Jenisej - Protiletadlový systém z archivu

Autor : 🕔08.03.2018 📕6.413
Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč
♡ Chci přispět

V roce 1955 bylo do výzbroje tankových jednotek Sovětské armády zařazeno protiletadlové samohybné dělo ZSU-57-2 (Zenitnaja Samochodnaja Ustanovka). Již v době, kdy se teprve rozbíhala sériová výroba, bylo zřejmé, že vozidlo bez radaru, systému řízení palby a bez munice s přibližovacími zapalovači je beznadějně zastaralé. Proto byly již následující rok zahájeny práce na jeho modernizaci a náhradě.

Nutno říci, že s podobnými problémy se potýkali i Američané, jejichž M42 Duster s prudkým rozvojem letecké techniky také rychle zastarala. Jedním z důvodů ke spěšné práci na náhradě ZSU-57-2 byly zprávy sovětských špionů zpoza oceánu o tom, že Američané vyvíjejí verzi M42 Duster vybavenou radiolokátorem na druhém doprovodném vozidle. Program byl sice z finančních důvodů zrušen, ale jako pobídka k horečné aktivitě Sovětů to stačilo.

Nová letadla – nové problémy

Zavedení proudových motorů na konci druhé světové války skokově posunulo výkony letecké techniky. Jestliže poslední verze pístových letadel, vyráběné v roce 1945, dosahovaly maximální rychlosti kolem 700 km/h, první proudové letouny je překonávaly zhruba o 200 km/h. Další generace proudových letadel zaváděná do výzbroje krátce po ukončení světového konfliktu již atakovala hranici zvuku.

Zvládnutí průmyslové výroby titanu a vysoko legovaných ocelí umožnilo výrobu proudových motorů s přídavným spalováním. Spolu s objevy v aerodynamice se konstruktérům podařilo v polovině 50. let dostat do vzduchu prototypy letounů, které postupně dosahovaly dvojnásobku rychlosti zvuku. To byl obrovský skok během jediné dekády, s kterým se PVO musela vypořádat.

V létě 1956 začaly v SSSR práce na novém náboji ráže 37 mm, protože stávající munice válečných PL kanonů 61-K byla zjevně slabá. Dále Rada ministrů SSSR vydala 17. dubna 1957 nařízení 426-211 o rozsáhlé modernizaci ZSU-57-2 v rámci programů „Volga“ a „Dněpr“, jejichž cílem bylo vybavit vozidlo přehledovým a střeleckým radarem. Druhým úkolem byl vývoj samohybných protiletadlových prostředků Jenisej a Šilka a samohybného radarového vozidla Ob.

Vzhledem k rapidnímu nárůstu výkonů letadel stáli konstruktéři před těžkým úkolem. Tehdejší PL systémy tvořily baterie tažených děl řízených radarem, což představovalo kolonu 12–20 vozidel s přívěsy a dobou rozvíjení kolem 30–60 minut, podle ráže děl. Přehledový a střelecký radiolokátor byly postaveny na dvounápravových přívěsech, ke kterým patřily příslušné elektrocentrály. Druhou variantou byly samohybné prostředky s prostými optickými zaměřovači a ručně poháněnou věží, zastupované v SSSR ZSU-57-2 a několika starými ZSU-37, postavenými na podvozcích samohybných děl SU-76M.

Zadání požadovalo vytvoření samohybného prostředku schopného chránit motostřelecké a tankové jednotky a držet s nimi krok. Prostředky měly být způsobilé ničit vzdušné cíle ve dne i v noci, za špatného počasí a za pohybu. Sekundárně měly být schopny postřelovat pozemní cíle. Na rozdíl od rozšířeného názoru nebyly prostředky Šilka a Jenisej konkurenční.

Šilka byla určena pro motostřelecké jednotky, čemuž odpovídaly maximální povolená hmotnost a zvolený podvozek. Požadovaný účinný dostřel 1500 m umožňoval použití zbraní menší ráže. U motostřeleckých jednotek se při ničení vzdušných cílů počítalo s podpůrnou palbou pěchoty a automatických zbraní obrněných transportérů. U tankových jednotek tato možnost nebyla, proto byly na jenisej, který měl zajišťovat jejich PVO, kladeny vyšší požadavky. Musel být schopen ničit cíle pohybující se rychlostí 660 m/s v rozsahu výšek 100–3000 m. Maximální účinný dostřel byl stanoven na 4500 m.

