Mikuláš II. / Nikolaj Alexandrovič Romanov

Nejstarší syn Alexandra III. a Marie Fjodorovny. Od útlého mládí byl připravován na následnictví trůnu, dostalo se mu všestranného vzdělání. V 19-ti letech absolvoval vojenskou službu v důstojnické gardě. Poté cestoval po evropských dvorech a v Londýně potkal svou osudovou lásku – princeznu Alici Viktorii Hessenskou, vnučku britské královny Viktorie. Rodiče cara se svatbou nesouhlasili, obávali se dědičné nemoci – hemofilie, kterou hessenský rod trpěl po generace. Teprve na smrtelné posteli Alexandr III. požehnal sňatku svého syna s Alicí, která přijala pravoslavné jméno Alexandra Fjodorovna. Korunovace Mikuláše II. se konala 18. května 1896 a její průběh, kdy v tlačenici zahynulo na 1300 lidí, předznamenal tragické panování cara.


Po svém nástupu na trůn se Mikuláš II. snažil pokračovat v politice svého otce, ale chyběla mu jeho vůle a autorita. To se projevilo hned v průběhu první ruské revoluce, která vypukla po prohrané válce s Japonskem v roce 1905. Revoluce začala krvavým potlačení pokojné demonstrace 9. ledna 1905, tzv. „krvavou nedělí“. Srocení lidé vedení popem Gaponem nesli obrazy panovníka a žádali ho o pomoc a zastání. Velitel stráží v Zimním paláci však dal rozkaz zahájit proti demonstrantům palbu, což v očích lidu zničilo obraz cara-„báťušky“. Místo toho dostal po těchto událostech Mikuláš II. přezdívku „krvavý car“. Následovalo revoluční povstání ve městech i na venkově, ke kterému se připojila i velká část Černomořské flotily.


Carovi se podařilo revoluci potlačit jen s velikým úsilím a 17. října 1905 byl nucen vydat manifest O zdokonalení státního pořádku, ve kterém přislíbil demokratické reformy. Byla ustavena volená Státní duma (parlament) a uzákoněny základní občanské svobody. Ruským premiérem se stal Arkaděvič Stolypin, který provedl v roce 1906 zásadní pozemkovou reformu. V jejím důsledku vznikla vrstva středního rolnictva, tzv. kulaků, kteří v průběhu několika let učinili z Ruska obilnou velmoc, což mělo blahodárný vliv i na ruské státní finance.


Rusko, které ve válce s Japonskem ztratilo jižní Sachalin, Kurily a Port Artur, potřebovalo napravit svou mocenskou reputaci a zaměřilo se na podporu panslavistických hnutí na Balkáně. Zde se střetávaly zájmy dvou mocenských bloků – Trojspolku vedeného Německem a Dohody, ke které v roce 1908 přistoupilo Rusko. Atentát na rakouského následníka trůnu 28. června 1914 v Sarajevu vedl k válce mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem. Mikuláš II. přislíbil Srbsku pomoc a vyhlásil mobilizaci, na což odpovědělo Německo vyhlášením války Rusku 1. srpna 1914.


Navzdory vojenské porážce z roku 1905 neučinil car nic pro modernizaci armády. A tak nejpočetnější armáda světa měla nedostatek základní výzbroje a výstroje. Mnozí vojáci používali pouze onuce a klacky. Kvůli vysokým ztrátám ruské armády při ofenzívě ve Východním Prusku propustil schopné generály a sám převzal velení, čímž všechny následující vojenské porážky na frontě padaly na jeho hlavu.


Carevna Alexandra, která se v jeho nepřítomnosti ujala vlády v Petrohradě, zcela podléhala tajemnému mnichovi ze Sibiře – Rasputinovi, který jejím prostřednictví začal řídit ruskou politiku. Příčinou jeho vlivu bylo dědičné onemocnění careviče Alexeje hemofilií, které tento šarlatán a podvodník dokázal "léčit". Situace v zásobování byla katastrofální, v Petrohradu byl hlad a všeobecná nespokojenost s carskou vládou. Několik šlechticů se pokusilo monarchii zachránit a Rasputina zavraždili, věci se však již daly do pohybu.


Když v únoru 1917 vypukla druhá ruská revoluce, car se vydal vlakem z hlavního stanu do Petrohradu, ale cestou se dozvěděl o demisi své vlády a vzpouře v armádě. Mikuláš II. se rozhodl abdikovat na trůn ve prospěch svého bratra Michaila, ten učinil následující den totéž. Dny monarchie v Rusku byly sečteny.


Další osud cara Mikuláše II. byl tragický. Spolu s rodinou byl umístěn pod ochranou předsedy Prozatímní vlády knížete Lvova v Carském sele. Odtud carská rodina putovala do Tobolska, kde prožila 8 měsíců až do vypuknutí občanské války. Po celou tu dobu vyjednávala Prozatímní vláda o možnosti azylu pro cara a jeho rodinu v zahraničí, ale neúspěšně. Navíc bolševici a leví eseři, kteří se po převratu v listopadu 1917 dostali k moci požadovali, aby car byl postaven před revoluční tribunál. Nakonec rozhodli, že cara převezou do Moskvy před soud, ale když hrozilo, že cara osvobodí bělogvardějci, rozhodli se ho s celou rodinou zavraždit. Svůj čin provedli v noci z 16. na 17. července 1918 v Jekatěrinburku.