabině, ačkoliv měl Fw 190 8mm pancéřovou sedačku a za ní ještě 12 mm silnou pancéřovou desku, granát z kanónu VJa-23 bitevního šturmoviku dokázal prorazit 25mm pancíř na vzdálenost 400 m…
Těžko říci, co způsobilo Kittelovu osudnou chybu, činnost v kruhu byla pro Il-2 charakteristická, právě tímto způsobem se jednotlivé letouny při východu ze zteče navzájem kryly před útokem stíhačů. Kittel jistě tuto taktiku mnohokrát viděl a znal ji. Možná setrval za svým posledním sestřeleným protivníkem o vteřinu déle, než chtěl…
Jeho příběh měl ještě zajímavou dohru. Po skončení války NKVD pronásledovala jeho bratra Erwina (létal jako pilot bombardéru ve Francii, Africe a Itálii, v SSSR však nikoliv), kterého si zřejmě zmýlili s Ottou. V roce 1947 odešla Kittelova rodina z ČSR do SRN. V Krasově však stále stojí jeho rodný dům.
Prameny: HPM 2/95 Jerry Scutts: Stíhací eskadra JG 54, nakl. Mustang, Plzeň 1995, ISBN 80-85 831-71-6 R.F. Toliver, TJ. Constable: Německá stíhací esa, nakl. Mustang, Plzeň 1996, ISBN 80-85831-67-8 Svatopluk Matyáš: Stíhací esa Luftwaffe, nakl. Svět křídel, Cheb 1994, ISBN 80-85280-21-3
Jeho první obětí se stal 23. června 1941Jak-1 a druhou bombardér SB-2. Dne 30. června 1941 dosáhl svého 3. vítězství. Obětí byl IL-2. V červenci 1942 uzavřel Fw. Kittel v Krasnogvardějsku tzv. frontový sňatek na dálku. Do konce působení I./JG 54 z Krasnogvardějska dosáhl Kittel 17 vítězství. 19. února 1943 dosáhl 4000 sestřelu pro JG 54.
Otto Kittel na fotografii uprostřed ze dne 18.3.1942 po návratu z letu při kterém nouzově přistál a 3 dny putoval 60 km přes nepřátelské území zpět ke své jednotce.
Je zaujímavé, že podľa jedného z ruských zdrojov to mali byť práve piloti 4. IAP, ktorí mali pokoriť štvrtého najlepšieho nemeckého stíhača (podľa počtu zostrelov) OberleutenantaOtta Kittela (267 víťazstiev). V tom čase tento velil 2. letke Jagdgeschwader 54.
Popis situácie z ruského pohľadu: 16. februára 1945 osmička Jak-9, vedená veliteľom letky 4. IAPmajoromStepanenkom, vyletela na "vyčistenie vzduchu" pred príletom bitevných Iljušinov Il-2 z 225. bitevnej leteckej divízie. "Lietajúce tanky" mali zaútočiť na zoskupenie nemeckých a litovských jednotiek v oblasti Tukums - Libava. Keďže sa už ale nepísal rok 1941 ale 1945, skúsení sovietski letci vytvorili v cieľovom priestore dve skupiny - spodnú údernú skupinu a kryciu skupinu, nachádzajúcu sa v prevýšení. Úderná skupina, vedená dvojnásobným Hrdinom Sovietskeho zväzu majorom Rjazanovom sa nad cieľom dostala do potýčky so štvoricou FW-190. Zároveň skupina majora Stepanenka bola napadnutá dvoma skupinami nemeckých stíhačiek, ktoré prileteli zo smeru od Baltického mora. K "šturmovikom" sa však podarilo dostať len jednému nepriateľskému stíhačovi, ktorým bol podľa všetkého práve OberleutenantOtto Kittel. Kvôli sústredenej paľbe palubných strelcov bitevníkov, letiacich nad cieľom v obrannom kruhu, uhol jeho Focke-Wulf nabok a vtedy ho mal zasiahnuť dávkou svojich palubných zbraní major Rjazanov. V dôsledku toho sa mal nemecký stroj prevaliť po pravom krídle a naraziť do zeme. Keď bol krátko na to zostrelený majorom Stepanenkom aj druhý "fokker", ako nemecké stroje v žargóne nazývali sovietski piloti, zvyšok skupiny sa stiahol z bojiska.
