Války o slezské dědictví a válka sedmiletá

Autor: Jaroslava Tihlaříková 🕔︎︎ 👁︎ 33.720

Válka sedmiletá - III. Slezská válka

Zahraniční politika Marie Terezie směřovala v meziválečném období k utvoření aliance s Ruskem a Francií, a následnému znovuzískání Slezska. První část plánu se zdařila, na druhou však Fridrich II. nečekal a sám zaútočil.

Císařské vojsko bylo nepřipravené , rozdrobené, přestože nepřestávalo zbrojení a některá dílčí opatření. To se týkalo i Hradce Králové probíhala tu vojenská cvičení(22), r. 1756 tu pobývaly jednotky generála Piccolominiho, jejich zálohu tvořil pluk Kajetána Kolowrata. Hradečtí opět žili v obavách. Pruský maršálek Schwerin vpadl do východních Čech, porazil u Čibuze rakouské oddíly pana z Bukova, ale svést bitvu s Piccolominim se neodvážil. Kníže Piccolomini zaujal postavení severně od města od Labe ke kopci Rožberku, nepřítel mezi Smiřicemi a Černilovem. K rozhodující bitvě nedošlo a Schwerin se na podzim opět stáhl do Slezska(23), když předtím zajal u Třebechovic většinu čtyř set členného sboru rakouských dragounů. „Císařská vojska opírala se v čas odpočinku většinou zase o zimní byt a rozsáhlý špitál pardubský. V polovici září přitáhl sem pluk „Piccolomini“ a „Daun“. V říjnu přibyli Charváti z pluku Brodského, vojáci Molkovští, Emanuele Kolowrata, Deutchmeistři, lid z pluku „Portugal“ a „Kezewich“. V listopadu přidružil se k předchozím další proud vojáků z pluku Savojského, „Birkenfeld“, Sincek“, „Gaysruk“, „arc. Leopold“ a „Purpurati“. V posledním zástupu, jenž v prosinci, jenž v prosinci hledal tu útočiště po částečném odchodu předchozích, byl pluk „Neuperg“, „Haller“, „Bathyany“ a Leop. Trauna.(24) Součastně probíhalo další opevňování Pardubické pevnosti.

Reklama

Na jaře 1757 se scházelo v okolí Hradce Králové mohutné vojsko pod správou hraběte Serbelloniho. Generál Piccolomini totiž v lednu toho roku zemřel na mrtvici a byl pochován se všemi vojenskými poctami. V kraji se opět ukázal Swerin, který se spojil s Fridrichem II. na tažení ku Praze. Hradce se sice válka přímo nedotkla, ale všichni cítili její blízkost, zvláště skrze přítomnost rakouských jednotek. Dne 18. června 1757 došlo pro císařské k vítězné bitvě u Kolína (25), čehož Rakušané využili k útoku na Pruské Slezsko, dobyli Svídnici, husaři podnikali výpady až k Berlínu. Naděje na znovuzískání tohoto území padla 5. prosince v bitvě u Leuthenu, kde Fridrich II. porazil dvojnásobnou přesilu císařského vojska.

