Nejvýznamnější funkce: (maximálně tři) Most Important Appointments: (up to three)
- generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu - premiér Sovětského svazu - lidový komisař obrany Sovětského svazu
- General Secretary of the Communist Party of the Soviet Union - Chairman of the Council of Ministers - People's Commissar for Defense of the Soviet Union
Jiné významné skutečnosti: (maximálně tři) Other Notable Facts: (up to three)
Narodil se 21. prosince 1879 v gruzínském městě Gori blízko Jižní Osetie. Rodnou řečí mu byla gruzínština, jazyk velmi odlišný od ruštiny, kterou se naučil později a kterou stále hovořil s patrným gruzínským přízvukem. Josif vyrůstal v chudobě. Otec nadměrně pil a syna surově bil. Když zemřel, bylo Josifovi 11 let. V dětství chodil do církevní školy v Gori a později navštěvoval teologický seminář v Tbilisi. Jeho matka si přála, aby se stal knězem a často mu předpovídala, že jednou bude určitě patriarchou. V roce 1899 byl však ze semináře vyloučen za šíření revolučních myšlenek. Poté pracoval na místní observatoři. Vstoupil do podzemního marxistického hnutí v Zakavkazsku a sháněl pro jeho činnost finanční prostředky, převážně kriminálním způsobem. V roce 1903, po rozštěpení SDDSR, se přidal k bolševickému křídlu, vedenému V. I. Leninem. V následujících letech byl jako aktivní člen strany několikrát zatčen a vypovězen na Sibiř, odkud se mu vždy podařilo uprchnout. V tomto období si také dal pseudonym Stalin, což znamená ocelový muž.
Za první světové války se ze zdravotních důvodů vyhnul odvodu do armády a po únorové revoluci roku 1917 se stal redaktorem bolševického listu Pravda. Byl stoupencem postupného přerůstání demokratické revoluce v revoluci socialistickou jako většina ve vedení strany, ale po vyhlášení Leninových "dubnových tezí" se přiklonil k plánu na násilné převzetí moci. Při samotném převratu v listopadu 1917 nehrál Stalin nijak důležitou roli, zato byl velmi aktivní v době občanské války, kdy jako lidový komisař (ministr) pro národnostní politiku brutálně potlačil hnutí zakavkazských republik za nezávislost a v roce 1922 se pro své organizační schopnosti stal generálním tajemníkem komunistické strany. Tato funkce, která byla zvlášť pro něho zřízena, mu poskytovala velký vliv ve stranickém aparátu a pomohla k úspěchu v boji o moc, který se rozpoutal po Leninově smrti.
Lenin, který si přál, aby se jeho nástupcem stal L. D. Trockij, ve své politické závěti uvedl, že je Stalin až příliš netolerantní a měl by být funkce generálního tajemníka zbaven. Po Leninově smrti v lednu 1924 se však Stalinovi podařilo jeho testament zatajit. Stalin nenáviděl Trockého pro jeho schopnost uchvacovat davy plamennými projevy a nesporné vůdcovské charisma. Aby svého hlavního rivala ve straně zlikvidoval, spojil se s L. B. Kameněvem a G. J. Zinověvem, důležitými členy politického byra, a vytvořil s nimi "trojku" neboli triumvirát. Jako program pro další vývoj revoluce vytyčil ideu vybudování socialismu v jedné zemi, která stála v ostrém protikladu k Trockého teorii světové permanentní revoluce. Nevěřil v možnost brzkého vítězství revoluce na Západě a začal připravovat plán na vyvezení revoluce na Západ vojenskou cestou. Již v roce 1924, poté co odstavil Trockého od moci a poslal do vyhnanství ve Střední Asii, zahájil vojenskou reformu Rudé armády. Dne 18. září 1925 vyhlásil povinnou vojenskou službu a rozšířil síť vojenských učilišť. V témže roce uzavřel hospodářskou smlouvu s Německem, která se stala základem budoucí vojenské spolupráce, zejména při výcviku německých tajných armádních záloh a vyzbrojování Rudé armády.
