Main Menu
User Menu

Browning, John Moses

     
Příjmení:
Surname:
Browning
Jméno:
Given Name:
John Moses
Jméno v originále:
Original Name:
-
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
-
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
-
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
21.01.1855 Ogden, Utah
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
26.11.1926 Lutych
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
-
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
Jeden z nejvýznamnějších konstruktérů zbraní v dějinách
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
https://en.wikipedia.org/wiki/John_M._Browning
URL : https://www.valka.cz/Browning-John-Moses-t121800#416809Verze : 0
MOD
John Moses Browning byl jedním z nejvýznamnějších konstruktérů ručních zbraní všech dob.



Počátky


Narodil se 21. ledna 1855 v mormonské rodině ve městě Ogden ve státě Utah. Jeho otec Jonathan Browning byl puškař. Pocházel z Tennessee, kde se také vyučil puškařskému řemeslu, v roce 1852 se však přestěhoval do Utahu. Jonathan Browning byl úspěšný puškař - dobře se prodávaly zejména jeho opakovací pistole a pušky systému "harmonika" (tedy s posuvným blokem nábojových komor).



Jonathan Browning - otec Johna Mosese Browninga
Zdroj obrázku: en.wikipedia.org


Mladý John byl jedenáctým z 18 dětí v Browningově rodině (Jonathan Browning měl jako mormon čtyři manželky) a od mládí projevoval značné puškařské nadání. Už v deseti letech se začal od otce učit řemeslu. Navzdory nepravidelnému a neúplnému školnímu vzdělání (školu mohl navštěvovat jen tehdy, když jeho otec nepotřeboval pomoci v dílně) získal mladý John dostatečné znalosti zejména v matematice a ostatních vědách, které mohl uplatnit při konstrukci zbraní.


Když bylo Johnu Browningovi 13 let, sestrojil první zbraň vlastní konstrukce - zepředu nabíjenou kulovnici. O rok později (1869) sestavil z náhradních dílů pušku se skluzovým závěrem jako dárek pro svého bratra k narozeninám. Roku 1878 pak zahájil práce na jednoranové zadovce s blokovým závěrem. V dubnu následujícího roku také zaznamenal úspěch v osobním životě, když se oženil s Rachel Teresou Childovou. O měsíc později si také John podal přihlášku na svůj první patent, pokrývající konstrukci výše zmíněné zadovky. Patent č. 220.271 mu byl udělen v říjnu, radost však byla zkalena smrtí otce. Jonathan Browning zemřel 21. 6. 1879 a vedení rodinné firmy převzal John společně se svým o čtyři roky mladším bratrem Matthewem. Zatímco John měl na starosti vývoj a výrobu zbraní, Matthew organizoval výrobu, vedl účetnictví a staral se o obchodní stránku firmy.


Matthew byl rozhodně pro firmu přínosem. Právě podle jeho návrhů firma Browning přešla na výrobu zbraní ve velkých sériích (a navzdory tomu též individuální úpravy zbraní podle přání zákazníka), kde se využívala kompletace částí na montážním pásu. Jejich první zbraní byla opakovací puška ráže .22, na niž si podal John patent v roce 1882. Oba bratři si byli tak jisti úspěchem, že vyrobili 600 pušek dřív, než vůbec první z nich nabídli na trhu. Puška udělala velký dojem na konkurenci - jmenovitě na firmu Winchester Repeating Arms Company, jednoho z největších amerických výrobců pušek té doby. Firma Winchester cítila ze strany firmy Browning takové nebezpečí, že v létě 1883 do Ogdenu přispěchal pan T.G. Bennett, vice-prezident a generální ředitel Winchester Repeating Arms Company, s nabídkou spolupráce. Winchester koupil práva na Johnovu první konstrukci jednoranové zadovky, kterou pak firma Winchester prodávala pod označením Winchester Single Shot Rifle M 1885 (byla to v té době mimochodem jediná jednoranová puška v produkci firmy). Současně Winchester koupil práva na výrobu Browningovy opakovačky a zároveň vykoupil celou zásobu 600 pušek!