Poražené císařské pluky, vracející se do Čech, opět využívaly pardubický vojenský tábor a špitál. „Čas vánoční trávil v Pardubicích pluk arciknížete Karla, již od května zde sledovaný. Byli tu také kyrysaři Štampachovští, vojáci obrista Mahlera, Hilburgshausenští, Pallavicini a Bothovi kromě pluků J. Dauna a Würtemnerského, které se dotkly naší obce jen pochodem. Nemocnici spravoval nejvyšší chirurg s několika ranhojiči a polní lékárnou. Službu duchovní opatřovali vedle polních kněží zvláště místní kaplani. Nastávaly tehdy pro tento humanitní sbor dny plné obětavosti, když v značném shluku vojenském kromě nemocí obvyklých a ran v boji utržených rozmáhal se prudký mor - zvláště úplavice. Svou smutnou žeň začal poslední dny prosince. Na Nový rok 1758 zemřeli vojáci tři a potom denně zpravidla několik; vrcholu moci ukázala rána morová koncem ledna, kdy napočítalo se dne 25. ledna mrtvých vojínů 20 a dne posledního ledna 21 muž;kromě toho i 8 občanů z města. Smrt sáhla tehdy i na lékaře a vojenského lékárníka obětí nákazy stal se také pardubský kaplan Jindřich Chmelíček, vojáky zaopatřující. V únoru zeslaboval se při vojsku počet morem zemřelých a dne 26. března byl poslední vojenský pohřeb na hřbitově Svatojanském. Důvod pro snížení počtu mrtvých hledati jest nejen v zeslabení rána morové, nýbrž také z postupného odchodu vojska ještě před počátkem jara ze zimního tábora pardubského do pole. Potom rozvíjel mor nákazu mezi obyvatelstvem v městě i v okolí. Své smutné dílo skončil teprv 27. července. Zdá se, že vedle úplavice byla tu morová rána jiná. K bližšímu ohledání jejímu slouží jen známky nepřímé. Zprávy matriční vypravují, že lidé zcela zdraví umírali, dotčeni jsouce morem náhle, někdy v půl hodině. Hojně zmíralo žebráků a dětí.“(26) Podobná situace panovala i na Hradecku, šířili se nemoce, vojáci svou neopatrností způsobili požár atd.

Na počátku roku 1758 se u Hradce Králové shromažďovala nová armáda pod velením hraběte Leopolda Dauna. Jelikož Fridrich II. se svými silami zamířil od Slezské Svídnice k Olomouci, přesunul se Laudon 18. dubna nejprve ke Skalici (nepříteli vstříc), poté ale do Častolovic a 11. května do Litomyšle. Zatím 30. června 1758 svedl Laudon vítěznou bitvu u Domašova. Fridrich II. odtáhl od Olomouce do Čech. Dne 7. července se za nimi vydala Daunova armáda. Prusům tak „… poskytla možnost celkem pohodlně se zmocnit zásob shromážděných v Litomyšli, které nedokázal slabý strážní oddíl plukovníka Zobela uhájit; jen malou část z nich dopravilo Německého (Havlíčkova) Brodu.“(27) Dne 11. července dorazila ustupující pruská vojska k Hradci Králové. Rakouské jednotky podmaršálka Bucowa ustoupily bez boje, protože selhala stavidla na Labi a Orlici a okolí města nemohlo být zaplaveno. Pruští vojáci se zásobovacími vozy postupovali po silnici od Vysokého Mýta, také směrem na Hradec králové. Rakouské vojsko pravděpodobně o síle pěti pluků přitáhlo směrem od Košumberka; Daunovo vojsko se nacházelo u Poličky, a obsadilo les u Ostřetína. Zahradilo cestu nepříteli, který tak byl odříznut od hlavních pruských sil. „Dvanáctého července 1758 se strhla v okolí Ostřetína bitva, během níž Prusové měli zapálit ves, a dát tak znamení pruskému vojsku v nedalekém Hradci Králové. Na druhý den - 13. července - dorazily na bojiště pruské posily a vytlačily rakouské jednotky z výšin u Horních Ředic, které předtím odsadili snad dokonce vojáci samotného generála Laudona.

Boje se odehrávaly i na Hořáneckém kopci. Podle záznamů Rakušané ustoupili až k borohrádeckým lesům, na náměstí v nedalekých Dašicích se mělo na pět set rakouských a pruských husarů rubat po pět hodin. Tam, kde dnes stojí obec Rovensko, býval v její blízkosti od 15. století rybník. V něm se mělo v bitvě na ředických a holických stráních utopit mnoho Prusů a voda zkazit tak, že ryby lekly. Rybník byl proto vypuštěn a na jeho místě je nyní bažantnice.

