Narozen v Saloniki v dnešním Řecku (tehdy části turecké Makedonie) jako syn tureckého celního úředníka, tedy v nižší střední třídě, vystudoval vojenskou akademii v Monastiru a zde dostal také jméno Kemal, (říkali mu tak učitelé a v překladu to znamená skvělý), akademii ukončil v roce 1899, potom navštěvoval štábní a válečnou školu v Istanbulu. V roce 1905 byl v hodnosti poručíka vyřazen na akademii generálního štábu v Istanbulu.
Z vojenské akademie v Istanbulu odešel v hodnosti kapitána. Ve svých čtyřiadvaceti letech byl přidělen k 5. armádě, jejíž velitelství bylo v Damašku. Zde se stal spoluzakladatelem tajného spolku který odmítal sultánův despotický režim, nazvaného "Země a svoboda". Za vynikající vojenské schopnosti získal povýšení. Byl velmi ctižádostivý a nespokojený s politickou situací v zemi. Účastnil se potlačení povstání v Albánii, bojoval ve válce s Itálii a v balkánských válkách.
Z Kemalových vojenských úspěchů byly důležité vítězství na dardanelské frontě roku 1915, kde divize pod jeho velením zastavila postup dohodových vojsk, a odvrácení nebezpečí od Edirne o rok později. Prvého dubna 1916 byl za své úspěchy povýšen na brigádního generála, což přinášelo zároveň i titul paši. Nadále kritizoval poměry v zemi a německou nadvládu v Turecku, což mu díky jeho popularitě procházelo.
Po prohrané válce (Turecko bylo součástí Trojspolku) začala zemi obsazovat cizí vojska. V dubnu 1919 se Kemal stal inspektorem Deváté armády ve východní Anatólii, kde také vzniklo kemalistické hnutí, do čela tohoto hnutí nazvaného po něm se postavil. Hnutí usilovalo o nezávislost a svobodu všech oblastí Turecka. Velká Británie donutila sultána vyhlásit volby do parlamentu, tyto volby kemalisté s přehledem vyhráli. Po vstupu britských vojsk do istanbulu sultán parlament rozpustil, kemalisté svolali do Ankary vlastní a vyhlásili předsedou parlamentu Mustafu Kemala. Přesto že neměl bolševiky v lásce, musel se opřít o jejich podporu, dokázal však jejich vliv minimalizovat a od roku 1925 byla činnost komunistické strany ilegální. Krom Britů muselo Turecko bojovat i s řeckou armádou, velká bitva se odehrála v polovině roku 1921 (v srpnu) na řece Sakaryi, po 22 dnech jednotky vedené Kemalem zvítězily a za toto vítězství dostal Kemal titul Ghazi (hrdina). Jeho vládu uznala Francie a Itálie, které tak oslabili Velkou Británii. 26.8.1922 v Anatólii došlo k dalšímu střetnutí s Řeky Kemal využil momentu překvapení a zvítězil. Krátce nato se povedlo zrušit parlamentu sultanát, poslední sultán Mehmed VI. nakonec opustil zemi na britské lodi. Dosažení nezávislosti a zároveň konec národnostních bojů byly stvrzeny lausannskou mírovou smlouvou uzavřenou 24. července 1923 mezi západními mocnostmi a Tureckem. Následoval transfer obyvatel (Řeků z Turecka do Řecka a Turků z Balkánu do Turecka).
Po abdikaci Mehmeda VI. v roce 1922 byla založena v následujícím roce Turecká republika (29. října 1923).
Ve stejném roce byl Kemal zvolen prvním tureckým presidentem a tuto funkci zastával až do své smrti.
Své reformy vedoucí k modernímu Turecku začal nový president zrušením kalifátu v březnu 1924. Následovala sekularizace státu, tedy oddělení církve a státu, uzavření církevních škol a jejich nahrazení školami civilními. Islámské právo šaría bylo zrušeno a nahrazeno ve správě státu upraveným švýcarským občanským zákoníkem, důraz byl kladen na místní rozvoj. Základem trestního zákona se stal italský trestní zákoník, obchodní právo bylo zavedeno na základě práva německého. Vytvořil zcela nový politický systém a dal ženám stejná práva jako mužům (věc v muslimském světě nebývalou).
Další mimořádně důležitou reformou bylo zavedení upravené latinky do užívání, namísto původního arabského písma. Jedním z důvodů bylo to že arabština nešla psát na sacím stroji. Prosazení novot bylo docela tvrdé – používání staré abecedy bylo totiž postaveno mimo zákon, podobně jako vyučování náboženství ve školách. Všichni ve věku 6 až 40 let byli povinni chodit do školy a čit se novou abecedu. Vydávání knih a novin ve staré abecedě bylo zakázáno a nová vydání kontroloval stát. ve stejné době se přešlo i na užívání evropského kalendáře (do té doby byl používán kalendář muslimský počítaný od útěku Mohameda z Mekky do Medíny). Oddělení od staré kultury bylo i v to že bylo zakázáno nošení typického fezu a tradičního tureckého oblečení, zákaz byl sankcionován vysokými tresty. Povinně bylo zavedeno nošení evropských šatů, a sám Kemal obvykle vystupoval v klobouku a saku. Pro muslimskou zemi je také pikantní, že president vyzíval všechny (tedy i ženy) k tančení evropských tanců. Byly otevřeny i výtvarné školy kde se mládež učila kreslit, tedy věc v islámu zakázaná, protože námětem byli i lidé a zvířata.
Zásahy do náboženství šli tak daleko, že dokonce byla arabština při modlitbách v mešitách nahrazena turečtinou. V důsledku těchto zákroků jej konzervativní muslimové považovali za zrádce víry a jeho údajný výrok o Mohamedovi jako bezectném velbloudáři byl v těchto kruzích šířen jako důkaz neúcty k náboženství. Tomu ostatně napomáhala i Kemalova obliba alkoholu, pro muslima dost netypická.
Přes to, že reformy byly prosazovány velmi tvrdě – mluví se i o vraždách protivníků – byly přijímány v Evropě velmi kladně a prestiž Turecka na mezinárodním fóru velmi vzrostla. To se projevilo i v roce 1936 na konferenci v Montreux kde se povedlo Turecku získat zpět suverenitu nad dardanelskou úžinou.
Kemal byl přes všechny reformy v národě mimořádně oblíben, takže je dodnes považován za národního hrdinu a kult jeho osobnosti byl tak silný že mu byl v roce 1934 parlamentem udělen titul “Atatürk″ tedy otec Turků. Bylo to v době kdy byl vyhlášen zákon o příjmeních (do té doby věc v Turecku neznámá), a tak se stal tento titul zároveň i Kemalovým příjmením. Při vládě se přes veškerou demokratičnost Kemal opíral především o armádu a policii, které zajistili že odpor proti jeho reformám nikdy nepřekročil rozumnou míru. Pravidla která ustavil platí dodnes a jednoznačně byl člověkem který zaostalému Turecku pomohl k solidní prosperitě.
10. října 1938 zemřel na komplikace spojené s cirhózou jater, nemocen byl dlouho před svou smrtí a na léčení jezdil krom jiných zemí i do ČSR (do Karlových Varů).
The Columbia Encyclopedia, (Columbia University Press)