U Winchesterů


Tak začala spolupráce Johna Browninga s firmou Winchester, která měla trvat dalších 19 let. Jeho prvním počinem bylo zkonstruování nové opakovačky na základě jeho patentu z roku 1884. Nová puška se stala slavnou pod označením Winchester Model 1886. V následujících letech přibyla řada dalších konstrukcí pušek, z nichž za zmínku stojí především Winchester Model 1887 (první úspěšná americká opakovací brokovnice), Winchester Model 1894 (nejúspěšnější páková opakovačka všech dob – byla vyráběna nepřetržitě od roku 1894 do roku 2006 a produkce činila ohromujících 7 miliónů kusů) a Model 1895 (taktéž páková opakovačka, avšak s nikoli trubicovým zásobníkem pod hlavní, nýbrž se zásobníkem schránkovým pro použití moderních nábojů se střelami s ostrým hrotem). Vyprodukováno bylo přes 400 000 kusů z toho asi 300 000 pro ruskou armádu v letech 1915-17.


Puška M 1895 byla poslední zbraní, kterou J. Browning zkonstruoval pro firmu Winchester. Browning stále častěji totiž svoji pozornost obracel k vývoji samonabíjecích a samočinných zbraní, o což však u Winchesterů nebyl přílišný zájem. Spory vyvrcholily během vývoje samonabíjecí brokovnice a Browning nakonec s firmou Winchester ukončil spolupráci.



Nástup automatů


Svůj konstrukční talent nyní napřel směrem k vývoji kulometu. Browning se vývoji samonabíjecích zbraní věnoval již od roku 1889. Tehdy se soustředil na využití energie prachových plynů vytékajících při výstřelu z hlavně. Elementární pokusy prováděl v dílně nad krámem rodinného podniku v rodném Ogdenu. K pokusům použil opakovačky Winchester, kde k nabíjecí páce připojil soustavou pák nástavec na hlavni (u prvního modelu) nebo píst pod hlavní (u druhého modelu) a testoval tak využití energie prachových plynů k opětovnému napnutí opakovacího mechanismu. Svých poznatků pak využil při konstrukci kulometu, jenž posléze nabídl k výrobě firmě Colt. Ta o zbraň projevila zájem a začala Browningovu konstrukci vyrábět pod označením Colt-Browning M 1895.

Kulomet se osvědčil během americko-španělské války roku 1898; zbraň zde získala přezdívku „Browningův mírotvůrce“ (i když mnohem známější byla pod přezdívkou „Vyorávač brambor“ podle páky konající půlkruhový pohyb pod tělem kulometu). Sám Browning však s tímto konstrukčním řešením nebyl spokojen a začal se po vzoru Hirama Maxima zabývat konstrukcí kulometu na principu krátkého zákluzu hlavně. Vlastní konstrukci založenou na tomto funkčním principu vytvořil roku 1900 a o rok později na ni získal patent. Vláda USA však o novou zbraň neprojevila zájem a tak výkresy putovaly do Browningova šuplíku a byly oprášeny až po vypuknutí 1. sv. války.


To však trochu předbíháme. Browning nyní svoji pozornost upřel na samonabíjecí pistole. Vývoj moderních bezdýmných střelivin a rozšíření plášťových střel v té době vytvořilo podmínky pro úspěšné konstrukce zbraní tohoto typu. Roku 1893 ostatně první takovou zbraň vyvinul Hugo Borchardt. Browning své vlastní návrhy samonabíjecích pistolí rozvíjel téměř čtyři roky; pracoval střídavě doma v Utahu a u firmy Colt v Hartfordu. Zpočátku se věnoval vývoji plně samočinné pistole, praktické zkoušky prototypu však prokázaly, že zbraň je při střelbě dávkou téměř neovladatelná a Browning tak tuto ideu opustil.


První patentovou přihlášku týkající se konstrukce samonabíjecí pistole si Browning podal 14. září 1895. O rok později pak přidal další tři patenty na různé konstrukce samonabíjecích pistolí. Všechny čtyři patenty byly Browningovy přiznány 20. 4. 1897. Šlo o patenty č. 580,923 (samonabíjecí pistole se závěrem uzamčeným odklopnou závorou ovládanou tlakem plynů odebraných z hlavně), č. 580,924 (samonabíjecí pistole využívající ke své činnosti zpětného rázu se závěrem uzamčeným ozuby spojujícími hlaveň a závěr; hlaveň současně plní funkci závory, která je ovládána pohyblivými články pod ústím hlavně a nábojovou komorou), č. 580,925 (samonabíjecí pistole se závěrem uzamčeným rotací hlavně) a č. 580,926 (samonabíjecí pistole s dynamickým neuzamčeným závěrem).



