Bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové

Autor: Jiří Fencl 🕔︎︎ 👁︎ 25.645

Jan Kratochvíl

se narodil 15. 5. 1912 v Plzni. Po absolvování povinné školní docház ky se vyučil strojním zámečníkem, aby pak úspěšně absolvoval dvou letou strojní průmyslovou školu mistrovskou v Českých Budějovicích. Po dvou letech základní vojenské služby pracoval nejdříve u pacovské firmy J. Hradecký, později u firmy Waldes a spol. v Praze. Podle syna, Jana ml., „dělal také u někoho v Tučapech“, neví se ale kde ani jak dlouho. U Waldese v Praze prý „dělali patenty“. Podrobnosti o Janově „předstrakonické“ éře už asi nikdo nezjistí: krátce před smrtí předal totiž Jan veškeré svoje písemné materiály strakonickému Muzeu Středního Pootaví, to mu je ale po čase zase vrátilo; pak materiály zmizely neznámo kde. Syn Jan tvrdí, že se po jeho otci nic písemného nezachovalo.


Jan Kratochvíl

Reklama

Podstatné ale je, že do České zbrojovky, a.s. Praha, závodu ve Strakonicích nastoupil Jan 16. 1. 1937, a to přímo do oddělení „Z“ (Zbraně), střediska 404. Vedoucím vývojového oddělení „Z“ byl tehdy známý František Myška, jeho zástupcem, který současně vedl skupinu vývoje vojenských pušek, Václav Polanka. A Jan se hned po nástupu s největší pravděpodobností zapojil právě do vývoje strakonických armádních pušek. Svědčí o tom mj. i dvě nepříliš kvalitní dobové fotografie, na kterých je zachycen právě s V. Polankou nad jedním z pěti prototypů strakonické samonabíjecí pušky – jak píše Dr. Šáda – z roku 1938, které vystupují ve spisech MNO jako ČZ 37.


Jaroslav jako student

Zatímco puška ČZ vz. 35 a na ni navazující modely 1937 a 1938, zkoušené v letech 1937–1938 v Plaveckém Podhradí „postupně asi v pěti prototypech“, měly ještě píst pod hlavní, nový model pušky z roku 1939 už disponoval pístem ve tvaru trubky navlečené na hlaveň a působící na nosič závěru v ose hlavně. Systém později chránil – spolu s uzamykáním výkyvem předního konce závorníku – čs. patent č. 80358 obou bratrů Kratochvílů, přihlášený 20. 1. 1950; toto řešení se pak uplatnilo i u samonabíjecích pušek vz. 52 (a přerážované vz. 52/57), zavedených postupně do výzbroje čs. armády. V roce 1938 navštívila ČZ Strakonice delegace představitelů Rudé armády. Zajímala se o strakonickou samonabíjecí pušku, vyvinutou a připravenou k hromadné výrobě. Téhož roku pak konstruktéři ČZ včetně Jana Kratochvíla předváděli a nabízeli své zbraně – především právě armádní pušku ČZ 37 – v Sovětském svazu. K realizaci záměru zavést zbraň do výzbroje sovětských ozbrojených sil ale nedošlo: Sověti zavedli do výzbroje Rudé armády svou pušku Tokarev vz. 38, v roce 1940 pak její modernizovanou verzi vz. 40.

Činnost Jana Kratochvíla (stejně jako celého oddělení „Z“) během války zůstává velkou neznámou, předpokládá se ale, že – kromě nucených prací na německých zakázkách – ani během války vývoj samočinných pušek neustal; podle jeho syna Jana ml. „pracovali během války pod rukama Němců tajně dál na samonabíjecích puškách, různě schovávali výkresy atd.“ Správnost orientace na samonabíjecí pušky ostatně potvrdilo jejich osvědčení se v bojích 2. světové války a jejich zavedení do výzbroje armád obou největších mocností, SSSR a USA.


Jan Kratochvíl (vlevo) nad vynálezy svého syna Jana mladšího. (obrázek vlevo) Jan Kratochvíl demonstruje práci konstrukce zbraní při návštěvě předsedy vlády Antonína Zápotockého v ČZ. (obrázek vpravo)

Reklama

Podle vzpomínek v letech 1990–1992 ještě křepkého pamětníka Ing. Jaroslava Holečka, se stal po válce Jan – pravděpodobně hned v roce 1948, kdy se Václav Polanka „dostal do problémů jako syn kulaka a byl z oddělené „Z“ odejit“ – vedoucím konstrukční skupiny pro vývoj vojenských pušek a pistolí. Vývojové oddělení „Z“ prý tehdy zahrnovalo konstrukci, prototypovou dílnu a střelnici. Oddělení konstruktérů-zbrojařů fungovalo hned vedle oddělení konstrukce přípravků, takže za sebe jednotliví pracovníci obou oddělení vzájemně zaskakovali.

