Panzerhaubitze 2000

Panzerhaubitze 2000


Samohybná houfnice PzH 2000 je určena k palebné podpoře pozemních vojsk, k boji s dělostřelectvem protivníka, k ničení trvalých staveb, polních obraných prostředků protivníka, bodových nebo plošných cílů.


Kořeny této zbraně sahají do osmdesátých let, kdy Spolkové ministerstvo obrany specifikovalo požadavky na nový dělostřelecký systém ráže 155 mm, jenž by nahradil samohybné houfnice M109A3 GE, které tehdy tvořily páteř dělostřeleckých útvarů Bundeswehru. Nová samohybná houfnice v sobě měla skloubit dlouhý dostřel, vysokou přesnost palby, objemné množství vezené munice, vysokou mobilitu, krátkou reakční dobu přechodu z pochodové do bojové pozice a odpovídajcí schopnost přežití v prostoru bojové činnosti.


Již od sedmdesátých let však probíhal mezinárodní projekt PzH 70 (též označován jako SP-70), který nepřinesl žádné výsledky, jenž by se dočkaly sériové realizace, a roku 1986 byl zrušen. Na základě požadavků Bundeswehru byly u dvou firem v letech 1988 - 1990 vyvinuty zkušební stroje. Pro další vývoj byl německou armádou vybrán projekt firmy Wegmann (dnes Krauss-Maffei Wegmann).


Výroba čtyř prototypů začala v roce 1991. K intenzivním testům byly připraveny v srpnu 1993. Zkoušky probíhaly v letch 1994 a 1995 a například zahrnovaly i způsobilost vozidel operovat v extremně chladných nebo horkých oblastech. Tyto testy byly prováděny ve výcvikových prostorech Shilo (Kanada) a Yuma (USA). Prototypy během testů najely 30 000 km a vypálily 17 000 dělostřeleckých granátů. Smlouva na nákup PzH 2000 byla mezi Spolkovým úřadem pro vojenskou techniku a nákup (BWB) a výrobcem Krauss-Maffei Wegmann uzavřena v březnu 1996.


V létě 1998 převzal Bundeswehr první sériový exemplář, dodávky posléze pokračovaly až do konce roku 2002, kdy německá armáda obdržela poslední, 185. exemplář.


Podvozková část houfnice je ve své podstatě otočený podvozek tanku Leopard 2. Pohybové ústrojí na každé straně tvoří sedm pojezdových kol, hnací kolo vpředu, napínací kolo vzadu a čtyři vodící kladky. V přední části je umístěn "powerpack" tvořený pohonnou jednotkou MT 881 a čtyřstupňovou automatickou převodovkou RENK Automatic HSWL 284C. V pravé přední části korby je umístěno pracoviště řidiče.
Následuje věž, v níž je lafetován kanon L 52 ráže 155 mm vyvinutý společností Rheinmetall DeTec. Náměr činí -2,5°až +65°, odměr pak 360°. Dostřel standardní NATO municí (L 15 A1, M 483 A1) činí 30 km, se speciální municí (RH 40 BB od Rheinmetallu nebo M2000BB Assegai od společnosti Naschem/Denel) až 41 km. Vezená zásoba munice činí 60 kusů nábojů a maximálně 67 kusů prachových náplní. Z celkového možství vezené munice je 30 (některé zdroje uvádí 32) vezeno v zásobníku ve střední části vozidla, z něhož se přesouvají na podvač, který je zvedá a vsouvá do hlavně. Druhý automatický mechanismus zajišťuje podávání prachových náplní umístěných odděleně od prostoru osádky v levé zadní části věže. Znovunabití trvá dvěma nabíječům do 12 minut. Náboje se vkládají v zadní části samohybné houfnice do dopravníku v podlaze bojového prostoru a přesouvají se do zásobníku v levé střední části vozu.
Několikanásobně zálohovaný systém řízení palby je ovládán počítačem MICMOS od společnosti EADS. Pro přímou střelbu je PzH 2000 vybaven pozorovacím zařízením velitele vozu Leica PERI-RTNL 80 s denním/nočním viděním a laserovým dálkoměrem. Střelci slouží denní/noční zaměřovač Leica PzF TN 80.


Ve věži se nachází pracoviště zbylých čtyř členů osádky. Vpravo po směru jízdy za sebou sedí střelec a velitel; vlevo jsou dvě místa pro nabíječe. Nabíječi nabíjí/vybíjí kanon (k dispozici mají automatický nebo manuální režim), nabíjí zásobníky (k dispozici mají automatický, poloautomatický nebo manuální režim) a nabíjí houfnici z externího muničního vozu (zde je jen manuální režim).


Na horní straně jsou celkem tři příklopy, jež může využívat velitel, sřelec a první nabíječ, který v případě potřeby obsluhuje kulomet MG 3.


PzH 2000 dokáže velmi rychle přejít z pochodové do bojové pozice, palbu může zahájit do 30 sekund od zastavení. Pancéřování dokáže ochránit osádku prostředku před přímou palbou ze zbraní do ráže 14,5 mm. Pasivní ochranu zajišťuje šestnáct výmetnic zadýmovacích granátů.


PzH 2000 v současné době (2005) leslouží u následujících útvarů německé armády:
- Panzerartillerielehr-bataillon 325 (Schwanewede)
- Panzerartillerie-bataillon 425 (Lehnitz)
- Panzerartillerie-bataillon 2 (Lichtenau)
- Panzerartillerie-bataillon 115 (Neunburg vorm Wald)
- Panzerartillerielehr-bataillon 345 (Kusel)
- Panzerartillerie-bataillon 295 (Immendingen)
- Panzerartillerie-bataillon 405 (Dabel)


PzH 2000 upoutaly pozornost v zahraničí. Prvním exportním uživatelem se stala řecká armáda, která v období červenec 2003 až červen 2004 získala 24 systémů.
V prosinci 2002 byl uzavřen kontrakt na dodávku 70 PzH 2000 pro italskou armádu, dodávky mají probíhat mezi lety 2004 až 2008. Nové houfnice v italském vojsku nahradí americký typ M109.
Mezi další uživalele PzH 2000 se taktéž zařadilo Nizozemsko.


PzH 2000 patří v současnosti mezi nejvýkonnější bojové systémy ve své kategorii.



Uživatelé: Německo, Itálie, Řecko, Nizozemsko



Technicko-taktická data
Bojová hmotnost: 55 000 kg


Osádka: 3+2 (velitel, řidič, střelec, 2 nabíječi; k vedení bojových operací nicméně postačují první tři)


Rozměry:
- délka korby: 7 920 mm
- celková délka: 11 669 mm
- šířka: 3 580 mm
- výška: 3 060 mm
- světlá výška: 440 mm


Pohonná jednotka:
- MTU MT 881, 8V, turbodiesel
- výkon: 736 kW
- měrný výkon: 13,4 kW/t


Maximální rychlost:
- na silnici: 65 km/h
- na zpevněných komunikacích: 45 km/h


Jízdní dosah: ~ 420 km


Stoupání: 50%


Brodivost: 1,5 m


Překročivost: 3 m


Výstupnost: 1 m


Výzbroj:
- 155 mm kanón L 52 o délce 52 ráží
- dostřel: viz text
- kadence:
· 3 výstřely za 10 sekund
· 8 výstřelů za 60 sekund
· 20 výstřelů za 180 sekund


- kulomet MG 3 ráže 7,62 mm