Právě v o poslední patent projevil zájem ředitel belgické zbrojovky Fabrique Nationale d´Armes de Guerre v Herstalu u Lutychu Hart O. Berg, který se v té době se o Browningově pokusech dozvěděl. Podařilo se mu Browninga přesvědčit ke spolupráci a 17. června 1897 získal licenci k výrobě pistolí ve všech zemích kromě USA podle jeho patentu, na základě kterého se o dva roky později začala v Herstalu vyrábět pistole FN 1899. Tak začalo Browningovo působení u firmy FN, které trvalo až do jeho smrti.


Pistole FN 1899 byla nabídnuta belgické armádě, ta však měla drobné výhrady a doporučila některé změny. Kromě drobných detailů (jako např. doplnění závěsného očka na rukojeť) byly zmenšeny rozměry, hlaveň se zkrátila ze 122 mm na 102 mm a zkrátila se také rukojeť, takže zásobník nyní pojal jen 7 nábojů místo 8. Výsledná zbraň je dnes známa jako FN 1900 a okamžitě zaznamenala ohromující úspěch. Do výzbroje ji přijala belgická armáda a FN 1900 se tak stala první samonabíjecí pistolí na světě, která se stala oficiální součástí výzbroje některého ozbrojeného sboru. Ve srovnání s jinými pistolemi té doby to byl vzor jednoduchosti a praktičnosti a Browningovo řešení neuzamčeného závěru bylo považováno za převratné.Také na komerčním poli získala pistole obrovskou oblibu. Bylo jich vyrobeno více než půl milionu a to jen do roku 1912, kdy byla její výroba ukončena ve prospěch modernějších Browningových konstrukcí.


Jednou z těchto modernizací byl také model FN 1910, taktéž na náboj 7,65 mm Browning taktéž mimořádně oblíbená zbraň vyráběná ve velkých počtech (v obou rážích vznikl bezmála milion kusů a výroba běžela až do roku 1983!). Právě tuto pistoli (respektive model 1910/12, jenž používal náboj 9 mm Br. K.) použil G. Princip při jeho atentátu na F. F. d´Este, takže, jak vidno, Švejk uvažoval správným směrem.





Schéma dynamického závěrového mechanismu. Skládá se z hlavně spojené s rámem zbraně, závěru a vratné pružiny. Popis činnosti: Po výstřelu tlačí spalné plyny střelu vpřed a nábojnici vzad. Hlaveň je uzavřena hmotností závěru a odporem vratné pružiny. Dno nábojnice tlačí na čelo závěru a ten se začne pohybovat vzad. Závěr se začne otevírat a pokračuje svojí setrvačností až do zadního dorazu. Tím je nábojnice vytažena z hlavně a vyhozena výhozným okénkem. Závěr cestou vzad stlačuje vratnou pružinu, která nakonec opět uvede závěr do pohybu vpřed. Ze zásobníku je podán další náboj, závěr je zachytí, zasune do hlavně a uzavře nábojovou komoru. Cyklus je ukončen.
Zdroj obrázku: autor


To je skutečně nepopiratelné. Browning jako první pochopil, že při použití nábojů do určitého výkonu není nutné uzamykat závěr žádným složitým systémem; dospěl k závěru, že je zcela dostačující uzavřít náboj v hlavni pouze setrvačnou hmotou samotného závěru a tlakem vratné pružiny. To umožnilo konstruovat výrobně jednoduché a lehké pistole malých rozměrů. V pozdějších letech našel řadu následovníků: pistole s neuzamčeným dynamickým závěrem jsou konstruovány dodnes. Browning navíc pro své pistole zkonstruoval čtyři vlastní náboje, z nichž tři se dodnes vyrábějí (6,35 mm Browning, 7,65 mm Browning a 9 mm Browning Kr.) a nejen to – stále patří mezi nejoblíbenější a nejrozšířenější náboje na celém světě.


