Přehled článků autora

8. července 1453 dorazil k papeži Mikulášovi V. posel. Zpráva kterou přinášel šokovala křesťanskou Evropu. Konstantinopol, hlavní město Byzantské, bývalé Východořímské, jedenáct století přetrvávající, říše, bylo pokořeno vojsky osmanského Turka, sultána Mehmeda II. Fátiha...

Pád Konstantinopole do rukou Osmanských Turků, v nějž vyústilo obležení z roku 1453, představuje definitivní zánik Byzantské říše a okamžik, kdy se Osmanská říše stala v Evropě velmocí ovládající Balkán a východní Středomoří. Bitva byla poměrně jednostrannou záležitostí.

Maršál-admirál markýz Tógó Heihačiró sloužil jako gensui neboli admirál flotily japonského císařského námořnictva a stal se jedním z největších japonských námořních hrdinů. Hlásil se k původu samuraje Šidžó Kingóa a byl nedílnou součástí zachování japonských uměleckých děl. Jako vrchní velitel Spojeného loďstva během rusko-japonské války v letech 1904-1905 úspěšně omezil ruské tichomořské námořní síly v Port Arturu, než v květnu 1905 dosáhl rozhodujícího vítězství nad ruskou flotilou u Cušimy. Západní novináři Tógóa nazývali "Nelsonem Východu". V Japonsku je dodnes hluboce uctíván jako národní hrdina a na jeho počest jsou pojmenovány svatyně a ulice.

Ahmose II. (Amasis) byl panovník 26. dynastie ve starověkém Egyptě v Pozdní době. Je považován za posledního významného vládce samostatného Egypta. Byl členem řecko-lýdské aliance proti expanzi perské říše .

Alarich I. byl prvním vizigótským králem v letech 395 až 410. Postavil se do čela Gótů, kteří přišli obsadit Moesii - území, které o několik desetiletí dříve získaly spojené síly Gótů a Alanů po bitvě u Adrianopole.
Alarich zahájil svou kariéru pod vedením gótského vojáka Gainase a později vstoupil do římské armády. Kdysi byl Alarich spojencem Říma za vlády římského císaře Theodosia a pomohl porazit Franky a další spojence budoucího římského uzurpátora. Přestože ztratil mnoho tisíc svých mužů, nedostalo se mu od Říma velkého uznání a římskou armádu opustil zklamán. Po Theodosiově smrti a rozpadu římských vojsk v roce 395 je označován za krále Vizigótů. Jako vůdce jediného účinného polního vojska, které na Balkáně zůstalo, usiloval o římskou legitimitu, ale nikdy nedosáhl postavení přijatelného pro sebe ani pro římské úřady.
Působil především proti následným západořímským režimům a táhl do Itálie, kde zemřel. Je zodpovědný za vyplenění Říma v roce 410. Je to jedna z několika významných událostí v konečném úpadku Západořímské říše.

Na trůn nastoupil po svém otci Filipovi II. v roce 336 př. n. l. ve věku 20 let a většinu let své vlády strávil dlouhým vojenským tažením po západní Asii a Egyptě. Do svých třiceti let vytvořil jednu z největších říší v dějinách, která sahala od Řecka až po severozápadní Indii. V bitvách byl neporazitelný a je všeobecně považován za jednoho z největších a nejúspěšnějších vojevůdců historie.

Alexandrova krátká vláda představuje rozhodující okamžik v dějinách Evropy a Asie. Jeho výpravy a jeho osobní zájem o vědecké bádání přinesly mnoho pokroků v oblasti geografie a přírodovědy. Jeho kariéra vedla k přesunu velkých civilizačních center na východ a zahájila nový věk řeckých teritoriálních monarchií; rozšířila helénismus v rozsáhlé kolonizační vlně po celém Blízkém východě a vytvořila, když ne politicky, tak alespoň ekonomicky a kulturně, jednotný svět rozprostírající se od Gibraltaru po Pandžáb, otevřený obchodu a společenským stykům a se značným přesahem společné civilizace a řeckého koinē jako lingua franca.
Lze říci, že Římská říše, šíření křesťanství jako světového náboženství a dlouhá staletí Byzance byly do jisté míry plody Alexandrova úspěchu.

