Obležení Prahy Švédy (červenec-říjen 1648)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 50.350

Po třiceti letech války mezi habsburskou monarchií a jejími evropskými protivníky byly síly obou bojujících táborů natolik vyrovnané, že neexistovala možnost ukončit tento vyčerpávající zápas jinak než diplomatickou cestou. V březnu 1648 došlo proto mezi vyjednavači obou stran ve vestfálských městech Osnabrücku a Münsteru k předběžné dohodě, podle níž měly být náboženské, právní a majetkové poměry v Evropě uvedeny do stavu k 1. lednu 1624.

Jediní, kdo s tím nesouhlasili, byli vyjednavači švédští, zastupující kromě zájmů švédské koruny také zájmy českých  exulantů. Toto datum znamenalo totiž faktické potvrzení výsledků bělohorské bitvy (8. 11. 1620) a zbavovalo tak ty z exulantů, kteří nebyli ochotni přestoupit ke katolické víře, poslední naděje na návrat do vlasti. Proto švédská delegace trvala na tom, že náboženské, právní a majetkové poměry v Čechách musí být vráceny až před rok 1618.

Reklama

Vzhledem k tomu, že v roce 1648 švédská armáda ovládala značnou část Čech a Moravy (včetně moravského hlavního města Olomouce), to nebyl požadavek tak docela nereálný, a jednání proto ustrnula na mrtvém bodě. Podpis již připravené mírové smlouvy byl odložen a diplomaté obou stran ještě naposledy přenechali řešení vzniklé situace vojákům...

Dne 17. května 1648 u bavorského Zusmarshausenu rozdrtila spojená švédsko-francouzská armáda spojenou armádu císařsko-bavorskou. Švédské velení vzápětí  vyslalo do Čech jezdecký sbor generála Königsmarcka, jenž měl obsazením dalšího českého území – a zejména dobytím českého hlavního města Prahy – poskytnout diplomatům pádný argument ve prospěch švédských požadavků. K úspěchu akce měla přispět i skutečnost, že (alespoň podle tvrzení českých exulantů) se švédští vojáci měli setkat s podporou českého obyvatelstva, toužebně očekávajícího osvobození zpod habsburského jha...

Posádku pražské pevnosti tvořilo asi tisíc vojáků valdštejnského pěšího pluku, jehož velitelem byl podplukovník Baltazar Schmidt. Velitelem pražské posádky a současně i vrchním vojenským velitelem v Čechách byl od roku 1638 polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee. Ten sice obdržel varování, že se k Praze blíží nepřátelské oddíly, reagoval však pouze tím, že nařídil strážím v branách zpřísnit kontrolu všech nově příchozích – snad očekával, že se Švédové pokusí vloudit do města s falešnými propustkami...

Generál Konigsmarck však měl k dispozici něco lepšího – bývalého císařského podplukovníka Ernesta Ottovalského, jenž díky svému nedávnému půlročnímu pobytu v Praze znal veškeré slabiny jejího opevnění. Asi největší z nich bylo místo za hradčanským klášterem kapucínů, kde údolí Brusnice ústí do Jeleního příkopu a je přehrazeno náspem s hradbou, která zde přechází za Jelení příkop a spojuje opevnění Hradčan s tzv. Mariánskými hradbami. V červenci 1648 zde byl rozestavěný bastion, zatím pouze nezpevněná hromada hlíny v příkopu, dosahující až ke koruně městské hradby.

Dne 26. července v půl třetí ráno vylezlo sto Ottovalského mužů po budoucím bastionu na staré hradčanské hradby a rozdělilo se na dvě skupiny. Jedna běžela k hradební baště vlevo, druhá vpravo. Na obou baštách překvapili a zabili strážné. Pak vyrazili kolem kapucínského kláštera ke Strahovské (Říšské) bráně, přemohli její stráž a vpustili do města hlavní Königsmarckovy síly. Ihned po dobytí brány spěchal Ottovalský se svým oddílem dolů na Malou Stranu, obsadil malostranské mostecké věže a poslal třicet vojáků i k dolnímu přívozu pod dnešním Mánesovým mostem. Cestou zastřelili velitele valdštejnského pluku podplukovníka Schmidta, který se vydal nahoru na Pohořelec zjistit, co se to vlastně děje...

