Přehled (278 článků)

Dolní Morava nemá dnes nic společného s dnešní Moravou. Dolní Morava, tento málo známý název (název zmiňován v knize Lubomíra E.Havlíka: Kronika o Velké Moravě, vyšla r.1993), tak bylo kdysi nazýváno území při dolním levém břehu řeky Moravy, a to území dnešního Slovenska, jihu Polska (severní Orava a severní Spiš, které do roku 1918 byly součástí Uher a poté Polska) a severu Maďarska (pohoří Matra a Bükk a vinařská oblast Tokaj). Dolní Morava byla vždy v určitých obdobích součástí našeho Českého státu.

 Připomínka dění od 5. října 1938 do 15. března 1939 v širším kontextu.

Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, nehodlalo se s tím Polsko smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo. Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo.

Revoluční rok 1848 nezůstal ani na Sokolovsku bez odezvy.

Pomníky věnované obětem Velké Války 1914–1918 na území bývalého c. k. okresního hejtmanství Poděbrady.

Byl pátek 12. srpna 1881, blížil se podvečer. Počasí příliš nenasvědčovalo tomu, že by léto mělo v této době kulminovat. Každou chvíli se zatáhlo a z olověných oblaků se spustil déšť. Voják konající službu na vyšehradské citadele zahlédl dým stoupající ze střechy právě dostavěného Národního divadla. Stejný obrázek spatřili zhruba o hodinu později dělníci jedné ze smíchovských továren. I přes veškeré úsilí hasičů bylo dílo zkázy po několika hodinách marného boje dokonáno. Střecha Národního divadla se zřítila, zůstalo jen obvodové zdivo. I to bylo na mnoha místech prudkým žárem popraskáno.

Dle údajů v Poděbradsku bylo na území úředního okrsku okr. hejtmanství Poděbrady, kam příslušely soudní okresy Nymburk, Poděbrady a Králův Městec s více jak 80 většími politickými obcemi a které se zhruba kryje se současným okresem pouze bez menších území okolo Lysé nad Labem, na Rožďalovicku a Českobrodsku, povoláno do zbraně 8 223 mužů z celkového počtu 21 191 mužů.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Vojenské obranné zpravodajství Bedřicha Reicina a jeho vliv na chod armády i československé poválečné společnosti.

3. Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců

Jesenicko bylo jednou z mála oblastí, kde podle mého názoru nebylo hlavním problémem zajištění řádného odsunu Němců, ale především to, jak se s tímto vysokým úbytkem obyvatel vypořádat. Drastická ztráta téměř 85 % populace může už způsobit demografický kolaps kraje, takže bych pominula jakékoli morální hodnocení vysídlení německého obyvatelstva a zaměřila bych se na ekonomické a sociální důsledky tohoto procesu. Kapitolu bych však zahájila tématem nového osídlení Jesenicka, které bylo pro zachování okresu a jeho hospodářskou obnovu po druhé světové válce nezbytné, a které naprosto změnilo jeho národní charakter.

Závěr

Jeden z argumentů pro odsun Němců bylo i to, že se Československo chce zbavit národnostních menšin, které by mohly postavení Čechů a Slováků v budoucnosti ohrozit. Chce zahájit novou etapu dějin s jednolitou skladbou obyvatel tvořenou českými a slovenskými občany. Avšak Jesenicko osídlili příslušníci nejen z československého území, ale i ze zahraničí. Přišli sem lidé z Bulharska, Rumunska, Itálie, reemigranti z Ukrajiny či Volyně. Místní lidé se snažili odgermanizovat vše, co jen šlo a přitom byli nuceni přijímat nové zvyky a tradice od dalších národů. Toto složení Jesenicko destabilizovalo nejen kulturně, ale ovlivnilo i sociální vztahy mezi obyvateli, kteří k sobě z počátku neměli vůbec důvěru. Tuto problematiku bych vystihla frází „jedni cizinci dveřmi ven, druzí oknem zpátky".

Úvod

„Spravedlivá odplata všem přímým i nepřímým, aktivním i pasivním viníkům války pro poučení všem budoucím a – definitivně se rozejít! Jinak by se po této hrozné válce musilo dojít mezi našimi národy k neslýchanému masakru! Tomu můžeme a musíme stůj co stůj svým definitivním rozchodem zabránit!“ Tak viděl prezident Edvard Beneš konec česko-německého soužití na československém území po skončení druhé světové války.

1. Vývoj Jesenicka do roku 1945

Po ukončení první světové války v roce 1918 přivítali místní Němci, že vznikla samostatná provincie Sudetenland, která by měla být součástí takzvaného Německého Rakouska. Tento krok výrazně podporovali i němečtí sociální demokraté. To se však nestalo, československá vláda chtěla zachovat historické hranice republiky, ke kterým patřily i Sudety, proto byla provincie v prosinci 1918 rozpuštěna.

2. Okolnosti a průběh vysídlení Němců

S blížícím se koncem války byla stále aktuálnější otázka neblahého národnostního složení v Československu. Výrazná německá menšina, která po sčítání v roce 1930 tvořila v ČSR přibližně 21,9 % obyvatel, svých chováním v průběhu třicátých let, zejména pak v době Mnichova a následného zřízení Protektorátu Čech a Moravy, zavdala českému národů mnoho důvodů pro urychlené oslabení jejího vlivu. Jedním z řešení bylo její vysídlení z československého území.

Po ukončení bojů v roce 1918 se do domovských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dlouho po uzavření příměří navraceli bývalí příslušníci zaniklé habsburské armády. Nejprve však museli projít čs. vládou nově zřízenými přejímacími či karanténními tábory, ve kterých absolvovali důkladná politická školení zavedená jako nutný ideologický dozor nad bývalým c. a k. vojskem a jeho veliteli. Tehdy se tomu odborně říkalo odrakouštění vracejícího se polního vojska.