06.02.1919 poručík 16.08.1919 kapitán1) DD.MM.1922 štábní kapitán DD.MM.RRRR major DD.MM.RRRR podplukovník 30.01.1943 plukovník DD.12.1943 brigádní generál 10.05.1945 divisní generál 01.08.1945 armádní generál
06.02.1919 Lieutenant 16.08.1919 Captain1) DD.MM.1922 Staff Captain DD.MM.RRRR Major DD.MM.RRRR Lieutenant Colonel 30.01.1943 Colonel DD.12.1943 Brigade General 10.05.1945 Division General 01.08.1945 Army General
Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v Hroznatíně na Českomoravské vysočině do selské rodiny, která zde po několik generací hospodařila. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání.
Za 1. světové války byl roce 1915 odveden do rakousko-uherské armády jako domobranec k Pěšímu pluku č. 81. Po absolvování základního výcviku byl 11. 6. 1915 poslán na ruskou frontu, kde již 18. září téhož roku přešel u Tarnopolu dobrovolně do zajetí. V zajateckém táboře pracoval jako administrativní síla a později se přihlásil do Kyjevského hasičského sboru, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 vstoupil do československých legií a byl zařazen do 3. praporu 1. československého střeleckého pluku. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova a u Bachmače jako zástupce velitele a posléze jako velitel čety. V obou těchto bojích prokázal mimořádnou statečnost a byl vyznamenán dvěma Řády Sv. Jiří. Později se zúčastnil bojů o Sibiřskou magistrálu. V legiích absolvoval poddůstojnický kurz, důstojnickou školu absolvoval na jaře 1919. Poručíkem byl jmenován 6. února 1919, kapitánem 16. srpna 1919 s platností od 1. května 1919. Po sibiřské anabázi se vrátil do vlasti s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA v září 1920. Po návratu byl zařazen ke 3. pěšímu pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. Demobilizoval a vrátil se do Hroznatína až koncem roku 1920 a ujal se rodného statku.
Meziválečné období a mobilizace
Již v říjnu 1921 byl opět mobilizován v souvislosti s pokusem excísaře Karla I. o znovuzískání trůnu v Maďarsku a vrátil se do Kroměříže ke svému 3. pěšímu pluku. Brzy po nástupu do služby v československé armádě mu byla nabídnuta za zvýhodněných materiálních podmínek služba v posádce v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Působil tam od 1. 5. 1923 do 14. 9. 1931 jako velitel kulometné roty, a později i jako zástupce velitele praporu u 36. pěšího pluku. Absolvoval řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928), stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931). Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské Univerzitě Komenského. Vzhledem k nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl pověřen její výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 1931–1934.
V roce 1934 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a převelen zpět ke svému 3. pluku v Kroměříži. Zde působil od 15.07.1934 do května 1938 jako zástupce velitele praporu, později byl velitelem náhradního praporu a instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu byl v roce 1937 pověřen přípravou mobilizace. V květnu až září 1938, když byla vyhlášena částečná a posléze všeobecná mobilizace, byl jako velitel náhradního praporu současně mobilizačním referentem pluku.
Když pplk. Ludvík Svoboda jako velitel náhradního praporu provedl na svém úseku všeobecnou mobilizaci, odešel na vlastní žádost bránit republiku do moravského pohraničí. Polní prapor, kterému Svoboda během října 1938 velel, byl jako součást 53. pluku umístěn v Dolních Kounicích u Brna a později se přemístil do prostoru obce Jiříkovice. Po přijetí mnichovského diktátu se vrátil 15. října 1938 se svou jednotkou do Kroměříže.
Německá okupace a druhá světová válka
15. března 1939 obsadily německé jednotky zbytek okleštěného Československa a následující den musel předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi Wehrmachtu.
