Pessi, Giorgio

Mládí


Giorgio Pessi se narodil 17. listopadu 1891 v rodině Italů žijících v tehdy rakousko-uherském Terstu. To nebylo samo o sobě nic neobvyklého – Terst po staletí představoval kulturní a náboženskou křižovatku Jadranu, místo, kde vedle sebe žily komunity všech národností rakousko-uherského mocnářství. Italové přitom patřili mezi nejpočetnější.


Pessiho rodina byla zámožná, což Giorgiovi umožnilo studovat ve Vídni a Mnichově inženýrství a architekturu. Celá rodina byla navíc silně proitalsky založená, proto nepřekvapí, že když v květnu 1915 vyhlásila Itálie Rakousku-Uhersku válku, Pessi se okamžitě rozhodl vstoupit dobrovolně do italské armády.


Vojákem


Pessi byl v hodnosti podporučíka (sottotenente) zařazen ke kavalerii, avšak brzy si podal žádost o přidělení k letectvu. V říjnu 1916 složil pilotní zkoušky, při nichž patrně udělal dojem, protože byl ihned zařazen do funkce leteckého instruktora a školil nové piloty.


3. května 1917 vydalo italské vrchní velení nařízení, aby si všichni rakousko-uherští dobrovolníci, sloužící v italské armádě, změnili jména. Rakušané k nim totiž přistupovali jako ke zběhům – v případě zajetí jim proto hrozil trest smrti a případné perzekuce hrozily též jejich rodinám žijícím v Rakousku-Uhersku. Pessi proto od té doby používal pseudonym Giuliano Parvis a jako místo narození udával Řím.


Stíhačem


Hrozba zajetí ovšem nijak netlumila jeho touhu po boji. Nepřestal žádat o přeložení k bojové jednotce, proto byl 25. května 1917 zařazen k 78. peruti (78a Squadriglia), operující s letouny typu Nieuport.


Když byl na stáži u 91. perutě (91a Squadriglia) kvůli přeškolení na nové Spady VII, všiml si jeho pilotních kvalit sám velitel perutě major Francesco Baracca. Ten se zasadil o Pessiho převelení ke své peruti, považované za elitní jednotku – přezdívalo se jí „Squadriglia degli Assi“ (peruť es). Pessi se u 91. perutě hlásil 15. 7. 1917.


Peruť v té době operovala z letiště Santa Caterina. Italové na srpen chystali další (v pořadí již jedenáctou) ofenzívu na Soči. Úkolem stíhačů bylo zamezit činnosti nepřátelských pozorovacích strojů.


Pessi se ihned zapojil do bojů. Již na konci července osvědčil své bojové schopnosti, když rozehnal dvojici nepřátelských letadel. 2. srpna potom zaznamenal první úspěch – sestřelil dvoumístný Hansa-Brandenburg C.I. Kolem tohoto sestřelu však panují jisté nejasnosti, neboť podle některých údajů mu nebylo toto vítězství přiznáno (viz. níže).


Na další sestřel si pak musel počkat až do 29. září, kdy participoval na zničení dalšího pozorovacího Brandenburgu. Opět zde panují jisté nejasnosti ohledně ověření tohoto sestřelu.


Italové jako sestřel uznávali pouze letoun, jehož dopad na zem byl pozorován dvěma nezávislými svědky z řad pozemních jednotek, dělostřeleckých nebo balónových pozorovatelů. Tento systém však začal platit až v červnu 1918. Problém ověřených italských sestřelů tak spočíval v tom, že všechna hlášená vítězství byla po válce (roku 1919) přezkoumána italskou komisí a ta řadu starších „revidovala“. Některá vítězství pak byla potvrzena, jiná ne, komise pak každému pilotovi poslala úřední dopis, v němž jej informovala, které z jeho sestřelů oficiálně potvrdila. Právě to dnes způsobuje určité nejasnosti ohledně toho, které sestřely jsou „oficiální“, a které nikoli.