V souladu s tímto nařízením vydala podřízená správa dělostřelectva a raketových vojsk nařízení konstrukční kanceláři OKB-43 (Opytnoje Konstruktorskoje Bjuro) na vývoj dvojkanonu Angara ráže 37 mm. Ministerstvo radiotechnického průmyslu vydalo nařízení výzkumnému ústavu NII-20 (Naučno Issledovatělskij Institut) požadující vývoj přehledového a střeleckého radaru Bajkal. OKB-3 potom dostala nařízeno upravit podvozek SU-100P (Izdělije 105), s kterým se bezmála 10 let trápila, než byl v roce 1955 schválen do výzbroje. Konstruktéři se museli vyrovnat s větší hmotností i většími rozměry nástavby jeniseje. Navíc, zadání požadovalo proběh 10 000 km do střední opravy. Nový podvozek dostal označení „SU-100PM“ (Izdělie 105M – „M“ jako moděrnizirovannyj). Tento podvozek byl zvolen proto, že umožňoval umístění věže vzadu, se snadným přístupem ke všem agregátům radaru i kanonům a munici.

Skici původního řešení programu „Jenisej“

Prototyp nového podvozku byl hotov v roce 1957 a další tři roky probíhaly testy zaměřené především na zvýšení spolehlivosti. Protože nebyla zatím hotová nástavba, bylo vozidlo balastem dováženo na 30 t, což byla předpokládaná celková hmotnost. Na základě testů byly postupně prováděny úpravy, např. zesílení podpěrných kladek a závěsných ramen pojezdových kol. Ty se potom staly východiskem pro nový podvozek samohybného protiletadlového děla.

Od čistého stolu na polygon

Na projektu nového podvozku, označeného „Objekt 119“, začal v OKB-3 pracovat tým G. S. Jefimova již v roce 1957, tedy ještě před dokončením testů zkušební SU-100PM. Projekt byl předložen vědecko-technické radě pro obranu 21. dubna 1958 ke schválení. Ta projekt spolu s celým návrhem protiletadlového systému odsouhlasila, nařídila ale udržet celkovou hmotnost v limitu 25,5 t.

Nařízení rady ministrů 426-211 požadovalo stavbu dvou podvozků: jednoho pro tovární a druhého pro vojskové zkoušky. První měl být hotový v posledním čtvrtletí 1958, zatím bez radiolokátoru, kanonů a zaměřovače, aby mohly co nejdříve začít tovární testy. Dokončen byl až v dubnu 1959.

Druhý podvozek měl být hotov v prvním čtvrtletí 1959, včetně kanonů, a následně měl být předán NII-20 kvůli namontování radaru. Na konci téhož roku měla být provedena tovární měření a prototyp měl být odeslán k vojskovým zkouškám. Podvozek byl hotov v březnu 1959. Samotná montáž systémů zabrala více než půl roku. Proto bylo nutné posunout zahájení vojskových zkoušek až na konec roku 1960.

Vozidlo mělo trojčlennou osádku, tvořenou řidičem, sedícím v korbě vlevo od motoru, a v plně otočné věži měli svá stanoviště velitel a operátor. Elektronika radaru byla umístěna v zadní části věže; v korbě se nacházela elektrocentrála umožňující provoz s vypnutým hlavním motorem.

Řez ZSU-37-2 Jenisej

Přejímací zkoušky probíhaly od prosince 1960 do srpna 1961. Závěrečná zpráva poukazovala na celou řadu nedostatků: překročení celkové hmotnosti o 2 t (27,5 t místo požadovaných 25,5 t), nedostatečný palebný průměr (540 nábojů místo požadovaných 600) a chybějící ochrana osádky proti účinkům ZHN. Připomínky byly i k obsluze a provozu, např. k malé rychlosti ručního otáčení věže (0,6° na otáčku místo požadovaných 1–1,5°), radar dále neměl dostatečnou ochranu proti pasivnímu rušení a analogový palubní počítač se zanášel prachem a přehříval se. Navíc nebyly provedeny testy televizního zaměřovacího systému a testy vozidla ve všech klimatických podmínkách.