Tak jako všichni důstojníci československé armády byl i Svoboda penzionován a následně mu bylo nabídnuto místo správce octárny v Bzenci. On však viděl své uplatnění v aktivním odboji za osvobození Československa a tak se bezprostředně po okupaci zapojil do organizování vojenského odboje Obrana národa na východní Moravě. Jako bývalému profesionálnímu důstojníkovi hrozilo Svobodovi zatčení a tak začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska V Polsku, jako důstojník s nejvyšší hodností, velel československé vojenské skupině v tranzitním táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, vytvořili čs. vojenskou jednotku na území Polska - Legii Čechů a Slováků pod velením generála Lva Prchaly. Svoboda velel jejímu výcvikovému táboru.
Po německém útoku na Polsko se Legie i přes minimální vyzbrojení zapojila do bojů na polské straně. 17. září však překročila sovětská vojska polské hranice. Oficiálním zdůvodněním byla ochrana ukrajinské a běloruské menšiny v Polsku před německou armádou. Ludvík Svoboda pochopil tuto situaci tak, že SSSR přichází Polsku na pomoc. Aby se nedostala do německého zajetí, převedl Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků beze zbraní a v civilu se souhlasem čs. vyslance v Polsku, a po dojednání se sovětským vojenským přidělencem v Polsku plk. Rybalkem do azylu do SSSR. Skupina se ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. V Sovětském svazu byli českoslovenští vojáci izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády.
V době internace „Československé vojenské skupiny východní“ byla postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky, Suzdal). Na území SSSR nebylo čs. diplomatické zastoupení a pplk. Ludvík Svoboda vedl po dva roky diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti Německu (do Francie, po jejím pádu do Anglie a později na Střední východ).
V důsledku jednání mezi představiteli československé a sovětské vlády již v dubnu 1941 začala v Moskvě pracovat vojenská mise, která vzhledem k sovětsko-německé smlouvě byla tajná. Velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda. Po napadení Sovětského svazu Německem byla 18. července 1941 v Londýně podepsána Československo - sovětská úmluva o spolupráci, v níž bylo zakotveno i to, že na území Sovětského svazu se budou formovat samostatné československé vojenské jednotky.
Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na podmínkách pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb.
Pplk. Svoboda spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků (Oranská skupina) začal koncem roku 1941 v uralském městě Buzuluku formovat jednotku z dobrovolníků – československých občanů, kteří se přihlásili ze všech konců SSSR. 15. července 1942 dosáhla jednotka plného početního stavu a byla s ohledem na to, že vystoupí na sovětské frontě v rámci vyšších sovětských svazků, reorganizována podle sovětských organizačních tabulek v 1. československý polní prapor. 28. srpna 1942 se Ludvík Svoboda obrátil s dopisem ke Stalinovi, v němž žádal o nasazení na frontu. Stalin žádosti vyhověl a přikázal jednotku o síle 979 mužů a 38 žen vyzbrojit.
Bojovým křtem prošel prapor v březnu roku 1943 během třetí bitvy o Charkov v prostoru obce Sokolovo – a obstál se ctí. Za úspěšné velení obdržel plukovník Svoboda jeden z nejvyšších sovětských řádů - Řád Lenina.
Po bitvě u Sokolova došlo k přebudování polního praporu na 1. československou samostatnou brigádu, která sehrála významnou úlohu při osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. V prosinci 1943 po osvobození Kyjeva byl jmenován brigádním generálem, obdržel Řád Suvorova 2. stupně a rovněž celá brigáda byla vyznamenána tímto řádem. Brigáda pod jeho velením osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev a řadu dalších. U Žaškova se brigáda zúčastnila Korsuň – ševčenkovské operace.