K zajištění rostoucích potřeb armády a námořnictva potřeboval Sovětský svaz vybudovat těžký průmysl, proto v prosinci 1925 prosadil přes odpor svých bývalých spojenců Kameněva a Zinověva program tzv. socialistické industrializace. Tím v podstatě skončilo období tzv. Nové ekonomické politiky (NEP) a začalo období centrálního plánovaného hospodářství. Trockisté byli na 15. sjezdu VKS(b) v říjnu 1927 definitivně poraženi a vyloučeni ze strany a sám Trocký byl v roce 1929 zbaven sovětského občanství a vypovězen do emigrace. Přesně rok po tomto sjezdu byl zahájen první pětiletý plán, který si stanovil za cíl vybudování těžkého průmyslu, kolektivizaci zemědělství a odstranění negramotnosti. Zatím co budování průmyslových komplexů na Urale s nemalou pomocí amerických a britských firem zdárně probíhalo, situace na venkově byla pro Stalina neuspokojivá. V lednu 1930 proto ÚV strany na Stalinův podnět vyhlásil program masové kolektivizace zemědělství a "likvidace kulaků jako třídy". Miliony středních rolníků byly násilně zbaveny půdy a deportovány do táborů nucených prací GULAG. To se záhy projevilo vypuknutím hladomoru v rozsáhlých oblastech Ruska a zejména Ukrajiny, kde v letech 1931/32 zemřely hladem až 2 miliony lidí.
Ve VKS(b) začala narůstat vůči Stalinovi opozice zprava, což se projevilo na 17. sjezdu v lednu 1934, kde vedle sporu o cílech druhé pětiletky byly přijaty i nové stanovy strany. Stalin na to reagoval tím, že rozpoutal drastické politické čistky. Záminkou pro ně bylo zavraždění S. M. Kirova, oblíbeného komunistického funkcionáře z Leningradu a jeho rivala ve straně. V průběhu několika dalších let bylo mnoho představitelů komunistické strany ze "staré gardy" zatčeno a obviněno z velezrady. Následovaly vykonstruované politické tzv. "moskevské procesy", ve kterých padaly rozsudky smrti či dlouholetých nucených prací. Počet obětí "čistek" dosáhl jen v letech 1936/37 ohromných 700 tisíc, dalších 2,5 milionu osob bylo zatčeno a deportováno do pracovních táborů. Mezi popravenými byly více než 2/3 členů ústředního výboru zvolených na stranickém sjezdu v roce 1934. Stalin byl tak v zabíjení komunistů úspěšnější než carská policie. Po likvidaci opozice ve straně a státním aparátu se soustředil na provedení "čistek" i v ozbrojených silách a bezpečnostních složkách, jimž padlo v letech 1938/40 za oběť několik desítek tisíc důstojníků a generálů Rudé armády i NKVD. To bezprostředně vedlo k oslabení bojeschopnosti SSSR, což se projevilo již za sovětsko-finské "zimní" války a v prvních letech Velké vlastenecké války.
Do konce 30. let vytvořil Stalin v SSSR snad nejtotalitnější diktaturu moderního věku, mocenskou strukturu, která pronikala do každé stránky života svých občanů a v níž neexistovaly žádné osobní svobody. Bezpečnostní aparát vytvořil po celé zemi síť konfidentů a důvěrníků, kteří zajišťovali režimu kontrolu nad každým jedincem. Stalin v SSSR zavedl fungující systém tzv. nomenklatury, stranické byrokracie, o kterou se mohl opřít a které proto zajistil pohodlný a blahobytný život. Kromě ní se vytvořila též početná vrstva dělníků a rolníků, kteří režim, jenž jim poskytoval různé dříve nebývalé "životní jistoty", podporovali. Stalin vedle toho také využíval systém "morálního" povzbuzování a motivací. V dubnu 1934 byl zřízen titul Hrdina SSSR a o rok později se zrodilo údernické tzv. stachanovské hnutí. Zvláštní důraz byl kladem na výchovu mládeže v komunistickém duchu, kterou zajišťovala organizace Komsomol a přidružené organizace, zabývající se vojenskou přípravou jako byl Osoaviachim. V roce 1936 Stalin vydal novou ústavu, která posilovala úlohu státu a moc nomenklatury postavila na úroveň nejvyššího zákona.
