Prusko-francouzská válka a pařížská komuna

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 52.746

V předvečer prusko-rakouské války přesvědčil na několika setkáních kancléř Bismarck francouzského císaře Napoleona III., aby nijak nezasahoval do rodícího se konfliktu, a za to že prý Francie bude moci dělat rozhodčího mezi oběma stranami. Napoleon navíc doufal, že se tato válka protáhne a on bude poté moci, se svou armádou na hranicích Německa, diktovat mírové podmínky. Prusko-rakouská válka ale skončila příliš rychle, takže se Napoleon nestačil na nic připravit. Chtěl tedy alespoň vyjednat výměnou za souhlas se sjednocováním Německa vliv v jižních německých státech, kde by působil jako opora před Pruskem, a také určité přímé územní zisky. Nejprve chtěl celý východní břeh Rýna, poté Lucembursko, nakonec ale nezískal nic a Bismarck ještě jeho snah využil v tiskové kampani k zastrašení a sjednocení německého veřejného mínění proti „rozpínavé“ Francii. Další kolo sporů proběhlo v roce 1868, kdy poté, co byla ve Španělsku svržena královna Isabela II., na tento trůn kandidovali princ Leopold z katolické větve rodu Hohenzollern-Siegmaringen, kterého prosazoval i Bismarck. Ve Francii to ale způsobilo obrovské pobouření, a francouzský parlament dokonce hrozil Prusku válkou. Leopold sice nakonec kandidaturu stáhl, ale francouzský ministr zahraničí Gramont na císaři Vilémovi požadoval záruku, že se už nikdy žádný Hohenzollern nebude o španělský trůn ucházet. To císař, pobývající v té době v lázních v Emži, samozřejmě odmítl a o celém jednání informoval depeší Bismarcka. Ten tuto depeši upravil tak, aby zněla mnohem urážlivěji, a nechal ji publikovat. Ve Francii zareagovali podle očekávání a 19. července 1870 vyhlásili Prusku válku.

Francie ale nebyla na válku připravena. Ze skoro 400 000 mužů měla armáda kvůli zmatkům s přesuny jednotek a doplňováním pluků k dispozici jen 235 tisíc, zato Prusové, kteří mobilizovali i své spojence, měli k dispozici půl milionu vojáků a další v záloze. Vyhlášením války Prusku totiž nabyly platnost pruské smlouvy o spojenectví s Bavorskem, Bádenskem a dalšími německými státy, uzavřené už dříve. Další chybou Francouzů bylo také to, že své vojáky rozptýlili po celé délce společné hranice s Německem, tedy asi na 300 kilometrech. Vrchního velení vojska se ujal sám císař Napoleon, alsaské armádě velel maršál Mac-Mahon a lotrinské maršál Bazaine. Počátkem srpna "německé" armádní velení prolomilo francouzskou obranu hned na třech místech pomocí tří úderných armád a s velkou početní převahou, rychle obsadilo Alsasko a Lotrinsko a zatlačilo Bazainovu armádu do pevnosti Méty, kde byla obklíčena. Mac-Mahonova armáda ustoupila k Châlons-sur-Marne, kde se připojila k císaři a hodlala se opřít o Paříž, zatímco by se formovaly posily. Na nátlak císařovny byla ale poslána osvobodit obklíčeného Bazaina. Rychlý německý postup ale armádu odřízl a zatlačil do kotliny u Sedanu. Více než stotisícovou armádu pak z okolních návrší začaly odstřelovat německé baterie. Ještě toho večera se pak francouzská armáda vzdala a 2. září podepsal Napoleon III. kapitulaci. Sám byl přepraven na zámek Wilhelmshöhe.