Na přání generála Svobody byla v první polovině března 1944 brigáda přemístěna do Volyňské oblasti a obdržela souhlas sovětského velení s náborem mezi Volyňskými Čechy, kterých zde žilo na 45 000. Volyňští Češi se hlásili do jednotky spontánně, v několika málo týdnech dosáhl nábor počtu přes 12 tisíc dobrovolníků. Než opustila brigáda Volyň, bylo rozhodnuto přetvořit ji na 1. československý armádní sbor, jehož velitelem se stal generál Kratochvíl. Pod jeho velením byl sbor nasazen v Karpatsko-dukelské operaci v sestavě 1. ukrajinského frontu. V bojích v první linii utrpěl sbor těžké ztráty. Československé velení se totiž mylně domnívalo, že postupuje územím obsazeným Rudou armádou a 1. a 3. brigáda postoupila v nebojové sestavě přímo do palebného prostoru německého dělostřelectva. Poté, co byli českoslovenští vojáci zasaženi dělostřeleckou a minometnou palbou, museli čelit výpadu německé pěchoty. Výsledkem byla ztráta 600 mužů a útěk některých méně zkušených vojáků. Po německém útoku zůstala 1. brigáda oslabena a 3. brigáda přestala prakticky existovat. Velitel sboru gen. Jan Kratochvíl byl 10. září velitelem frontu maršálem Koněvem odvolán a na jeho místo byl ustaven generál Ludvík Svoboda. Pod jeho velením vstoupili českoslovenští vojáci po měsíci nepředstavitelně tuhých bojů v Karpatech Dukelským průsmykem 6. října 1944 na půdu své vlasti.
Po skončení bojů v Karpatech, se 1. československý armádní sbor zúčastnil spolu s Rudou armádou osvobozovacích bojů na území Slovenska. Ludvík Svoboda vedl ještě své vojáky při osvobozování Liptovského Mikuláše. V dalších bojích velení sboru převzal gen. Karel Klapálek.
Poválečné období a padesátá léta
4. dubna 1945 byl gen. Svoboda jmenován ministrem národní obrany Košické vlády. Tuto funkci pak zastával až do 25. dubna 1950, kdy byl během čistky v armádě odvolán. Nepomohlo mu ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Následně byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut odchod do důchodu s tím, že dostane „důchod z milosti“, jak mu tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký oznámil. Ludvík Svoboda takový důchod odmítl s tím, že se nějak uživí. V rodné obci Hroznatín pak pomáhal budovat zemědělské družstvo. Nikdy tam však nebyl zaměstnán, ani jako účetní, jak se v některých životopisech psalo, ani nepobíral od družstva žádné odměny. Jeho rodáci ho jmenovali čestným předsedou JZD. Dne 22. listopadu 1952 byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval agent NKVD a přednosta Obranného zpravodajství Bedřich Reicin. Ještě když byl Svoboda ministrem národní obrany, připravoval proti němu Reicin dokument, který ho měl usvědčit z plánování vojenského převratu. Nakonec bylo obvinění přeformulováno na sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Byl umístěn do zadržovací vazby a propuštěn na Vánoce 1952 (Ironií osudu byl Reicin v době Svobodovy vazby souzen jako jeden ze spolupachatelů tzv. protistátního spikleneckého centra, odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 popraven). Do řádné zálohy s vyměřením důchodu byl dán až začátkem roku 1953. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954 díky Chruščovovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci náčelníka Vojenské technické akademie, kterou vykonával v letech 1955–1958. Od května 1948 až do zvolení prezidentem v roce 1968 byl poslancem Národního shromáždění - postupně na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. Věnoval se práci na pamětech ve Vojenském historickém ústavu.
Pražské jaro, intervence, normalizace
Během Pražského jara 1968 se Ludvík Svoboda se ztotožnil s reformním programem Dubčekova vedení komunistické strany, s programem demokratizace společnosti. Dne 30. března 1968 byl po abdikaci Antonína Novotného na návrh Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků, zvolen prezidentem. Pražské jaro bylo ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Prezidentovi byla invaze oznámena velvyslancem SSSR Červoněnkem v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na ruzyňském letišti. Svoboda vyjádřil svůj protest, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském Svazu a ostatních zúčastněných zemích. Prezident poté, když došel na zasedající předsednictvo ÚV KSČ, podepsal ještě v noci na 21. srpna spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci, a na druhý den zveřejnil výzvu k občanům. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích ústavních, státních a stranických představitelů – A. Dubčeka, O. Černíka, J. Smrkovského, F. Kriegela, J. Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR. Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí Varšavské smlouvy.
