Besarábie 1940-1941

Autor : 🕔09.12.2016 📕6.638

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 55.755,- Kč
♡ Chci přispět

 

Osvoboditelé nebo sprostí vrazi?

 V době, kdy se jistý vysoký představitel jisté středoevropské země mermomocí hodlá čepýřit svá brka na Rudém náměstí v Moskvě ve společnosti nanejvýš pochybných osob, které snad ani nelze nazvat státníky, aby údajně oslavil kulaté výročí osvobození naší země z pod nacistické okupace v roce 1945, v jiné evropské zemi si připomínají docela jiné výročí. Výročí, kdy naopak v roce 1940 stejná „osvoboditelská“ Rudá armáda zahájila okupaci cizího území a terorizování jeho civilního obyvatelstva.

Takhle rozesmátí si tito hoši parcelovali v srpnu 1939 Evropu (vlevo Ribbentrop, v bílé kazajce Stalin, vpravo Molotov)

 Většina dějin trochu znalých lidí si zpravidla spojuje ruskou (stalinskou, sovětskou) agresi se společným přepadením Polska v roce 1939 v úzké součinnosti s německým wehrmachtem a následně přepadením neutrálního Finska. Násilné odtržení severního území Rumunska v červnu 1940, známého jako Besarábie a severní Bukovina, však v našich končinách už podle všeho zavál prach zapomnění. Nikoli však v zemi, která  podobně jako Poláci, Finové, Litevci, Lotyši nebo Estonci zakoušela, co obnáší dupot okovaných bot stalinského impéria.

K násilnému záboru území došlo podobně jako u ostatních okupačních kroků stalinského Ruska na základě smlouvy Ribbentrop-Molotov, jejímž prostřednictvím si dva nejhrůznější režimy 20. století rozhodly rozparcelovat Evropu. Ten německý se přitom teprve rozkoukával, takříkajíc rozjížděl. Ten bolševický v tom naopak už uměl chodit.

Stalinské pařáty nedrásaly jen Rumunsko, ale celou východní Evropu

 Území, které Rumunsko muselo Stalinovi pod tím nejhrubším nátlakem odstoupit, čítalo v době sovětské okupace na 3 milióny duší. Duší, které obývaly relativně úrodný kraj a i když žily skromně, dokázaly se o sebe a své blízké postarat v časech dobrých i zlých. Tedy zlých, vyvolaných krutou zimou nebo neúrodou. Na stalinské zlo však bylo tehdy celé Rumunsko krátké.

Mapka pro rozšíření obzorů prokremelských „soukmenovců“ – plán vojenského obsazení Besarábie; pokud náhodou „soukmenovci“ neovládají azbuku: mapka znázorňuje soustředění ruských vojsk 28. června 1940; útokem na území neutrálního Rumunska byl pověřen tzv. Jižní front, čítající 5., 9. a 12. armádu a 201., 204. a 214. výsadkovou brigádu, podporovaný z moře silami Černomořské flotily…

 Stalinská okupace Besarábie a severní Bukoviny měla zajímavé konotace, nikoli nepodobné těm z podzimu 1938, kdy Československo čelilo nátlaku hitlerovského Německa. Také Rumunsko totiž spoléhalo na mezinárodní úmluvy, jmenovitě tzv. moskevský protokol z 9. února 1929, kterým se tehdejší stalinské Rusko připojilo k Briand-Kelloggově paktu o zřeknutí se války pro řešení mezinárodních sporů, a úmluvy o definici agresora (tuto definici Moskva sama navrhla!), postihující nejen zahájení války pravidelnou armádou, vyhlášením blokády apod., ale i tolerování a podporu ozbrojených bojůvek, útočících na území sousedního státu nebo odmítnutí likvidovat a znemožnit jejich akce! Že pro nacistický nebo stalinský režim byly podobné úmluvy jen cárem papíru ví dnes (kromě onoho prezidenta jisté nejmenované středoevropské země) i dítě z obecné školy.

