Srpen 68, okupace a zapomenutí hrdinové

Můžeme-li vysledovat něco, co se táhne dějinami Československé republiky a dnes České republiky jako ona pověstná červená niť, je to dokonalé „zapomínání“ na hrdiny. Prvorepublikové Československo cíleně zapomínalo na statečné vojáky bojující v uniformách Rakousko-Uherska a vyzdvihovalo „legionáře“, komunisté se snažili pomluvami a kriminálem vyhladit z paměti národa - tehdy ještě čs. národů - zahraniční vojáky i domácí odboj, a to tak, že vymazali z dějin a často i ze života dokonce i komunistické hrdiny, kteří nebyli ti praví marxisté-leninisté a hlavně stalinisté.

Do kriminálů šli západní ale i východní letci, partyzánští velitelé, vedení odboje a hrdinové Pražského povstání. Učitelé dějepisu a politrukové, ale i novináři a spisovatelé navazovali na „národní pověru“ pěstovanou obroditeli, kteří proti germánskému rozpínání a vojáctví stavěli českou „holubičí“ povahu. Jen málo věcí se ukázalo pro život národa i státu zhoubnějších. Dodnes jsou noviny i hlavy lidí plné utkvělých myšlenek, tak vyhovujících komunistům i nacistům a dnes i internacionálním multikulturalistům, jako představa nerozhodných a zbabělých Čechů (tedy včetně Moravanů, aby se někdo neurazil).

V srpnu 1968 začala nejen okupace Československa, ale i další z dějinných zkoušek obyvatel Československa. Vstupem vojsk se dal do běhu vývoj, který vedl po roce a půl na jaře 1969 k prověrkám, jak se říkalo čistce zorganizované husákovsko-biľakovským vedením. Dnes se, pokud si někdo na tuto zkoušku národa vzpomene, mluví jen o lámání charakterů.

Nic není větší lež, než představa, že na jaře 1969 už byl národ naprosto apatický a zlomený. Prověrky, tento pokus o zlomení charakteru, se ve skutečnosti komunistům příliš nevyvedl.

Přes to, že bylo jasné, že „zachvatčiki“ jen tak neodejdou, neuvěřitelné množství lidí se nedalo a u prověrek řeklo, že s okupací – tedy jak se tehdy říkalo „s internacionální pomocí spřátelených vojsk“ - nesouhlasí.

Z hlediska dnešní mládeže je jasné, že nemůže pochopit, o co vlastně šlo. Zkušenost je nepřenosná. Tak jako my jsme nechápali zákonitosti okupace a roku 1948 a také jsme se o ně jako mládež mnoho nezajímali, nezajímá a nezajímá se o tuto dobu většina mladých. A pokud se zajímá, čte lži a bláboly o kapitulaci, o kolaboraci atd. Kdyby to byla bývala skutečná kapitulace a kolaborace, nikdy by nepřišel rok 1989.

Přesná čísla nemám k dispozici. Ale ví se, že prověrkami neprošlo asi 170 000 až 250 00 lidí. To znamenalo, že tito lidé bez výjimky ztratili svoji práci, své postavení, jejich děti nesměly studovat atd. Podle posledních údajů jen v armádě bylo vyhozeno 60 000 důstojníků a praporčíků.

Zapomeňte na bláboly a žvanivé kecy mnoha dnešních komentátorů tehdejších událostí. Prověrky, to byl pokus zničit nejen ideologicky nevhodné myšlenky, ale i všechny, kdo nesouhlasili s okupací. A mnohdy stačilo jen na otázku „Souhlasíš, soudruhu, se vstupem vojsk?“ říci „Ano“ a dotyčný byl zachráněn. Statečnost těch, kteří řekli, že nesouhlasí, byla o to větší, že každý si ještě pamatoval čistky z let 1946-48, další ze začátku padesátých let, i čistky z počátku šedesátých let, kdy Antonín Novotný vyhlásil „socialistickou republiku“, a vyhazovy po sjezdu spisovatelů.

Nevím, jak by se dnešní rozumbradové a náhle se po Listopadu zrodivší antikomunisté v tomto okamžiku zachovali. Nevěřte jim, když tvrdí, že to byly jen střety „mezi komunisty“. A že šlo jen o boj o koryta. To většinou tvrdí ti, kteří zbaběle kývali, třásli se strachy a nebo jako mladé „rychlokvašky“ nastupovali na uvolněná místa.

Chtělo to skutečně odvahu říci nesouhlasím, když jsme věděli, že dopad bude na vás i vaši rodinu skutečně strašný. A navíc, nikdo nevěděl, co bude následovat. Mohly to být kriminály a nebo odsun na Sibiř, jako se to stalo Maďarům po roce 1956.

Přestaňme poslouchat zbabělce, kteří sami tu odvahu neměli a dnes umí jen pomlouvat. Jen počkejte, jak se začnou na internetu rojit a vykřikovat, že šlo jen o boj o koryta. Těch se stačí zeptat, zda byli na straně těch, co „koryta“ získávali, anebo těch, co o ně přišli. A hned víte, o koho jde.

A také se nedivme, že mnoho lidí, dospělých v té době, o ní nechce mluvit. Těžko se mluví o vlastním selhání a o strachu, který nepřekonali. Neplivejme na ty, kteří selhali, ale oceňme ty, kteří se statečně postavili za svůj názor. Jejich osudy po deseti či dvaceti letech byly různé, ale každý národ by měl ocenit to, že nezanedbatelná část jeho příslušníků tváří v tvář ozbrojené přesile dokázala říci svoje „A přece se točí“.

To jsou lidé a to je čin, na kterém bychom měli stavět, a tak jako Maďaři jej hrdě říkat do světa. Porazili nás, ale bylo dost těch, co se nebáli nelhat i ve chvíli zkoušky. Kryl neměl pravdu. Neryli jsme držkou v zemi. To se jenom zdálo z trpké emigrace v Mnichově.

Mnohé síla zlomila, mnohé zničila ale bylo zde dost statečných, na které se dnes účelově, protože jsou často staří a občas nechápou tu obrovskou proměnu světa, zapomíná.

Alespoň já bych chtěl takto všem těm skutečně neznámým hrdinům poděkovat. A doufat, že se snad náš národ konečně naučí Hrdinům děkovat a ne je nechat po bitvě zbabělci, co seděli celou dobu v krytu, kádrovat.

P. S. na otázku, která se naskýtá, co jsem dělal u prověrek já, je jednoduchá odpověď. Já k nim nešel. Ten den, co zvolili Gustáva Husáka prvním tajemníkem, jsem odevzdal stranickou legitimaci, které jsem si za ty tři roky v partaji moc neužil. Bylo jasné že „obrodný proud v partaji“ a naděje na změnu skončily a celé to byl omyl a čekal jsem, co bude dál. No, byl vyhazov z práce na hodinu, bylo zatčení a odvoz na Ruzyň… Dál už to všichni znáte, mockrát jste takové věci četli. A mnozí také prožili. Prostě normalizační normálka, že.