Alkibiadés byl význačný athénský státník, řečník a vojevůdce. Byl posledním významným členem aristokratické rodiny Alkméonovců, která po skončení peloponéské války ztratila na významu. Alkibiadés sehrál důležitou úlohu ve druhé polovině konfliktu, kdy působil jako demokratický politik, strategický poradce ve Spartě a velitel athénské flotily. V průběhu války Alkibiadés několikrát, často za velmi spletitých okolností, změnil strany. Alkibiadés náleží mezi největší osobnosti athénské historie. Byl výborným vůdcem a velitelem, měl velké kouzlo osobnosti, byl však také pyšný a bezohledný.

Artaxerxés I. Makrocheir byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 465 – 424 př. n. l. Jeho otcem byl král Xerxés I., jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek, dědem Dareios I., syn knížete Hystaspa. Artaxerxův přídomek Μακρόχειρ, užívaný v řeckých pramenech, znamená „Dlouhoruký“. Jsou o něm zmínky v biblických knihách Ezdráše a Nehemjáše, v hebrejském textu Artachšaste.

Artaxerxés III., původním jménem Óchos (staropersky Vahuka), byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců, vládnoucí v letech 359/358–338 př. n. l. Jeho otcem byl král Artaxerxés II., matkou Stateira, dcera Hydarnova. Artaxerxés měl četné bratry, z nichž nejznámější jsou princové Dareios, Ariaspés a Arsamés.

Ačkoli je Artaxerxés III. většinou antických autorů popisován jako muž bez skrupulí, který nechal odstranit své bratry, aby se sám dostal na trůn, nikdo mu nemůže upřít energii a houževnatost, jimiž se značně odlišoval od svého otce Artaxerxa II. i děda Dareia II. Tyto své vlastnosti předvedl již v letech 360–358 př. n. l., kdy obratně zasáhl do egyptských sporů o trůn, podrobil si vzpurného místodržitele Východní Arménie Oronta a uspořádal poměry ve Foiníkii a Kilikii.

Hunský velkokrál v letech 435 - 453

Nabopolasar byl zakladatelem a prvním králem Novobabylonské říše, který vládl od své korunovace babylonským králem v roce 626 př. n. l. až do své smrti v roce 605 př. n. l. Ačkoli Nabopolasarovo povstání proti novoasyrské říši, která vládla Babylónii více než sto let, původně směřovalo pouze k obnovení a zajištění nezávislosti Babylónie, nakonec vedlo k úplnému zničení asyrské říše a vzniku novobabylonské říše na jejím místě.

Uplynulo 87 let od založení Jeruzalémského království ve Svaté zemi. Katastrofální porážka, kterou utrpěli křesťané v létě 1 187 v bitvě u Hattínu, předznamenala konec křižáckých států v Levantě.

Jedna z nejslavnějších námořních bitev.

Císař římský v letech 14-37 n. l. jako Tiberius Claudius Nero Augustus Germanicus.

Po Artaxerxovi I., který zemřel v roce 424 př. n. l., následoval jeho syn Xerxes II. Po měsíci a půl byl Xerxés II. zavražděn svým bratrem Sogdianem. Jeho nemanželský bratr Ochos, satrapa v Hyrkánii, se proti Sogdianovi vzbouřil, po krátkém boji ho zabil a zradou potlačil pokus vlastního bratra Arsita napodobit jeho příklad. Ochus přijal jméno Darius. Jména Xerxes II. ani Sogdianus se v datech četných babylónských tabulek z Nippuru nevyskytují; zde fakticky následuje vláda Dareia II. bezprostředně po vládě Artaxerxa I.

Životopis norského vikingského mořeplavce a objevitele, který první vstoupil na půdu Grónska.

Don Fernando Álvarez de Toledo y Pimentel, 3. Duque de Alba - V armádě bojuje už od svých čtrnácti let, při obléhání Fuenterrabie. Vypracoval se na dobrého vojevůdce. Své schopnosti dal do služeb císaře Svaté říše Karla V. a po jeho smrti byl vojevůdcem Karlova syna, španělského krále Filipa II. Povahou byl tvrdý a krutý náboženský fanatik.

FILIP (FILIPPOS) II. MAKEDONSKÝ - makedonský král od roku 356 př. n. l. do roku 336 př. n. l.