V zahraniční politice se Stalinovi podařilo prolomit izolaci SSSR tím, že dosáhl diplomatického uznání od většiny států světa, včetně USA a přijetí do Společnosti národů v září 1934. Oficiálně se vždy stavěl za politiku kolektivní bezpečnosti, skrytě však podporoval narůstající konflikt mezi dvěma vojensko-politickými bloky, které se zformovaly v druhé polovině 30. let. Stalin počítal s otevřeným vojenským střetnutím těchto dvou bloků a usiloval, aby SSSR v něm hrál úlohu rozhodující síly na vahách. K prvnímu otevřenému měření sil došlo ve španělské občanské válce, kam Stalin posílal zbraně a dobrovolníky na podporu republikánské vlády. Poté, co v španělském republikánském táboře nabyli vrchu trockisté však tuto pomoc omezil a interbrigadisty po jejich návratu ze Španělska pronásledoval. Jeho snahou bylo též rozbít tzv. sanitní kordón, soustavu zemí na západních hranicích SSSR, které deklarovaly nepřátelský postoj k Moskvě. Poté co ztroskotala jednání s Francií a Velkou Británií o možnosti průchodu Rudé armády přes území těchto států (zejm. Polska a Rumunska) v případné válce proti Německu, uzavřel Stalin 23. srpna 1939 pakt o neútočení s A. Hitlerem. Jeho součástí byla tajná doložka, podle které Sovětský svaz za příslib neutrality získal podíl při dělení států na svých východních hranicích. Navíc se zavázal pozastavit antifašistickou propagandu v SSSR a usměrnit v tomto smyslu i činnost Kominterny.
Stalin věděl, že válka s Německem je neodvratná a rozhodl se na ni připravit tak, aby ji poté mohl sám zahájit v době, kdy bude Hitler plně zaměstnán válkou na západní frontě. Začal s rozsáhlou reformou Rudé armády a Rudého námořnictva, jejíž dokončení předpokládal na jaře 1942. Poté, co L. D. Trockij označil v roce 1940 SSSR za prakticky fašistický stát, se rozhodl k fyzické likvidaci tohoto svého úhlavního nepřítele. Atentát byl proveden agentem NKVD v dubnu téhož roku. V květnu 1941 vystřídal V. M. Molotova ve funkci předsedy Rady lidových komisařů (vlády) a osobně se ujal příprav na vojenský konflikt s mocnostmi Osy. Ten ho však nenadále zastihl již 22. června téhož roku. Kritická situace, způsobená těžkými porážkami a ústupem Rudé armády, vedla Stalina k přehodnocení svých dosavadních postojů. Již 4. července v rozhlasovém projevu se na své spoluobčany obrátil se slovy "občané a občanky" a "přátelé". Vyzval v něm k nelítostnému boji proti agresorům ve jménu ruského národa a jeho dávných hrdinů a vyjádřil neochvějnou víru ve vítězství. Projev měl zásadní význam pro odhodlání sovětských občanů k obraně vlasti a dal jim zároveň příslib možných změn komunistického režimu.
