Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor: Bc. Anna Bartáková 🕔︎︎ 👁︎ 16.607

4. STRANA

4.1 Transformace strany

Jak je řečeno v první kapitole, italští fašisté od počátku neusilovali, ba se dokonce stavěli proti etablování fašismu parlamentní cestou. Fasci di Combattimento vzniklo ve své podstatě jako „antistrana[74], bez konkrétního politického programu. Tento charakter politické beztvárnosti vystihuje Mussoliniho článek otištěný v katolických novinách v létě 1918, v němž stálo „povolujeme si být revolucionáři i rovnostáři, () vše podle okolností, času, místa a prostředí[75].

Na fašistickém sjezdu, který probíhal od 7. do 9. listopadu 1921, se ovšem fašisté usnesli na vzniku fašistické strany Partito Nazionale Fascista s ústředním heslem „jeden národ, jedna strana, jeden muž[76]. Strana s Mussolinim na vrcholu a syndikalistou Michelem Bianchim na postu generálního tajemníka vznikla 8. listopadu 1921. Tentokrát došlo k sestavení politického programu a strana se počala hierarchizovat a strukturalizovat. Zatímco původní hnutí Fasci di Combattimento mělo ráz polovojenské organizace, novým programem Mussolini přislíbil ochranu státu, pokud bude respektovat zájmy nacionalistů. Stalo se tak v důsledku Mussoliniho snahy využít legální cesty k prosazení svých zájmů. Militantní squadristé (viz 4.3) v čele s Italem Balbem, Dino Grandim a Robertem Farinaccim se tímto měli Mussolinimu více podřídit a zároveň se spokojit tím, že jim Mussolini ve straně nabídl funkce na vysokých postech a pověřoval je zvláštními úkoly. Přesto nebyli radikální příslušníci hnutí z transformace hnutí ve stranu povětšinou nadšeni. Ovšem je nutno vzít v potaz, že strana zůstala i nadále jako v zásadě polovojenské hnutí chápána - poté, co premiér Bonomi v prosinci 1921 nařídil, aby byly rozpuštěny ozbrojené organizace, Mussolini naopak nařídil militarizaci strany. Mussoliniho strategie při řízení strany se skládala ze snahy o legální postupy cestou parlamentních kompromisů a zároveň užíváním jednorázových násilných akcí. Balancoval na tenké hraně při udržování vztahů jak mezi státním aparátem, tak radikálními spolustraníky.

Reklama

Od počátku se též fašistické hnutí profilovalo značně protilevicově. V létě 1921 těsně před vznikem strany ovšem Mussolini vystoupil v parlamentu s proslovem, ve kterém zmínil, že nebude zásadně vystupovat proti jakékoli politické opozici krom komunistů. V srpnu pak došlo k podepsání Mírové smlouvy mezi fašisty, socialisty a odboráři[77]. Samozřejmě to vzbudilo obrovskou vlnu nevole mezi radikálními fašisty, kteří už tak představovali pro Mussoliniho obtíž. Musel si ale získat alespoň základní důvěru parlamentních stran - krátce po sjezdu, na němž vznikla fašistická strana, byla tato smlouva ze strany fašistů stejně zrušena. Během vládní krize, která se stala pro Mussoliniho velkým štěstím, již beztoho důvěra poslanců opozičních stran nebyla zapotřebí.

Další rozkoly, jež můžeme při sledování transformace fašistického hnutí ve stranu sledovat, je měnící se přístup k ekonomickým a sociálním reformám - původně fašisté v roce 1920 prosazovali „program zradikálnění a (progresivního) zdanění[78], v roce 1921 progresivní zdanění zrušili a novým styčným bodem se stala snaha o dosažení co nejvyšší produktivity ekonomiky. Postupně se začali fašisté čím dál tím více zaměřovat na podnikatele a průmyslníky a ustupovat ze svých raných syndikalistických ideálů. Přes počáteční antiklerikalismus a ateismus strany došlo v roce 1921 k smířlivé dohodě s Vatikánem.

Program NSDAP, přeměněné z DAP v roce 1920, byl sestaven 24. února během jejího vzniku v pivnici Hofbräuhaus. Šlo o program o dvaceti pěti bodech, jenž měl antisemitský, nacionalistický a antikapitalistický charakter. Nacisté se od začátku snažili svou ideologii realizovat v rámci strany, jež měla ambice prosadit se v parlamentu, nicméně strana byla i přesto svými členy vnímána více jako hnutí, „die Bewegung[79]. Charakter určitého „antistranictví“ můžeme tedy pozorovat jak u strany italských fašistů, tak německých nacistů.