Situace na frontě se zatím změnila. Italové museli 12. září zastavit svoji 11. ofenzívu na Soči po těžkých ztrátách, které čítaly téměř 170 000 mužů. 24. října 1917 pak začala úspěšná protiofenzíva vojsk Centrálních mocností na italské frontě, známá jako bitva u Caporetta. Hned druhého dne začalo docházet k urputným bojům, 91. peruť hlásila 25. 10. šest sestřelů (z toho jeden Baracca, Pessi vyšel naprázdno). Italští stíhači se pokoušeli krýt prchající italské jednotky, které se nakonec počátkem listopadu zastavily k obraně na řece Piavě.


Pessiho si v té době vyhlédl sám Baracca jako svoje číslo a tomuto „tandemu“ se začalo brzy dařit. Hned 26. října, dva dny po začátku bojů u Caporetta, získala dvojice dokonce dvě vítězství v jednom dni, když Baracca s Pessim k zemi srazili dva německé DFW C.V v plamenech. Sestřely byly započítány oběma letcům, což byla u Italů běžná praxe. (Pokud se více letců podílelo na zničení jednoho stroje, sestřel byl započítán každému z nich. Počet sestřelů tak ovšem nesouhlasil s počtem skutečně zničených nepřátelských letadel.)


Na přelomu října a listopadu však již byly stávající Spady 91. perutě tak opotřebené, že jednotka musela během prvního listopadového týdne létat na starších Nieuportech 17 a Hanriotech HD 1. Potom přeletěla na letiště u Padovy, kde převzala nové Spady. 6. listopadu se vrátila na frontu. Toho dne pak dvojice Baracca-Pessi zaznamenala svůj další úspěch.


Ráno odstartovali oba letci na hlídku, přičemž poblíž řeky Tagliamento narazila na dva Albatrosy D.III Oeffag od elitního Flik 41. Oba Italové se spustili k útoku. Pessiho protivník, podpraporčík (Feldwebel) Radames Iskra, po krátkém boji se svým D.III (ev. č. 153.08) unikl k západu a nouzově přistál blízko Trevisa (možná se jednalo o dezerci) a Pessi se znovu připojil k Baraccovi. Ten zatím pronásledoval svého soupeře a o útoku na oba Albatrosy uvedl: „Jeden, napadený Parvisem, po krátkém boji uprchl směrem k Latisaně. Můj, poplašený mým útokem, stále unikal klesajíce ve spirálách. Střílel jsem krátkými dávkami do té doby, než jsme byli jen 50 metrů nad stromy, já těsně za svým protivníkem a stále jej obtěžujíce, dokud nepřítel nespadl a nenarazil do země.“


Baraccovým soupeřem byl nadporučík (Oberleutnant) Rudolf Szepessy-Sököll Freiherr von Négyes és Rénö, který se teprve den předtím sám stal esem, když sestřelil dva italské hydroplány a dosáhl tak svého čtvrtého a pátého sestřelu. Szepessy-Sököll zemřel s kulkou v zádech krátce po svém tvrdém přistání.


Hlídka ovšem ještě nekončila. „Po chvíli jsme se setkali se dvěma německými průzkumnými letadly asi ve 3400 metrech. Zatímco jsme se přibližovali, uviděl jsem dva nepřátelské stíhače, kteří přispěchali zachránit jejich dvoumístné letouny, asi 300 metrů pod námi. Já jsem sledoval stíhače, zatímco Maggiore Baracca napadl jednu z dvousedadlovek. Pak jsem se spustil směrem k druhé... Vypálil jsem několik ran, dvousedadlovka spadla do vývrtky a potom se roztříštila blízko Codegy,“ napsal Pessi do bojového hlášení.