Nicméně, komise souhlasila s dalším vývojem s tím, že konstruktéři se mají zaměřit na snížení celkové hmotnosti a dodržení požadovaných TTD. Souhlasila i s pokračováním testů první fází vojskových zkoušek. Ty probíhaly na Donguzském polygonu od 10. srpna do 14. října 1961. Jen pro ilustraci: Šilka procházela stejnými testy na tomtéž polygonu mezi 26. srpnem a 24. říjnem.

Vzhledem k dosavadním zdržením tlačily nadřízené orgány na urychlení zkoušek. Souhlasily dokonce s tím, že při ostrých střelbách nebude osádka tvořena vojáky, ale dvěma techniky z NII-20 a jedním důstojníkem z polygonu. Vojenské osádky se na jenisej zaučovaly až během testů.

Prototyp určený pro tovární testy

Střílelo se na svítící bomby na padáku nebo vlečné cíle 77-BM-2M v závěsu za Il-28. Výsledky střeleb s použitím televizního okruhu byly jen uspokojivé, když ze 166 výstřelů zasáhlo cíl jen 10. Kromě nedostatečné praxe osádek způsobovala problémy oblaka kouře, která po vypálení první dávky zakrývala výhled na cíl. Naopak velmi dobře byly hodnoceny střelby v poloautomatickém režimu s využitím radiolokátoru Bajkal.

Ostré střelby

Jako optimální režim pro ničení vzdušných cílů byly vyhodnoceny krátké dávky. Se zkracující se vzdáleností cíle bylo doporučeno dávky prodlužovat. Střelba dosahovala dostatečné účinnosti i za jízdy rychlostí 20–25 km/h v rovném nebo 8–10 km/h v těžkém terénu. Nepřesnost střelby vzrůstala 1,5–2krát.

Vyhodnocením možností postřelování skupinových cílů, tvořených dvojicí až rojem letadel, bylo doporučeno přidělovat palebnou četu 3–4 ZSU-37-2 Jenisej každému tankovému praporu. Při útocích ze vzdálenosti 3000–4000 m zaručovala soustředěná palba zničení cílů s pravděpodobností 0,6–0,75.

Druhý prototyp v pochodové poloze

Špatných výsledků bylo dosaženo při ostřelování pozemních cílů. Při střelbě z místa dopadly na cíl jen tři střely z 232 vystřelených nábojů. Příčinou byly: špatné algoritmy pro výpočet rychlosti cíle, chybějící osnova pro odhad vzdálenosti v televizním okruhu, nevhodně umístěný optický zaměřovač a příliš rychle reagující hydraulické pohony.

Po úpravách došlo ke zlepšení. ZSU-37-2 Jenisej byla schopna ničit obrněná vozidla s 50mm pancířem skloněným v úhlu do 30° na 100 m a se 40mm pancířem na 400 m. Při ničení měkkých pozemních cílů se jako nejefektivnější doporučovala palba dávkami po 5–7 výstřelech na vzdálenost maximálně 600–700 m.

Druhá fáze vojskových zkoušek probíhala od 20. do 30. října na polygonu hlavní tankové správy v Kubince. Zde probíhaly hlavně jízdní testy a ověření jejich vlivu na funkčnost nástavby. Většinou se jezdily trasy kolem 60–100 km, ale testovaly se i 300km přesuny s cílem ověřit bojeschopnost osádky po takovém výkonu. Spotřeba vozidla s podélně umístěným vidlicovým dvanáctiválcem o výkonu 294 kW činila 158 l na 100 km po silnici, zatímco v suchém terénu se vyhoupla na 230 l na 100 km. Jízdní dosah s plnými nádržemi se pohyboval mezi 310–200 km a střední rychlost přesunu mezi 25–33 km/h.