Pří vývoji německé nacistické strany sehrály oproti italské PNF mnohonásobně větší roli volby. PNF se voleb účastnila voleb jen jednou, navíc neúspěšně, a pak se již dostala k moci „na první pokus“. Hitler nejprve zkoušel prorazit po vzoru Mussoliniho prostřednictvím násilného puče (viz 2.1), ale po jeho neúspěšném průběhu se definitivně rozhodl změnit taktiku.

Původně dosahovala NSDAP ve volbách značně mizivých úspěchů. Pouze Šlesvicko- Holštýnsko představovalo pro nacisty v raných začátcích zázemí s početnou voličskou základnou (viz 2.1). V prvopočátcích se nacisté prostřednictvím voleb obraceli na statkáře, a to především z toho důvodu, že ve dvacátých letech díky teritoriální struktuře mezinárodního obchodu a přílivu levného zboží z USA se snížila cenová hladina zemědělských výrobků v Německu natolik, že to pro farmáře představovalo doslova tragédii. Postupně se zde nacisté dopracovali až na 64 % hlasů v roce 1932[80]. V tomto roce se též dostali na první místo v celoněmeckých volbách. Jejich úspěch byl podepřen jednak celosvětovou hospodářskou krizí, jednak zavedením nové taktiky - strana se postupně začala orientovat napříč sociálními vrstvami, přes dělníky, velkostatkáře i průmyslníky. Obdobně jako Mussolini, ani Hitler se nezdráhal spolupracovat s levicí - v roce 1932 se přiklonil k rozpuštění všech kartelů a NSDAP se spolu s komunisty podílela na berlínské stávce dopravců. Komunisté očekávali brzké vypuknutí revoluce iniciované nacisty a měli v plánu tento převrat ve vhodnou chvíli odklonit směrem doleva- usuzovali tak ze zkušenosti s Itálií, ovšem němečtí nacisté toto řešení k jejich pozdnímu překvapení nezvolili. NSDAP sice podobně jako PNF praktikovala jednorázové akce často násilného charakteru, ovšem kombinovala je s cílenými kampaněmi s detailně promyšlenou populistickou propagandou. Díky tomu byli schopni získat ve volbách v červenci roku 1932 37 % hlasů[81] a dosáhnout tak, jak již bylo řečeno, prvního místa v celoněmeckých volbách, i když bez většiny ve sněmu.

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že fašistické i nacistické hnutí představovalo ve svých počátcích amorfní uskupení, které se s rostoucí snahou prosadit se parlamentní cestou začalo profilovat podle preferencí potenciálních voličů s ohledem na všechny sociální vrstvy. Právě ve využívání masové propagandy se spolu s komunisty v Rusku PNF a NSDAP velmi odlišovaly od ostatních poltických stran. Zapojovali své členy do společných aktivit, čímž získali pocit sounáležitostí a bratrství. Ovšem i tato situace se postupně měnila, když po prvních úspěších začali fašisté a nacisté vpouštět do strany politické oportunisty a kariéristy, jelikož si potřebovali rozšířit základnu a vytvořit ze své strany stranu masovou. Po uchopení moci fašisty se stalo členství v PNF nezbytným předpokladem pro zaměstnání státního úředníka. V zásadě se tedy charakter obou stran spolu s rostoucím mocenským postavením stáčel opačným směrem oproti svému počátečnímu vývoji.

4.2 Vývoj strany vzhledem k státním strukturám

Další bod, v němž byly fašistická a nacistická strana velmi rozdílné, byl způsob organizační struktury strany. Hierarchizovat se strana počala kopírováním struktur státních organizací, tj. na příklad v rámci PNF byl na úrovni starosty vytvořen post místního stranického pohlavára, na místo prefekta místo oblastního tajemníka strany, namísto armády vznikla fašistická milice[82]. V NSDAP se zase vytvořily polovojenské síly SA, stranický soud a policie, hnutí mladých, stranické oddělení zahraniční politiky[83]. Fašisté a nacisté se tímto způsobem chystali na okamžik, kdy se chopí státní moci.