Pre majora Stepanenka to bol 30. samostatný zostrel, pre majora Rjazanova 29.
Keďže podľa nemeckých údajov v uvedený deň a na uvedenom mieste boli zostrelení dvaja príslušníci Jagdgeschwader 54 - OberleutenantOtto Kittel a Unteroffizier Albrecht Licht je možné pripustiť aj ruskú verziu, že palubní strelci šturmovikov zasiahli stroj OberleutenantaOtta Kittela a tento následne dorazil major Rjazanov.
"Připustit" je podle mě slabé slovo starý příteli! Našel jsi důležitý kousek skládačky, kde se navíc obě verze pozoruhodně shodují (pravotočivá zatáčka apod.) Němci podle všeho buď jaky nepostřehli, nebo je zaměnili za Il-2. Skvělá práce!
Radku, ďakujem za ocenenie. Na celom ma zaráža len tá skutočnosť, že nemci nehlásili boj so sovietskymi stíhačmi, hoci tých tam malo byť osem (aj keď pri bitevníkoch len štyria). Tomu, že tam stíhači s veľkou pravdepodobnosťou naozaj boli nasvedčuje skutočnosť, že v roku 1945 už Sovieti takmer vždy vysielali bitevníky do akcie so stíhacím krytím. Taktiež ak by tam stíhači neboli, nesedel by počet bitevníkov, na ktorý mali Nemci zaútočiť. Uvádzaný je útok na 14 bitevníkov, no sovietska letka Il-2 v tom čase mala predpísaný počet 12 lietadiel.
V ruskom článku sa hovorí len všeobecne o Šturmovikoch z 225. bitevnej leteckej divízie. Tá sa však v tom čase skladala z troch plukov: 110. bitevný letecký pluk 810. bitevný letecký pluk 825. bitevný letecký pluk
Skúsim sa preto ešte pozrieť na spomienky príslušníkov týchto plukov a na archívne dokumenty, viažuce sa k ich histórii.
Palubný strelec rjadovyj Grigorij Dmitrievič Perepelica bol vyznamenaný Radom Slávy 2. stupňa aj za to, že dňa 16.02.1945 ako príslušník 810. bitevného leteckého pluku (810. ŠAP) zostrelil útočiace nemecké lietadlo Fw-190. Podľa bojového denníku 810. ŠAP sa tak stalo medzi 14.25-15.08 hod. Určité pochybnosti o tom, či ide o jedného z pokoriteľov Oberleutenanta Otta Kittela vnáša tá skutočnosť, že podľa bojového denníku 810. ŠAP mali útočiť na pozemné ciele len štyri Il-2, zatiaľ čo Nemci uvádzajú od 8 do 14 útočiacich Il-2 (zdroje sa rôznia). V tomto Nemcami uvádzanom počte však môžu byť započítané aj stroje stíhacieho krytia. Podľa svedectva Obfhr. Rennera k boju došlo o 13.03 hod., Rusi uvádzajú okolo 15.00 hod. Problém je v tom, že netuším, aké časové pásma používali v uvedenej oblasti Rusi a aké Nemci, resp. či požívali rovnaké časové pásmo.
Po kritickej analýze dostupných zdrojov sebakriticky uznávam, že som pochybil. Nekriticky som prevzal info zo zdroja, ktorý sa javil byť ako celok dôveryhodným, no minimálne v detailoch o zostrele OberleutenantaOtta Kittela stavia na výmysloch. Mám na mysli tento link www.libma.ru, ktorý obsahuje článok z časopisu Aviacija i Kosmonavtika č. 1/1999.