Stalin, který s výjimkou maršála K. V. Vorošilova nedůvěřoval svým generálům, se osobně ujal vrchního velení ozbrojených sil - Stavky a stál v jeho čele až do konce války. Aby zajistil zázemí, zřídil si soukromé vojenské jednotky, které na jeho příkaz prováděly likvidaci politických vězňů všude, kde se očekával německý postup a přesun celých národnostních skupin z oblasti Krymu a Kavkazu do střední Asie. Stalin přísně trestal velitele, kteří ustoupili před nepřítelem a ty, jež se nechali zajmout prohlásil za zrádce. Na územích okupovaných německou armádou podporoval vznik partyzánských skupin, které řídil za pomoci spolehlivých vyškolených emisarů, vysazených v týlu nepřítele. Mezi jeho hlavní úspěchy patřil úspěšný přesun velké části strategického průmyslu z válkou ohrožených oblastí za Ural. Do čela nejohroženějších úseků fronty jmenoval schopného generála G. K. Žukova, který dokázal zorganizovat úspěšnou obranu Moskvy a později velel vojskům u Stalingradu, Kurska a Berlína. Je příznačné, že mnohé úspěchy tohoto svého velitele si přisvojil, aby tak posílil legendu o Stalinovi jako geniálním vojevůdci.
Stalin sice nebyl vojevůdcem, zato byl obratným a lstivým diplomatem. Dokonale využíval západní vojenské a materiální pomoci v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu k posílení své osobní moci a úspěchů Rudé armády k prosazení vlastních politických cílů. Na jednáních "Velké trojky" v Teheránu 1943 a později na Jaltě a v Postupimi 1945 nejen obhájil zábory území z let 1939-40, ale také nové úpravy hranic ve prospěch SSSR a zahrnutí zemí osvobozených Rudou armádou do sovětské sféry vlivu. Podle tajné dohody s W. Churchillem měl získat rozhodující vliv v zemích východní Evropy za příslib, že zastaví podporu komunistům v Řecku. F. D. Roosveltovi nabídl pomoc ve válce proti Japonsku výměnou za zahrnutí Československa do této zájmové sféry. Zároveň garantoval uskutečnění svobodných demokratických voleb v zemích obsazených sovětskými vojsky. Stalin vyšel vstříc svým západním spojencům a již v roce 1943 rozpustil Kominternu. Přijal zcela politiku zájmových sfér a rozhodl se vytvořit ve východní Evropě nárazníkové pásmo států, které by měly přímé politické vazby na Moskvu bez ohledu na jejich vnitřní uspořádání. Stalin proto netrval na přímé sovětizaci těchto zemí, naopak podporoval jejich vnitřní různorodost založenou na rozdílných politických tradicích. Tak se podél západních hranic SSSR vytvořila soustava zemí od neutrálního Finska a Rakouska s prosovětsky orientovanými nekomunistickými vládami až po přímo Moskvou řízené režimy v ostatních státech východního bloku. V Německu, kde Stalin získal okupační zónu, chtěl prosadit model podobný jako v Rakousku, ale po neúspěšné blokádě Berlína v roce 1948 se rozhodl vytvořit v sovětské zóně komunistický stát jako odpověď na vytvoření Spolkové republiky Německo v západních okupačních zónách. Neúspěšný byl rovněž při snaze získat okupační zónu v severním Japonsku. Tento neúspěch však plně vyvážilo vítězství komunistů vedených Mao Ce-tungem v Číně v říjnu 1949 a vyhlášení komunistického státu na Korejském poloostrově severně od 38. rovnoběžky. Stalin plánoval rovněž rozdělení Íránu na dvě části, ale narazil na odpor USA, které měly až do roku 1949 jaderný monopol. Ten byl rovněž jednou z příčin, proč Stalin zamítl přímou účast SSSR v korejské válce v letech 1951-53.
Stalin se obával, že s rychlým rozšířením komunistického bloku ztratí Moskva svoji kontrolu nad jeho řízením. Proto v roce 1947 vytvořil z komunistických stran zemí zahrnutých do sovětské sféry vlivu tzv. Kominformu. V jejím rámci pak prosazoval přímý vliv KSSS na řízení vnitřních záležitostí těchto zemí. Jugoslávský komunistický vůdce J. B. Tito, který odmítal rozdělení sfér vlivu, se postavil proti politice Kominformy a byl v červnu 1948 prohlášen za zrádce a imperialistického agenta. Brzy poté následovaly politické procesy v zemích východního bloku, které byly zcela v Stalinově režii a jejichž cílem bylo zamezit případným snahám východoevropských komunistických stran o vymanění se sovětského vlivu.
