7,62 mm samonabíjecí puška systému Tokareva vzor 1940 (SVT-40)

Vývojom samonabíjacej pušky sa konštruktéri v Rusku začali zaoberať krátko po skončení prvej svetovej vojny. Do konkurzu na túto zbraň sa zapojili mnohý konštruktéri - Simonov, Fedorov, Tokarev, Degťarev, Kolesnikov a Konovalov. Prvé prototypy boli predložené už v roku 1926 avšak práce na zbrani sa predĺžili hlboko do 30. rokov.

Zo všetkých predložených návrhov boli vybrané tie od Tokareva a Simonova. Armáda sa rozhodla pre pušku Simonova a v roku 1936 ju zaviedla do výzbroje pod označením AVS-36 (avtomatičeskaja vintovka Simonova obrazca 1936 goda).

Zbraň umožnovala strieľať jednotlivými ranami alebo dávkou a do roku 1940 bolo vyrobených okolo 65 800 kusov.

Nový výber na základe skúšiek prototypov prebehol koncom 30. rokov. Svoje kvality preukázala Tokarevova konštrukcia a na základe tohto úspechu bola schválená a zavedená do výzbroje pod značením SVT-38 (samozarjadnaja vintovka systemy Tokareva obrazca 1938 goda).

Po predložení nového Simonovovho návrhu, sa začal súboj medzi týmito dvoma typmi. Výroba Simonovovej zbrane bola totiž menej náročná na množstvo ocele (o 1,74 kg ocele menej než pri SVT-38 ) a aj lacnejšia (o 1,85 rubľa). Do výberu však zasiahol Stalin, ktorý na základe známostí s Tokarevom, rozhodol začať výrobu SVT-38. Urobil tak aj napriek tomu, že Simonovova konštrukcia bola technicky vyspelejšia.

Prvého nasadenia sa SVT-38 dočkala počas vojny s Fínskom, kde sa zbraň ukázala vo veľmi zlom svetle. Uvažovalo sa dokonca aj o jej vyradení z výzbroje Červene armády. Tokarev sa preto rozhodol pre zdokonalenie konštrukcie z roku 1938, z čoho následne vznikla SVT-40. Bola zvýšená spoľahlivosť a boli odstránené problémy so zásobníkom.

Jej výroba bola zastavená v roku 1942.Bolo vyrobených približne 1 326 000 kusov SVT-40 a asi 51 000 SVT-40 určených pre odstreľovačov.

ru.wikipedia.org

SVT-40 vyrobená v Iževsku v roce 1941. Nosný řemen není originál.

Rozborka téže zbraně:

SVT 40 s optikou.

SVT 40 detail montáže a optiky

Tak som sa stal šťastným majiteľom, dalo to fušku zapísať to na papiere.

Bohužiaľ, z časových dôvodov nebolo možné previesť skúšobnú streľbu, takže presnosť sa overí neskôr. Rozborka bola jednoduchá, pri troške premýšľania to šlo, horšie to bolo s poskladaním - problém činila vratná delená pružina, ktorú som takmer zlomil (aj tak budem musieť asi zohnať náhradnú).

Dva typy úsťových bŕzd
Obidve pušky vyrobené v roku 1941
Prevedenie brzdy u pušky zobrazenej vyššie zodpovedá prevedeniu na SVT-38

Zdroj : Техника молодежи

VHU Praha, 8.5.2010, vlastní foto

ve společnosti G43

chtěl bych se zeptat, jak byly SVT - 40 a jí podobné, "lepší pušky" SSSR, přidělovány jednotkám?
Dělo se to nějak plošně, třeba 1 SVT na družstvo jako podpůrná zbraň nebo mohli němci narazit na celé jednotky kompletně vybavené SVT?


díky

Es-vé-téčkama byly vyzbrojovány celé jednotky. Problém byl v tom, že průměrný sovětský voják měl problémy s její údržbou - dokázal jí rozebrat, ale problém nastal se sborkou (většina sovětských vojáků v té době neměla prakticky žádné technické vzdělání). Proto byly SVT přidělovány většinou jednotkám gardovým, československým a polským.

Původně se samonabíjecí pušky počítali pro vyzbrojení poddůstojníků, (v té době to ještě byli vojáci z povolání) později to bylo tak jak píše Tango, dostávali je celé (menší) jednotky. Často je měli zahraniční jednotky, důvodem mohlo být opravdu to co píše Tango, tedy problémy s údržbou u branců z vesnic kteří neměli potřebný technický "cit" .

ma tvrdochrom v hlavni?

Řekl bych, že ne.