I.N. Stepanenko totiž dosiahol svoj posledný zostrel v druhej svetovej vojne dňa 06.01.1945 východne od Dzukste, takže sa uvedeného boja zrejme nezúčastnil. Takýto boj totiž nespomína ani vo svojej autobiografickej knihe Plamennoje nebo, ktorá vyšla v roku 1983 (Степаненко И.Н. Пламенное небо — К.: Политиздат Украины, 1983).
A. K. Rjazanov zase, podľa návrhu na udelenie vyznamenania, odlietal od 28.01.1945 do 14.05.1945 celkovo 2 (slovom dva) bojové lety, pri ktorých však nezostrelil žiadne nepriateľské lietadlo. Ak by tomu tak bolo, bolo by to na 100% v návrhu uvedené. Navyše v januári bol ťažko ranený a liečil sa v nemocnici.
Takže mýtus o zostrelení Oberleutenanta Otta Kittela sovietskymi esami zrejme padol. Pravdepodobnejšou verziou bude jeho zostrelenie palubným strelcom Iljušinu Il-2 - rjadovym Grigorijom Dmitrievičom Perepelicom (viac info tu).
Anochin, V.A., Bykov, M.J.: Vse istrebiteľnyje aviapolki Stalina. Pervaja polnaja encyklopedia. Jauza-Press, 2014 (Анохин, В. А.; Быков, М. Ю.: Все истребительные авиаполки Сталина. Первая полная энциклопедия. Яуза-пресс, 2014, ISBN 978-5-9955-0707-9) militera.lib.ru https://podvignaroda.ru/?#id=28167285
Musím tě pochválit jak za zdroje, tak za práci s nimi. Verze se zásahem palubního střelce je velmi pravděpodobná, Němci zřejmě viděli střílet ony dva stroje, které "se strmě vytáhly za nás" a soustředili se na ně, ostatně ohňostroj z pevných zbraní určitě musel přitáhnout pohled. Nedivím se, že si mysleli, že zásahy přišly odtud. Střelby jednohlavňového kulometu zadního střelce Ila letícího před Kittelem si vůbec nemuseli všimnout.
Na celom ma zaráža len tá skutočnosť, že nemci nehlásili boj so sovietskymi stíhačmi, hoci tých tam malo byť osem (aj keď pri bitevníkoch len štyria). Tomu, že tam stíhači s veľkou pravdepodobnosťou naozaj boli nasvedčuje skutočnosť, že v roku 1945 už Sovieti takmer vždy vysielali bitevníky do akcie so stíhacím krytím. Taktiež ak by tam stíhači neboli, nesedel by počet bitevníkov, na ktorý mali Nemci zaútočiť. Uvádzaný je útok na 14 bitevníkov, no sovietska letka Il-2 v tom čase mala predpísaný počet 12 lietadiel.
Na celom ma zaráža len tá skutočnosť, že nemci nehlásili boj so sovietskymi stíhačmi, hoci tých tam malo byť osem (aj keď pri bitevníkoch len štyria). Tomu, že tam stíhači s veľkou pravdepodobnosťou naozaj boli nasvedčuje skutočnosť, že v roku 1945 už Sovieti takmer vždy vysielali bitevníky do akcie so stíhacím krytím. Taktiež ak by tam stíhači neboli, nesedel by počet bitevníkov, na ktorý mali Nemci zaútočiť. Uvádzaný je útok na 14 bitevníkov, no sovietska letka Il-2 v tom čase mala predpísaný počet 12 lietadiel.
Nekriticky som prevzal info zo zdroja, ktorý sa javil byť ako celok dôveryhodným, no minimálne v detailoch o zostrele Oberleutenanta Otta Kittela stavia na výmysloch. Mám na mysli tento link www.libma.ru, ktorý obsahuje článok z časopisu Aviacija i Kosmonavtika č. 1/1999.
Nekriticky som prevzal info zo zdroja, ktorý sa javil byť ako celok dôveryhodným, no minimálne v detailoch o zostrele Oberleutenanta Otta Kittela stavia na výmysloch. Mám na mysli tento link www.libma.ru, ktorý obsahuje článok z časopisu Aviacija i Kosmonavtika č. 1/1999.