Mluví se o dvou místech, kde jsou padlí pochováni. První je na vrchu Chmelnice, jenž se nachází při výjezdu z obce na Vysoké Mýto. Na jeho temeni uprostřed luk stojí velký dřevěný kříž s několika stromy. Druhý hrob je na druhé straně bojiště u Horních Ředic asi osm kilometrů na západ. Označuje jej pískovcový pomníček s litinovým křížem. Paměti hovoří o tom, že jsou zde pohřbeni pruští vojáci.“ (28)

Reklama

Vrchní velitel pruského vojska v Hradci Králové princ Mořic Anhalt - Dessau předložil městu tvrdé podmínky. „Žádal 60 000 porcí chleba, 40 000 zl. výpalného od duchovenstva, také plán města i s předměstími pro dislokaci svých vojáků. Ubytoval se v biskupské rezidenci a 10 batalionů rozložil po domech - vždy do tří jednu kompanii. Do koleje dal zad složit na 4 000 nemocných. Leželi prý všude po ambitech i půdách, jezuitům zůstaly volné jen sakristie a kaple sv. Josefa. Také do semináře umístili Prušáci asi 300 raněných a do katedrály sv. ducha zavřeli pod strážemi rakouské zajatce. Jednotliví sousedé dostali do svých domů po 40 - 50 vojácích, velmi hladových, jež musili živit nebo jim platit na stravu. Poněvadž stále přicházelo nové vojsko, mnozí sousedé raději uprchli. Generál Anhalt - Dessau dal pak svými vojáky prohledávat domy, zabíral všechnu mouku, obilí i potraviny vhodné pro vaření. Také chléb, víno, pivo a kořalku. Obsadil dále pivovary i sladovnu a pivo se vařilo jen pro vojsko. Jménem krále předložil pak generál Retzow ultimativní požadavek na zaplacení výpalného ve výši 50 000 tolarů od obce i kapituly a 100 000 od jezuitů.“(29) Městská rada s prosbami vzkázala, že tolik peněz nemůže sehnat. Prusové pak vyhrožovali, že město vypálí a vydrancují, pokud částka nebude v několika dnech složena. I tak už jejích pobyt začínal mít charakter drancování. Topili dřívím z předměstských chalup, prohledávali sklepy, vytrhávali podlahy, vyloupili radnici, zabavovali cínové i měděné nádobí, vyřezávali obrazy z rámů, brali knihy, roucha náboženských bratrstev …“(30)

Hlavní císařsko-královské síly zaujaly postavení jihozápadně od Hradce - u Dobřenic, Osic a Libčan, zatímco Laudon se přesunul do prostoru Opočna, odkud ohrožoval levé křídlo a týl pruské armády. Laudon velel asi jen 53 000 husarů a řadových i hraničářských pěšáků. Pruský král vyslal dvě početné kolony, složené z 25 pěších praporů, 30 husarských a 10 dragounských eskadron, celkem téměř 27 000 mužů. Do čela jedné z kolon se postavil sám Fridrich II. Ke srážce došlo 16. července jihovýchodně od Opočna, poté se Laudon s celkem nepatrnými ztrátami stáhl k Rychnovu nad Kněžnou.

Vrchní ředitel opočenského panství Herzig ve svých pamětech později zaznamenal: „Ledva generál Laudon ustoupil, vjeli hned pruští husaři jako vzteklice do Opočna, loupili a vyplundrovali všechno, nač jen mohli přijíti, takže strachem a hrůzou většina lidí utekla.V půl hodině potom přitáhly dva nebo tři prapory pěchoty a s nimi sám král; hned byl obsazen zámek a byty úředníků i městské domy. Prusové se zmocnili pivovaru, sklepů i všech komor a vůbec všechno, co je jim poněkud hodilo, mocí pobrali. Pacholci a jiná sběř loupili na všech stranách, takže nebylo koutku, který by nebyli prohledali a proslídili. Hned bylo vypsáno dodávání chleba a jiných potravin, že však ani toho, ani onoho nebylo, byli hned vysláni vojáci s lidmi, kteří, kdekoliv koho popadli, nutili ho,aby šel obilí sekati, mlátiti, mleti nebo péci chléb. To se dělo ve dne v noci, takže za těch osm dní, co nepřítel v Opočně dlel, sehnal 29 000 porcí chleba. Ostatní osení bylo od vojska, tábořícího mezi Opočnem a pohořím, úplně zkrmeno. Dobytek, s kterým se lidé utekli do lesů na míle daleko, husaři většinou vyslídili a přihnali. Co nepotřebovalo samo vojsko, rozložené kolem Opočna, bylo odehnáno dílem do Slezska, dílem k hlavní armádě.“ (31)