Ruské pancéřové jednotky na území Besarábie v červnu 1940

 S čím však Bukurešť nepočítala ani v tom nejhorším snu byla lekce, kterou už v září 1938 zakusila Praha. Rumunsku se totiž dostalo v dubnu 1939 garancí ze strany Velké Británie a Francie stran jeho nezávislosti a nedotknutelnosti hranic. Bezmála do roka a do dne však zůstaly Rumunům ze slibů jen oči pro pláč.

Rumunská vláda sice deklarovala, že se Rumunsko stalo obětí sovětské agrese a že Moskva porušila všechny závazky stran rumunské neutrality a práv na sebeurčení, ale to bylo tak vše, čeho byla v dané situaci schopna. Britové ani Francouzi nedokázali podniknout na podporu Rumunska a svých závazků ani to nejmenší a když Moskva předložila 26. června 1940 Bukurešti své ultimátum, po jehož nesplnění by následoval brutální útok, vláda Jeho Veličenstva si prostě zacpala uši a zavřela oči. A když v téže chvíli Kreml kontaktoval Berlín, dostalo se mu stručné, leč výmluvné odpovědi: „Souhlasíme!“

 

Stalinův ministr zahraničí Molotov byl ostatně v rumunské záležitosti s nacisty v kontaktu už mnohem dříve a 23. června informoval německého velvyslance Schulenburga, že pokud nedojde k dobrovolnému postoupení Besarábie a Bukoviny, nepřipustí Moskva žádné zpoždění a obsadí tato území silou. Dnešní rumunská generace prožívá tehdejší trauma neméně silně jako generace jejích rodičů a prarodičů a dokonce se kloní k názoru, že Rumunsko se tehdy nezachovalo zrovna statečně, když už mělo před sebou vzor v podobě Finů, kteří se mnohonásobně silnějšímu stalinskému agresorovi neváhali postavit se zbraní v ruce a pořádně mu pustit žilou. Podobně se koneckonců zachovali i Gruzínci v roce 2008.

Příslušník ruských okupačních sil šacuje rumunské vojáky – „časy“ by se hodily (v ruské mluvě „časy“ znamenají hodinky)

 Po bouřlivém jednání rumunské vlády a královské rady nakonec Rumunsko sklonilo hlavu a 28. června 1940 vydalo Besarábii a severní Bukovinu napospas okupačním jednotkám Rudé armády a bezpečnostním složkám NKVD. Okamžitě byl zahájen proces odnárodňování rumunského obyvatelstva, ale nenasytnost ruského medvěda neznala mezí a ještě na podzim 1940 zabral několik ostrovů v dunajské deltě a na hranici s Rumunskem vytvářel neustálé napětí, mimo jiné ve snaze dostat pod kontrolu námořní plavbu po Dunaji. Běžnou praxí se staly přelety ruských vojenských letadel nad rumunským územím a Molotovovy výhrůžky na téma ochrany ruských zájmů a občanů i na dalším rumunském území.

 

Pokud by podobné ruská rétorika někomu něco nápadně připomínala, jde nepochybně o podobnost čistě náhodnou. Každopádně v roce 1940 bylo na rumunském území mnohem méně Rusů než dnes v karlovarském kraji jisté nejmenované středoevropské země.

Zatímco pro někoho dodnes představuje Rudá armáda „osvoboditele“, některým sousedům Ruska z ní dodnes naskakuje husí kůže; na snímku oběti masakru u Fântâna Albă

 Chování ruské soldatesky na obsazeném území si nijak nezadalo s chováním nacistů. Je spíše otázkou, kolik se toho nacisté před 22. červnem 1941 stihli naučit od svých do té doby sovětských spojenců. Na každý pád, každý národ, který se ocitl v pařátech stalinského impéria, si musel projít peklem. To rumunské nese tragikomicky nevinný název Bílá Fontána – Fântâna Albă, rozkládající se blízko stejnojmenného klášterního komplexu.