Obsazením mosteckých věží a přívozu bylo přerušeno spojení s pravobřežní částí města a znemožněn příchod případných posil. Osvobozování části levobřežní se tedy mohlo rozběhnout na plné obrátky. Shodou okolností probíhaly v oněch dnech v Praze oslavy nedávné císařovy svatby, takže město bylo plné nejen majetku svých obyvatel a císařského eráru, ale i majetku nemalého počtu na oslavách přítomné české šlechty. Kromě hmotných statků v hodnotě 12 milionů zlatých padlo do švédských rukou okolo 200 významných osob, zpeněžitelných později formou výkupného. Polní maršál hrabě Colloredo unikl tomuto osudu pouze tím, že (oděn jen do noční košile) opustil svůj malostranský palác a nechal se loďkou přepravit na pravý břeh Vltavy.

Plenění  Malé Strany, Hradčan a Hradu probíhalo dva dny, a tím poskytlo císařským velitelům dostatek času k zorganizování obrany Starého a Nového Města. Do zbraně byla povolána městská milice v počtu asi 4 tisíc mužů. K ní a ke zbytku valdštejnského pluku se postupně přidaly i další oddíly, sestavené narychlo ze studentů pražských škol, pražských kněží, šlechtických služebníků a nakonec i ze šlechticů samotných.

Reklama

Maršál Colloredo povolal od Vlašimi do Prahy sbor polního maršála Puchheima, složený z třinácti jezdeckých a dragounských pluků, další posily přivedl z Budějovic a Tábora plukovník Conti a jednotlivé samostatné kompanie i malé skupinky pěšáků a opěšalých jezdců dorazily z Loun, Mělníka, Litoměřic a dalších míst. Ačkoli počet těchto vojenských jednotek vypadá úctyhodně, jejich skutečné početní stavy byly tak nízké, že i s posádkovým valdštejnským plukem šlo o necelé  4 tisíce mužů.

Zhruba do konce července tak celkový počet obránců Prahy dosáhl asi 8 tisíc mužů. To bylo množství, proti kterému neměl Königsmarck se svými 2 tisíci dragouny šanci. Nezbylo mu proto nic jiného, než  dát Prahu ostřelovat ukořistěnými císařskými děly a čekat na příchod posil.

První pokus o dobytí Prahy a získání rozhodujícího trumfu v dodatečných diplomatických licitacích tím ztroskotal. Jednak na nedůslednosti Švédů, kteří pro svoji chamtivost nevyužili plně překvapení, jehož se jim podařilo dosáhnout, a jednak na  odhodlanosti Pražanů, kteří zklamali očekávání svých zahraničních krajanů a švédským „osvoboditelům“ se namísto vítání postavili na odpor...

Druhý pokus o dobytí Prahy začal 30. července 1648 příchodem 5 tisíc vojáků švédského polního zbrojmistra Wittenberga. Utábořili se u Vysočan, takže kromě přibližného početního vyrovnání císařských a švédských sil znamenal jejich příchod také to, že k dosavadní frontě na relativně snadno hájitelném vltavském břehu (s předsunutým postavením na Střeleckém ostrově) přibyla obráncům zbývajících částí města fronta další, probíhající po linii opevnění Nového Města a Vyšehradu.

V následujících čtyřech dnech pobořilo švédské dělostřelectvo hradby a bašty v úseku Horské brány, ale průlomu v hradební zdi se mu nepodařilo dosáhnout. Švédští sapéři sice vykopali útočné zákopy směřující k Horské bráně, ale protože ani pokračující ostřelování pražské hradby neprorazilo a obránci vydrželi na svých místech, k útoku pěchoty nakonec nedošlo. V úterý 4. srpna opustili proto Švédové své ležení a přesunuli se ke Zbraslavi. Čímž druhý švédský pokus o dobytí Prahy prakticky skončil...