Maršál Daun rozložil své vojsko u Stěžer, Fridrich II. bydlil na Slezském Předměstí u pekaře Petružilky. Protože Prusům začínaly docházel potraviny, museli je dovážet ze Slezska. Konvoje potravin byly často přepadány císařskými, což jen vystupňovalo drancování v Hradci Králové a okolí. V červenci se Prusové začali stahovat do Slezska. Jako rukojmí s sebou vzali primase, purkmistra a jednoho jezuitu. Dne 26. července přepadli rakouští panduři Pražské předměstí a u sv. Petra ukořistili 2 děla. Hned po odchodu pruské armády vtáhli do města císařští. Další jednotky pak procházely v dalších dnech směrem na Jaroměř.

Podmaršálek Daun postupoval za pruským vojskem a přesunul svoji armádu po pravém břehu Labe až k Nedělištím. Fridrich II. ustoupil k Náchodu, kde 30. července zaujal postavení u Velké Jesenice. Daun rozložil armádu na návrší západně od Jaroměře, hlavní stan se nacházel v Hoříněvsi. Za přispění Laudonových jednotek, které neustále znepokojovaly pruskou posádku v Novém Městě nad Metují, byla ohrožena obě křídla Fridrichova vojska. Daun se ani nyní neodhodlal k útoku. Až po obdržení dopisu od Marie Terezie, v němž ho panovnice vybízela k činům, postoupil na linii Čáslavky - Zaloňov. 4. srpna došlo ke srážce mezi Laudonovými a pruskými jednotkami u České Skalice. Prusové útok odrazili, pak ale ustupují přes Náchod, Polici nad Metují, Vernéřovice a Friedland ke Křesoboru (Krzeszów). Císařští je dál nepronásledovali.

Pardubice byly tentokrát pruské okupace ušetřeny. Přesto byl vchod do Zelené brány při průtahu pruských vojsk ucpán hnojem a sudy. Obavy z nebezpečí nedlouho poté zmírnila přítomnost Daunovy armády, která zde zřídila hlavní stan.

Situace na Pardubicku se opět zklidnila. Svědčí o tom i to, že „ … uprostřed válečných časů (roku 1761) navštívili Pardubice císařští manželé František I. a Marie Terezie. Svůj pobyt v zámku vyplnili zábavou na honech.“(32)

Hradec Králové zatím prožíval další z nepřímých válečných útrap. „V únoru 1759 vyvolalo rozruch v řadách krajského hejtmana, který nařídil strážím, aby zadržovaly muže vycházející po bohoslužbách z jezuitského kostela. Tímto podivným způsobem si chtěl na místě opatřit schopné rekruty. Zajistil takto na 150 osob, vyvolal ovšem paniku. Mnozí hledali azyl v koleji a jezuité dostali rozkaz, že jej nesmějí nikomu poskytnout.“(33)

V polovině dubna vytáhl Daun nepříteli v ústrety k Jaroměři a o rok později na jaře 1760 ležela v blízkosti Hradce rakouská armáda pod velením maršála Laudona. Z původních 15 000 se rozrostla na 50 000, a tak si měšťané oddechli, když se vojsko přesunulo do Slezska. Rakušané zvítězili u Landshutu, dobyli kladskou pevnost, v říjnu obsadila ruská spojenecká vojka Berlín, císařští se zmocnili Svídnice; do Hradce byli přiváženi zajatci.