Pro generála Svobodu byla srpnová invaze nejtěžší, nadlidskou životní zkouškou. Hlavním motivem jeho jednání v té době bylo zabránit krveprolití, vojenské srážce, hromadným obětem na životech.
Prezident Svoboda odmítl jmenovat novou dělnicko-rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem. Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. V Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR, a jejich začleněním do delegace.
Po přijetí "Moskevského protokolu" byl Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. Pokračoval ve své prezidentské aktivitě. Prezidentu Svobodovi šlo v jeho funkci, která mu dávala malý prostor pro ovlivňování politického dění, především o to, aby se vývoj přece jenom nezvrtl a nevyvolaly se politické procesy.
V přetrvávající rozjitřené situaci byl na plenárním zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 odvolán z funkce 1. tajemníka Alexander Dubček a místo něho zvolen Gustáv Husák. Brzy se ukázalo, že pro Ludvíka Svobodu přinesla tato změna postupně umrtvení jeho dosavadního politického vlivu a vykázání jeho působení do limitů ústavně vytyčených pravomocí. Vztahy mezi oběma muži postupně ochabovaly.
Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly, byl postižen plicní embolií a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Pole některých historiků a publicistů Ludvík Svoboda lpěl na své funkci a nechtěl rezignovat, dle vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové – Svobodové však Husák nechtěl přijmout jeho demisi. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975.
Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze – Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Byl mu vypraven státní pohřeb, rakev byla vezena na dělové lafetě z Hradu na konec Letenské pláně. Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů účast veřejnosti nebyla organizována, přesto Ludvíka Svobodu doprovázely tisíce občanů, kteří se s ním přišly rozloučit.
Během 1.svět.války československý legionář na Rusi. Bojoval v bitvách u Zborova a Bachmače. 1945 - ministr národní obrany 1950 - místopředseda vlády Následně propuštěn z armády a krátkodobě vězněn. 1953 - převeden do výslužby 1954 - znovu povolán do služby v armádě 1954-58 - náčelník VPA KG a pracovník VHÚ 1948-68 - poslanec NS 1968 - zvolen presidentem ČSSR 1975 - pro nemoc abdikoval na funkci presidenta
Zdroj: Miroslav Brož - HRDINOVÉ OD SOKOLOVA, Avis 2005
Řády a vyznamenání armádního generála ,Ludvíka Svobody .
Není naším cílem hodnotit osobnost generála Svobody. Jeho podrobný životopis, jeho činnost, to vše je bez problémů možno přečíst, v publikacích našich předních historiků a amatéru, či bývalých spolubojovníků. Našim cílem je jediné, bez komentáře popsat všechny dekorace, které generál za svůj život obdržel. :
ČESKOSLOVENSKÉ ŘÁDY :
1. Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR 1965 2. Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR 1970 3. Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR 1975 4. Řád Klementa Gottwalda 1959 5. Řád Klementa Gottwalda 1970 6. Řád Republiky ( číslo dekretu č. 241 ) 7. Řád Republiky ( číslo dekretu č. 296 ) 8. Čs. Vojenský řád Bílého lva – Za vítězství I. třída 1946 9. Řád 25. února – hvězda I. třídy, udělena v roce 1849 10. Řád Rudé zástavy, udělení v roce 1955 11. Řád Rudé Hvězdy ( číslo dekretu 11 ) 12. Řád Vítězného února, udělen v roce 1972 13. Řád Slovenského národního povstání 1. třída ( ev. číslo 20/1946 ) 14. Řád Sokola s meči 1919 15. Řád Karla IV. – Velitelský stupeň I. třídy, udělení v roce 1946
Řády Sovětského svazu : 16. Zlatá hvězda Hrdiny SSSR č. matriky 10708 z roku 1965 17. Leninův řád, číslo matriky 12120 / 205 18. Leninův řád, číslo 342701 19. Řád Suvorova I. třídy, číslo 467 20. Řád Suvorova II. třídy, číslo 486 21. Řád Říjnové revoluce č. mat. 52 22. Vyznamenání ( Odznak ) Mezinárodní Leninovy ceny „ Za upevnění míru mezi národy 1970.