Kromě toho se zkoušela průchodivost podvozku. Řidiči překonávali svahy se sklonem až 28° a 1,5 m hluboké krátery s průměrem 4–6 m. Ověřovalo se, zda budou mít nárazy a vibrace vliv na činnost nebo přesnost radiolokátoru a další elektroniky. Radar fungoval normálně. Bez závad proběhl i zátěžový test, při kterém byl v činnosti osm hodin nepřetržitě.

Při dlouhodobých testech vykazoval radiolokátor na 375 hodin provozu 15 závad, tedy v průměru jednu závadu za 25 hodin. Jako nedostatečná se ukázala vnitřní ventilace bojového prostoru vozidla, která vedla k přehřívání bloků elektroniky; naopak kladně byla hodnocena možnost výměny celých desek elektroniky, což zkracovalo průměrnou dobu oprav závad radiolokátoru.

Velmi dobře dopadly testy zbraní. Během střeleb došlo ke čtyřem zádržkám, přičemž třikrát byla příčinou zlomená pružina vyhazovače. Dobré bylo, že kanon nevykazoval jiné závažné vady. Nicméně, celou skupinu vyhazovače bylo nutné přepracovat, protože nevyhozená nábojnice způsobovala sekundární poškození dalších částí a v konečném důsledku nutnost opravy celého kanonu.

Porovnání

Bylo zjištěno, že palubní radiolokátory ZSU-37-2 Jenisej (ani ZSU-23-4 Šilka) nejsou schopny dostatečně efektivního samostatného vyhledávání cílů. Původně uvažovaný program vývoje samohybného radarového vozidla Ob byl zrušen, proto nezbývalo než se spolehnout na spolupráci s mobilní radarovou stanicí P-15 na podvozku ZiL-157. Ale toto řešení mělo celou řadu slabin: radar P-15 nebyl schopen činnosti za pohybu ani zjištění nízko letících cílů (ve výškách pod 500 m) a jeho průchodivost za pásovou technikou značně zaostávala. Komise vydala doporučení vyvinout speciální velitelské vozidlo s přehledovým radiolokátorem – k jeho realizaci ale nikdy nedošlo.

Probíhaly i porovnávací zkoušky účinnosti střelby. Při střelbě na cílovou Il-28 letící ve výšce 2000–3000 m zaručovalo vystřelení 140 nábojů jednou ZSU-37-2 v blízké zóně PVO a čtyřmi ZSU-37-2 ve vzdálené zóně pravděpodobnost zničení cíle porovnatelnou s palbou šestidělové baterie kanonů S-60 ráže 57 mm, s podporou centrálního systému řízení palby PUAZU-6-60 a radaru SON-9 a spotřebou 264 nábojů na hlaveň.

Druhý prototyp při vojskových zkouškách

Testy prokázaly, že jediná ZSU-37-2 má srovnatelnou pravděpodobnost zničení rychlého cíle jako baterie šesti tažených kanonů S-30 ráže 57 mm nebo čtveřice samohybných děl ZSU-57-2. Z porovnávacích střeleb se ZSU-23-4 vyšlo najevo, že při ničení cílů typu Il-28 a MiG-17 ve výškách 200 a 500 m je Šilka dvakrát, resp. 1,5krát účinnější než Jenisej. S rostoucí výškou přecházela výhoda na stranu Jeniseje.

Cíle ve výšce nad 1500 m a ve vzdálenosti přes 2500 m Šilka prakticky nedokázala ohrozit, zatímco Jenisej měl v obou parametrech ještě 1500 m rezervu. Díky tomu jenisej dokázal účinně zabránit efektivnímu mířenému bombardování pozemních jednotek, což Šilka nezvládala. Navíc, Jenisej vykazoval výrazně vyšší účinnost při vedení palby na pozemní cíle, ať již při vlastní obraně, nebo podpoře tanků.

Umíráček

V roce 1962 byly zahájeny práce na odstranění nedostatků zjištěných během testů ZSU-37-2 a na přípravě sériové výroby. Ta měla probíhat v Lipeckém traktorovém závodě prakticky od nuly, protože tamní pracovníci neměli s výrobou podobných strojů žádné předchozí zkušenosti. V rozmezí let 1963–1965 mělo být vyrobeno 450 kusů. K tomu však nedošlo.