Přesto se ve výsledku většině radikálních členů strany nezdařilo převzít příslušná úřednická místa. Duce ani Führer si to nepřáli a dále o tom bude pojednáno v poslední kapitole. V zásadě všechny státní orgány setrvaly i po převzetí moci fašisty a nacisty v rámci stávajícího státu. Výjimku činila policie v Německu - ta byla skrz SS (Schutzstaffel)[84] podrobena dohledu strany. Jejím velitelem se stal Heinrich Himmler[85]. Dále v roce 1933 vznikla Tajná státní policie Gestapo (Geheime Staatspolizei), jež byla v roce 1934 též převedena pod SS[86]. Nikde jinde se státní moc v Německu za nacistického režimu nekoncentrovala tolik, jako v případě státní policie. To představuje největší rozdíl v organizačních strukturách italského fašistického a německého nacistického režimu. I v Itálii existovala tajná policie OVRA (Organizzazione di Vigilanza Repressione dell'Antifascismo), ovšem stávající státní policie zůstala zachována.

Reklama

Co se týče státních struktur, převládali zde ve větší míře konzervativci nad příslušníky strany, ovšem velmi často s nacisty a fašisty sympatizovali. Po uchopení státní moci Hitlerem začal Zvláštní a Lidový soud NSDAP[87] volně zasahovat do justice, ovšem konzervativní proti tomu neprotestovali. V Itálii byl navíc tento postup běžný už před nástupem fašistů k moci.

Oblast, v níž oba režimy uplatňovaly odlišný přístup, bylo zdravotnictví. V nacistickém státě došlo k navázání spolupráce mezi doktory a NSDAP, jelikož jejich hlavním úkolem mělo nyní být šlechtění germánské rasy (viz 1.1), tudíž počali výzkumy pro inovaci veřejného zdravotnictví, zvyšování porodnosti, ale též uplatňování sterilizace.

Na základě dvou předchozích statí lze konstatovat, že charakter či program nacistické a fašistické strany se spolu s jejich postupnou transformací ve strany se silným mocenským postavením značně měnily. Prvotní povaha militantního hnutí s časem ustupovala do pozadí a docházelo k pevnější struktuře strany. V Itálii tato profilace souvisela s Mussoliniho snahou uspokojit jak konzervativní státní sféru, tak spolustraníky. V Německu se potom strana utvářela spolu s měnícím se voličstvem a jeho preferencemi - odráží se zde Hitlerova snaha etablovat nacismus parlamentní cestou. Preference strany a její postavení sehrály v Itálii tedy mnohem větší roli a PNF disponovala vůči Vůdci větší mocí než NSDAP (viz 5.2). Obě strany se z počátečního zaměření na velkostatkáře počali přeorientovávat na buržoazii a slevovat ze svých protikapitalistických nároků. Došlo k smíření s církví a v případech, kdy to bylo nutné, neváhali navázat spojenectví s levicí. Při vytváření struktur strany docházelo ke kopírování státní struktury za účelem snazšího převzetí vedení. V Německu sehrála NSDAP mnohem větší roli při řízení státní a tajné policie, čímž Hitler upevnil totalitní povahu státu.

4.3 Názorový pluralismus a hnutí uvnitř strany

Podle propagandy splývají vůdce, národ a strana v jedno[88]. Faktem ovšem je, že míra pluralismu byla přítomna jak ve fašistické PNF, tak nacistické NSDAP.

Během vzniku Fasci di Combattimento představovali nejvýznamnější směr uvnitř hnutí radikální nacionální syndikalisté (viz 1.1). Už před první světovou válkou to byli největší nepřátelé parlamentního socialismu. Syndikalismus je výraz v obecné rovině užívaný pro nemarxistickou nauku, jehož přívrženci se sdružují do odborových hnutí (syndikátů). Italské fašistické hnutí se opírá o revoluční syndikalismus, který usiloval o svržení kapitalismu v generální stávce. Socialisté oproti syndikalistům tvrdili, že kapitalismus je přežitý systém, který pravděpodobně s postupným prosazováním zájmů socialistického hnutí v parlamentu ustoupí sám do pozadí. Syndikalismus vznikl ve Francii v devatenáctém století. V Itálii se začaly utvářet první syndikáty řízené dělníky v témže století po francouzském vzoru. Tyto syndikáty měly různý charakter, dokonce i náboženský.

