Gurmán v první linii

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 19.421

Vladimír Přikryl nepatřil v době vypuknutí 2. světové války k nejmladším důstojníkům naší zahraniční armády – bylo mu již 44 let. Postupně se navíc zhoršoval jeho zdravotní stav. Dramatičnost okamžiků, kterými prošel nejen během válečné vřavy, by mu však mohli závidět i mnozí z jeho podstatně mladších kolegů. Obzvlášť poté, co se nechal dobrovolně převelet na východní frontu.

Vladimír Přikryl se narodil 3. srpna 1895 v Horní Studénce na Šumpersku v rodině učitele. Původně byl pokřtěn po otci jako Josef. Jméno si změnil až po 1. světové válce. A to z toho důvodu, že během svého působení v Rusku přestoupil na pravoslaví. Ještě před válkou vystudoval Zemskou střední hospodářskou školu v Olomouci. Po jejím úspěšném ukončení stihl ještě dva semestry na Vysoké škole zemědělské v Táboře. Zde ho také zastihla válka. Narukoval k 13. zeměbraneckému pluku do Olomouce. Absolvoval školu důstojníků pěchoty v záloze v Opavě a v létě roku 1915 odjel s nově sestavenou marškumpanií na haličskou frontu.

Reklama


Vladimír Přikryl

Proti Rusům ale bojoval ani ne 12 měsíců. V červenci 1916 padl s rotou do zajetí. Následující rok vstoupil do legií. Sloužil ve funkci velitele čety 1. čs. záložního pluku. Zúčastnil se dramatického odchodu našich legií z Ukrajiny a později i bojů o Transsibiřskou magistrálu. Když se po třech letech vrátil přes Japonsko a USA do vlasti, měl hodnost kapitána.

Rozhodl se zůstat v prvorepublikové armádě. Byl aktivován v září 1920. Na rozdíl od některých jiných ruských legionářů ho však nečekala zrovna oslnivá kariéra: Sloužil převážně v severních Čechách v Mostě a Jáchymově ve funkcích velitele roty, velitele poddůstojnické školy, prvního pobočníka velitele pluku a později i velitele praporu. V roce 1922 byl povýšen na štábního kapitána. V dalších 17 letech mírové služby ho však čekala již jen dvě povýšení: v roce 1928 na majora a v roce 1936 na podplukovníka. Na jaře 1939 byl v souvislosti s rozpuštěním čs. armády demobilizován. Okamžitě se ale zapojil do odboje. Stal se členem ilegální organizace Bílá růže.

Potopen v Atlantiku

Na jaře roku 1940 překročil Vladimír Přikryl poblíž Veselí nad Moravou hranice a pokračoval přes Slovensko a Balkán do francouzského Agde. Zpočátku zde byl ustanoven jako zatímní velitel I./2. pěšího praporu. S ním také po napadení Francie Německem prodělal ústupové boje. Jeho podřízení vzpomínali, jak na Marně přešel včele svého praporu za nejprudšího německého bombardování most, a vyvedl tak své lidi z hrozícího obklíčení.


Osudovou zástavu předal 2. paradesantní brigádě v dubnu 1944 brig. gen. Heliodor Píka

Po evakuaci do Velké Británie dělal zástupce a později velitele praporu. Podílel se na přípravách obrany proti případnému vylodění Němců. V roce 1942 působil rovněž jako předseda brigádního kárného výboru. Toužil však po nasazení na frontě. A proto v roce 1943 požádal o převelení k naší armádě v Sovětském svazu. Na dlouhé cestě ho čekala další zkouška ohněm: loď Duchess of York, se kterou vyplul počátkem července 1943 z Glasgow, byla i se svým doprovodem potopena německými letouny. Naštěstí ho ale společně s dalšími vojáky zachránil jihozápadně od Portugalska britský torpédoborec Iroquis. Pluli podél západního pobřeží Afriky a pak po souši napříč černým kontinentem přes Nigérii, Súdán, Egypt, Sýrii a Írán nejdříve do Moskvy a potom do Novochoperska, kde se právě v té době budovala naše brigáda. Zde byl v září 1943 ustanoven zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády. Prodělal s ní boje o Kyjev, Bílou Cerekev, Fastov a Rudu. V době nepřítomnosti plk. Svobody dokonce krátce brigádě velel. Během těchto bojů na východní frontě opět prokázal odvahu: nabídl se např. dobrovolně plk. Svobodovi, že osobně povede tankovou skupinu do útoku na Čerňachov.