Podle existujícího, bohužel ale nedatovaného „Přehledu některých hlavních výrobků, vyvíjených a vyráběných v ČZ a ČZM Strakonice od roku 1919“ (přičemž seznam končí až rokem 1965), se podílel Jan Kratochvíl na vývoji těchto zbraní: od 1946 na pistoli ráže 6,35 mm vz. 45 (Jan Kratochvíl a kol.); od 1950 na pistoli ráže 7,65 mm vz. 50 (bratři Kratochvílové, Otto Schánilec, Jaroslav Kelíš, Alois Beneš a Václav Studnička); od 1952 na pistoli ráže 7,62 mm vz. 52 (bratři Kratochvílové a kol.); od 1953 na samočinné pušce ráže 7,62 mm vz. 52 (bratři Kratochvílové a kol.).

Dodávky pro armádu určitě nebyly věcí právě jednoduchou. Syn Jan ml. vzpomíná na případ, kdy naložili vagón pistolí, pak přišla komise, která namátkově některé zbraně rozbalila, našla jednu z nich lehce „orezlou“ a nařídila celou dodávku vrátit, všechno rozbalit, rozebrat a přečistit. To všechno ovšem samozřejmě nebylo jen tak – případ totiž následně vyšetřovala kriminálka jako sabotáž.


Jan Kratochvíl u nových motocyklů ČZ, 1967

Pistole se původně zkoušely na střelnici „pod Zetkou“ střelbou do valu. Jan ml. vzpomíná, jak občas vyvezli ze zbrojovky vagón se zeminou z valu a on ji pak s kamarády prosíval a vybírali z ní střely, prý „velmi vhodné do praku“. Nastřelovací val byl zrušen někdy v roce 1984, protože se prý údajně stávalo, že některé střely při zkouškách val přelétaly. Proto také byla zřízena v suterénu pod halou „Z“ střelnice podzemní. Když pak byla výroba zbraní zrušena a místo ní zavedena výroba motocyklových motorů, stala se z podzemní střelnice elektrodílna. Až po nedávném obnovení výroby zbraní v ČZ byla v původním prostoru zřízena střelnice nová.

V roce 1952 udělil na návrh vlády prezident Československé republiky Janu Kratochvílovi Státní cenu III. stupně s čestným titulem laureát státní ceny za rok 1952, a to „za vynikající konstrukční práce v oboru přesné mechaniky“. Diplom je signován v Praze 9. května 1952 tehdejším předsedou vlády republiky Československé, Antonínem Zápotockým.

V roce 1954 byl přesunut vývoj a výroba malorážových zbraní do Brna. Důvodem bylo vládní rozhodnutí o soustředění výzkumu a vývoje těchto zbraní do Konstrukty Brno, n.p. Téhož roku byla pak Česká zbrojovka přejmenována na České závody motocyklové (ČZM) n.p., jednak podle tehdy už převažujícího výrobního programu, jednak kvůli zachování ochranné známky ČZ. Když zbrojní konstrukce ČZ zanikla, byla zkušeným zbraňařům nabídnuta možnost přestěhovat se do Brna do pro ně nově stavěných bytů: tuto šanci ale využil jen pan Jiří Čermák, ostatní se raději přesunuli do jiných oborů. Všude o ně byl totiž zájem: vědělo se, že nutně pozvednou kvalitu výroby, protože byli zvyklí na přesné tolerance, jejich součty, zaměnitelnost součástí atd. Pan František Myška například pracoval až do dosažení důchodového věku (do roku 1959) jako vedoucí normalizace.


Pistole vz. 50

Podle syna Jana byl jeho otec Jan Kratochvíl „od roku 1954 až asi do roku 1965 hlavním konstruktérem podniku – vedoucím přes všechny konstrukce“, tedy vlastně hlavním inženýrem. Písemně je doloženo jeho zařazení do střediska 922 (vědecko-výzkumná základna) k 2. 1. 1964, k 31. 12. 1964 pak byl přeřazen do střediska 071 (technický úsek). V té době tedy nejen zodpovídal za plán technického rozvoje celého podniku, tedy všech jeho závodů, ale přímo „velel“ také technické knihovně, oddělení patentů a vynálezů, překladatelskému oddělení atd.