Po první světové válce tedy vzniklo v Itálii několik syndikalistických skupin, mezi nimiž byla i marxisticky či křesťansky orientovaná hnutí. Nejvýznamnějšími se stali nacionální syndikalisté, kteří se později začlenili do PNF, a dále členové Italské syndikalistické unie, kteří se přikláněli k marxistickým myšlenkám a následně utvořili odboj proti Mussolinimu a účastnili se pouličních bojů s černokošilníky, dokud je duce v roce 1926 nezakázal. Ovšem i nacionální syndikalisté představovali ve Fasci di Combattimento a později v PNF levé křídlo. Vůdcem radikálních syndikalistů v rámci PNF byl Michele Bianchi (viz 4.1), spoluzakladatel fašistického hnutí. V roce 1921 ho Mussolini učinil tajemníkem PNF a krátce na to se Bianchi zúčastnil Pochodu na Řím jako jeden ze čtyř hlavních velitelů (viz 2.1). Podobně levicově orientovaným fašistickým politikem byl i Dino Grandi, jenž se v květnu 1921 stal spolu s Mussolinim poslancem italského parlamentu. Další potenciální rivaly pro Mussoliniho představovali antisocialistický veterán Italo Balbo a bývalý socialista Edmondo Rossoni, jeden z největších odpůrců Mussoliniho kompromisních jednání se socialisty v roce 1921.

Význam syndikalistů přesto s transformací ve stranu a jejím vývojem v rámci státních struktur posléze ustupoval do pozadí. Z původních radikálních socialistických požadavků (zrušení horní sněmovny parlamentu, osmihodinová pracovní doba, vyvlastnění soukromého majetku, progresivní daň z kapitálu, konfiskace církevního majetku)[89] slevil Mussolini ve prospěch průmyslníků a velkostatkářů. Syndikalistické ideály se odrazily v pozdějším korporativním charakteru státu, určitém podílu pracujících na řízení a volbách v plebiscitech.

Nejdůležitější složkou fašistického hnutí byli tzv. squadristé (Squadre d’Azione), nacistická komanda černokošilníků, jež se zformovala v roce 1919 a začala terorizovat socialisty v Popádí. Skládali se převážně z válečných veteránů (arditů) (viz 1.3), ale zastoupení zde měly ženy i mladiství. Mezi jejich první násilné akce patřilo dubnové tažení na Avanti! (viz 2.1), či vypálení hotelu Balkán v Terstu. Ten byl sídlem Slovinské asociace, a jelikož Terst přes italské spojenectví připadl v rámci Versaillského mírového systému Jugoslávii, squadristé tímto chtěli dát najevo italskou svrchovanost. Squadristé zachránili Mussoliniho během dvouleté socialistické vlády, kdy tyto černokošilníky využili velkostatkáři v Popádí ve chvíli, kdy se spolu se svými požadavky nemohli obrátit na stát. Levicová vláda totiž zavázala velkostatkáře k poskytování práce námezdním dělníkům, proti čemuž se ekonomickou krizí již beztak sužovaní majitelé statků nemohli nijak bránit. Počali si tedy najímat sqadristy a pořádali násilnické vyjížďky krajinou. Ve srovnání s německými nacisty před uchopením moci ve státních orgánech měly tyto fašistické aktivity mnohem násilnější a agresivnější charakter. Mussolini prostřednictvím squadristů demonstroval neschopnost státu postarat se o soukromé vlastníky půdy. Ovšem kvůli novému zaměření fašistického hnutí na pozemkové vlastníky se někteří levicově orientovaní fašisté počali od Mussoliniho odvracet. Vytvořili si organizaci konkurenčního fašistického hnutí a založili vlastní noviny, L’Idea Fascista[90]. Důležité je, že squadristé odklonili vývoj Fasci di Combattimento v rámci politického spektra směrem doprava.

Reklama

V NSDAP představovali levý směr bratři Gregor a Otto Strasserovi, kteří spolu s Jospehem Gobbelsem založili levicovou frakci. V roce 1926 přešel Goebbels na Hitlerovu stranu, čímž levicová frakce zanikla, avšak i nadále přetrvala levicová orientace příznivců Otty Strassera, radikálnějšího ze dvou bratrů. Strasserovi v mnohých ohledech vybočovali z hlavního ideologického proudu NSDAP a dokonce založili tzv. Černou frontu, jejíž členy krom bývalých straníků NSDAP byli i židé.

Gregor Strasser ve straně pobýval delší dobu než Otto, už v roce 1923 se zúčastnil Hitlerova puče v Bürgerbräukeller (viz 2.1). Ve výsledku byly sice jeho názory umírněnější než názory bratra Otty – ovšem když v roce 1932 nabízel Kurt von Schleicher Hitlerovi post vicekancléře, který Hitler odmítl, pustil se von Schleicher do vyjednávání s Gregorem Strasserem, za což byl v témže roce Strasser Hitlerem vyloučen ze strany. Gregor Strasser měl původně s Hitlerem velmi úzký přátelský vztah, ke konci dvacátých let dokonce získal funkci šéfa propagandy, v níž po nástupu nacistů k moci v roce 1933 uspěl Joseph Goebbels.