Prudké povahy a panovačný

Když se počátkem roku 1944 začala formovat 2. čs. paradesantní brigáda, stal se jejím prozatímním velitelem. Následovalo povýšení do hodnosti plukovníka. Většině lidí, kteří měli na jeho jmenování vliv, bylo však jasné, že nebyl právě ideálním kandidátem. Nejenže mu chybělo vojenské vzdělání nezbytné pro takovouto pozici; mnohem významnějšími limity představoval jeho zdravotní stav, fyzická kondice, věk a absence výsadkového výcviku. Navíc měl malé zkušenosti s velením větších vojenských těles; jeho nadřízení mu vytýkali i některé chyby v přístupu k podřízeným. „Byl jsem upozorněn – a konečně to víte sám –, že někdy výtky, někdy ostré, udělujete svým podřízeným v přítomnosti osob nižších, než jest káraný,“ uvedl na jeho adresu velitel sboru gen. Kratochvíl. Ten sice v hodnocení uznával jeho velkou pracovní energii, zároveň ale uváděl, že je prudké povahy, panovačný a v chování k podřízeným někdy nerozvážný. K nadřízeným ne vždy otevřený a pravdivý. Následné Kratochvílovo hlášení gen. Ingrovi bylo ještě kritičtější. „Velitel 2. brigády plk. Přikryl na velitele brigády nedorostl. Má značnou pracovní energii, kterou vybíjel v maličkostech. Takticky slabý; má i značné vady charakteru. Neupřímný. Podpora nadřízeného velitele rozhodně není.“

Reklama


Plk. Přikryl vede svoji brigádu do slovenských hor

O poznání milosrdnější byl ve svém hodnocení ovšem již z ledna 1945 gen. Ludvík Svoboda. „Energický, ne vždy dosti rozvážný. Rozhoduje se rychle, ne vždy správně. Takticky vzdělán je dobře. Jako velitel brigády se osvědčil dobře.“

V létě 1944 se velice vážně uvažovalo o tom, že ho ve funkci velitele výsadkové brigády vystřídá brig. gen. Bohumil Boček. Gen. Píka navrhoval do Londýna, aby se Přikryl stal velitelem střediska pro přeškolování velitelských kádrů při Hasalově Velitelství osvobozeného území (Podkarpatská Rus). Překotný vývoj událostí z konce léta ale rozhodl jinak.

Brigáda byla urychleně přesunuta do blízkosti fronty, a tuto změnu se již nepodařilo realizovat. Podobně dopadla i úvaha nahradit ho v této funkci Jaroslavem Vedralem-Sázavským. Tento zkušený generál najel na Dukle se svým džípem na minu. Nakonec byl tedy Vladimír Přikryl ve své funkci potvrzen. Velení čs. armády se jeho nedostatky pokusilo alespoň částečně kompenzovat ustanovením do funkce náčelníka štábu brigády zkušeného vojáka mjr. gšt. Viléma Sachera. Ten se okamžitě velice energicky ujal jejího formování a výcviku. Počátkem června 1944 byl ale při autonehodě vážně zraněn. A tak ani on nakonec neodletěl s brigádou na Slovensko.


Největší Přikrylův rival během pobytu ve slovenských horách, náčelník hlavního partyzánského štábu plk. Asmolov

Všechno tedy nakonec zůstalo na Vladimíru Přikrylovi. Ten se s brigádou účastnil poněkud nelogického nasazení v Karpatech v oblasti Sanoku. I tady prokázal nemalou odvahu. Jeho velitelské stanoviště bylo dislokováno v bezprostřední blízkosti bojů.

Deprese střídala naději

Koncem září 1944 se společně se svými vojáky přesunul leteckým mostem na letiště Tri Duby na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Účastnil se bojů u Jalné, Banské Štiavnice, Šahů a Viglaše. Brigáda ale byla během povstání zasazována do obrany postupně, tak jak byly přepravovány jednotlivé jednotky. Z tohoto důvodu ani nemohly být prověřeny Přikrylovy schopnosti jako velitele brigády. Později po ústupu do hor zůstaly již jen její trosky. I ty ale od jistého okamžiku operovaly úmyslně odděleně.

V okamžiku, kdy už bylo zřejmé, že povstání se nemůže udržet, projevila se opět Přikrylova odvaha. Ani na chvíli nezaváhal a prosadil ústup do hor a přechod na partyzánský způsob boje. Za svou činnost v nadcházejících měsících byl později často kritizován. O Přikrylovi všichni věděli, že měl rád dobré jídlo a určité pohodlí. Nic z toho mu samozřejmě nemohly nabídnout nepříliš přívětivé slovenské hory poslední válečné zimy. Jeho postavení navíc komplikovala neustálá snaha zasahovat mu do pravomocí, spojená s nejrůznějšími politickými zájmy. Během několikaměsíčního pobytu v horách měl Přikryl ne vždy situaci brigády plně ve svých rukou. Období beznaděje a deprese ale střídaly okamžiky nového elánu a naděje.


Plk. Přikryl s nejbližšími spolupracovníky ve slovenských horách

Najednou byl odkázán sám na sebe. Nemohl se poradit se svými nadřízenými generály Viestem a Goliánem. Sváděl nerovný souboj s velitelem partyzánského štábu plk. Asmolovem. Jednání s politiky hledajícími azyl v horách – Slánským, Švermou a Laušmanem – překračovalo možnosti jeho politického obzoru.