Reklama

Od 18. 1. 1966 zastával Jan funkci technického náměstka podniku (středisko 060; k 2. 1. 1967 bylo změněno číselné označení střediska technický úsek na 070). Zde pak působil až do svého odchodu do starobního důchodu k 31. 5. 1972.

I po svém odchodu „na zasloužený odpočinek“ pracoval Jan v ČZM dál jako brigádník: od 10. 12. 1973 do 1. 5. 1974 jako konstruktér, od 16. 12. 1974 do 3. 3. 1975 pak prováděl technologickou prověrku automatické převodovky „pro žigulíky“ (tyto převodovky vyráběl strakonický závod Auto).


Armádní pistole vz. 52

Až do konce války a ještě několik let po ní bydleli Kratochvílovi blízko nádraží (tehdejší objekt už dnes neexistuje). Manželka Věra, rozená Pyrnyová (*14. 10. 1916), původním povoláním prodavačka, pracovala později jako úřednice ve zbrojovce. Měli spolu dvě děti, Jana ml. (*19. 2. 1940) a dceru Věru (*29. 12. 1942). Syn Jan ml. dodnes rád vzpomíná na „klukovský prostor“, který s kamarády v oblasti kolem nádraží měli. Pak si otec Jan postavil dům poblíž strakonické nemocnice, ve Šmidingerově ulici č. 783. Při stavbě mu – jak zase rád vzpomínal Ing. Holeček – pomáhala celá řada jeho kolegů z práce, samozřejmě včetně jeho bratra Jaroslava.

Ačkoliv o tom chybějí jakékoli písemné i ústní důkazy, zdá se, že Jan se k odchodu „za zbraněmi“ do Brna s bratrem Jaroslavem vůbec nechystal. Nabídku určitě také dostal, měl ale ve Strakonicích poměrně čerstvě postavený dům s velkou ovocnou zahradou, který s největší pravděpodobností za život v bytovce vyměnit nehodlal.


Puška ČZ vz. 52 se vztyčeným bodákem.

Bohužel ani syn Jan ml. ani jeho o 2 roky mladší sestra Věra, údajně neobjevili po otci – jak už bylo ostatně řečeno – žádnou písemnou či fotografickou pozůstalost, ani žádnou jinou dokumentaci. Přitom prý otec určitě měl třeba ke státní ceně (kterou mimochodem obdržel spolu s ním mj. třeba také herec Jan Werich) diplom se stužkami, na který se sice pamatují, ale který už dnes údajně není k nalezení.

A koníčky? Jan prý byl úspěšným chovatelem králíků, organizovaným ve Svazu králíkářů a chovatelů králíků, dokonce prý získal na tomto poli i některá ocenění. Ani o této jeho aktivitě se už ale nic nenašlo. Půda domu byla prý po jeho smrti „celá vyklizená a sklep taky“.


Dekret ke státní ceně, udělené Janu Kratochvílovi v roce 1952 „Za vynikající konstrukční práce v oboru přesné mechaniky“ (síň tradic ČZ)

Jan Kratochvíl zemřel 21. 3. 2002 ve věku úctyhodných 90 let. Pochován je na strakonickém hřbitově v hrobě č. 2420. Jen několik hrobů od něj, v č. 2413, leží jeho (mnohem dříve zesnulý) mladší bratr a pilný spolupracovník Jaroslav.

Jaroslav Kratochvíl

se narodil 11. 1. 1915 v obci Budislav u Soběslavi. Všeobecné školní vzdělání si doplnil Jaroslav také výučním listem v oboru strojní zámečník a následně i dvouletou strojní průmyslovou školou mistrovskou v Ústí nad Labem. V jeho osobním dotazníku čteme:

– po absolutoriu pracoval (bohužel bez bližšího vymezení časového úseku) u firmy Chvála v Praze,

– v období 13. 7. 1936 – 18. 11. 1936 byl zaměstnán u firmy Vichr v Lysé nad Labem jako zámečník,

– a od 21. 8. 1936 tamtéž jako technický úředník.

V článku „Věřit lidem“ (Naše noviny, pátek 16. 12. 1966) uvádí pisatel se značkou „–ER“ doslova: „Jaroslav Kratochvíl, vedoucí naší konstrukce motocyklů, pracuje v ČZM již rovných 30 let. Nastoupil sem totiž v roce 1936 hned po ukončení průmyslové školy. Na krátký čas sice práci ve Strakonicích přerušil, ale …vrátil se…, aby ve Strakonicích zakotvil trvale“.


