Šnejdárek, Josef

Armádní generál Josef Šnejdárek


Narodil se 2. 4. 1875 jako jediný syn svých rodičů - (otec - Josef Šnejdárek, byl administrátor pošty v Napajedlích, děda - Josef Šnejdárek byl soukromník (hrnčíř) v Jičíně v Čechách, matka Marie byla dcera Jana Vondráka, majitele (Vodarského) mlýna v Jičíně). V červnu 1876 mu však matka zemřela, což zlomilo zcela jeho otce. Ten poté prodal všechen majetek a odejel do světa zapomenout (zdržoval se především na Balkáně). Malý Josef byl svěřen do výchovy finančně zajištěných prarodičů a s otcem se vídal jen příležitostně několikrát, až zůstalo pouze u písemného styku.


Po absolvování čtyř tříd obecné školy v Jičíně a v Železnici nastoupil ke studiu na německém reálném gymnasiu v Trutnově. To mu umožnilo zároveň mimo češtiny ovládnout i jazyk německý. Začala se v něm ale ozývat jeho neklidná krev. V r.1889 ještě jako student, utekl do světa a vypravil se do Cařihradu. Po vyčerpání finančních prostředků byl chycen v Terstu a předán příbuzným. Byl za to vyloučen z gymnasia. Přestoupil tedy na měšťanskou školu v Lomnici nad Popelkou, jíž úspěšně dokončil. Poté, ke spokojenosti prarodičů vstoupil v červnu 1891 do Kadetní školy pěchoty v Praze. Zde brzy přivykl tvrdému drilu a disciplíně vojenského režimu, který mu imponoval. Oblíbil si zvláště šerm, historii a společenské vědy. Byl hodnocen jako nejlepší z celého ročníku. Jako takový měl také poctu hlásit nástup kadetky rakouskému císaři Františku Josefovi I. při jeho návštěvě školy. Potom s ním také hovořil. Ukončil kadetku 18.7.1895 jako premiant, a nastoupil jako kadet u Trainregiment Nr. 2 v Budapešti.


Pro své výborné výsledky ze školy byl mimořádně povýšen na poručíka 1. 11. 1895 a převelen k Trainbatalion Nr. 14 v Innsbrucku. Tehdy se však horkokrevný Šnejdárek během své dovolené v létě 1896 tajně přeplavil na Balkán, kde se potom v řadách turecké armády účastnil obranných bojů Prevezzy proti Řekům. Za tuto službu v cizí armádě byl v říjnu 1896 ministerstvem války předčasně penzionován, „na vlastní žádost“.


Díky financím po matce byl zabezpečen a rozhodl se vydat do světa za dobrodružstvím. Procestoval severní Afriku, přístavy v Rudém moři a pobřeží Guineje. Zde se následně rozhodl dobrovolně vstoupit do francouzské Cizinecké legie. Neměl chuť žádat rakouské vyslanectví o potvrzení svého důstojnického patentu, čímž by mohl být do francouzské legie možná přijat jako důstojník. Vstoupil místo toho ihned 24. 1. 1899 na belgických hranicích v Longueville jako vojín. Byl zařazen do služby v pevnosti Saint-Jean, poté ke službě v Oranu, v pevnosti Sainte-Therése. Pro své výborné předpoklady byl určen do elitní jednotky jízdních střelců. V květnu 1900 se poprvé účastnil v řadách Cizinecké legie bojů na Sahaře, kde byl i raněn. Bylo to jedno z jeho celkem třiceti zranění, které utrpěl v řadách Cizinecké legie při následných 17 taženích. V roce 1902 byl povýšen na svobodníka a vyznamenán, poté povýšen brzy i na desátníka a četaře. V roce 1904 mu skončil jeho pětiletý závazek, rozhodl se však zůstat v legii, nyní u 4. roty 2e Régiment Légion étrangére. Nyní již získal za svou službu v legii francouzské občanství. Dále byl povyšován a po absolvování důstojnického zkráceného kurzu v Saint-Maixent v r. 1906 povýšen na poručíka francouzské armády, jako jeden z nejlepších absolventů kurzu. Odešel sloužit do Alžíru bojovat proti vzbouřeným tamním kmenům. V r. 1909 byl povýšen za zásluhy na nadporučíka. Poté sloužil v Tunisu u 4e R. d. T. alg. Dne 4. 6. 1912 se zde oženil s Cathérine Constantien. Brzy po sňatku však se musel účastnit vojenské expedice do západního Maroka, kde působil ve velitelských funkcích. Po splnění mise sloužil v Maroku opět a poté v Tunisu (Kairuan), kde byl od listopadu 1913 jako mobilizační důstojník pluku. Za boje v Maroku byl vyznamenán Pamětní marockou medailí a tuniským Nišan el Iftikchar 4. stupně.