Faktem ale zůstává, že po jednom z nejdelších obklíčení vyšší vojenské jednotky během 2. světové války se mu podařilo v únoru 1945 přejít s brigádou frontu. Jemu podřízené prapory byly v Kežmaroku doplněny a přeformovány v 2. čs. pěší divizi. Přikryl se stal jejím velitelem.

Reklama

Vypadalo to, že se mu konečně za jeho nesporné zásluhy dostane uznání. Už v dubnu 1945 byl však odvolán. Byla mu vytýkána nejen ztráta bojové zástavy brigády v době ústupových bojů v horách, ale i to, že mu v pokladně chybělo půl milionu rublů, které neměl podloženy kvitancemi. Před vojenským prokurátorem se mu ale nakonec podařilo přece jenom se obhájit.

Ilegální Bílý lev

V létě 1945 byl jmenován velitelem vojenského výcvikového tábora v Milovicích. Nepříliš úspěšně se zde ujal úkolu vybudovat naši první poválečnou výsadkovou jednotku. Něco podobného bylo ale nad jeho síly. Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že za účelem získání dalších poznatků a zkušeností byl odeslán na zahraniční stáž do Francie. V říjnu 1946 došlo dokonce k jeho povýšení do hodnosti brigádního generála.


Plk. Přikryl jedná během povstání s velitelem našich letců Františkem Fajtlem

Po únoru 1948 působil jako posádkový velitel v Brně. V této době také obdržel strojem psaný dopis podepsaný ilegální organizací Bílý lev. S největší pravděpodobností se jednalo o provokaci, zinscenovanou Reicinovým 5. oddělením MNO. V dopise se psalo, že byl předběžně vybrán pro případ protikomunistického převratu za vojenského velitele moravské oblasti. Nejenže tuto událost neoznámil, ale dopis navíc, podobně jako další, který v krátké době následoval, uschoval. Po zatčení Přikryla a po domovní prohlídce byly oba dopisy objeveny. Vyšetřující orgány našly kopie plánu Vojenského výcvikového tábora Milovice a předávacího protokolu, na základě kterého toto zařízení v roce 1945 převzal od Sovětů. Přikryl měl totiž ve zvyku pořizovat si ze všech oficiálních dokumentů své soukromé kopie.

Nejdříve byl vyslýchán v pověstném „domečku“ v Praze na Hradčanech. Poslední červencový den 1949 ho odsoudili za přípravu vojenské vzpoury na Moravě k devíti letům a pěti měsícům vězení. Postupně prošel věznicemi na Pankráci, v Ruzyni, v Plzni na Borech a v Leopoldově. Nějaký čas strávil i ve vězeňském táboře Vykanov u Jáchymova. Celou dobu byl s největší pravděpodobností přesvědčen, že za veškerým zlem, které se mu děje, stojí významný komunistický funkcionář Rudolf Slánský. S ním měl totiž neshody již v době Slovenského národního povstání a především po jeho porážce a ústupu do hor. To se ostatně také projevilo v ochotě Vladimíra Přikryla vypovídat ve známém monstrprocesu s tímto generálním tajemníkem KSČ. Těžko jednoznačně říci, zda mu za to slíbili zkrácení trestu, příp. úlevy ve vězení. Jisté ale je, že Přikrylův vztah ke Slánskému byl takový, že by proti němu svědčil i bez ohledu na to. Tvrdil, že právě Slánský sebral Švermovi maďarský vojenský kožich, který mu před odchodem ze Solisek osobně daroval. Byl totiž na přesun, jenž ho čekal, nedostatečně oblečen. Když po přechodu Chabence dorazil do chaty a oznámil tam Švermovu smrt, visel tento kabát na věšáku. Slánský prý takto nepřímo zavinil jeho smrt. Ostatně, nejednalo se o nový názor: podobné myšlenky Přikryl ventiloval bezprostředně po této události. Což bylo jednou z příčin, proč se také rozešel se Slánským. Dobové fotografie ale ukazují, že Slánský měl na sobě tento kožich ještě před odchodem ze Solisek.


Vladimír Přikryl během spojení s podřízenými jednotkami

Z vězení byl Přikryl propuštěn na základě milosti prezidenta republiky Antonína Zápotockého v srpnu 1953. Ze všeho nejdříve se musel dát trochu dohromady: byl vyčerpaný a nemocný. Později pracoval jako dělník v nymburské Frutě a jako noční hlídač na pile v Křenci. Jeho mnohaleté úsilí o očištění svého jména a celkovou rehabilitaci se naplnilo až v říjnu 1964. O měsíc později se stal z vojína v záloze znovu generálmajorem. Vladimír Přikryl zemřel 13. dubna 1968 v Plzni.

Zdroje:
Šolc, J.: Padáky nad Slovenskem. Praha 1997;
kol. autorů: Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha 2005;
Přikryl, V.: Za vlády tmy. Praha 1993

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více