Přehled (12 článků)

V bývalé vojenské akademii v Hranicích na Moravě byly v roce 1970 až 1972 umístěny bojové útvary operačně taktických raket R-17 (8k14) známých jako SCUD B (SS1c) s odpalovacím zařízením umístěným na pásových podvozcích tanku IS-2. Dále zde byl školní útvar zajišťující výcvik vojáků základní služby pro tuto zbraň a to formou školy důstojníků v záloze a poddůstojnické školy. Hrubé rozdělení odborností v těchto školách bylo na vlastní obsluhu palebného zařízení, počtáře a topografy. V roce 1970 jsem zde v odbornosti topograf absolvoval PŠ ukončenou závěrečnými zkouškami – praktickým měřením v terénu a ústní zkouškou z odborné činnosti a byl převelen k bojovému útvaru ve zdejší posádce

Severní Korea začala již poněkolikáté harašit zbraněmi. Tentokrát však zašla poněkud daleko. Kromě vyhlášení bojové pohotovosti raketovým vojskům vstoupila znovu do válečného stavu se svými jižními sousedy. Navíc dostala severokorejská armáda povolení k úderu na Spojené státy. Ale jaké má vlastně Kim Čong-un respektive jeho armáda možnosti?

Kódové označení NATO: SS-23 Spider.

Snad nikdy žádná země nebyla tak nepřipravena na válku jako USA v roce 1941. Totálně zanedbané obraně se pochopitelně o vojenských raketách mohlo jenom zdát. Práce R. H. Goddarda probíhaly stranou veřejného zájmu a pro vojáky to byl jenom blouznivec a neškodný blázen.

Británie stále byla impériem a i přes drastické škrty v armádních výdajích ve 20. letech a 30. letech minulého století nemohla zanedbat obranu celistvosti své říše. Španělská občanská válka upozornila na nebezpečí leteckého bombardování masami letadel, které, jako plošný cíl, mohly být zranitelné i nepřesnými raketami, pokud budou vypáleny v dostatečné salvě. A to byl směr, kterým vykročila britská raketová škola.

Německá generalita, frustrovaná porážkou v 1. světové válce, viděla v raketách prostředek, jímž by se mohla rehabilitovat. Když byl v roce 1930 pozdější generál W. Dornberger jako asistent Zbrojního úřadu pověřen vedením vývoje prachových raket, zřídil na střelnici v Kummersdorfu i zkušebnu kapalinových raketových motorů. Zde má počátek raketové eso, jímž se Němci na jaře 1945 pokoušeli přebít spojenecké úspěchy. V roce 1932 mohly být raketové projekty na TPH již předány do výrobních závodů, především do firmy Rheinmetall-Borsig. Na vývoji prachových raket se významně podepsal ing. R. Nebel, přestože později mu byla z rasových důvodů práce ve zbrojním průmyslu zakázána a byl uvězněn v koncentračním táboře. Přisuzují se mu rakety ráže 100, 150 a 210 mm.

Na přelomu 19. a 20. století se nůžky mezi teorií a praxí raketové „techniky“ rozevřely nejšířeji. Poté co v roce 1890 i zaostalé Rusko vyřadilo reaktivní střely z výzbroje a rakety se jednou provždy měly stát drogistickým zbožím, v jedné zapadlé gubernii podivínský středoškolský profesor K. E. Ciolkovskij dospěl k názoru, že reaktivní princip rakety je jedinou možností, jak proniknout do vesmíru. Zatímco Paříž tančila kankán za vypalování ohňostrojů a šlechta tří impérií si užívala poslední léta svých výsad, ten podivínský profesůrek hledal pro svůj bláznivý sen matematický šat.

Je náhoda, že první kroky, sice nejmenší, avšak nejdůležitější, byly učiněny v režimech, které patří k nejobludnějším v lidských dějinách?

Raketa jako zbraň byla použita nejméně o 500 let dříve než dělo. Její vynález se prakticky kryje s vynálezem střelného prachu a první zmínky o obém pocházejí z Číny, ze 7. století našeho letopočtu. V čínském rukopisu "Úplný výtah vojenských klasiků" z roku 1045 je v oddílu o zbraních zmínka, že černý prach a snad i rakety byly nasazeny již v roce 960.

V jednom svém starším článku o Saddámu Husajnovi jsem se dotkl otázky iráckých raketových útoků. Tehdy jsem slíbil, že se k tématu vrátím alespoň krátkým článkem a dnes tedy slovo plním.

Termín „křižující střely“ či „střely s plochou dráhou letu“ zahrnuje škálu bojových prostředků s variabilními parametry: od čínských Silkwormů (HY-2) s doletem kratším než 105 kilometrů, až po americké střely s plochou dráhou letu nejnovější generace schopné překonat vzdálenost až 3000 kilometrů.

Protiraketová obrana (Ballistic Missile Defense - BMD) v mnoha různých variantách je stále znovu se opakující myšlenka amerických politiků od konce 50. let 20.století, kdy Sovětský svaz odpálil svou první mezikontinentální balistickou raketu
(Inter-Continental Ballistic Missile - ICBM). Mezikontinentální balistické rakety, které mohou nést jaderné hlavice a jiné zbraně hromadného ničení, jsou schopné zasáhnout území států oddělených oceány či kontinenty během několika desítek minut. Protiraketové systémy budou navrženy tak, aby sestřelily balistické rakety během jejich krátkého letu a tak chránily před útokem těchto raket.