V létě 1914 vypukla I. světová válka. Nadporučík Šnejdárek u náhradního praporu se věnoval vedení výcviku nováčků. Brzy se však dobrovolně přihlásil na frontu. Jako zástupce velitele jedné z rot 1. marocké divize (v rámci jíž bojovala i česká Rota Nazdar) se účastnil bojů na Marně a Aisně. Po smrti velitele roty převzal její velení 20. 9. 1914. Následný den byl raněn, přesto však zůstal v čele své jednotky a odrazil nepřítele. Byl vyznamenán francouzským La Croix de la Guerre a rytířským křížem L´Ordre de la Légion d´honneur. Po vyléčení se v únoru 1915 vrátil ke svému pluku již jako velitel 4. roty, v jejímž čele se účastnil bojů u Arrasu. Zde před bitvou se 8.5.1915 večer setkal s českými dobrovolníky Roty Nazdar, s nimiž jeho jednotka sousedila…


Mnohokráte Šnějdárek, nyní již povýšený do hodnosti captain (od 5. 5. 1915) stál tváří v tvář smrti... Vždy jí však nakonec vyvázl, ať v bojích v poušti proti domorodým kmenům, kde bojoval za slávu Francie, nebo na evropském bojišti I. světové války. Ke svému setkání s českými dobrovolníky Roty Nazdar v předvečer krvavé bitvy u Arrasu (odehrála se 9.5.1915) později řekl:


„... Bylo mi divně kolem srdce, setkat se s krajany, v předvečer smrti pro mnohé z nich, daleko od vlasti. Teprve později jsem si uvědomil, jak se mi ten zákop zdál zákopem českým. Obličeje a výraz očí připadaly mi tak známé... Druhý den v tutéž hodinu polovice z nich ležela mrtva tam napřed. Padli při útoku na hrozné Ouvrages blanches.“


Během následných bojů u Arrasu byl raněn i Šnejdárek. Bylo to 16. 6. 1915. Několik měsíců se léčil a poté byl odeslán zpět do severní Afriky. Zde absolvoval plynový kurz v Constantine v Alžíru, odkud odešel k náhradnímu praporu v Tunisu, kde se opět věnoval výcviku nováčků. Za boje u Arrasu byl vyznamenán za statečnost opakovaně francouzským La Croix de la Guerre. Opět žádal o možnost odejít na frontu. S jednou pochodovou rotou saharských domorodců – dobrovolníků se vrátil v srpnu 1917 zpět na frontu. 31. 10. 1917 byl na Chemin-des-Dames opět v boji zraněn v čele své jednotky. Do konce listopadu byl však opět vyléčen.


Vzhledem ke své národnosti byl určen jako prostředník k jednáním francouzské vlády se zástupci československého zahraničního odboje, především k otázce tvorby čs.legie ve Francii (Rota Nazdar v boji 9. 5. 1915 fakticky vzhledem ke ztrátám zanikla, zůstali jen jednotlivci). Dne 17. 11. 1917 byl jmenován tedy přiděleným důstojníkem u Národní rady československé v Paříži. Vrchním velitelem čs. zahraniční armády francouzským generálem Janinem byl velmi vysoce pro svůj zápal hodnocen. Vyznačoval se rázností a strohostí, velkými vojenskými zkušenostmi. O to větší bylo jeho nasazení pro československou věc, jíž se plně oddal, jako své původní vlasti. Přímo se účastnil na tvorbě čs.vojska ve Francii i odvodu čs. dobrovolníků v Paříži. Zároveň působil i při prosazování potřeb a požadavků čs.zahraničního odboje u představitelů francouzské armády. Za jeho zásluhy byl vyznamenán Československým válečným křížem v říjnu 1918. V prosinci byl povýšen Francií do hodnosti Commandant á Titre temporaire.