Bratři Strasserové tedy představovali levé křídlo a socialistický proud v NSDAP. Antisemitské ideje potom byly zastoupeny Brannou ligou středostavovských živnostníků, veskrze protižidovsky orientovaných majitelů obchodů[91]. A podobně důležitou složku strany jako squadristé v Itálii představovaly útočné jednotky SA (Sturmabteilung). Jednalo se o tzv. „hnědokošilníky[92], kteří fungovali jako Hitlerova ochranná stráž. Hráli významnou roli při pivním puči v roce 1923 (viz 2.1), tehdy ještě pod názvem Ordnertruppen (pořádkové oddíly), po této akci již nadále Sturmabteilungen (úderné oddíly). Počaly se transformovat do paralelní vojenské organizace a podobně jako squadristé v Itálii podnikaly tyto oddíly násilné akce proti socialistům, nicméně nedosáhly užití takové míry agrese, jež byla uplatňována v Popádí ve dvacátých letech.

Spoluzakladateli SA byli Ernst Röhm a Hermann Göring. Röhm přes počáteční přátelství s Hitlerem jeho náklonnost postupně ztrácel kvůli podezření z homosexuality a různým zákulisním intrikám Röhmových odpůrců. Navíc zde existovala rivalita s ostatními paraorganizacemi vojenského charakteru, jako např. s Gestapem či SS[93]. Příslušníci SA byli na rozdíl od SS a Gestapa orientování levicově a představovali pro Hitlera, jenž chtěl stranu ideologicky směřovat spíše napravo, podobné nebezpečí, jako levicová frakce bratrů Strasserových.

Přestože PNF i NSDAP se navenek zdají ideologicky koherentní, uvnitř obou stran existoval názorový pluralismus, který se od vzniku stran soustavně vyvíjel. V obou stranách se vyskytovaly levicové frakce či hnutí, které své názory odvíjely od marxistických myšlenek, nebo se vyznačovaly socialistickým zaměřením. Ani v otázce antisemitismu neexistoval uvnitř strany jednotný názor. Bylo to mimo jiné dáno tím, že PNF i NSDAP se svým politickým programem zaměřovaly na široké sociální vrstvy, což vyústilo v unikátní kombinaci ideologických prvků ovlivňujících samotnou fašistickou i nacistickou ideologii. K vyzdvihování či upozadění těchto prvků docházelo spolu s mocenským prosazováním obou stran v rámci daného politického systému.

Poznámky

[74] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 68. ISBN 978-80-7106-811-2.

[75] Historie Fašismu, část první. Zrod zla v Itálii. Fasci Italiani di Combattiento. Distribuce: MIDO FILM Brno s.r.o., 2001. Sandra Carter Global, Inc. Dvoudílný dokumentární film.

[76] Historie Fašismu, část první. Zrod zla v Itálii. Fasci Italiani di Combattiento. Distribuce: MIDO FILM Brno s.r.o., 2001. Sandra Carter Global, Inc. Dvoudílný dokumentární film.

[77] P ř íč i n y a u d á l o s t i v z n i k u 2 . s v v á l k y - I . d í l . I t a l s k ý f a š i s m u s . Č 9 . [online]. 2008, [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: http://www.palba.cz/printview.php?t=2438&start=0

[78] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 75. ISBN 978-80-7106-811-2.

[79] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 69. ISBN 978-80-7106-811-2.

[80] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 77. ISBN 978-80-7106-811-2.

[81] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 80. ISBN 978-80-7106-811-2.

[82] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 147. ISBN 978-80-7106-811-2.

[83] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 147. ISBN 978-80-7106-811-2.

[84] Hitlerova paralelní vojenská organizace, více viz 5.2

[85] Původně velitel policie v Bavorsku, v roce 1936 povýšen na vrchního šéfa celoněmecké policie

[86] V roce 1939 byla pro změnu převedena pod RSHA (Reichssicherheitshauptamt) -Hlavní říšský bezpečnostní úřad.

[87] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 154. ISBN 978-80-7106-811-2.

[88] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 154. ISBN 978-80-7106-811-2.

[89] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 21. ISBN 978-80-7106-811-2.

[90] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 74. ISBN 978-80-7106-811-2.

[91] PAXTON, Robert O. Anatomie fašismu. Praha: Lidové noviny, 2007. s. 78. ISBN 978-80-7106-811-2.

[92] Podle uniforem stejné barvy

[93] Scutzstaffel, původně Stabswache, ochranný oddíl Adolfa Hitlera

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více