Reklama

Poté, co se o této porážce dozvěděla vláda v Paříži, byl Napoleon prohlášen za sesazeného. 4. září vznikl Výbor pro vládu a národní obranu, do čela této nové vlády se postavil velitel pařížské armády generál Trochu. 19. září byla Paříž obklíčena a ministr zahraničí Favre začal předběžně jednat s Bismarckem o míru. Ten si jako podmínku kladl odstoupení Štrasburku a okupaci pařížských pevností, za mír úplný pak celé Alsasko a Lotrinsko. S tím vláda nesouhlasila, ale poté, co maršál Bazaine vydal Méty Prusům, byla stejně ohrožena povstáním ve městě. Ministr vnitra Gambetta z obleženého města unikl balónem a v čele vládní delegace v Tours začal organizovat novou armádu. Ta měla brzy 600 000 mužů včetně zkušených oddílů stažených ze severní Afriky a Garibaldiho dobrovolníků. Tato „loirská“ armáda brzy obsadila Orléans a táhla na Paříž. Kapitulací Mét ale byly uvolněny velké pruské síly, které zabránily spojení loirské armády s Paříží a zatlačily ji až k Bordeaux. 18. ledna 1871 pak bylo v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, pařížská vláda, která odrazila už druhý pokus o převrat, nakonec ustoupila a 28. ledna podepsala příměří. To dodržel i Gambetta, příměří se ale nevztahovalo na osmdesátitisícovou východní armádu, která raději odešla do Švýcarska.

V únoru proběhly nové volby, kde naprosto propadli bonapartisté, coby původci války, i republikáni, kteří v ní chtěli pokračovat. Vítězní monarchisté ale byli rozděleni mezi dva kandidáty na trůn, navíc nestáli o to, aby prestiž nového krále utrpěla tím, že první věc, kterou by po nástupu na trůn udělal, by byl podpis mírové smlouvy. Proto vznikla „prozatímní vláda francouzské republiky“ v čele s konzervativcem Thiersem. Ten pak společně s Favrem jednal s Bismarckem o podmínkách míru. Válečné reparace se podařilo snížit o miliardu na pět miliard, které měl být splaceny do tří let. Francie ale ztratila Alsasko a většinu Lotrinska a již obsazené části Francie měly být okupovány až do úplného splacení reparací. Sněmovna smlouvu schválila, proti byli samozřejmě poslanci z Alsaska a Lotrinska a Gambetta s Victorem Hugem. 10 května 1871 pak byla ve Frankfurtu na Mohanem podepsána definitivní mírová smlouva.

Proti podmínkám smlouvy byl samozřejmě i lid. 1. března uspořádali Němci triumfální pochod po Elysejských polích, což lidem na náladě také příliš nepřidalo. Proto raději 18. května Thiersova vláda nařídila armádě, aby národním gardám odebrala děla, umístěná na Montmartru. Vojáci ale místo toho z velké části přešli na stranu národních gard a dokonce zastřelili dva své generály. Thiers zareagoval tím, že zbytek armády z města stáhl, aby zabránil jejich "nakažení" revolucí, a také on sám odjel z města. Ve městě převzal moc ústřední výbor národních gard, ve kterém zasedali stoupenci různých socialistických směrů, republikánů a radikálů, pro tuto názorovou roztříštěnost se ale shodli jen na odporu proti vládě, v té době už delší dobu přestěhované do Versailles. Komuna ale neměla žádné zkušené důstojníky, kteří by mohli vést obranu, velení sice nabídli Garibaldimu, ten ale nemohl dorazit. Mezitím Thiers nechal Paříž obklíčit a po dvou měsících příprav zaútočil. Bismarck kvůli tomu dokonce propustil ze zajetí 100 000 francouzských vojáků, kteří se stali základem této útočící vládní armády. 21. května se podařilo proniknout do města a 28. května bylo celé město dobyto. Mnoho zajatých komunardů a jejich vůdců bylo rovnou postříleno, tisíce jich byly odsouzeny a poslány do vyhnanství do Nové Kaledonie. Další v následujících týdnech raději emigrovali sami.

Použitá literatura:
Maurois, André: Dějiny Francie.1. vyd.,  nakl. Lidové noviny, Praha 1994;
Kolektiv autorů: Dějiny Francie. 1. vyd., nakl. Svoboda, Praha 1988.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více