V dobývání (či spíše v pouhém znepokojování) města pokračoval pouze generál Königsmarck. Jeho baterie, rozmístěné na Petříně, na Hradě, na Letné i po celé délce malostranského břehu a na Karlově mostě, vytrvale zasypávaly pozice císařských i samotné město deštěm střel. Způsobených škod bylo nemálo, jenomže k úspěšnému obsazení města pouhé dělostřelectvo nestačí. A zaútočit Königsmarck nemohl z toho prostého důvodu, že po Wittenbergově přesunu ke Zbraslavi stál opět jeden jeho voják proti čtyřem vojákům císařským...

Celý srpen a září se oba švédští generálové zabývali více méně loupeživými výpravami do dosud neobsazených oblastí Čech. Königsmarckův plukovník Coppy se vydal na sever a bez odporu obsadil Děčín. Na jihu Wittenberg s 1 400 jezdci dobyl a vyplenil Benešov, Tábor, Týn nad Vltavou, Český Krumlov a Rožmberk. U Horšovského Týna zastavil jeho postup císařský generál Zikmund Myslík z Hyršova s 3 000 jezdci, Wittenberg se vyhnul boji a vrátil se před Prahu. Nedaleko Hluboké potkal a zajal polního maršála Puchheima, jenž s pouhými 200 jezdci krátce předtím opustil Prahu i svůj sbor, aby údajně pozoroval pohyby nepřítele...

V neděli 4. října dorazil před Prahu se 6 tisici muži švédský následník trůnu falckrabě Karel X. Gustaf (1622–1660). Na jeho příkaz přesunuli okamžitě jak Wittenberg, tak Königsmarck své jednotky před hradby Nového Města pražského a rozmístili je do postavení, která měla sloužit jako východiště pro útok na město. Tím začal třetí pokus o splnění slibu, který dal kdysi švédský král Gustav II. Adolf českým exulantům...

Reklama

Po týdnu se švédským bateriím podařilo pobořit jak Horskou, tak Koňskou bránu, takřka úplně zničit všechny hradební věže mezi nimi, samotné hradby na třech místech srovnat se zemí a jejich troskami zasypat hradební příkop. Do poloviny října pronikli švédští vojáci několika vystřílenými průlomy do města, jejich opakované útoky však pokaždé uvízly na druhé obranné linii, tvořené zdmi zahrad a improvizovanými polními opevněními. Za této situace vyzval Karel Gustav Prahu ke kapitulaci. Polní maršál Colloredo odpověděl protinávrhem na neutralizaci města, tj. na vyrovnání počtů vojsk a přerušení jakýchkoli bojových akcí. Falckrabě reagoval velkorysou nabídkou čestného odchodu vojákům a osobní bezpečnosti civilistům. Colloredo kontroval písemnou odpovědí, že vzhledem k přísaze, kterou složil císaři, nemůže kapitulovat, ledaže by se poradil s nadřízenými, tj. s hrabětem Šlikem, který pobývá v Budějovicích. Ať mu tedy falckrabě vydá pas pro kurýra, který zajede do Budějovic Šlika informovat...

Karel Gustav nakonec pochopil, že obležení hrají o čas, a vydal rozkaz k dalším útokům. Ty se opět zhroutily na houževnaté obraně císařských vojáků a příslušníků městské milice. Hra o čas císařské straně nakonec vyšla. Předpovědi exulantů o nadšeném přivítání švédských osvoboditelů se nesplnily, a tak se už nikomu nechtělo hájit zájmy národa, který na jedné straně proklínal své utlačovatele, na straně druhé však po jejich boku bojoval proti těm, kdo ho chtěli těchto utlačovatelů zbavit. V sobotu 24. října roku 1648 byl proto v Münsteru podepsán mír, jenž vešel do dějin jako mír Vestfálský. Mír, který s konečnou platností rozhodl, že Čechy jsou a navěky zůstanou katolické a habsburské...