Hrob Jana Kratochvíla na strakonickém hřbitově

Zřejmě se nějak dostal do severních Čech, kde se také údajně poznal se svou pozdější manželkou, a kde absolvoval (pravděpo dobně v Milovicích) i vojenskou základní službu. Jaroslav s manželkou se brali v Přešticích. Bylo to už v době, kdy Němci obsazovali Sudety, a protože on i jeho manželka prý měli většinu příbuzných na Plzeňsku, přestěhovali se tam také.

Jaroslav pak získal místo ve Strakonicích. Přesné datum jeho nástupu do ČZ Strakonice, a.s., které uvádí jeho osobní list, je 16. 8. 1940. Nastoupil tam k bratrovi do oddělení „Z“ (Zbraně – středisko 404). Současně pochopitelně hledali s manželkou byt poblíž Strakonic: nabízely se obce Střela a Pracejovice. Malebná vesnička Pracejovice tehdy disponovala „celkem novými“ byty, určenými sice původně pro letní hosty z Prahy, pak ale přidělovanými jako bytové jednotky. Obecní byty v domě č. 37 byly opravdu jen „letní“: Kratochvílovi tu měli jen kuchyni a jeden pokoj. Přesto jejich děti vzpomínají na krásné dětství, které tu prožily. Táta Jaroslav jezdil do práce vlakem a měl v obci spoustu kamarádů. Jeho (a Janovi) rodiče stále bydleli v Budislavi a te - prve po válce, po odsunu Němců, se jim naskytla příležitost přestěhovat se na Karlo varsko, do již zmíněného Sedlečka. Tam za nimi jezdívaly děti s vnoučaty na dovolenou a prázdniny. Otec Lambert byl včelař, měl velkou zahradu s mnoha ovocnými stromy, kde bylo pořád co dělat a opravovat. Sjížděla se tam celá rodina.


Jaroslav na podnikovém školení vedoucích pracovníků Mototechny (v popředí „jeho“ skútr Čezeta)

V roce 1954, když zbraně ve Strakonicích končily, nastal problém, zda se za nimi odstěhovat do Brna. Řešilo se to prý tenkrát jako velké dilema: jít za zbraněmi do Brna, nebo zůstat ve Strakonicích a přejít do konstrukce motocyklů? Dcera Jaroslava vzpomíná, že byli Brňáci i u nich doma a dojednali, že se pojede celá rodina „do toho Brna“ podívat. Měli tam totiž dostat jeden z nových bytů, stavěných právě pro odjinud přetažené zbrojaře. Maminka prý byla krásným a slunným třípokojovým bytem nadšená, protože v Pracejovicích měli jen malý byt 1+1 na sever, uhlí se nosilo ze sklepa, muselo se topit kamny a táta dojížděl do práce vlakem. Děti – Jaroslava a Miroslav – se ale nechtěly z Pracejovic hnout. (Přesto prý Jaroslava ten byt dodnes vidí, i když jí tehdy bylo jen 12 let.) Brňáci údajně na otce „hodně tlačili“, stěhovat se měli už do 14 dnů. Když se ale Kratochvílovi vrátili tehdy večer do Pracejovic, čekala je tam zpráva od Jendy, že děda v Sedlečku umírá (shodou okolností zemřel děda Lambert právě tentýž den odpoledne). Chystal se pohřeb, byl podzim a na zahradě bylo plno práce, a matka bydlela sama daleko od dětí. To všechno pravděpodobně Jaroslava zásadním způsobem ovlivnilo. V ČZ ho navíc také „lámali“, ať do Brna neodchází, že do stane byt, slibovali mu stejné podmínky a Jaroslav se nakonec nechal „zlomit“. Podmínky zřejmě splněny byly, slíbený byt ale nakonec přenechal dobrosrdečný Jaroslav kolegovi Otto Schánilcovi, který měl tři děti a dojížděl do ČZ denně až z Horažďovic.

Poté vystřídal Jaroslav střediska 481 a 072 (už konstrukce motocyklů), od 1. 1. 1960 uvádí jeho evidenční list funkci „hlavní konstruktér konstrukce motocyklů“ a střediska 972 a 072, od 2. 1. 1964 „hlavní konstruktér střediska 930“, od 1. 1. 1966 pak oddělení konstrukce motocyklů (středisko 492).

Syn Jaroslava Kratochvíla Miroslav vzpomíná, jak otec často chodíval z práce pozdě (někdy jezdil vlakem až v půl jedenácté) a jak si nosil práci i domů. Někdy si prý nosil domů i výkresy (tehdy chodil ozbrojen pistolí). Běžně se účastnil zkušebních střeleb: když se zkoušely nové zbraně, nenechával je zkoušet nikomu jinému, protože tu prý byla i rizika a rizikové věci si nejraději zkoušel sám. Díky tomu pak ovšem také hůř slyšel.


