schweres Infanteriegeschütz Ráže : 149,1mm Délka hlavně: L/11,4 (1700mm) Váha: 1800 kg nebo 1680 kg (moto nebo hipo trakce) Úsťová rychlost : 240m/s HE (280 m/s s odlehčenou náplní) Dostřel : 4700m Rychlost střelby : 3 rány/min. Váha střely: 38kg (HE) 24,5 odlehčená Možnost vystřelovat nadkaliberní střely (Stielgranate 42 Výroba : AEG-Fabriken Berlin Henningsdorf, ČZ Strakonice Nejúčinnější německé pěchotní dělo, konstrukce zadána v roce 1927 převzato v roce 1933, ve výrobě od roku 1936 do 1945. Podvozek původně celoocelový od roku 1938 v kombinaci s lehkými kovy.
1 fotka :Zářijová kampaň někde v Polsku 2 fotka: Druhé Varšavské povstání 3 fotka: SiG s dělostřeleckým granátem Stielgranate 42 6 fotka: Ukořistěné dělo rudou armádou v SSSR podzim 1941
Boje na frontě 1 .světové války vedly k revizi mnohých taktických postupů v německé armádě. Po zlomení německé ofenzívy v roce 1914 ve Francii a zviklání vojsk k poziční zákopové válce, bylo velkým překvapením pro velení císařské německé armády. Armáda náhle došla k překvapivému zjištění, jak může být velká síla v spojení střeleckých prostředků pěchoty a dělostřelectva pro vlastní obranu a jak málo účinné mohou být při útoku. Největším problémem útočící pěchoty bylo umlčení obraných palebných postavení kulometů, které působily spoušť v řadách útočících jednotek. Dokonce ani několika hodinová dělostřelecká příprava předcházející útoku pěchoty nemohla zneškodnit všechna kulometná hnízda. Útočící jednotky obvykle měly při takovýchto útocích velké ztráty. Velení císařské armády přijalo jako jediné racionální řešení vyzbrojení pěchoty těžkou doprovodnou zbraní: lehká děla, která měla vést střelbu přímo nebo horní skupinou úhlů. V posledním případě armáda chtěla, aby pěchotu nepodporovaly jen těžké moždíře ráže 250 a 170 mm. Proto byl v poměrně krátké době zkonstruován moždíř ráže 76 mm. V březnu jich měla německá armádě už 1345 kusů. Moždíře byly s úspěchem používány pro ničení útočící živé síly nepřítele, ale výsledky při podpoře vlastních útočících vojsk byly velmi diskutabilní. Proto bylo náhle jasné, že armáda potřebuje jednoduché pěchotní dělo, které může účinně ničit kulometné hnízda nepřítele. Zbraň musela splňovat nároky na jednoduchou obsluhu, muselo být lehké, aby se dalo snadno přesouvat na bitevním poly. Do roku 1918 nedokázala firma Krupp dodat dělo, které by odpovídalo nárokům německé armády. I přes Versailskou smlouvu probíhal v firmách Krupp a Rheinmetall vývoj nového děla. Ve dvacátých letech v specializovaných armádních časopisech v německu probíhala bouřlivá diskuse o strategicko-technických požadavcích na dělo pro podporu pěchoty. Zohledňoval se i vliv a rozvoj a hrozba tankového vojska pro pěchotu. Velmi atraktivně se jevil universální kanón, který byl přizpůsoben i pro střelbu proti tankům. Ale pro získání vodorovné trajektorie střely a vysoké ústňové rychlosti by musel mít kanón relativně dlouhou hlaveň, což by na druhé straně znesnadňovalo střelbu horní skupinou úhlů proti nepříteli ukrytému za terenními nerovnostmi ( kopcem) nebo v zastavěných oblastech. Nakonec bylo uznáno, že hlavním cílem pěchotních děl je bezprostřední podpora pěších útvarů jak během útoku tak obrany. Ničení pancéřových cílů mělo připadnout plukovní jednotce protitankových děl. V druhé polovině dvacátých let byl zpuštěn vývoj nových typů děl, které se měly stát hlavními dyly v plucích německé pěchoty. V roce 1927 bylo do německé armády přijato lehké pěchotní dělo 7,5 cm leichtes Infanteriegeschütz 18 [leIG 18]. A zároveň s tímto dělem zkonstruovala firma Rheinmetall těžké pěchotní dělo ráže 150mm. Do výzbroje ale bylo přijato až v roce 1933. Volba vyzbrojení plukovního dělostřelectva zbraní této ráže v takovém měřítku byl ve světě novinkou. Díky dělům schweres Infanteriegeschütz 33 [sIG 33] na začátku války disponovali německé pluky podstatnou palebnou převahou. Německé pluky získaly možnost ničení a umlčování dělostřeleckých pozic nepřítele na poměrně velkou vzdálenost, mohly ovšem i dobře ničit opevněné obrané pozice. Schweres Infanteriegeschütz 33 [sIG 33] má konvenční konstrukci. Hlaveň je dlouhá 