Mír byl podepsán, celá Evropa začínala oslavovat – a před Prahou se bojovalo dál. V neděli 25. října začal generální útok. Coup de grace. Rána z milosti. Čtyři tisíce švédských pěšáků a dva tisíce opěšalých  jezdců se vrhlo nejen do průlomu mezi Koňskou a Horskou bránou, ale i proti oběma branám. Falckrabě Karel Gustav poslal do útoku všechny vojáky, které mohl uvolnit. Obránci byli na několika místech vytlačeni ze svých postavení za zpevněnými zahradními zdmi a ustoupili do připravené třetí obranné linie, tvořené dřevozemní hradbou s dvěma trojúhelníkovitými baštami. V nejvíce ohroženém úseku byla pro všechny případy připravena ještě linie čtvrtá, vybudovaná jako lomený zákop s palisádami zpevněnou předprsní. Nedošlo na ni, útok se ve dvě hodiny odpoledne zhroutil a Švédové se stáhli zpátky do svých zákopů.

V noci na 26. října dorazil do Prahy posel od hraběte Šlika, který přinesl zprávu nejen o blížícím se příchodu pomocného sboru o síle osmi tisíc mužů, ale i o uzavření míru. Rovněž falckrabě Karel Gustav obdržel toho dne dopis od polního maršála Wrangela, v němž mu byl oficiálně oznámen konec války. Osvobození Čechů od habsburské nadvlády už tedy nepřipadalo v úvahu, zbývala však pořád ještě možnost, že se je podaří osvobodit alespoň od břemene majetku. V pátek 30. října vyzval proto Karel Gustav pražské velení ke kapitulaci. Po očekávané záporné odpovědi nařídil ještě jeden útok, do něhož však jeho vojáci nastupovali se zcela neskrývanou nechutí. Útok podle toho dopadl a v následujících dnech se Königsmarckovi vojáci vrátili na Malou Stranu, zatímco ostatní odtáhli do východních Čech.

Z čistě vojenského hlediska skončila tato poslední bitva třicetileté války stejně jako celá třicetiletá válka – nerozhodně. V takovém případě mívají oba protivníci ve zvyku tvrdit, že zvítězili právě oni. Nic proti tomu. Švédové dobyli a udrželi Hradčany a Malou Stranu (a většinu území Čech a Moravy), císařští sice nedobyli nic, ale udrželi alespoň zbytek města. Pro historiky obou stran ideální situace. Faktem ovšem je, že původním cílem švédského útoku bylo dobýt Prahu celou, a to ještě před podepsáním mírové smlouvy, protože jedině tak bylo možné ovlivnit závěr mírových jednání a naplnit představy českých exulantů o budoucnosti jejich porobené vlasti. Takže – když se to vezme kolem a kolem – v bitvě o Prahu císařští opravdu zvítězili. A to především díky zarputilému odporu těch, kdo vlastně měli Švédy přivítat jako své osvoboditele. Což byla pro české exulanty samozřejmě nejen blamáž, ale přímo katastrofa. A tak si jejich nejvýznačnější představitel, Jan Amos Komenský, již 1. listopadu roku 1648 posteskl švédskému kancléři Oxenstiernovi , že „...je počátkem moudrosti jíti sami do sebe a žalovati na vlastní nedostatek kajícnosti... a na netečnost vůči sobě samým, kteří jsme – musím to přiznati – o sebe nedbali a chceme, aby se za naší dřímoty o naši věc starali jiní...

Te Deum laudamus! Tebe, Bože, chválíme!“ zpívaly nicméně zástupy Pražanů na děkovných bohoslužbách, které se konaly dne 6. listopadu 1648 v Týnském chrámu a na Staroměstském náměstí před ním. Na témže náměstí, na kterém před sedmadvaceti lety padly hlavy těch, kdo tuto válku rozpoutali...

Zdroj:
Článek je shrnutím závěrečné části obsáhlejší práce. Podrobnosti a zdroje viz: https://www.valka.cz/clanek_13102.html a následující.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více