Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
8205 kg
18089 lb
Rozpětí: Wingspan:
14,400 m
47ft 2,92in
Délka: Length:
11,500 m
37ft 8,75in
Výška: Height:
3,610 m
11ft 10,12in
Plocha křídla: Wing Area:
32,00 m2
344.45 ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
229,69 kg/m2
47.04 lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
2
Typ: Type:
Nakadžima NK9H Homare 21 (Ha-45-21) vzduchem chlazený dvouhvězdicový osmnáctiválec o vzletovém výkonu 1 464 kW (1 990 k), 1 375 kW (1 870 k) v h= 2 000 m a 1 250 kW (1 700 k) v h= 6 500 m Vrtule čtyřlistá stavitelná s konstantní rychlostní otáček o průměru 3 100 mm
Nakajima NK9H Homare 21 (Ha-45-21) eighteen-cylinder air-cooled radial, rated at 1,963 hp for take-off, 1,844 hp at 6,562 ft and 1,677 hp at 21,325 ft, driving a four-blade constant-speed metal propeller of 10ft 2in diameter.
Objem palivových nádrží: Fuel Tank Capacity:
1 230 l
270.5 UK gallons
Výkony: Performance:
Maximální rychlost: Maximum Speed:
607 km/h v 6200 m
377.2 mph in 20341 ft
Cestovní rychlost: Cruise Speed:
464 km/h v 4000 m
288.3 mph in 13123 ft
Rychlost stoupání: Climb Rate:
15,0 m/s
2952.8 ft/min
Čas výstupu na výšku: Time to Climb to:
8,0 min do 6000 m
8,0 min to 19685 ft
Operační dostup: Service Ceiling:
11800 m
38714 ft
Dolet: Range:
925 km
574.8 mi
Maximální dolet: Maximum Range:
1480 km
919.6 mi
Výzbroj: Armament:
2x kanón Type 5 ráže 30 mm zásoba nábojů v bubnových zásobnících 46 ks 2x kanón Type 99 model 2 ráže 20 mm
Pumový náklad: 1x puma 250 kg
Two forward-firing nose-mounted 1.81 in Type 5 cannons and two forward-firing nose-mounted 0.79 in Type 99 Model 2 cannons.
External stores: One 551 lb bomb.
Uživatelské státy: User States:
Poznámka: Note:
天雷 / Tenrai = Božský hrom (jap.) 中島十八試局地戦闘機 / - / Experimentální přepadový stíhač 18-Ši TTD paltí pro první prototyp.
天雷 / Tenrai = "Heavenly Thunder" (jap.) 中島十八試局地戦闘機 / - / Experimental interceptor fighter 18-Shi Data applies to first prototype
Zdroje: Sources:
Rene J. Francillion PhD, Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, rok 1987, ISBN-13: 978-0870213137 Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05 archiv autora
Historie a vývoj: V roce 1943, poté co bylo velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu), informováno zpravodajskou službou o skutečnosti, že se americké armádní letectvo připravuje na bombardování mateřských ostrovů a mohutná bombardovací ofenziva má být prováděna výškovými bombardéry Boeing B-29 Superfortess, poté námořnictvo zjistilo, že krom zastarávajících letounů Nakajima J1N1-C nemá dvoumotorovou stíhačku. Navíc "Gekko" nepostačovalo ani svými výkony, aby se dalo hovořit o účinném boji proti moderním výškovým bombardérům, jakými B-29 byly.