Ve své zemi Stalin nenaplnil očekávání mnoha sovětských občanů o zmírnění tvrdého režimu. V poválečném období obnovy země docházelo k utužení cenzury a kontroly všech oblastí společenského života. Již v srpnu 1946 přijal ÚV strany usnesení o divadelní, filmové a hudební tvorbě, které brojilo proti tzv. maloměšťácké kultuře a striktně prosazovalo socialistický realismus. Pronásledování postihlo široké vrstvy umělců, spisovatelů a novinářů. Stalin podřídil hospodářství SSSR válečným přípravám a opět stanovil za jeho prioritu budování těžkého průmyslu pro vojenské účely. Rovněž věda byla znásilňována podle Stalinových ideologických potřeb.
Stalin považoval již od svého mládí za obzvlášť nebezpečné Židy a poté, co Izrael odmítl prosovětskou orientaci, zahájil v SSSR rozsáhlou antisemitskou kampaň, která se rozšířila do všech zemí východního bloku. Stalin rozdělil Židy do tří kategorií: 1. ti, kteří se cítili být sovětskými občany a sloužili věrně komunistické straně, 2. ti kteří se chtěli navrátit do Izraele (sionisté) a za 3. ti kteří byli sice sovětskými občany či dokonce členy strany, ale prosazovali kosmopolitní názory a postoje (trockisté). Ti první měli být pouze kontrolováni, ti druzí a třetí pak deportováni nebo zlikvidováni. Obětí těchto represí se stali i příbuzní blízkých spolupracovníků Stalina - V. M. Molotova a M. I. Kalinina, jejichž židovské manželky byly deportovány do internačních táborů. V druhé polovině roku 1952 poté, co USA vyrobily vodíkovou pumu, atmosféra strachu a podezírání v Stalinově okolí ještě zesílila. V listopadu 1952 pak byl v režiji L. P. Beriji zahájen proces s židovskými lékaři, obviněnými z přípravy vraždy J. V. Stalina a provedení vražd několika vysokých stranických činitelů. Ještě před ukončením procesů však Stalin 5. března 1953 zemřel po náhlém záchvatu mrtvice ve své vile v Kuncevu u Moskvy. Po jeho smrti byly všechny procesy zastaveny a ve straně se rozhořel boj o moc, neboť Stalin nenapsal politickou závěť, ve které by určil svého nástupce.
Přesto, že Stalin během své téměř tři desetiletí trvající vládě způsobil nesmírná utrpení a smrt mnoha milionů svých spoluobčanů, zanechal po sobě Sovětský svaz jako průmyslově vyspělou jadernou supervelmoc, s pozicí stálého člena Rady bezpečnosti OSN, která se rozhodující měrou podílela na celosvětovém politickém dění v poválečném světě.
Winston Churchill (vpravo) a Josif Vissarionovič Stalin žartujú počas prestávky v rokovaniach v Jalte, ZSSR, február 1945. Na obrázku úplne vľavo je sovietsky diplomat a súčasne Stalinov osobný tlmočník Vladimír Nikolajevič Pavlov (Владимир Николаевич Павлов).
Všimnite si, že Stalin, napriek množstvu udelených vyznamenaní, na uniforme nosil len jedno vyznamenanie, ktoré si aj najviac cenil - Zlatú medailu kosák a kladivo, ktorá sa udeľovala k Titulu Hrdina socialistickej práce.
Málo známa kolorovaná fotografia Stalina (stojaci vľavo v tmavom kabáte). Vedľa neho stoja Kalinin, Vorošilov a Kaganovič, 1930. Úlisný Kaganovičov výraz hovorí veľa o jeho charaktere.