Bylo by samozřejmě troufalé tvrdit, že Browning vynalezl samotný funkční princip dynamického závěru (i když k němu možná nezávisle dospěl svými pokusy). Už roku 1892 si totiž nechal v Evropě princip dynamického závěru patentovat Theodor Bergmann a také začal vyrábět pistoli podle svého patentu. Jeho pistole však nepoužívaly vyhazovač ani vytahovač (nábojnice ani neměly drážku), vystřelená nábojnice byla vymetena z hlavně tlakem plynů a teoreticky měla být vyhozena nárazem na další náboj v zásobníku. Tento princip byl však velmi nespolehlivý, nábojnice se trhaly kvůli příliš velkému tlaku nebo se vzpříčily. Náboje navíc nebyly ve schránkovém zásobníku v rukojeti (ačkoliv toto řešení použil již roku 1893 Hugo Borchardt), nýbrž v pevné schránce před lučíkem spouště. Na podobném principu fungovaly i jiné evropské pistole a všechny se potýkaly s problémy s příliš slabou či příliš silnou municí.


Browning byl první, kdo pečlivě propočítal výkon náboje ve vztahu ke hmotě závěru. Použil nábojnice s drážkou a vytahovač, náboje umístil do vyjímatelného schránkového zásobníku do rukojeti. Nepotřeboval vyvíjet nové konstrukční uzly - pouze důmyslně propojil již existující v dokonale vyvážený a funkční celek.


Sám Browning ovšem dával přednost jinému konstrukčnímu řešení. Už jsme si řekli, že Browning si nechal patentovat čtyři různé základní funkční principy týkající se samonabíjecích pistolí. Patenty č. 580,923 a 580,925 Browning nikdy neuvedl do praxe. Patent č. 580,926 (neuzamčený závěr) realizoval u zbrojovky FN, avšak patent č. 580,924 (závěr uzamčený ozuby na hřbetě hlavně, odemykaný jejím poklesem), kteréžto řešení sám pokládal za nejlepší, se rozhodl uchovat pro svoji zemi a nabídl jej zbrojovce Colt.


Roku 1900 firma Colt zahájila výrobu pistole Colt M 1900 podle Browningova patentu. Na rozdíl od FN však tentokrát nezaznamenala nijak pronikavý úspěch, bylo jich vyrobeno jen asi 3500 kusů. Pistole byla totiž od počátku míněna jako služební armádní zbraň; pro civilisty byla příliš velká a těžká, vojáci jí zase vyčítali příliš slabý náboj. Ve skutečnosti Browning pro tuto zbraň zkonstruoval nový náboj .38 Automatic, který svým výkonem převyšoval všechny stávající náboje kalibru .38. Armáda USA nicméně v té době měla za sebou bolestnou zkušenost z bojového nasazení na Kubě a Filipínách, kde se revolvery ráže .38 ukázaly jako málo účinné. Proto lékařsko-vojenská komise armády USA pro novou poboční krátkou zbraň doporučila ráži .45.


Browning pokračoval ve vývoji pistole M 1900 a o pět let později představil pistoli M 1905, která používala nově zkonstruovaný náboj, z něhož později vzešel náboj 45 ACP. Armáda však nepřijala ani tuto zbraň; doporučila Browningovi na zbrani provést další změny (zejména v oblasti ergonomie a pojistných systémů). O šest let později byl Browning hotov – výsledkem byl legendární Colt 1911. Tuto pistoli již naopak U. S. Army přijala s nadšením, ba co víc, pistole vydržela ve službě neuvěřitelných 74 let!


Říká se, že i kdyby Browning nezkonstruoval nic jiného, jen tato jediná konstrukce by sama o sobě stačila k jeho uvedení do pomyslné síně slávy konstruktérů zbraní. Není důvod s tímto tvrzením nesouhlasit - pistole M 1911 dodnes drží řadu rekordů: Za prvé se jedná o nejdéle vyráběnou pistoli světa. Teoreticky by to mohla být spíše pistole P.08 Parabellum, avšak výroba této zbraně byla několikrát přerušena, zatímco firma Colt vyrábí M 1911 dodnes.


Za druhé jde o nejvíce kopírovanou konstrukci ne světě. Pistole na bázi modelu 1911 se vyrábí po celém světě, kvůli snadno laditelnému spoušťovému mechanismu a velmi dobré ergonomii jde v současnosti o jednu z nejoblíbenějších sportovních zbraní.