1 700mm ( L/11,4 o ráži 149,1 mm, bez ústňové brzdy. Závěr hlavně byl klínový s vodorovným klínem. V kolíbe pod hlavní byl zamontováno hydropneumatické brzdovratné zařízení, sIG 33 se může z pohledu německých konstruktérů pochlubit docela solidní skříňovou lafetou, dvoukolovou "jednoocasou". Ochraný štít byl stejně jako u leIG 18 umístěn před koly, to umožňuje dosáhnutí maximálního úhlu náměru. Na bocích lafety byly umístěny dva pružinové tlumiče, pro rovnoměrné rozložení hmotnosti těžké hlavně při střelbě. Odměr při střelbě byl 11,5 ° vlevo i vpravo a náměr od -4 °do +75°. Použit byl zaměřovač Rundblick-Fernrohr ZE 34. Dělo mělo ocelové odlévané kola s gumovou bandáží. Verze pro moto trakci vážila v bojovém postavení 1 800kg, v pochodové 1825kg. Pokud se jednalo o verze Hipo, které musely být taženy 6ti koňmi, vážily 1680 - 1700kg. Obsluha každého děla sIG 33 se skládala z 7 osob. Nezbytný čas k přípravě pro zahájení palby v rámci pluky byl 45 minut. Maximální frekvence střelby byla 2 -3 střely za minutu. Rozměry děla jsou: Délka: 4 300mm Šířka: 2 150 mm Výška: 1 650 mm Během druhé světové války byla nejčastěji používána munice:
15 cm IGr 38 - tříštivotrhavý granát o celkoví hmotnosti 18 kg, nálož (anatol) 8,3kg 15 cm IGr 38 Nb - zadymovací granát o hmotnosti 40 kg 15 cm IGr 39 HL/A - kumulativní o hmotnosti 24,6 kg, vyplněný hexogenem, probíjel pancíř tl. 160 mm na 1000 m 15 cm Stielgranate 42 - nadkaliberní střela, o hmotnosti 89,5 kg, vyplněná 27 kg anatolu, Tato munice byla hojně využívána pro ničení opevněných obraných pozic, záseků, a pro vybudování cest v minových polích
Jinak bylo pro potřeby děla vyvinuto šest tříštivo-trhavých granátů, podle síly nálože 15 cm IGr 33 i 38 : Mohly být vystřelované na vzdálenost: 1 475 m nálož nr. 1, počáteční rychlost 122m/s do 4700 m [nálož nr 6, počáteční rychlost 240 m/s]. Seriová produkce děl začala v roce 1933 v firmě Rheinmetall ( setkal jsem se v některých uznávaných pracích i s letopočtem 1936). Cena za jedno dělo byla 20 450 říšských marek. Pro porovnání udávám ceny některých dalších děl, 7,5 cm leIG 18 stála 6700 RM, 10,5 cm leFH 18 16400 RM, těžká polní houfnice 15 cm sFH 18 - 38500 RM. Sériově děla byla vyráběna do roku 1944. V letech druhé světové války jej ovšem také vyráběly firmy AEG v Berlíně (Henningsdorf) a také Böhmische Waffenfabrik ( od března 1939 koncern Praga - Česka Zbrojovka Strakonice). Již během zkoušek na dělostřeleckém polygonu byla firma upozorněna na velkou hmotnost sIG 33, která znesnadňovala manévrování na bitevním poli. Dělo bylo oceněno v celku dobře, jako účinnou zbraň, nezávadnou a odolnou, ale moc těžkou pro účely pěchoty. Koncem třicátých let bylo možné využít lehkých kovů na výrobu lafet, díky tomu došlo k snížení hmotnosti o 150kg. K jednotkám ale dorazilo jen malé množství takto zmodernizovaných děl. Během války z nedostatku slitin lehkých kovů se výrobce vrátil k používání původních lafet. V záři 1939 bylo v německé armádě k dispozici 410 děl sIG 33. Rozdělení děl mazi jednotlivé pluky byl podle tzv. mobilizační vlny. Na začátku dostaly dělo sIG 33 jen 35 divizí I vlny a 16 divizí II vlny. V divizích následujících vln byly ve výzbroji již jen lehké děla leIG 18. Během polského tažení neměly dělo ve výzbroji tankové divize, zmotorizované a horské divize. V každé divizi pěchoty I a II vlny v každém ze tří pluků se nacházela samostatná 13. jednotka pěchotních děl, vyzbrojená 6xleIG 18 a 2x sIG 33. Tedy celkem bylo v divizi 18 leIG 18 a 6xsIG 33. Dělostřelecká jednotka měla celkem 180 důstojníků, poddůstojníků a vojáků a disponovala 133 koňmi. Důstojnící a poddůstojníci se přesouvaly na koních, zbylé mužstvo jezdila na předcích děl nebo na vozech přepravujících munici. Velitel jednotky měl nejčastěji hodnost kapitána. Od roku 1943 u některých jednotek dochází k vyzbrojení těžkými minomety sGrW 42 ráže 120mm. Jednou z příčin zavedení této výzbroje, byla i skutečnost, že průmysl nestačil dodávat těžké děla, produkce sGrW 42 byla velmi jednoduchá, jeden minomet stál pouhých 1 200 RM!
Muj zdroj je : Mariusz Skotnicki "Nowa Technika Wojskowa" Nr 10/2002
