V rámci této třídy bylo postaveno podle projektu F-41 v letech 1918-1922 v loděnicích Stavba lodí Micubiši v Nagasaki a v Námořní zbrojovce Maizuru celkem 15 plavidel, torpédoborců první třídy (一等駆逐艦 / いっとうくちくかん / ittó-kučikukan) japonského císařského námořnictva. V průběhu druhé světové války již byly považovány za zastaralé a proto sloužily jako doprovodná a hlídková plavidla, pro rychlé transporty, jako cílová plavidla a nosiče lidských torpéd Kaiten. Celkem jedenáct plavidel bylo ztraceno během tichomořské kampaně. Z toho devět bylo potopeno ponorkami a dvě letouny. Čtyři zbývající lodi přežily válečný požár a jedna z nich se dočkala služby v námořnictvu Čínské republiky. Plavidla byla pojmenovávána typicky květnatou japonštinou a všechna byla nazvána podle větrů (風 / かぜ / kaze - znamená japonsky vítr).
Vývoj:
Všechny japonské torpédoborce zařazené do služby před třídou Minekaze pocházely z Velké Británie, nebo se jednalo o kořistní kusy z Rusko-japonské války a nebo byly postaveny v japonských loděnicích, ovšem dle britských plánů. Již za první světové války pociťovalo císařské námořnictvo značný nedostatek těchto rychlých plavidel a zároveň se nemohlo spolehnout na dodávky z Velké Británie, protože ta omezila přístup ke svým nejmodernějším konstrukcím. Výše uvedené důvody proto vedly k vývoji vlastní konstrukce, třídy Minekaze. Tyto potom, až do příchodu speciálních torpédoborců třídy Fubuki (特型駆逐艦 / とくがたくちくかん / tokugata-kučikukan), tvořily hlavní sílu svazů torpédoborců císařského loďstva. Výsledkem japonského designu se staly rychlé torpédoborce o dvou komínech, svojí siluetou připomínající německé torpédoborce z první světové války (Großes Torpedoboot a Torpedobootzerstörer). Ovšem jednalo se o čistě japonskou konstrukci, ačkoli se objevily názory o německém původu. Tyto je ale třeba zavrhnout, neboť Japonsko bylo německým protivníkem v první světové válce, a tím je možnost spolupráce vyloučena. I možnost, že Japonsko využilo několika kořistních německých lodí, získaných po válce, je vyloučena, protože výstavba prvních jednotek třídy Minekaze započala již začátkem roku 1918. Plán rozvoje císařského námořnictva z roku 1916 (八四艦隊案 / はちよんかんたいあん / hači-jon-kantai-an) a (八六艦隊案 hači-roku kantai-an) z roku 1918 stanovil, že torpédoborce třídy Minekaze budou především pro svoji rychlost určeny k doprovodu tehdy plánovaných rychlých bitevních križníků třídy Amagi. Na základě dohod plynoucích z Washingtonské konference, byla třída bitevních křižníků zrušena a tak torpédoborce třídy Minekaze se svého doprovodného úkolu již nedočkaly, stejně jako v případě americké třídy Clemson. Paralelně s výstavbou třídy Minekaze, probíhala stavba torpédoborců druhé třídy Momi (二等駆逐艦 / にとうくちくかん / nitó-kučikukan), vycházející ze stejného designu.
Design:
Třída Minekaze byla lehce rozpoznatelná zejména díky dvou komínové siluetě s vyvýšenou přední palubou. Hlavní nástavba byla rozdělena na čtyři úrovně: dolní patro na horní palubě, druhé patro horní můstkové paluby, dále můstek a nakonec plošinu, kde byl umístěn světlomet a dálkoměr. Otevřený můstek se vyznačoval metalickou kostrou, přes níž se jako ochrana před nepřízní počasí natahovala plachta. Plošina nad můstkem byla vybavena 750 mm světlometem a 150 cm stereoskopickým dálkoměrem. Pohon zajišťovaly dvě soustavy licenčně vyráběných parních turbín Micubiši-Parsons. Každá sestava byla tvořena jednou vysokotlakou a jednou nízkotlakou turbínou, které poháněly přes převodovku jednu hřídel. Každá sestava se vyznačovala výkonem 14158,4 kW při 400 otáčkách lodního šroubu za minutu. Díky tomuto výkonnému pohonu, dosahovala plavidla maximální rychlosti 39 uzlů. Vysokotlaké turbíny byly navíc vybaveny jedním stupněm pro plavbu cestovní rychlostí, který byl při plavbě plnou rychlostí vynechán. Pára pro turbíny byla produkována čtyřmi kotly Ro-gó Kampon šiki. Spaliny 1. a 2. kotle byly odváděny předním komínem a spaliny 3. a 4. kotle odváděl zadní komín.