A nakonec za třetí, přičemž jde bezpochyby o největší přínos této zbraně, její systém uzamčení dnes používá většina moderních pistolí s uzamčeným závěrem. Browning svůj systém tentokrát ještě zjednodušil – vypustil přední článek, takže hlaveň nyní poklesla pouze vzadu u nábojové komory. Šlo o naprostou raritu – první zbraň, u níž během samonabíjecího cyklu hlaveň měnila polohu své podélné osy. Počáteční nedůvěra byla brzy zažehnána výkony nové zbraně. Ačkoliv byl tento způsob uzamčení později ještě modifikován (zejména kvůli zlevnění výroby) například nahrazením pohyblivého článku pevnou kulisou, či nahrazení uzamykacích ozubů blokem zapadajícím do výhozného okénka, v době svého vzniku byl ohromující svojí jednoduchostí a efektivností.


Pistole Colt 1911 se vyrobilo jen pro U. S. Army bezmála 3 miliony kusů. Výrobu různých kopií a klonů dnes není možné spočítat.


Browning se ovšem v té době nevěnoval výhradně vývoji pistole M 1911. V době před 1. sv. válkou vytvořil celou řadu velmi úspěšných modelů pistolí s neuzamčeným závěrem, a to jak v Evropě pro firmu FN, tak v USA pro Colta. Společnost Colt totiž zachytila ohromný úspěch Browningových pistolí v Evropě, kde se až do 30. let běžně používalo označení „brovnink“ pro jakoukoli samonabíjecí pistoli, podobně jako se označení „kolt“ stalo synonymem revolveru.


Vedení firmy Colt správně odhadlo, že obdobná poptávka po kapesních pistolích s dynamickým závěrem by byla také v Americe. Proto zahájila jednání se zbrojovkou FN, neboť Browning měl původně vyvíjet pistole s dynamickým závěrem pro FN a s uzamčeným pro Colta. Nyní však obě zbrojovky uzavřely teritoriální dohodu, podle níž směl Colt prodávat své výrobky v Americe a v Velké Británii, zatímco FN zůstal zbytek Evropy. Coltovy kapesní pistole s dynamickým závěrem, „ploché jako knížka“ jak zdůrazňovaly dobové reklamní materiály, ihned zaznamenaly mezi americkými zákazníky značný úspěch (jen modelu 1903 Pocket Hammerless se prodalo téměř 600 000 kusů).


Také v oblasti pušek zaznamenal Browning v té době řadu úspěchů. Už jsme si řekli, že ukončil spolupráci s Winchesterem kvůli jeho samonabíjecí brokovnici. T.G. Bennett nevěřil v obchodní úspěch takové zbraně. Browning zatím zkonstruoval první samonabíjecí velkorážní kulovnici a prodal její patent firmě Remington. Později nabídl Remingtonům také svůj patent na samonabíjecí brokovnici, avšak smrt pana Marcelluse Hartleyho, zástupce firmy Remington, obchod překazila. Browning proto svůj patent nabídl firmě FN. Ta jej okamžitě odkoupila, neboť vedení FN považovalo Browninga za natolik geniálního, že se rozhodlo odkupovat veškeré jeho patenty, ačkoliv v dané chvíli třeba nezapadaly do výrobního programu firmy. U FN věřili (a budoucnost potvrdila, že oprávněně), že časem uspějí i ty Browningovy konstrukce, o které v současnosti není zájem. Kvůli omezujícím opatřením v Evropě však firma FN později prodala práva na tuto zbraň firmě Remington.


Browning také roku 1913 pro Remingtona zkonstruoval opakovací brokovnici se závěrem ovládaným posunovatelným předpažbím (tzv. pump action) vyráběnou pod označením Model 17 a o rok později sportovní samonabíjecí malorážku vyráběnou jako Model 24.


Je známo, že právě malorážky byly celoživotní láskou J. M. Browninga, avšak začátek 1. sv války přerval jeho práci na poli sportovních zbraní.



John Browning a jeho milovaná samonabíjecí malorážka Browning Semi-Auto 22
Zdroj obrázku: en.wikipedia.org



Browningy jdou do války


Armáda USA tehdy totiž ke svému zděšení zjistila, že má v inventáři pouze 1100 vesměs zastaralých kulometů a je třeba situaci urychleně řešit. Američtí konstruktéři byli vyzváni k předložení svých návrhů. Browning oprášil své patenty na konstrukci kulometu s krátkým zákluzem hlavně a představil dvě své konstrukce (v druhém případě se však opět vrátil ke svému původnímu řešení s odběrem spalných plynů z hlavně) – a obě byly přijaty do výzbroje. Jednou z nich byl vodou chlazený kulomet s krátkým zákluzem hlavně vyráběný pod označením Browning M 1917. Do konce války bylo vyrobeno bezmála 43 000 kusů a kulomet bojoval ještě v Koreji. Krátce po válce byl modernizován a vznikla vzduchem chlazená varianta Browning M 1919. Tento kulomet se stal nejpoužívanější americkou zbraní své třídy za 2. sv. války. Kulomet sloužil v řadě modifikací jako pěchotní, jako výzbroj obrněných vozidel i jako letecký. U. S. Army jej vyřadila z výzbroje až v 70. letech 20. století a v v některých zemích sloužil až do let devadesátých.