Vynikající vojevůdce, reformátor a politik. Do dějin římského státu se zapsal zásadní reformou římského vojska, v níž bylo poprvé připuštěno verbování občanů nedisponujících pozemkovým vlastnictvím. Kromě toho reorganizoval uspořádání legie, jejíž základní jednotkou se stala kohorta namísto manipulů.

náčelník pruského generálního štábu a čestný držitel nejvyšší ruské hodnosti generál polní maršál - jeho stručná biografie je předmětem článku.

V roce 1198 byl novým papežem zvolen italský aristokrat Lotario, hrabě Segni (1160–1246). Na Petrův stolec usedl jako Inocenc III. (1198–1216). Záhy po své intronizaci začal prosazovat vyslání další, v pořadí již čtvrté, křížové výpravy do Svaté země.

Rakouský polní maršál

Juan d´Austria - velitel španělské královské flotily, španělský místodržící v Nizozemí

Kambýsés II. byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců panující v letech 530–522 př. n. l. Byl synem zakladatele perské říše Kýra Velikého. Hlavním úspěchem Kambýsovy vlády bylo dobytí Egypta, které naplánoval Kýros. Invaze se uskutečnila za vlády Psammetika III.

Athaulf byl vizigótským králem v letech 411 až 415. Během své vlády přeměnil vizigótský stát z kmenového království na významnou politickou mocnost pozdní antiky.

Geiserich nebo Genseric byl král Vandalů a Alanů v letech 428–477 n. l. a jedna z klíčových postav doby stěhování národů. Za jeho vlády se kmen Vandalů ocitl mezi mocnými politickými hybateli tehdejší Evropy.

První král achaimenovské dynastie a zakladatel Perské říše.

Římský triumvir a vojevůdce.

Konzul, politik, filosof a rétor římský.

Marcus Vipsanius Agrippa, slavný římský vojevůdce a admirál.

Arcivévoda rakouský, císař mexický. Jeden z mála liberálních a nábožensky tolerantních Habsburků, člověk, který se celým svým životem idealistického a poněkud nepraktického snílka, tolik odlišoval od svých příbuzných.

Vládce Pontského království v severní Anatolii v letech 120 až 63 př. n. l. a jeden z nejhrozivějších a nejodhodlanějších protivníků Římské republiky. Byl to efektivní, ambiciózní a bezohledný vládce, který se snažil ovládnout Malou Asii a černomořskou oblast a vedl několik těžce vybojovaných, ale nakonec neúspěšných válek (tzv. mithridatické války) s cílem zlomit římskou nadvládu nad Asií a helénským světem. Byl označován za největšího vládce Pontského království. Pravidelným požíváním podprahových dávek jedů si vypěstoval imunitu vůči jedům; tato praxe, dnes nazývaná mithridatismus, je pojmenována po něm. Po své smrti se stal známým jako Mithridates Veliký.

Životopis nejslavnějšího cestovatele muslimského světa.

Nabukadnezar II. byl nejvýznamnějším z novobabylonských králů, vládl v letech 605 až 562 př. n. l. Je také známý jako postava z Bible a židovských dějin, která nechala zbořit jeruzalémský Šalomounův chrám a vypudit Židy do exilu (babylonského zajetí).

Generalissimus EUGEN VON SAVOYEN - byl geniálním vojevůdcem, skvělým stratégem i taktikem. Byl také ale ctižádostivý až arogantní a dokázal finančně těžit z probíhajících válek. Měl také ale rád umění a shromáždil sbírku obrazů slavných malířů a jeho soukromá bibliotéka obsahovala na 15 000 knih. Přes své chyby byl jednou z nejvýraznějších osobností své doby.

Genocida přímo před očima jednotek OSN

Životopis generála japonské armády - dobyvatele Singapuru.

Nikdo přesně neví, odkud Hunové přišli. Někteří vědci se domnívají, že pocházejí z kočovného národa Siung-nu, který se do historie zapsal v roce 318 př. n. l. a terorizoval Čínu za dynastie Čchin a během pozdější dynastie Chan. Velká čínská zeď byla údajně postavena na ochranu před mocnými Siung-nu.
V roce 370 n. l. dorazili Hunové k Volze a do roku 430 vytvořili v Evropě rozsáhlé, i když krátkodobé panství, podmanili si Góty a mnoho dalších germánských národů žijících mimo římské hranice a přiměli mnoho dalších k útěku na římské území.