Jeho obětí se stalo DFW C.V od Fl. Abt. 219. Jeho posádka ve složení pilot nadrotmistr (Vizefeldwebel) Werner Schröder (jindy psáno Schroeder) a pozorovatel/velitel letounu poručík (Leutnant) Albrecht Binder zahynula. Baraccovi i Pessimu byly oba sestřely započítány jakožto vítězství dosažená ve spolupráci.


Následujícího dne dvojice Baracca-Pessi sestřelila další DFW C.V poblíž Orsaga. Jeho posádka ve složení pilot svobodník (Gefreiter) Wilhelm Appelt a pozorovatel/velitel letounu poručík (Leutnant) Paul Wilkening od Fl. Abt. (A) 204 opět zahynula.


23. listopadu zažil Pessi patrně svůj nejtěžší vzdušný boj. Toho dne, společně s poručíkem (Tenente) Guido Kellerem, doprovázeli bombardéry Caproni při náletu na Feltre. Cestou domů, spatřili oba stíhači nepřátelský pozorovací Hansa-Brandenburg C.I nedaleko Mount Grappa a ihned na něj zaútočili. Rakouský pozorovatel byl ale dobrý střelec a poškodil Pessiho letadlo. Brzy poté byli Italové napadení nepřátelskou hlídkou z elitního Flik 55 ve složení por. (Ltn ) Egbert Lupfer (4 sestřely), četař (Zugsführer) Alexander Kasza (k tomuto dni 3 sestřely, na konci války eso se šesti vítězstvími) a desátník (Korporal) Bohumil Munzar (1 sestřel). Po dlouhém manévrovém boji se Italům podařilo uniknout a po přistání v Istraně Parvis zjistil, že rakouský pozorovatel zasáhl jeho Spad natolik přesně, že letadlo muselo být odepsáno.

Kvůli kombinaci špatného počasí a dovolené se Pessi nedostal do akce po dobu několika měsíců a 16. března byl stažen z fronty a povolán na Vrchní komisariát letectva (v té době byli z fronty stahováni i ostatní rakousko-uherští dobrovolníci). Na tomto postu pak zůstal až do konce války. Poručík (Tenente) Giorgio Pessi dosáhl během války celkem 6 potvrzených vzdušných vítězství. Dvakrát byl vyznamenán Stříbrnou medailí za chrabrost (d'Argento Medaglia al Valore Militare).


Po válce


Po válce Pessi působil jako zkušební pilot firmy Caproni. Aby demonstroval dobré vlastnosti výrobkůutéto firmy, bombardéru Caproni Ca.3 (podle jiných údajů Ca.5) podletěl s ním roku 1919 dokonce Brooklynský most!


Později předváděl letouny Caproni v různých evropských hlavních městech až do roku 1922. Později si založil leteckou školu, nakonec ovšem skončil v letecké dopravní společnosti Societa di Navigazione Aerea Aero Espresso Italiana v Janově a létal na hydroplánech CMASA Wal (v Itálii licenčně stavěné Dornier Wal) s cestujícími přes Středozemní moře. Ačkoliv později byl jmenován generálním ředitelem letecké linky Brindisi-Atény-Rhodos-Istanbul, nikdy nepřestal osobně létat. Zahynul 18. července 1933, když jeho CMASA Wal s imatrikulací I-AZEE zmizel v Egejském moři někde mezi Aténami a Rhodem. Jeho letadlo (ani jeho trosky) nebylo přes pečlivé pátrání nikdy nalezeno.


Tabulka vítězství G. Pessiho podle The Aerodrome:




Tabulka vítězství G. Pessiho podle P. Varrialeho:




Zdroje:


J. Guttman: SPAD VII Aces of World War 1, nakl. Osprey Publishing, Oxford 2001, ISBN 1 84176 222 9
P. Varriale: Italian Aces of World War 1, nakl. nakl. Osprey Publishing, Oxford 2009, ISBN 13; 978 1 84603 426 8
www.ipmsstockholm.org
http://www.theaerodrome.com/aces/italy/pessi.php