Druhou konstrukcí pak byla zbraň stojící na hranici samočinné pušky a lehkého kulometu známá jako puška BAR M1918 (Browning Automatic Rifle). Právě BAR pracovala na principu odběru plynů z hlavně. Této zbraně se vyrobilo přes 100 000 kusů a sloužila ještě v Koreji, jako druhosledová zbraň v jihovietnamské armádě dokonce ještě během konfliktu ve Vietnamu. Sám Browning s touto zbraní nebyl příliš spokojen - puška střílela z otevřeného závěru, jehož předkluz při výstřelu zhoršoval přesnost. Byla příliš těžká pro střelbu jednotlivými ranami z ramene, avšak zase příliš lehká pro střelbu dávkami (měla tendenci "tancovat" a byla proto špatně ovladatelná). Na druhou stranu však byla jednoduchá, spolehlivá a skvěle se hodila pro to, co od ní bylo požadováno - na rozdíl od tehdejších "lehkých" kulometů měla dostatečně nízkou hmotnost, aby s ní mohl voják utíkat do útoku, umlčovat body odporu a krýt palbou za pohybu své spolubojovníky.



John Browning předvádí svůj výtvor - pušku BAR
Zdroj obrázku: commons.wikimedia.org


Za zmínku jistě stojí, že Browning si v době války odmítl nechat za svoji práci pro svou vlast platit.



To nejlepší nakonec


Už po skončení války, roku 1921, pak zkonstruoval další slavnou zbraň – velkorážní kulomet označovaný v USA jako Browning M 2 na výkonný náboj ráže 12,7 mm. Kulomet byl původně vyvíjen jako protiletadlová zbraň, avšak později byl široce používán jako pěchotní zbraň (dokonce v roli odstřelovačské pušky, např. ve Vietnamu), jako výzbroj vozidel i letadel, bojoval ve všech válkách, jež USA vedly a je ve výzbroji dodnes, ba co víc, U. S. Army stále ještě o jeho vyřazení do budoucna neuvažuje – natolik byla jeho konstrukce nadčasová. Bylo vyrobeno více než 3 miliony kusů a kulomet je stále standardním těžkým kulometem řady států NATO.


Browning ovšem tímto velkorážním kulometem neskončil, ba naopak zamířil ještě výše, alespoň co do ráže. Navrhl samočinný kanón ráže 37 mm, původně zamýšlený opět jako protiletadlový. Vyrábět se však začal až dlouho po jeho smrti, v předvečer 2. světové války. Nový kanón, označený jako M 4, vyráběla firma Colt a kanón se stal hlavní zbraní stíhaček P-39 Airacobra, P-63 Kingcobra a byl také široce využíván na torpédovkách třídy PT.


Browning ovšem i nadále spolupracoval také se zbrojovkou FN. Ta na jaře roku 1921 obrátila svoji pozornost k rýsující se velké zakázce. Francouzská armáda se rozhodla změnit svoji poboční zbraň a vyhlásila soutěž, ve které specifikovala následující požadavky: mělo jít o samonabíjecí pistoli ráže 9 mm Luger, se zásobníkem na 15 nábojů, s možností nasazení nástavné pažby a stavitelným hledím pro střelbu do vzd. 500 m. Vedení FN oslovilo Browninga, zda by podobnou zbraň dokázal zkonstruovat. Browning zprvu odmítl s tím, že francouzské požadavky jsou nereálné, koncem roku 1921 však změnil názor a začal na nové zbrani pracovat.