Výkres ZSU-37-2 Jenisej

Raketové systémy zažívaly boom. V té době se zdálo, že zvládnou všechny úkoly, a hlavňovým systémům zdánlivě zvonila hrana. Navíc byl u moci v SSSR Nikita Chruščov, který byl horlivým a naprosto nesoudným zastáncem raket. Bylo zřejmé, že prosadit do výroby dva poměrně složité a přibližně stejně výkonné hlavňové systémy je nereálné. Bylo potřeba rozhodnout, který z dvojice půjde na výrobní linku a který do archivu.

Největší polemika se strhla kolem účinnosti použitých automatických zbraní. Podle posudku výzkumných ústavů NII-20 a NII-64, jež měly zpracovat analýzu, se jako nejperspektivnější jevil dvojhlavňový kanon AO-10, což nebylo nic jiného než prototyp současného kanonu GŠ-30-2. Kanon v roce 1959 úspěšně prošel vojskovými zkouškami. Druhý v pořadí byl 37mm kanon Angara, který při palbě na cíle ve výšce nad 800 m jednoznačně překonával 23mm kanony ZSU-23-4.

Nicméně, rozhodující byl nakonec úplně jiný parametr. Podle mínění odborníků bylo čtyřče kanonů 2A7 u Šilky lepší při palbě na cíle ve výšce pod 500 m a bylo perspektivnější při palbě na budoucí cíle, u kterých se předpokládalo snižování letové hladiny. Zásadní však bylo to, že ZSU-37-2 Jenisej měla v té době téměř dvojnásobnou hmotnost oproti ZSU-23-4, což vylučovalo jeho zařazení do výzbroje motostřeleckých a výsadkových jednotek. Navíc, konstruktéři šilky tvrdili, že případná záměna kanonů za AO-10 nebude problémem.

V konečném důsledku nebyl rozdíl hmotností tak markantní: 27,5 t ZSU-37-2 proti 18,8 t ZSU-23-4 není ani 1,5krát víc. Nadto se dalo předpokládat, že montáží výkonnějších AO-10 by se rozdíl prakticky eliminoval. Nehledě na skutečnost, že k slibovanému přezbrojení na výkonnější zbraně nikdy nedošlo. Přesto, program ZSU-37-2 Jenisej to nezachránilo.

Rada ministrů SSSR vydala 20. září 1962 nařízení č. 590. Na základě bodu 3 byla ZSU-23-4 Šilka zařazena do výzbroje a byla zahájena její sériová výroba. Bod 4 nařizoval zastavit práce na kanonu Angara. Poslední, 6. bod nařizoval dokončit vývoj ZSU-37-2 Jenisej a celou dokumentaci pečlivě archivovat na ministerstvu obrany.

Na ZSU-37-2 byly provedeny některé úpravy: bylo přidáno sedmé pojezdové kolo, aby došlo k lepšímu rozložení tlaku na terén; podvozek dostal širší pásy; byla přidána čtvrtá podpěrná kladka; vozidlo dostalo nový systém ochrany před ZHN, umístěný v boxu na levém blatníku, a došlo k úpravám tvaru věže, v důsledku úprav vnitřního rozmístění agregátů. Všechny tyto změny byly provedeny jen na papíře. Další prototyp se již nestavěl. Oba postavené prototypy se bohužel nedochovaly. Naštěstí se zachovala alespoň dokumentace tohoto zajímavého protiletadlového prostředku.

Objekt 130

ZSU-37-2 se občas zaměňuje s Objektem 130, což byl projekt OKB-3 sverdlovského strojírenského závodu č. 50 z roku 1960. Hlavním konstruktérem byl P. P. Vasiljev. Vozidlo mělo na pohled jednodušší přední část korby, skloněnou přední desku stropního pancíře věže a teleskopické tlumiče na prvním, druhém a posledním pojezdovém kole. Méně viditelnou odlišností byl napříč umístěný motor a o 12 cm delší korba. Cílem studie bylo maximálně využít společnou součástkovou základnu s tanky T-54/55. Žádný prototyp se nestavěl a práce byly ukončeny.

Foto: archiv VS RF, MO RF

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1-2/2015 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔08.03.2018 📕6.413