Výzbroj:
Hlavní výzbroj byla tvořena především čtyřmi 12 cm L/45 kanony typ 3 s ochranným štítem. Přední kanon byl situován na přední zvýšené palubě a zbylé tři se nacházely na nástavbách za můstkem. Dělo číslo 2 bylo umístěno mezi komíny, dělo číslo 3 se nacházelo za druhým komínem a kanon číslo 4 byl na nástavbě za torpédomety. Protiletadlová výzbroj byla zpočátku velmi chabá, a představovaly ji pouhé dva 7,7 mm kulomety Lewis, které Japonci označovali jako Typ RU. Jeden se nacházel mezi dělem číslo 2 a zadním komínem a druhý byl na nástavbě děla číslo 4. Torpédová výzbroj byla tvořena třemi otočnými dvouhlavňovými torpédomety typu 1917, které vypouštěly torpéda modelu 1917, ráže 533 mm. Přední torpédomet byl umístěn před můstkem a dva zadní torpédomety byly mezi nástavbou zadního komínu s dělem číslo 3 a zadní nástavbou s dělem číslo 4.
Tři poslední vyrobené jednotky, tvořily podtřídu Nokaze a to díky jinému uspořádání výzbroje. Zadní nástavba byla prodloužena a bylo na ni umístěno dělo číslo 3. Zadní dvojice torpédometů se nacházela blíže k sobě a světlomet na malé nástavbě, původně se nacházející mezi nimi byl přemístěn za druhý komín. Toto uspořádání bylo posléze použito i při stavbě následujících tříd Kamikaze a Mucuki.
Modifikace:
Během druhé světové války se s třídou Minekaze již nepočítalo jako s bojovými jednotkami první třídy. Proto byly používány jako doprovod konvojů, pro rychlé transporty a později jako nosiče speciálních sebevražedných torpéd Kaiten. Vzhledem k tomu byly provedeny různé úpravy těchto plavidel. Obecně byla posilována zejména protiletadlová výzbroj, především instalací 25mm rychlopalných kanonů typu 96. V rámci těchto úprav byla redukována i dělová a torpédová výzbroj. Naopak přibyly hlubinné nálože.
Jednotlivé úpravy:
Pro příklad uveďme torpédoborec Júkaze, jež byl na konci války vybaven takto: - 2x 12 cm L/45 kanon typ 3, při čemž děla číslo 2 a 4 byla demontována. - 2x 533mm torpédomet model 1917 na pozici číslo 2 přední ze zadní dvojice (zbývající torpédomety byly demontovány) - 12x 25 mm protiletadlový automatický kanon typ 96 - 36 hlubinných náloží
Torpédoborec Jakaze byl v roce 1937 přestavěn na loď pro radiové řízení cvičného cíle Seccu (bývalá bitevní loď) a později byl přestavěn na cvičný cíl. Šimakaze a Nadakaze byly v roce 1944 překlasifikovány na hlídkové čluny, přičemž byla jejich výzbroj zredukována na dva 12 cm L/45 kanony typ 3. Posílena byla protiletadlová výzbroj 25 mm protiletadlovými automatickými kanony typ 96 a 13 mm těžkými kulomety typ 93. Lodi mohly přepravovat až 250 vojáků a nesly dva výsadkové čluny Daihacu. Sawakaze byl při redukci 12 cm L/45 kanonů typ 3 výzbroje vybaven 15 cm protiponorkovým minometem instalovaným na přídi a radarem typu 22 Gó, jehož anténa byla umístěna nad můstkem. Šiokaze a Namikaze byly přestavěny na nosiče Kaitenů. Zachován zůstal pouze jeden 12 cm L/45 kanon typ 3, všechny torpédomety byly demontovány a byla posílena protiletadlová výzbroj na dvanáct 25 mm protiletadlových automatických kanonů typ 96 a až osm 13 mm těžkých kulometů typ 93 nebo ekvivaletně dalších osm 25 mm kanonů. Paluba na zádi dostala sešikmený tvar, umožňující spouštění Kaitenů přes záď lodi. Lodě mohly nést až čtyři Kaiteny.