Situaci mu však notně komplikovala patentová práva. Browning musel obcházet své vlastní patenty použité u Coltu 1911 a v podstatě změnit veškeré konstrukční uzly, přičemž nejdůležitější bylo bezpochyby další zjednodušení jeho uzamykacího systému s poklesem zadní části hlavně. Nový zjednodušený systém vypustil článek pod nábojovou komorou a nahradil jej kulisou a pevným čepem. Nový systém je znám jako „zkrácený systém Browning“ a dodnes jej využívá řada moderních pistolí. Přesto byla zbraň poměrně složitá (zejména výrobně) a proto musela být několikrát přepracována. Přestože roku 1925 při armádních zkouškách zapůsobila kladně, přece nebylo rozhodnuto o jejím přijetí do výzbroje. Browning pokračoval v práci na pistoli až do osudného 26. listopadu 1926. Toho dne byl ve své kanceláři v Herstalu stižen srdečním záchvatem a zemřel.



Epilog


Zarmoucené vedení zbrojovky FN vystavilo jeho tělo na katafalku v zasedací místnosti ředitelství společnosti. Všichni zaměstnanci zbrojovky mu pak vzdali poslední poctu, když uspořádali smuteční defilé před jeho rakví.


John Browning byl v továrně nesmírně oblíben. Třebaže byl mnohonásobným milionářem, přesto zůstal až do smrti skromným mužem. I když byl roku 1912 belgickým králem Albertem povýšen na rytíře Leopoldova řádu, přesto nikomu nedovolil, aby jej oslovoval „Sire“. Leopoldův řád a další vyznamenání zůstávala v zásuvce jeho stolu. On sám svoji práci neomezoval pouze na „čistou“ práci, kreslení výkresů apod. Vlastníma rukama v dílně pracoval na výrobě prototypů a odstraňování závad. Ačkoliv geniální vynálezci bývají známi především jako výstřední jedinci, v případě Johna Browninga to tak nebylo. Byl znám jako výtečný společník a vlídný člověk, který si kdykoli „poklábosil“ i posledním dělníkem v továrně.


Byl otcem celkem 8 dětí, z nichž syn Val Allen se stal představitelem třetí generace zbrojířů z rodu Browningů. Val Allen pracoval s otcem jako jeho technický asistent a zpravidla předváděl prototypy jeho zbraní. Po smrti otce Val zůstal v Belgii a dohlížel na dokončení otcových projektů. Roku 1935 se vrátil do Ogdenu, kde převzal vedení rodinné firmy.



Browningův syn Val Allen v době, kdy za 1. sv. války sloužil u 79. pěší divize. Val v ruce drží úspěšnou zbraň zkonstruovanou svým otcem - pušku BAR. Val byl sám talentovaným zbrojířem a bylo mu uděleno celkem 48 patentů na jeho konstrukce
Zdroj obrázku: en.wikipedia.org

Poslední práci Johna Browninga dokončil tým vedený jedním z jeho spolupracovníků, budoucí úspěšný konstruktér Dieudonne Saivé. Roku 1928 vypršela patentová práva na Colt 1911, což Saivému umožnilo pistoli opět přepracovat a zjednodušit. Přesto šla kvůli celosvětové hospodářské krizi do výroby až roku 1935. Šlo o první velkokapacitní samonabíjecí pistoli s dvouřadým zásobníkem přijatou do výzbroje řady armád. Zbraň se vyrábí dodnes a nese označení Browning HP 35.

John Moses Browning byl pozoruhodný muž. Navíc nebyl jen vynikajícím konstruktérem, ale i úspěšným obchodníkem. Jeho záběr byl ohromující – konstruoval vše od malorážek, přes pistole, pušky i kulomety až po letecké kanóny. Prakticky ve všech oblastech, kterým se začal věnovat, zaznamenal pronikavý úspěch. Jen v USA mu přiznáno celkem 83 patentů na zbraně všech typů. Řada jeho konstrukcí se dodnes vyrábí nebo se stala předlohou jiných modernějších zbraní. Žádný jiný jednotlivec tolik neovlivnil vývoj samonabíjecích a samočinných zbraní jako on.




Prameny:


Střelecká revue 7/2011, 8/2001, 6/1998
www.browning.com
files.usgwarchives.net
https://en.wikipedia.org/wiki/Val_A._Browning
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Browning
URL : https://www.valka.cz/Browning-John-Moses-t121800#416923Verze : 1
MOD
Diskuse
paradni povidani
URL : https://www.valka.cz/Browning-John-Moses-t121800#417084Verze : 0
MOD
Díky za uznání mon maréchal
URL : https://www.valka.cz/Browning-John-Moses-t121800#417118Verze : 0
MOD