Reklama

Zvrat nastal r. 1762, když zemřela carevna Alžběta. Petr III. přešel na stranu Fridricha II. Francie vyčerpaná boji s Anglií neměla zájem na další vojenské podpoře Marie Terezie. Aliance se rozpadla.

Válka opět zavítala do východních Čech. Kozáci, vyslaní na pomoc pruskému králi, vydrancovali kraj při horním Labi a objevili se dokonce i u Jaroměře. „Hradecký velitel, plukovník Weis, neodvážil se proti nim hájiti města. Nedbaje nabídky hejtmana Klause z pluku Bethlenova, jenž tehdy sbíral nováčky po okolí, vyvedl časně z rána dne 11. července posádku 500 mužů z Hradce a skryl se v Pardubicích. Zde dočekal se bezpečí, ježto kozáci, nasytivše se zloupením měst a okolí hradeckého, na jižnější místa již nevstoupili.“(34) Podle očitých svědků nešlo prý o skutečné kozáky, ale o Prusy, kteří měli „nalepeny falešné vousy a záměrně se chovali jako opilí divoši. Purkmistra a několik radních, kteří se je pokoušeli uchlácholit, obrali hned o hodinky, odpárali jim stříbrné přezky ze šatů i střevíců, chytali každého, kdo se objevil na ulici, a bili ho karabáčem. Násilím vylamovali dveře krámů i domů, sekali do nábytku, všude vymáhali peníze a zřejmě postupovali podle předem připraveného plánu. Věděli např., kde bydlí bohatší sousedé a řídili se podle jakýchsi seznamů. Děkana Saxe oloupili o peníze i stříbro a natolik přestrašili hrozbami bitím, že - ač stařec vysokého věku - uprchl přes šance do Sezemic. Jinak požadovali různé částky jako výpalné, oheň však stejně plánovitě zakládali na několika místech. pod hrozbami tělesného násilí utekli posléze sám purkmistr i radní a teprve po dvou hodinách řádění tito podivní jezdci ujeli. Zbytky obyvatel, převážně starší lidé, se klamně domnívali, že tím již nesnáze skončily. Odpoledne se však začaly objevovat ohně založené na několika místech. Pomáhal jim silný severozápadní vítr a naprostý nedostatek lidu, který by hasil. Následky toho se ukázaly jako katastrofální. Shořela souvislá část první čtvrti od koleje až po Slezskou bránu a kostelem P. Marie, jehož obě věže se zřítily a zdivo jedné z nich prorazilo chrámovou klenbu. Ve třetí čtvrti, zv. Velká podsíň, až k poslednímu domu řečenému Na schůdkách u Plátenického rynečku, shořelo celkem 160 domů ve městě a 30 na předměstí u sv. Antonína, kde oheň spálil střechu i věže kostela. Dále tu padly za oběť plamenům domky až k Orlici. Ve vnitřním městě zůstala nedotčena jen západní část první čtvrti od internátu ke sv. Duchu, radnice a ulice za ní, Plátenický plácek, okolí Pražské brány, solnice, Starý hrad a biskupský seminář se sv. Janem. Celkovou škodu odhadovali na půl miliónu zlatých. Někteří sousedé se na děsivé divadlo dívali s kopce sv. Jana, ale stejně jako ti, co prchli dále a viděli jen záři, si vůbec netroufli se vrátit. Hradec prý hořel a doutnal dva dny, někde prohořelo vše až do sklepů.“(35)

Severovýchod země měl být navždy ochráněn proti Prusům pevnostmi, které byly stavěny od roku 1766 do 1789 v Hradci Králové o od roku 1780 do roku 1787 v Josefově. Rychlý vývoj ve vojenství způsobil, že válka v r. 1866 si těchto „překážek“ nemusela všímat.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více