V roce 1944 zformulovalo technické oddělení námořního letectva nové požadavky na dvoumotorovou jednomístnou stíhačku, tyto požadavky byly součástí specifikací 18-Shi. Požadovaný stíhací letoun měl být schopen účinně bojovat se Superfortressy v jejich operační výšce. Práce na projektu nového stíhače byly zadány společnosti 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima). Její konstruktéři vedeni inženýry Katsuji Nakamurou a Kazuo Ohnem začali pracovat na projektu, označeném nejprve jako projekt B a později bylo toto označení změněno na N-20. Při návrhu bylo od samého počátku počítáno s co možno nejednodušší technologií výroby a také se snadnou údržbou v provozu. Výsledný projekt představoval celokovový dvoumotorový dolnoplošník a jeho vysoké výkony měly zajistit motory Nakajima NK9H Homare 21 spolu s velkými čtyřlistými vrtulemi. Tyto motory měly poskytovat dostatečný výkon, ale bohužel pro Japonce, neposkytovaly a to i přes všechno snažení a tak Tenrai, takové bylo bojové jméno nové přepadové stíhačky, plánovaných výkonů nedosáhl. Motory Homare z tohoto období měly jednu velkou necnost - náhlý a neočekávaný pokles plnícího tlaku kompresoru a tento pokles recipročně vedl k rychlé a značné ztrátě výkonu motoru. Kromě problémových motorů se při zalétávání prototypů projevovaly další vážné problémy, jako směrová nestabilita, netěsná hydraulika a navíc velitelství námořního letectva požadovalo silnější a mohutnější pasivní ochranu, která by však zvyšovala hmotnost stroje. Celkem bylo vyrobeno šest prototypů, první byl zalétán v březnu 1944 a poslední dva letouny, označené jako J5N1 Kai, byly dokončeny jako dvoumístné, druhý člen osádky byl pozorovatel. Tento letoun nesl dva kanóny Type 5 ráže 30 mm v trupu, ty střílely pod úhlem 60° vzhůru.
Rozhodně však nelze říci, že vše na tomto letounu bylo špatné, obratnost byla, dle zkušebních pilotů na velmi dobré úrovni a stejně tak dobře byl hodnocen výhled z kabiny letadla. Jednomístné letouny nesly pod kabinou velmi účinnou výzbroj v podobě dvou třicetimilimetrových a dvou dvacetimilimetrových kanónů. Jeden letoun měl na zkoušku nást výzbroj čtyř třicetimilimetrových kanónů typu 5. Musím ještě upozornit na skutečnost, že o tomto typu letadla lze získat různé údaje o hmotnosti, podle mně se na prototypech zkoušela instalace dalšího poncéřování, tak jak si přálo Kaigun Kōkū Hombu, touto instalací následně stoupla hmotnost letadla. Mnou použité zdroje se různí až o 150 kg. Velmi často je uváděna maximální rychlost 621 km/hod v 6 000 m, ale této rychlosti nikdy žádný Tenrai nedosáhl, je to rychlost vypočtená, skutečná maximální rychlost byla 596,45 km/hod a nejrychlejší byl první prototyp, s tím bylo dosaženo maximální rychlosti 607 km/hod. Prototypům Kaigun Kōkū Hombu přidělilo označení J5N1 a bojové jméno Tenrai - Posvátný (Božský) hrom (jap.).
Sériová výroba byla ve značném stupni připravenosti a to i navzdory neuspokojivým výsledkům zkoušek a zdržením při odstraňování závad. Nakonec námořnictvo celý projekt zastavilo, ačkoliv v té době již byly k dispozici nové verze motorů Homare, u kterých byl problém s poklesem plnícíhp tlaku již vyřešen, nové motory byly odladěné a mnohem spolehlivější.
Spojenci se o existenci tohoto typu dozvěděli až po kapitulaci Japonska, kdy několik exemlářů našla jedna z jednotek TAIU, kódové jméno tomuto typu již přiděleno nebylo.
Použité prameny: René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X William Green, Warplanes of the Second World War, Volume Three, Fighters, London: Macdonald & Co.(Publishers) Ltd., rok 1961, ISBN 0-356-1447-9 Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05 Bernard Millot, Le Chasseur Japonaise de la Deuxieme Guerre Mondiale, Paris, Docavia Vol. 7, Editions Lariviere, 1976. Václav Němeček, Vojenská letadla 3., Naše vojsko, Praha rok 1992, 3. doplněné vydání, ISBN 80-206-0117-1 L+K 14/1982, Václav Němeček, Letadla 1939-45, Nakajima J5N1 Tenrai http://www.combinedfleet.com/ijna/j5n.htm http://www.aviastar.org/air/japan/nakajima_j5n.php http://www.airwar.ru/enc/fww2/j5n.html www.koapp.narod.ru archiv autora