Po skončení I. světové války se podílel na organizaci odjezdu čs.vojska z Francie do již svobodného Československa, jeho staré vlasti. Byl jmenován dočasně velitelem 22. čs. střeleckého pluku, přičemž se mu podařilo mnoho průtahů urychlit díky jeho ráznosti a sebevědomí. Po návratu do vlasti mu byla jako francouzskému občanu propůjčena československá hodnost podplukovníka a byl jmenován vojenským inspektorem v Moravské Ostravě. V době krátké československo-polské války počátkem roku 1919 o Těšínsko se jeho inspektorát změnil na Velitelství operujících vojsk na Těšínsku. Přestože to bylo proti přání Francie rozhodně podplukovník Šnejdárek vedl operace proti polské armádě v zájmu Republiky Československé - zůstal vždy Čechem. Ze strany Francie mu za to mohl hrozit vojenský soud (Polsko bylo rovněž spojenec Francie jako Československo). Byl jediným francouzským důstojníkem ochotným riskovat celou svou kariéru ve francouzské armádě pro zájmy Československa. Jedině díky jeho rozhodnému postupu a velení se podařilo získat pro čs. stranu tehdy vítězství. Je následně 23. 2. 1919 povýšen do československé hodnosti plukovníka a jmenován čs. delegátem při Mezispojenecké komisi pro Těšínsko ve Varšavě. Byl poté jmenován velitelem II. pěší divize (4. 6. 1919) a vyznamenán opět francouzským La Croix de la Guerre au Théatre dˇoperations extérieure (7.6.1919), vzápětí za své zásluhy pro Československo opět i Československým válečným křížem (7. 7. 1919). Dne 13. 7. 1919 znovu vyznamenán francouzským La Croix de la Guerre au Théatre dˇoperations extérieure.


To již přišly boje na jižním Slovensku proti agresi Maďarska, kde v boji s velkou přesilou čs. jednotky v úseku II. divize těžko odolávaly v tvrdých bojích. Šnejdárek se ujal velení operací v rámci II. pěší divize a dle pamětníků se jeho nástup podobal uragánu. On sám později vzpomínal:


„... Sebral jsem narychlo všechno vojenské, co se kde dalo a ukázalo v polích i lesích, údolích i horách, a dal jsem ihned rozkaz k útoku. Demoralizované šarže jsem degradoval. Říká se, že jsem do zbabělců střílel!...“


Pozvedl ducha v celé divizi, a z obranné vytvořil útočnou divizi, která před sebou hnala maďarské oddíly překvapivými silnými a rozhodnými útoky. 13. 6. 1919 osvobodil Bánskou Štiavnici a pronásledoval Maďary až do Levic. Velmi se rozhodným způsobem podílel na konečném československém vítězství ve válce proti Maďarsku o zajištění čs. území. Byl ustanoven následně vojenským velitelem Prahy jako „zachránce Slovenska“.


Prošel významnými funkcemi v čs. armádě, mezitím vyznamenán dalšími vysokými řády našimi i spojenců. V čs. armádě vojáky milován, nadřízenými či některými politiky často kritizován. 19. 11. 1920 generál V. hodnostní třídy. Velitel Pěších divizí 9, 7 a poté 11. Dne 10. 2. 1925 povýšen,15. 9. 1925 Zemský vojenský velitel Košic. Následně 23. 6. 1926 získal československé občanství, jemuž dal přednost před francouzským. Pro své sebevědomí a ráznost měl časté neshody s velením čs.armády. Dne 16. 12. 1927 divizní generál. 31. 12. 1932 zemský velitel Bratislavy. Konečně - 13. 11. 1930 povýšen do nejvyšší vojenské hodnosti čs. armády - armádní generál. 1. 7. 1935 pensionován. 1. 6. 1939 odchází zdrcen Mnichovem zpět do Francie. V březnu 1940 zařazen dočasně do Čs.armády ve Francii pro své konexe a zkušenosti. 5.11.1940 odchází zpět na odpočinek do severní Afriky. Dne 13. 5. 1945 zemřel armádní generál Josef Šnejdárek po operaci v Casablance…


PRAMENY:
Archiv autora
Fidler Jiří – „Generálové legionáři“, Brno 1999
Edit admin: dle zaznamu z matriky upraveny rodinne pomery rodicu JS

Josef Šnejdárek

Článok zverejnený v slovenskom denníku Pravda (minimálne v internetovom vydaní) 18.12.2010: spravy.pravda.sk