Miles M-25 Martinet

Autor: Miroslav Řehák / MinTaur 🕔︎︎ 👁︎ 19.061

Letadla druhé světové války, to nebyly jen bojové a dodnes největší pozornost poutající stroje. Byly to rovněž desítky, širší veřejnosti méně známých typů, vyrobených v tisícovkách kusů pro všechny stupně výcviku ve složitém válečném systému. Jakost výcviku byla velmi významným a v závěrečné fázi války i jedním z rozhodujících faktorů.

Mezi činnostmi, které vyžadovaly pečlivý nácvik, byla i střelba na vzdušné cíle. Šlo přitom jak o střelbu stíhacích pilotů, tak i palubních střelců a stejně tak i pozemních prostředků protivzdušné obrany. Nejvhodnějším způsobem, jak těmto činnostem poskytnout vhodný terč, bylo vlečení praporových nebo rukávových terčů v dostatečné vzdálenosti za vlečným letounem. Pro tento účel se obvykle používali zastaralé bojové letouny či stroje postavené původně jako bojové, ale pak z nějakého důvodu do první linie nezařazené. Taková situace vládla prakticky ve všech vojenských letectev světa a britská RAF nebyla výjimkou.

Reklama


Miles M.19 Master Mk.II

První kroky války však rychle vyčerpaly zásoby vhodných zastaralých letadel schopných táhnout vzdušné terče. RAF stálo před problémem, jak zajistit intenzivní výcvik. Ministerstvo letectví proto zadalo roku 1941 firmě Miles urgentní zakázku na výrobu dostatečného množství specializovaných vlečných letadel, a to výslovně na podkladě pokračovacího cvičného letounu Miles M.19 Master Mk.II s hvězdicovým motorem Bristol Mercury XX o 640 kW (870 k). Master II byl výborný a výkonný stroj, technologicky dobře zvládnutý a vyráběný i z nedeficitních surovin. Jeho hvězdicový motor, převzatý z produkce bombardovacích Blenheimů, byl ve skladech v dostatečném množství a továrna Bristol jej měla trvale ve výrobním programu.


Miles M.19 Master Mk.II

Konstruktéři Milese měli do značné míry usnadněnou práci, ale bez problémů se to neobešlo. Odpadlo sice druhé řízení, ale do zadního pilotního prostoru bylo třeba instalovat buben s vlečným lanem a naviják pro zpětné navíjení lana po zničení terče nebo po ukončení nácviku před přistáním. Naviják měl mít alternativní náhon od motoru nebo vlastní náhon větrníkem na rameni levého boku trupu. Terče letoun nesl v krabicovém plochém pouzdře pod trupem. To vše narušilo vyvážení Masteru II, takže konstruktéři museli posunout motor více dopředu. Zároveň museli překonstruovat i kryt motoru a regulační klapky chlazení, protože motor byl při vlečení terčů přetížen a vyžadoval intenzivnějšího chlazení.

Nový stroj dostal typové označení M.25 a v RAF byl znám jako typ Martinet TT Mk.I. Prototyp LR241 vzlétl poprvé 24. dubna 1942 a téměř bezprostředně také následovaly sériové stroje z továrny ve Woodley. Stroje nosily šest praporových nebo rukávových terčů, které druhý člen posádky vypouštěl. Od terčů v pouzdře vedla lanka do zadní kabiny, tam na ně obsluha napojila hlavní vlečné lano a zatažením za páku terč z pouzdra uvolnila. Terč potom vlastním odporem odvinul potřebnou délku lana. Větrník pro pohon navijáku, nesený na levém boku na krátkém rameni, ležel v klidu svou osou nahoru, kolmo na směr letu. Když bylo třeba naviják uvést do chodu, pootočil druhý člen osádky větrník kupředu a nápor vzduchu jej roztočil silou dostatečnou pro pohon navijáku.


Miles M.25 Martinet TT Mk.I

Martinety se staly výzbrojí jednotek ve službách tzv. Bunnery Schools, Operational Training Units, Anti-aircraft Cooperation Squadrons a dokonce i u Air Sea Rescue Units, tedy jednotek námořní záchranné služby. To ovšem nevlekaly terče, ale v pouzdru nosily shazovatelné nafukovací čluny. Jiné sloužily jako spojovací prostředek pro rychlou dopravu kurýrů. Ve svazku Tactical Air Force přesly mnohé Martinety i na území dobývaného Německa.

Britské letectvo mělo zajímavou praxi již z doby před vypuknutím války s použitím rádiem řízených bezpilotních cvičných cílů. Obvykle to byly přestavěné běžné cvičné letouny, odlišované přidáním slova Queen k původnímu názvu. V roce 1943 zadalo ministerstvo letectví vývoj takového stroje i firmě Miles. Výsledkem byl prototyp PW979 a zakázka na menší sérii. Tento M-50 Queen Martinet byl držen v utajení až do roku 1946.

Reklama

Některé z postavených Martinetů se objevily v úpravě pro vlek cvičných verzí výsadkových kluzáků Horsa. Koncem války se několik Martinetů dostalo do Francie a Belgie a po válce i do Portugalska a Švédska.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více