Už krátce po obsazení severorumunského území NKVD a s ním úzce spjaté správní orgány vysledovaly rodiny, které měly příbuzné v Rumunsku, a jako „zrádce“ je deportovaly na nucené práce na Sibiř a do Kazachstánu. Podle zprávy ze 7. prosince 1940 bylo takto naloženo s 1294 lidmi, podle zprávy č.97 z 1. ledna 1941 čekal tento osud dalších 1085 lidí. K zatčení a deportaci navíc stačilo podezření (rozuměj udání) z úmyslu uprchnout do Rumunska. A právě pochybnosti o loajalitě Rumunů k nové sovětské okupační moci přivedly její orgány k přímo ďábelsky perverznímu plánu.

Už 15. listopadu 1940 se stalinským hlídkám podařilo odhalit přechod, kudy směřovaly desítky rumunských rodin do Rumunska. Toho dne se u Fântâna Albă pokusilo dostat ke svobodě asi 40 rodin. Tři Rumuni byli tehdy zabiti a dva zajati. Ostatním se podařilo dostat do bezpečí, nicméně 105 jejich příbuzných na území severní Bukoviny bylo deportováno.

Rusové se proto na jaře 1941 rozhodli využít přechod u Fântâna Albă k akci, s jakou se v různých obměnách setkávali občané zemí v ruském područí i po roce 1945.

NKVD nechalo rozšířit mezi rumunským obyvatelstvem zprávu, že nechá přejít do Rumunska větší počet osob z vesnic při řece Siret. Že když chtějí, tak ať si jdou. Nikdo je přece nedrží.

Své ranečky a uzlíčky s bílými vlajkami a náboženskými symboly si nakonec sbalilo na tři tisíce lidí.

Bylo 1. dubna, když se dlouhé procesí starců a stařenek, otců a matek  stejně jako malých dětí blátem a nečasem aprílové plískanice vypravilo k hranici s nadějí v očích na nový, lepší život.

K nové rumunské hranici jim zbývaly už jen asi tři kilometry, když se zpoza okolního lesního porostu rozpoutala divoká palba z pušek, samopalů a kulometů. Stalinští pohraničníci měli zjevně munice dost a pokud přece jen někdo smrtonosnou palbu přežil, byl doražen důstojnickou šavlí. A pokud i poté ještě dýchal, byl spolu s i s těmi, co už nedýchali, odtažen s pomocí koní k hromadnému hrobu a tam zasypán. Staří, ženy, děti… Nikomu se nedostalo milosti. Všichni skončili v hromadných hrobech a podle místních lidí se prý dva dny ozývalo z mizerně zasypaných jam srdceryvné sténání…

Oběti řádění sovětských rudoarmějců v dubnu 1941 u Fântâna Albă, věk a pohlaví nechť si ctěný čtenář doplní sám…

 Ještě v červnu 1941 bylo 13 tisíc rumunských rodin deportováno v dobytčácích na Sibiř a do Kazachstánu, většinou s cejchem „provokatérů, fašistů a agentů rumunských tajných služeb“. Že naprostá většina těchto prostých venkovanů neměla ani tušení, co tyto pojmy znamenají, nebylo podstatné. Podstatné bylo etnicky vyčistit nově obsazené území od „nežádoucích živlů“…

Současný památník u Fântâna Albă (snímek z roku 2011), o který se společnými silami starají ukrajinské a rumunské organizace a kde se pravidelně setkávají potomci rumunských a ukrajinských obětí „sovětských osvoboditelů“…

 Celkové „skóre“ rusko-sovětské „péče“ o Besarábii a severní Bukovinu je ovšem mnohem tragičtější. Podle historika Veaceslava Stăvily totiž nejúčinnější sovětskou metodou „eliminace nepohodlných“ byl hladomor. A na ten stačilo během sovětské okupace přijít o život více než 173 tisíc lidí…

S koncem 2. světové války bohužel tragický úděl zdejších obyvatel neskončil a pod kremelskou kuratelou nově dosazený komunistický režim se zasloužil o další šílené oběti. O tom ale zase někdy příště.

 

 

text převzat se souhlasem z https://www.ceskycestovatel.cz

Autor : 🕔09.12.2016 📕6.638

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře