Cechy v Milevsku: 1. Vývoj milevských cechů

Autor: Lenka Buzková 🕔︎︎ 👁︎ 27.852

1. Vývoj milevských cechů

Slovo „cech“ vzniklo z německého slova „Zeichen,“ protože se v českých zemích vyskytovalo mnoho německých řemeslníků, obchodníků a kupců. Mohlo se jim také říkat pospolnost, pořádek, universitas.[8] Cech je sdružení nebo organizace řemeslníků jednoho řemesla. Je to středověké společenství, které vznikalo ve větších městech hlavně ve 13. – 15. století. Za účelem ochrany chrání příslušníky a jejich zájmy stejného řemesla před šlechtou a konkurencí. Cechy také dohlížely na kvalitu a cenu výrobků, řízení nákupu surovin a odbytu výrobků.[9] Mistři si vychovávali své učedníky a ti u nich skládali mistrovské zkoušky. Tzv. zachovací list určoval podmínky, za kterých byl zájemce přijat do cechu. Musel být občanem daného města, také měl být z plné rodiny a musel být pokřtěn. Cechy nedovolily, aby někdo, kdo není jejich členem, provozoval jejich řemeslo.[10] Celý cechovní systém byl svázán různými zákazy a příkazy ale nejen v otázkách provozování živnosti, ale v generálních patentech se také vymezovalo, jak se má učedník, tovaryš a mistr chovat po společenské i mravní stránce. Cech neměl být zahanben chováním některého ze svých příslušníků.

Ve vývoji řemesel docházelo celá staletí k velkému zlepšení, k němuž přispěli nemalou měrou i tovaryši na vandru (tzv. odpuštění), kteří putovali od města k městu. (Příloha č. 11) Podmínkou, aby se z tovaryše stal mistr, bylo právě to, že se musí vydat do světa na zkušenou. Na vandru se naučil znát ještě lépe své řemeslo, získával zkušenosti, poznal jiné lidi a zvyky. Pokud nebylo v cechovních pravidlech stanoveno, že musí tovaryš jít na vandr, mohl zůstat u svého mistra a nepotřeboval ani výuční list. Vandr byl povinný až od 16. století. Když tovaryš našel místo, kde by chtěl zůstat, nejdříve zašel do cechovní hospody, která byla centrem celého cechu. Vyhledal hospodáře a ten nařídil starším tovaryšským organizacím, aby vandrovníka vzali do hospody, kde mu dali najíst a našli mu práci. Tovaryš jim ukázal výuční list, starší tovaryši ho prozkoumali a teprve poté mu podali ruku. Také se ho ptali, jak se chovají jiní na vandru nebo jak jsou na tom řemesla v jiných městech. Vandrovník měl také dbát na své oblečení, protože v obnošených věcech mohl vypadat příliš podezřele. V 17. století byla v šenku tabule, kde byli mistři zapsáni a podle pořadí se přijímali tovaryši. Starší tovaryš nebo cechovní posel vzal filec[11] tovaryše a dovedl ho do dílny. Když ale práce nebyla, dostal tovaryš nějaké peníze a odešel jinam.

Reklama

V 16. století tovaryš nesměl dva týdny hledat práci u jiného mistra, a když nesdělil příčinu, proč odešel od mistra, nesměl již být ve stejném městě zaměstnán. Když chtěl tovaryš zůstat u stejného mistra, po čtrnácti dnech se domluvili a na dalším shromáždění byl přijat do spolku v „slavnostním šenku“. Do cechovní pokladnice složil jeden až pět míšeňských grošů. Slavnostní šenk probíhal v neděli a nový přijatý nesměl odejít dříve, než poděkoval ostatním starším tovaryšům za pomoc. To samé probíhalo, když se tovaryš rozhodl putovat dál. Svému mistrovi musel dát vědět předem, pokud chtěl „odpuštění“ dostat. Rozloučil se s mistrem, mistrovou a se staršími tovaryši v cechovní hospodě, kde dal groš. Groš starší cechovní organizace přijala, když zjistila, že se tovaryš rozešel v dobrém s mistrem. Z pokladnice pak cechovní mistr přinesl vandrovní knížku. Večer měli dorazit ke stravovnám, kde předložili vandrovní knížku a dostali večeři a nocleh.[12]

Cechy neměly na starosti jen vyrábění, dovezení a prodávání zboží, ale také se staraly o zábavy a poutě v místě svého působení. Každý cech měl svůj prapor, jenž využíval při slavnostních průvodech. Velmi důležitou činností cechu bylo uctít zemřelého. Pohřbu se museli zúčastnit všichni příslušníci cechu. Povinná účast na pohřbu byla nařizována ve všech patentech a případná zmeškání se platilo pokutou.[13] Řemeslníci později díky vlivu a prováděnou cechovní ochranářskou politikou byli nejsilnější vrstvou městského obyvatelstva.[14] Po husitských válkách se korporace dělily na katolické a utrakvistické.[15]

Cechovní organizace prováděly kontroly řemeslných dílen, čímž se zaručovala kvalita výrobků. Na druhou stranu cíl bránit své řemeslo takové, jaké je, zapříčinilo později zaostalost a zpomalené pronikání technického pokroku.[16] Od 16. století se stává pravidlem, že každý řemeslník patřil k nějakému cechu. Horší časy pro cech nastaly po roce 1547, kdy Ferdinand I. Habsburský zasáhl cechům do jejich samosprávy a měl je tak pod kontrolou, a cechy byly v této době málem podruhé zrušeny.[17]

V čele cechu stáli dva starší cechmistři, kteří se starali o pokladnici. Mohli soudit ostatní členy cechu, ale jen co se týkalo provozování řemesla. Soudy se konaly na shromážděních. Málokdy chodil tovaryš na roční vandr, spíše trval pouze několik týdnů. Pokud ale tovaryš chtěl odejít, musel dát nejméně týden předtím výpověď. Před velkými trhy a jarmarky se musela podat výpověď s třítýdenním předstihem, aby si mistr stihl najít jiného tovaryše. Týdenní mzda tovaryšů byla v průměru v 15 letech 6-8 míšeňských grošů. V 16. století to bylo 16 míšeňských grošů bez stravy. V létě tovaryš pracoval denně 17 hodin, v zimě 14 hodin. Do cechu jako učedníci mohli vstupovat už i pětiletí chlapci. Bohatství, jimž daný učeň oplýval, utvářelo délku jeho učení. Chudý tovaryš mohl strávit v učení 8 let, kdežto bohatší jen polovinu nebo dokonce jen rok. Jeho vyučení se zapsalo do cechovní knihy. Mistr mu přečetl cechovní pravidla a učeň se stal tovaryšem. Zaplatil si list za vyučenou a mohl odejít.

Na schůzích se muselo mluvit slušně, nesmělo se skákat do řeči, a když někdo mluvil o zbytečné věci, byl potrestán. Tovaryš na sobě musel mít čistý plášť a obojek. Většina tovaryšů byla opravdu velmi slušná, ale také vynikala jedna negativní vlastnost, a to byly časté spory, hádky a rvačky. Proto bylo zakázáno nosit na veřejných místech (trh, most) zbraň, aby nedošlo k neštěstí.[18]

K úpadku a rušení cechů dochází už od druhé poloviny 18. století a hlavně v 19. století, neboť byly brány jako brzda v technologii. Těžko se prosazovaly novější postupy, cechy nebyly schopné obstát v konkurenci. Moderní způsob totiž musel schválit celý cech, a to bylo dost obtížné. Cechovní pravidla se stále častěji porušovala. V Čechách byly cechy zrušeny roku 1859.

Podle Zikmunda Wintera a Hany Pátkové vznikly cechy z náboženských bratrstev. Pátková se snaží ve své knize „Bratrstvie ke cti Božie[19] rozlišit termíny jako jsou cech a bratrstvo. Věnuje se korporacím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ne. Bratrstvo je v jejím podání sdružení spíše náboženského charakteru. Při vyslovení slova „cech“ se jedná spíše o zájmy hospodářské. Ve 14. a 15. století není jasné, zda šlo o bratrstvo nebo cech. Pojem bratrstvo byl používán i v řemeslnických sdruženích. Původním slovem, ze kterého vycházejí oba termíny, je slovo „korporace“. Někde je tedy těžké určit, zda se jedná o bratrstvo nebo cech, protože funkce dané korporace nemusela být zcela jednoznačná. Ale i během existence mohlo dojít ke změnám. Cech je sdružení řemeslníků, obchodníků, kdežto bratrstva jsou zbylé spolky. Korporace jsou tedy děleny na profesní a neprofesní spolky.[20]

V Milevsku působilo ke konci středověku a na počátku novověku mnoho cechů. Při průvodech měli Milevští bohatě vyšívané prapory a kroje, které dnes můžeme najít v milevském muzeu. Členové cechu byli většinou měšťané. Bohumil Ždichynec ve svém článku v novinách „Zájmy milevského kraje[21] píše, že za rozvoje cechů nebyla bída a nedostatek. Nejstarší patenty v Milevsku byly uděleny roku 1689 obuvnickému cechu opatem Hyacinthem Hohmanem. Opat v nich přikazoval omezit přísun obchodníků na trh z jiných míst než z Milevska. K tomu samozřejmě patřilo, že mají mít Milevští v zásobě dostatek obuvi, aby nemuseli občané jít k přespolním. V cechu se vždy mluvilo i přes různá opatření a nařízení česky. Výroční trhy, jarmarky byly stanoveny panovníkem pro město na určité dni, aby nedocházelo k velké konkurenci s ostatními městy.[22]

Reklama

V 16. století tvořili pekaři, mlynáři a sladovníci jeden společný cech. Své pravomoce si nechali stvrdit 25. ledna roku 1555 cechovními patenty.[23] V Milevsku se také vařilo pivo. Roku 1691 zde byl v klášteře zřízen pivovar, který patřil vrchnosti. Nacházel se zde také ještě městský pivovar z roku 1513. Sladovníci tvořili s mlynáři a pekaři společný cech. Páni ze Švamberka jim napsali artikule, které měli dodržovat.

Od 18. století se dále významně rozvíjelo hrnčířství a tkalcovství. Roku 1825 v Milevsku pracovalo [23] hrnčířů a 44 tkalců. Díky průmyslovému rozvoji ale nastal v 19. století úpadek. V 90. letech 19. století se začali ve velkém uplatňovat špičkáři, kteří vyráběli cigaretové špičky, knoflíky, náhrdelníky a náramky. Cukrovar v klášteře od roku 1837 pracoval jen krátký čas.[24]

Z obchodních živností tu svou roku 1841 provozovalo v Milevsku 5 kolářů, 1 hrnčíř, 2 zámečníci, 5 tkalců, 1 soukeník, 20 krejčích a 11 obuvníků. Do policejní živnosti patřil například 1 bednář, sládek, 14 mlynářů s 10 pomocníky, kameník nebo truhlář. Ve městě roku 1894 byly cechy řemeslné a živnostenské, k nimž patřili pekaři s 11 mistry, 11 řezníků a 4 tovaryši, 15 mistrů mlynářů s 8 tovaryši, 49 výrobců hrábí s 18 tovaryši, 90 krejčovských mistrů se 13 tovaryši, 29 obuvníků se 7 tovaryši, 22 mistrů hrnčířů s 35 tovaryši, 36 tkalcovských mistrů se 6 tovaryši, 14 mistrů zedničiny a k nim patřící 60 tovaryšů, 22 soukeníků a 4 tovaryši.[25]

Pravé cechy vznikaly již ve středověku jako spolky z městského hospodářského života, ale 20. prosince 1859 byly vydány císařské patenty, ve kterých stálo, že cechovní jmění přechází na společenstva řemeslníků. Nebyly tedy přímo zrušeny, nýbrž přetvořeny v živnostenská společenstva. Cechy byly pro řemeslníky i pro město, více prospěšnější než společenstva. Ta měla zahájit svou činnost 1. května 1860, ale již se měla přizpůsobit jiným podmínkám než cechy. Nový řád živnostníků byl vydán 15. března 1883. V únoru roku 1897 byly některé patenty obnoveny a pozměněny. Roku 1938 „po Mnichově“ se zavedly okresní a zemské jednoty společenstev. O dva roky později sdružená společenstva zanikla stejně jako roku 1941 obchodní grémia, která měla stejné základy jako společenstva.[26]

1.1 Generální patenty z roku 1739

Král Karel VI. vydal 16. listopadu roku 1731obnovené generální patenty, které však v podstatě situaci cechů nijak nezměnily. Roku 1739 byla cechovní pravidla v českých zemích sjednocena. Jejich ochranný systém chránil zájmy a práva řemesel nebo řemeslníků příslušného cechu.[27] V generálních statutech se píše o podmínkách při vstupu do cechu, o tom, kdo se mohl stát mistrem, o vyučení tovaryše, který se následně po splnění určitých podmínek mohl stát mistrem. Mistr to neměl jednoduché. Když se usadil v nějakém městě, musel prokázat, zda je způsobilý vykonávat své řemeslo. Potřeboval k tomu osvědčení, že je ženatý, oprávnění k provozování své živnosti, které získal až po složení mistrovské zkoušky. Poté vše museli schválit páni cechmistři.

Uděluje tu různé zásady řemeslům, která spolu nemají nic společného. Mistrovské právo rozhodlo, aby se udělovaly rozdílné platy. Mistři si měli vše hlídat, hlavně učně ve vandrovních letech kvůli jejich roztržitosti. V menších městech měl platit stejný řád, kterým se cechy měly řídit. Také rozpočet v těchto menších městech měl být rovnoměrný.

Větší cechovní města se řídila také, těmito generálními cechovními artikulemi, ale v některých městech byl rozdíl v obyčejích řádu. Tyto obnovené patenty různé zvyky zakazovaly. Cechmistři si měli hlídat svoji korporaci, zavést tam pořádek a mohli zažádat o vlastní speciální pravidla. Města se dělila na třídy. Větší a přednější města patřila k první a druhé třídě. Tato města musela dodržovat speciální patenty. Pokud místní cechy žádaly ve prospěch svého řemesla o další zvláštní artikule, měly je sepsat na papír a odevzdat vrchnosti, která je poslala ke schválení králi. Ve druhé třídě se uznával stávající cech, ale žádná zvláštní pravidla se mu neuznala. Také bylo dovoleno, aby pod jednu cechovní pokladnici patřilo více řemesel. Jestliže nebyla pokladnice v místě, kde přebývalo hodně řemeslníků, měli se raději přidat ke stejnému řemeslu v jiném městě, kde pokladnici měli. Prospěšnější ale bylo, když mistři neodcházeli do jiného města kvůli pokladnici, ale sami ji založili na stávajícím místě. Důležité bylo, aby k jedné pokladnici patřilo hodně řemeslníků, neměli se podle své vůle dávat k jiné.[28]

Reklama

Úřady a vrchnost měly dbát na plnění cechovních pořádků, aby se nikomu pravidla neodpouštěla, a dohlížet na královské gubernie. Tato nařízení zaznamenal Jan Václav z Liedlu 5. ledna roku 1739. Generálních cechovních artikulů pro cechovní pořádky v královských dědičných českých zemích bylo sepsáno šedesát jedna. Pravidla jsou tu věnována konkrétně učňům, mistrům, shromážděním a zněla takto:

Učedníci v českých zemích a moravském markrabství museli být katolického vyznání. Ve slezském knížectví mohlo být katolictví i augšpurské vyznání, na kvartálním[29] shromáždění to měli starší cechmistři přijmout a zaznamenat. Učedník musel pracovat šest neděl u mistra, u kterého byl zapsán. Pokud byl učedník v pořádku a pracovně způsobilý, dal mistr jeho křticí list nebo jinou listinu o jeho narození, která je podle pravidel platná, do cechovní pokladnice. Nahlíželo se i na to, zda byl učeň poddaný a má povolení od vrchnosti. Po vložení všech listin do pokladnice byl učedník přijat. Ve městech třetí a čtvrté třídy učeň zaplatil při přijímání tři zlaté do pokladnice a při zápisu ještě pětatřicet krejcarů.[30] Cechovní posel dostal patnáct krejcarů. Pro přednější města první a druhé třídy byla částka ještě upřesněna. Jestliže učedník neměl peníze, mohla vrchnost nebo magistrát stanovenou částku zmenšit nebo dokonce podle okolností prominout. Co se týče času stráveného u mistra za účelem vyučení řemesla, tak učeň pekařský, tesařský, pernikářský, hrnčířský a provaznický měl být dva roky v učení. Na kožešníka, zlatníka, kameníka, hodináře se měl u mistra učit čtyři roky. V jiných řemeslech mohli být učedníci tři roky, ale nesměli nikam odejít ani v noci. Bylo dáno, že se budoucí tovaryš má chovat a pracovat pilně a slušně. Když učedník bez zjevných příčin odešel a byl více dnů pryč a poté se opět vrátil, musel každý vynechaný den vynahradit a zůstat v učení déle. Toto vše platilo pro menší města. Pro přednější města o době vyučení učedníka byla v jednotlivých řemeslech stanovena speciální pravidla. Čtvrtá artikule se týkala vyloučení z učení. Pokud učedník bez oznámení zůstal dlouho venku a špatně se tam choval, byl vyloučen z řemesla a oznámilo se to magistrátu nebo vrchnosti, který učinil rozsudek. Jestliže se vědělo, proč učedník nemohl zůstat u svého mistra, starší cechmistři s inspektorem tuto věc prošetřili a mohli dát učedníka k jinému mistrovi, aby se tam doučil. Když předešlý mistr už za učedníka dostal peníze, musel je dát novému mistrovi. Mzda, kterou učedník odevzdal cechu, závisela na odvětví a délce vyučení v řemesle. Vrchnost nebo magistrát tu mzdu měli schválit. Učedník mohl vstoupit do cechu po zaplacení patnácti až dvaceti zlatých. To neplatilo v menších městech třetí a čtvrté třídy. Tam, když učedník neměl peníze, ale mistr ho i díky jeho šikovnosti chtěl, se o rok prodloužila učni jeho doba vyučení. Po smrti mistra mohl učedník dál zůstat u mistrovy vdovy, pokud stále provozovala řemeslo. Ke zdokonalení řemesla mohl odejít na určitý čas k jinému mistrovi ještě v době, kdy se učil u vdovy. Když učedníkovi skončila jeho doba vyučení, zaplatil tolik peněz jako při přijímání. Přečetly se mu generální patenty a on musel souhlasit se zachováním pořádku. Poté byl uznán za tovaryše, dostal výuční list a ten se pak vložil do cechovní pokladnice.

Co se týče mistrových synů, byly jim kladeny stejné podmínky jako cizím učňům kromě peněz, kterých odevzdávali méně u přijímání i na konci za vyučení.

Od desáté artikule se patenty vztahovaly na vandrovní tovaryše. Pokud chtěl jít tovaryš poprvé na vandr, a podle generálních cechovních artikul mu nestálo nic v cestě, museli to pod cechovní pečetí schválit i cechovní mistři. V pokladnici nechal výuční a přijímací list a zaplatil třicet až pětačtyřicet [31] krejcarů. Tovaryšovi se mělo udělit ještě vysvědčení o jeho chování. Jestliže byl tovaryš ještě poddaný, musel dostat souhlas vrchnosti, aby mohl jít „na zkušenou“ do ciziny. Když ztratil na vandru svůj rodný a výuční list a nebyla to jeho vina, stačilo, aby přinesl alespoň vysvědčení svého chování. Vandrovní léta zůstávala stejně dlouhá jako v učednických letech. Vandr v menších městech cechu pekařského, řeznického, perníkářského, sládkovského, pokrývačského, tesařského a hrnčířského měl trvat dva roky. Zlatníkův, kameníkův a hodinářův vandr byl dlouhý čtyři léta. Ostatní řemesla byla stanovena na tři roky. U přednějších měst to stanovily speciální cechovní artikule. Pro mistrovy syny platilo to samé jako pro cizí tovaryše. Vandrovní léta se mohla prominout, pokud nebyl tovaryš tělesně způsobilý nebo uvedl jiné důležité příčiny, proč nemůže vandrovat. Ale za to zůstal u svého mistra jednou tak déle pracovat, aby si vandrovní léta dvojnásobně vynahradil. Když se objevila nějaká příčina, proč chtěl tovaryš vandrovní léta odložit, byla vyslyšena a vandr odložen, ale tovaryš musel slíbit, že vandrovní léta později „dodělá.“ Tovaryš, který přivandroval, šel do cechovní hospody a tam si přes cechovního posla nebo staršího tovaryše měl najít práci. Měl ukázat listy o svém chování a narození, dále listiny, kde se vyučil nebo kde naposledy pracoval. Cechovní vysvědčení dal do cechovní pokladnice.

Jestliže přivandrovalý tovaryš nedostal žádnou práci, starší cechmistři mu do jeho vysvědčení zaznamenali, že se sice na práci ptal, avšak nenašel se žádný mistr, který by ho potřeboval, a proto byl tovaryš nucen dál vandrovat. Jestli chtěl tovaryš skončit v práci, musel to dát vědět osm dní předem. Pak mohl dál čtvrt roku vandrovat jinde. Toto vše se týkalo menších měst. Ale v jiných velkých městech jako byla Praha, Bratislava, Brno nebo Olomouc, mohly být různé příčiny, proč tovaryš nemohl pracovat v jednom městě u více mistrů. Tovaryš sice mohl přejít od jednoho mistra k druhému, ale pod podmínkou, že mu mistr, od kterého odchází, napsal dobré vysvědčení a že mu dal předně vědět, že bude vandrovat jinam. Tovaryš mohl na rozdíl od dřívějších cechovních patentů vandrovat i do jiného města. Pokud chtěl dát mistr tovaryšovi výpověď, musel ho informovat osm dní předem, ale jen pokud se tovaryš dobře choval. Starší cechmistři, inspektoři, komisaři, vrchnost nebo magistrát nesměli bránit tovaryšovi v jeho rozhodnutí odejít jinam a naopak mistrovi bránit, aby si sám vybral tovaryše, kterého chce.

Tovaryš dostal pokutu, pokud zahálel ve všední den v práci. Mistr mu nemusel dát polovinu, nebo dokonce celou částku jeho platu. Tu pak odevzdal do pokladnice, ale to vše ještě musel posoudit řád. Když mistr neohlásil zahálku svého tovaryše, sám musel zaplatit dvakrát tolik za každý den zahálení. Tovaryši měli být v létě do desíti hodin večer v příbytku u svého mistra a v zimě do devíti hodin, jinak dostali pokutu, že strávili noc jinde. Pokud ale tovaryš přišel domů pozdě ze shromáždění nebo tam zůstal spát, byla pokuta pouze navrhnuta. Jestli to vše mistr zamlčel, měl složit pokutu do pokladnice.

Mistři nesměli zvyšovat plat tovaryšům v průběhu práce. Měla se dodržet částka, na které se domluvili na začátku. Když se něco takového stalo, měl to tovaryš nahlásit vrchnosti nebo magistrátu a mistr byl pokutován nebo dostal jiný trest. Tovaryši nesměli mít mezi sebou žádné bratrstvo, bratrskou pečeť, (Příloha č. 12) vlastní pokladnici, svoje vlastní oddělené artikule, ani zvláštní shromáždění. Nemohli držet tzv. Tovaryšské dny, protože se tovaryši scházeli každou neděli nebo měsíčně v cechovní hospodě a dávali dohromady několik krejcarů. Museli poslouchat starší cechmistry. Měli se slušně chovat na shromážděních, v cechovní hospodě a doma u mistra. Neměli si nadávat, dávat si přezdívky a dělat něco, co by vyvolalo nějaký konflikt. Nesměli se pouštět do veřejných her. Jinak za to vše dostali od vrchnosti nebo magistrátu pokutu. Jestliže tovaryš chtěl skončit v práci, špatně se choval a chtěl jít dál vandrovat, nemuselo se mu vydat vysvědčení. Pokuta byla také udělována, pokud se na shromáždění někdo dostavil pozdě nebo vůbec nepřišel a neodůvodnil to.

Pětadvacátá artikule se zabývala mistry, mistrovskými díly a povinnostmi. Dozvídáme se, co musel udělat tovaryš, když se chtěl stát mistrem. Po vandru přinesl tovaryš vysvědčení od cechu, kde byl vyučen. Z cechovní pokladnice vyzvedl svůj rodný list a originální výuční list donesl tam, kde se chtěl stát mistrem. Byl-li tovaryš poddaný a chtěl být mistrem v nepoddaném městě, prokázal se vrchnosti atestací z vandru, následovně se ohlásil při společném shromáždění. Pokud ho řád přijal za nového mistra, musel si od magistrátu zažádat o městské právo. Když chtěl být mistrem a měšťanem v poddaném městě, musel dostat povolení vrchnosti. Také vrchnost měla dohlížet na hotová díla mistra, aby nedocházelo ke zbytečným útratám.

Bylo dáno kdy, a kde se mají dělat díla, kde a komu se mají ukázat zhotovené mistrovské výrobky a kdo je má zkontrolovat. Hotové zboží zkontroloval řád. Když byl nějaký výrobek trochu chybný, tak se to mohlo díky mírné pokutě prominout. Ale jestli chyby byly velké tak, že se výrobky nedaly použít, mistr dostal velkou pokutu a nebyl připuštěn městskému a mistrovskému právu. Mistr měl zakázány obědy a svačiny, místo toho dostal peníze z pokladnice.

Ve větších městech se vymezovala speciální pravidla pro mistrovská práva, přijímání, zvláštního zapisování. V menších městech třetí a čtvrté třídy, za přijímání do řemesla jako byli mydláři, mlynáři, sládci, řezníci, soukeníci, koželuhové zaplatili patnáct zlatých. Tesaři, zedníci, kameníci, kováři, zámečníci, pekaři, koláři, bečváři, truhláři, sedláři a kožešníci dali za zápis dvanáct zlatých a třicet krejcarů. Za zápis odevzdali jeden zlatý a deset krejcarů a cechovnímu poslovi dali pětatřicet krejcarů.

Vrchnost nebo magistrát rozhodovaly o platech učedníků, tovaryšů a mistrů. Posuzovaly také mistrovské výrobky. Rozhodovaly i o hádkách, co se přihodily. Když se mistry chtěli stát mistrovi synové, vdovy nebo dcery a synové, kteří se k řemeslu přiženili, platili jen polovinu, ale u ostatních věcí byli souzeni a kontrolováni jako cizí lidé. Pokud se chtěl mistr z menšího města usadit ve větším městě a dát se k novému cechu, tak zaplatil jen polovinu za přijetí. Mistr nesměl založit další městskou živnost. Jeden mistr nesměl druhému „vzít“ jeho nápad, jinak dostal od inspektora nebo komisaře pokutu. Bylo zakázáno navzájem si pomáhat a pomlouvat zboží ostatních mistrů. Dílo neměl dát nepořádným huntýřům[32] nebo fušerům.[33]

Cechovní pokuta neměla být větší než dva zlaté. Pokuty určoval řád a peníze se daly buď do pokladnice, nebo vrchnosti. Žádné řemeslo nemělo druhému překážet v živnosti. Cizí řemeslníci měli zákaz přinášet své výrobky na jiné trhy kromě veřejných jarmarků, jinak jim bylo zabaveno jejich zboží. Nesmělo se provozovat protulování[34] ani hauzírování.[35] Když mistr onemocněl a neměl u sebe žádného tovaryše, měli mu ostatní mistři postupně půjčovat své tovaryše na 8 dní, dokud mistr nebyl zase zdravý. Po smrti mistra, tovaryše, učedníka, ženy nebo dítěte, řád trpěl, že byla živnost zanedbávána. Bylo povinno jít na pohřeb.

Čtyřiačtyřicátá artikule pojednává o vdovách a jejich možnostech provozovat svoje řemeslo. Dokud se nevdala za někoho jiného, směla v živnosti pokračovat. Jinak jí měl řád pomáhat. Když se rozhodla, že si vezme tovaryše, tak se měl postarat, aby získal mistrovské právo.

V další artikule se dozvídáme o cechovních shromážděních a peněžité sbírce. Obyčejné cechovní shromáždění se konalo čtyřikrát[36] za rok. Byl přítomen cechovní inspektor nebo komisař. Všichni mistři a tovaryši se měli zúčastnit, pokud neoznámili, proč se nedostaví. Když někdo bez oznámení nepřišel na shromáždění nebo přišel pozdě, dostal pokutu. Cechovní posel měl vyřídit všem čas a místo setkání. Neměli mít při sobě zbraně. Při shromáždění se mělo jednat čestně, mravně a přívětivě. Nikdo se nesměl hádat nebo se dokonce prát, jinak opět dostal pokutu. Poté se měla prokázat všechna čest a poslušnost cechovnímu inspektorovi a starším mistrům. Sami starší mistři se chovali a jednali přívětivě, protože měli jít dobrým příkladem ostatním mistrům, tovaryšům a učedníkům. Žaloby se říkaly před otevřenou pokladnou, a pak následoval rozsudek a vyměření pokuty. Kdyby došlo k nějaké roztržce při shromáždění, tak i zde ji měli starší mistři a cechovní komisaři projednat k vyměření trestu. Kromě kvartálního shromáždění se jiná konat neměla, ledaže by to bylo nevyhnutelné. Ten, kvůli komu se shromáždění konalo, byl povinen zaplatit všechny náklady. Při každé schůzi musel každý tovaryš a mistr (kromě starších cechmistrů) dát do pokladnice určitou částku. Přivandrovalí mistři nemuseli jít na každé kvartální shromáždění, pouze se měli zúčastnit posledního v roce, ale i tak se na něj vázali některé cechovní povinnosti, jako například odevzdat určité množství peněz. Vše, co se na shromážděních projednalo, bylo zapsáno do knihy cechovním písařem, kdyby bylo zapotřebí, mohla vrchnost kdykoli do těchto zápisů nahlédnout.

Od pětapadesáté artikule se zabývali staršími cechmistry, pokladnicemi a „přivtělenými“ cechy: Starší cechmistry volil inspektor a cechmistři. Vrchnost nebo magistrát tuto volbu potvrdil. Poté mu museli všichni mistři, tovaryši a příslušníci cechu, kterého se to týkalo, poslušnost prokázat. Do cechovní pokladnice se vkládaly listiny, které zaručovaly cechovní nadání, dále pak cechovní pečeť, cechovní sbírky, vyučení učedníka, připuštění k mistrovskému právu a peníze. Pokladnice byla opatřena dvojitým nebo trojitým zámkem. Klíč měl buď cechovní komisař, nebo inspektor. Starší cechmistr, který měl na starost přijímání a vydával peníze z pokladnice, měl při každém shromáždění po čtvrt roce v přítomnosti inspektora nebo komisaře ukázat účet cechu. Když byl účet v pořádku, dostal starší cechmistr od inspektora a celého řádu ratifikaci.

Řemeslnické generální patenty přikazovaly, kam se měly dát peníze z cechovních pokut. Cechovní inspektor nebo komisař dostal za svou práci a zaneprázdnění peníze z pokladnice. Tyto generální patenty a řemeslné artikule se měly jednou za rok při posledním shromáždění v roce přečíst. A poslední jednašedesátá artikule ujasňovala, jaká různá řemesla mohla mít pokladnice dohromady pod sebou. Cechovní artikule se jich týkaly stejně.[37]

Poznámky

[8] WINTER, Zikmund. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon, 1991, s. 218-225.

[9] JANÁČEK, Josef. Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha: Československá akademie věd, 1961, s. 232.

[10] Tamtéž, s. 232.

[11] Ranec, batoh.

[12] JANOTKA, Miroslav – LINHART, Karel. Zapomenutá řemesla. Praha: Svoboda, 1984, s. 145.

[13] PÁTKOVÁ, Hana. Bratrstvie ke cti Božie. Praha: KLP, 2000, 216 s.

[14] JANOTKA, M. – LINHART, K. Zapomenutá řemesla, s. 63.

[15] PÁTKOVÁ, H. Bratrstvie ke cti Božie, 216 s.

[16] JANÁČEK, Josef. Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu. Praha: SPN, 1963,288 s.

[17] Roku 1352 je chtěl zrušit Karel IV., protože řemeslná práva byla uplatňována více než ostatní. Cechy se pouze stáhly z veřejného podvědomí.

[18] WINTER, Zikmund. Zlatá doba měst českých. Praha: Odeon, 1991, s. 218-225.

[19] PÁTKOVÁ, Hana. Bratrstvie ke cti Božie. Praha: KLP, 2000, 216 s.

[20] PÁTKOVÁ, Hana. Bratrstvie ke cti Božie. Praha: KLP, 2000, 216 s.

[21] (). Rušný býval život v cechu. Zájmy milevského kraje. 1. 6. 1939, č. 6, s. 2.

[22] (). Rušný býval život v cechu. Zájmy milevského kraje. 1. 6. 1939, č. 6, s. 2.

[23] PEŠTA, Jiří. Když se v Milevsku vařilo pivo. Milevsko: Milevské muzeum, 2008, s. 16.

[24] KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, 3. díl. Praha: Libri, 1998, s. 906.

[25] WEYRAUCH, Erwin A. Dějiny kláštera, města a panství Milevska sepsané léta 1841. Milevsko: Agentura Porthos, 1997, s. 75 - 77.

[26] SEDLÁKOVÁ, Marcela. Okresní archiv v Milevsku. Průvodce po fondech a sbírkách. Milevsko:Okresní národní výbor, 1958, s. 63.

[27] JANÁČEK, Josef. Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha: Československá akademie věd, 1961, s. 232.

[28] Odešli by za pokladnicí do jiného města, město by tím přišlo o řemeslníka a peníze. Ten by patřil jinam a počet řemeslníků, aby vůbec mohlo vzniknout společenství založené na jednom řemesle, byl důležitý.

[29] Shromáždění se mělo konat nejméně jednou za čtvrt roku.

[30] Krejcar byla stříbrná mince zavedena v českých zemích v 16. století a fungovala až do 19. století.

[31] Tato čísla jsou v archivních spisech tužkou přeškrtnuta. Cena se zvýšila z 30 na 50 a z 45 na 80.

[32] Neplnoprávní řezníci.

[33] Ten, kdo nekvalitně prováděl svou práci.

[34] Tzn. potulovat se.

[35] Provozovat obchod „na černo“.

[36] Slovo „čtyřikrát“ je přeškrtnuto a přepsáno tužkou na „dvakrát“.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více