POLSKO :
23. Řád Virtuti Military, velkokříž řádu udělen v roce 1947 24. Řád Obrození Polska ( Polonia restituta ), velkokříž řádu udělen v roce 1967 25. Řád Grundwaldského kříže, uděleno I. třída v roce 1948
MAĎARSKO :
26. Maďarský záslužný řád I. třídy, udělen v roce 1950 27. Řád praporu I. třídy 28. Maďarský záslužný kříž z roku 1946
BULHARSKO :
29. Řád Jiřího Dimitrova, rok udělení 1968 30. Řád Staré planiny I. třídy, rok udělení 1972
IRAN :
31. Řád Reza Pahlaví, velkokříž z roku 1971
FINSKO :
32. Velkokříž řádu Bílé růže v roce 1969 33. Colana – řetěz řádu Bílé růže 1969
RUMUNSKO :
34. Řád Obrany vlasti, dekorace I. třídy z roku 1960
MONGOLSKO :
35. Řád Suche Batora č. 705, udělení v roce 1970
AFGANISTAN :
36. Řád Skvoucího slunce, velkokříž s řetězem z roku 1972
FRANCIE :
37. Řád Čestné legie, velkodůstojník, udělení v roce 1947
VELKÁ BRITANIE : :
38. Lázeňský řád ( vojenská skupina ), Knight Commander, rok 1946
SPOJENÉ STATY SEVEROAMERICKÉ ( USA )
39. Řád Záslužné legie, Velitelský stupeň II. třídy 1946 ( Legion of Merit )
ČESKOSLOVENSKÉ DEKORACE :
1. Čs. Válečný kříž 1918 ( na stuze dvě ratolesti ) 2. Čs. Revoluční medaile, nastuzen štítek ZBOROV 3. Čs. medaile Vítězství 4. Čs. V8lečný kříž 1939 (trojnásobné udělení ) 5. Čs. medaile Za chrabrost 6. Čs. medaile Za zásluhy I. stupně 7. Čs. Pamětní medaile zahraniční armády se štítkem SSSR 8. Dekorace Za zásluhy 10 let Lidových milicí ( hvězda I. třídy ) 9. Borovská pamětní medaile 10. Bachmačská pamětní medaile 11. Sokolovská pamětní medaile 12. Dukelská pamětní medaile 13. Pamětní medaile II. národního odboje 14. Pamětní medaile k 20. výročí osvobození Československa 15. Odznak čs. Partyzána 16. Čestný odznak polního pilota, letce 17. Čestný odznak Československého vojenského pilota 18. Pamětní medaile k 25. výročí Vítězného února 19. Pamětní medaile k 50. výročí založení KSČ 20. Čestná medaile zasloužilého bojovníka proti fašismu, dekorace I. třídy 21. Pamětní odznak ( kříž ) čs. dobrovolníka 1918-1919 22. Pamětní odznak ( medaile ) čs. obce dobrovolecké 1938 23. Pamětní medaile 3.pluku Jana Žižky z Trocnova 24. Pamětní medaile 4. pluku Prokopa Holého 25. Pamětní medaile 5. pluku Tomáše G. Masaryka 26. Pamětní medaile 6. pluku Hanáckého 27. Pamětní medaile 9. pluku Karla Havlíčka Borovského 28. Pamětní medaile l0. Pluku Jana Sladkého Koziny 29. Pamětní medaile 21. pluku Terronského 30. Pamětní medaile 30. pluku Aloise Jiráska 31. Pamětní kříž l. jízdního pluku ruských legii Jana Jiskry z Brandýsa 32. Pamětní kříž 2.jízdního pluku ruských legii „Sibiřského „ 33. Pamětní medaile čs. dělostřelectva na Rusi 34. Pamětní medaile