Hrob Jaroslava Kratochvíla

Stejné to údajně bylo, i když pak už dělal motocykly. Měl totiž práci jako koníčka, nebral ji jako 8 hodin a dost, on prostě prací žil. Týden co týden si vždycky po nedělním obědě, když byl klid, sedl ke stolu a řešil problémy, na které nebyl v práci čas, které se v práci neřešily nebo které nebyli schopni v práci vyřešit. Řešit problémy, to prý bylo jeho. Většinou počítal tolerance „aby to vycházelo“, řešil jednotlivé detaily a celou řadu problémů vyřešil doma. Miroslav vzpomíná, jak tehdy otec „tolerančně spočítal celý jawský motor“ tak, aby se nechal vyrábět na čisté míry a jen skládat (dřív se používaly lícovací podložky, vymezovaly se vůle a součásti se „dopasovávaly“, pak už ale stačilo součásti jen „načisto“ vyrobit a složit.) Počítat tolerance otec úspěšně naučil i syna. V práci byl jako šéf konstrukce motocyklů oblíbený a hlavně vysoce uznávaný. S lidmi se vždycky snažil vycházet, zlost prý raději odkládal na druhý den, „až se to rozleží“.

A jaký vlastně byl? Dělali sice s Janem jako konstruktérská dvojice, Jan prý ale byl úplně jiný než Jaroslav, neměl rád kritiku, byl divočejší a také politicky angažovaný. Jaroslav byl mírnější, neprůbojný a neangažoval se ani v politice, a to mu – podle dcery Jaroslavy – „dost uškodilo. Neměl ambice jako Jan, věnoval se spíš práci a nehonil kariéru“. Jaroslav tak stál za hodně věcmi, které pak bratr Jan dokázal prosadit. Lidé mnohdy říkali, že „to Jaroslav udělal a Jan pak prodal“.

Je také smutnou skutečností, že když obdržel Jan v roce 1952 státní cenu, Jaroslav nedostal nic.

Jaroslav byl navíc tak čestný a přímý, že nedokázal zajistit žádné výhody nejen pro sebe, ale ani pro svou rodinu. Nejlépe to dokumentuje, jak vzpomíná dcera Jaroslava, „co říkala mamka: Bože můj, ten náš táta, on je takovej hloupej. Všichni toho využívají, jak mohou, takového dobrého postavení ve fabrice, protože když člověk něco znamená, tak se toho dá... Ne. On nikdy ne.“ Oba bratři spolupracovníci se ale, přestože byli každý úplně jiný, spolu vždy dokázali nějak srovnat. Jejich mimopracovní vztahy ani vztahy obou rodin, prý ale nikdy nebyly obzvlášť vřelé.

Jaroslav, ač byl velmi pracovně vytížený, také rád kutil a dovedl všechno spravit (a to i sousedům). Vlastnil osobní auto Popular (SPZ ST-09-87), se kterým se rád „mazlil“. Nikdy údajně nechtěl, aby šla jeho žena do práce, nechtěl, aby dojížděla, chtěl mít klid na vlastní práci. Manželka se tak alespoň angažovala v obci, dělala kronikářku, nacvičovala s dětmi divadlo a různé besídky, a dokonce se realizovala i jako poslanec za obec.

Prakticky celý svůj aktivní život prožil Jaroslav v nevelkém bytě obecního domu v Pracejovicích 37, spolu s manželkou Miroslavou (rozenou Bradovou, *12. 2. 1916), v do mácnosti, a dvěma dětmi: dcerou Jaroslavou (*16. 1. 1942) a synem Miroslavem (*12. 6. 1944). Teprve nedlouho před smrtí se sice přestěhovali s manželkou do garsonky 1+1 přímo ve Strakonicích, té si už ale on sám moc neužil.

Jaroslav 21. 5. 1971 odešel do invalidního důchodu, protože měl dlouhodobé problémy se žlučníkem a údajně i se srdcem. Nakonec se ale ukázalo, že jeho zdravotní potíže způsoboval především žlučník, na který nakonec i doplatil: zemřel 11. 10. 1972 v pouhých 57 letech na problémy, způsobené kamenem ucpaným žlučovodem a příliš dlouho odkládanou operací. Pochován je na strakonickém hřbitově v hrobě č. 2413 (jen o 7 hrobů blíž ke vchodu je ve stejné řadě pochován i jeho bratr Jan, který ho ale přežil o celých 30 let).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více