strojírenské samostatné roty dopravní vlakové dílny čs. vojska na Rusi 35. Pamětní medaile čs. dobrovoleckého sboru v Itálii 1918 -1948 36. Štefani pamětní odznak ( medaile ) I. stupně 37. Kříž Akademické legie č. 41 38. Záslužný odznak ČsOD 1945 ( kříž ) 39. Pamětní medaile revolučního KNV Tábor 40. Pamětní medaile ONV Nová Paka 41. Pamětní medaile Za osvobození Krkonoš ( ONV Jilemnice ) 42. Pamětní medaile „ Masarykovy Lány „ 43. Pamětní medaile Ruským partyzánům v Podkrkonoší 44. Čestný odznak I. čs.partyzánské brigády A.S. Jegorova 45. Pamětní medaile partyzánského pluku Ludvíka Svobody 46. Čestný a pamětní odznak partyzánské skupiny „PIKRA „ 47. Pamětní odznak partyzánského svazku na Slovensku „ČAPÁJEV „ 48. Pamětní odznak I. čs. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova 49. Pamětní odznak I. revoluční tankové jednotky 50. Junácký kříž II. stupně 51. Čestný odznak J. Fučíka 52. Čestný odznak Svazarmu „ Za obětavou práci I. stupně „ 53. Čestný odznak Horské služby na Slovensku
DEKORACE A VYZNAMENÁNÍ :
SSSR : 1. Pamětní medaile Za vítězství nad Německém 2. Jubielní medaile k 100. výročí narození V.I. Lenina 3. Jubielní medaile k 20. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 4. Pamětní medaile k 50. výročí ozbrojených sil SSSR 5. Pamětní odznak „Třídní bratrství, bratrství ve zbrani „ Střední skupina vojsk „ (dočasně umístěných na našem území ? ) 6. Gardový odznak 7. Čestný odznak Komsomolu za vojenské zásluhy 8. Odznak k 50. letům vzniku SSSR ( hlava Lenina ) 9. Příležitostný odznak Pochodu první gardové brigády 10. Čestný odznak veteránů války 11. Čestný odznak k 25. výročí vítězství ve válce 1941-1945 12. Čestný odznak 3. gardové armády 13. Zlatá lovecká medaile Ukrajinské svazové republiky 14. Čestný odznak ozbrojených sil SSSR
POLSKO : 15. Válečný kříž 1920 16. Válečný kříž 1944 17. Pamětní medaile „ Za vítězství a svobodu 18. Pamětní medaile „ Za Odru, Nisu a Balt 19. Pamětní medaile Za Varšavu 1939- 1945 20. Pamětní odznak Grunwaldu
JUGOSLAVIE : 21 .Čestný odznak Jugoslávské armády
FRANCIE : Válečný kříž 1939
RUSKO : Kříž Sv. Jiří III. stupně Kříž Sv. Jiří IV: stupně
Další dekorace : Pamětní medaile k 2500 výročí vzniku perského státu Mongolská pamětní medaile NAJRAMDAL Rumunský odznak veteránů protifašistického odboje Bulharská pamětní medaile k nedožitým 90. narozeninám J. Dimitrova
POZNÁMKA :
Ani tento soupis není přesný a úplný.
Nejsou zde podchyceny řády královského Rumunska, dále Jugoslávie, ale i další, proto žádám kolegy, kteří mají podklady a doklady k udělení dalších řádů a dekorací .
Soupis zpracován na základě podkladů získaných ve VHU Praha
