Operace Meridian I

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 27.132

Druhá světová válka byla pro britské Royal Navy skutečným globálním konfliktem, napínajícím omezené zdroje námořnictva hrdého Albionu na samotnou mez. Zápas byl tvrdý, provázený mnoha vítězstvími, ale také řadou neúspěchů. Od roku 1944 se pozornost Královského námořnictva stále více obracela od nacistického Německa a evropské operační oblasti k Jihovýchodní Asii a Tichomoří, proti císařskému Japonsku.

V obrovských dálavách Tichého oceánu mezitím vrcholila námořní válka gigantických rozměrů. Probíhala zde bezprecedentní střetnutí letadlových lodí, v nichž se po sérii úspěchů z let 1942 a 1943 vítězství stále více přiklánělo na americkou stranu. US Navy nyní disponovalo nejen největší flotilou těchto plavidel na světě, ale učinilo rovněž obrovský pokrok v operačním umění a logistice. Britové sklouzli do pozice chudých příbuzných. Za svým americkým spojencem zaostávali nejen z početního hlediska,ale rovněž kvalitou výzbroje, úrovní výcviku letců, operačními postupy a účinnou taktikou.

Reklama


Významnou část bojové síly stíhací složky britského palubního letectva při operaci „Meridian" představovaly Grummany Hellcat. Na snímku startuje Hellcat 898. Sq. z paluby eskortní letadlové lodě HMS Pursuer, působící v Indickém oceánu na začátku roku 1945

Britové od začátku roku 1944 přistoupili k posilování Eastern Fleet (Východní loďstvo), operujícího v Indickém oceánu. Velení s ním původně počítalo pro ofenzivní operace v Jihovýchodní Asii, zejména pro plánovaný útok na Rangún. Když byly tyto plány odloženy ve prospěch nasazení britských lodí po boku US Navy v Tichomoří, stala se nejmodernější plavidla Eastern Fleet základem pro budování nového loďstva, 22. listopadu 1944 oficiálně vzniklého British Pacific Fleet. Do jeho čela byl postaven Admiral Sir Bruce Fraser.

Američané neprojevovali z britských záměrů zasáhnout do bojů v Tichomoří žádné velké nadšení. Cítili se již dostatečně silní na to, aby porazili japonské námořnictvo sami, pouze silami US Navy. Obávali se operačních i logistických komplikací. Britský ministerský předseda Winston Churchill ovšem dokázal britské angažmá v Pacifiku prosadit.


Corsair Mk.II sériového čísla JT427 sedlal během obou ofenzivních akcí nad Sumatru velitel 47. NFW z HMS Victorious, Lt. Col. R. C. Hay

Již během prosince bylo zahájeno přesunování plavidel British Pacific Fleet z Cejlonu do australského Sidney. Přesun jádra BPF do Tichomoří se měl současně stát velkým útokem britského palubního letectva na cíle na Sumatře. Na základě návrhu amerického admirála Chestera W. Nimitze, vrchního velitele Tichomořského loďstva (CinCPac), byly naplánovány údery na rafinerie Songei Gerong a Pladjoe v prostoru města Palembang. Šlo o největší průmyslový komplex v Indonésii, mající pro nepřítele obrovskou hodnotu. Rafinerie kryly z plné poloviny japonskou spotřebu nafty a až ze dvou třetin spotřebu leteckých pohonných hmot. Operace nesla krycí označení „Meridian“ a předpokládaly se celkem tři nálety. Jednalo se o jakousi maturitu Britského tichomořského loďstva. Operace proti tak důležitému a silně bráněnému cíli měla amerického spojence přesvědčit, že je Royal Navy schopno plně zasáhnout do bojů na rozhodujícím protijaponském válčišti.

Loďstvo vyplouvá

Hlavní síly BPF vypluly z cejlonského přístavu Trincomalee 16. ledna 1945 pod označením Task Force 63. Základ svazu tvořily čtyři flotilové nosiče 1. eskadry letadlových lodí (1. Aircraft Carrier Squadron): HMS Indomitable, Illustrious, Victorious a Indefatigable. Nesly více než dvě stě letounů (uváděno 222, ale i 238 strojů). Doprovod se skládal z bitevní lodě King George V, křižníků Argonaut, Black Prince, Euryalus ze 4. křižníkové eskadry a dvou flotil torpédoborců o celkem devíti plavidlech. Cestou se měl ke svazu připojit křižník Cejlon a další torpédoborec.


Palubní torpédový bombardér Grumman Avenger Mk.II startuje z paluby letadlové lodi HMS Victorious, rok 1944. Operace „Meridian" se zúčastnily stroje tohoto typu patřící 820., 849., 854. a 857. Sq. FAA

Reklama

Dvacátého ledna se plavidla TF.63 setkala jižně od Sumatry se zásobovacím svazem TF.69. Tankery doplnily pohonné hmoty bitevní lodi, křižníkům a torpédoborcům. Task Force 63 poté vyrazil do vzletové pozice, která ležela nedaleko jižního pobřeží Sumatry, zhruba 70 mil od ostrova Enggano. Kvůli nepříznivému počasí však musel být nálet odložen o plných 48 hodin.

Počasí se začalo zlepšovat až 23. ledna. Následujícího dne ráno pak velitel 1. eskadry letadlových lodí Rear-Adm. Vian konečně vydal rozkaz k provedení prvního útoku. Celkem se na operaci „Meridian I“ mělo podílet, bez strojů provádějících defenzivní stíhací hlídky, plných 144 palubních letounů. Novinku představovalo zavedení funkce leteckého koordinátora (Strike Air Co-ordinator), který měl sledovat akci, udržovat radiové spojení s mateřským svazem a přímo na místě v případě potřeby upravit směr leteckého úderu či odklonit útočící letouny na jiný cíl. Britové jeho užití převzali od US Navy. Při útoku na rafinerii Pladjoe v roli leteckého koordinátora působil skotský velitel 47. Naval Fighter Wingu z Victorious, Lt.Col. R. C. Hay. Na rafinerii v Pladjoe mělo zaútočit celkem 48 Avengerů všech  čtyř bombardovacích perutí s poměrně silným doprovodem Corsairů, Hellcatů a Firefly. Bombardéry byly vyzbrojeny čtveřicí 227kg pum, které měly svrhnout v mírném střemhlavém letu na přesně zvolené důležité objekty v rafinerii. Výškové krytí zajišťovalo 16 Corsairů 1834. a 1836. Sq. Střední zabezpečení mělo na starost osm Corsairů 1830. Sq. z Illustrious a 16 Hellcatů 1839. a 1844. Sq. z HMS Indomitable. Přímý doprovod tvořilo osm Corsairů 1833. Sq. z Illustrious, které měly krýt Avengery z týlu, a 12 dvoumístných stíhaček Firefly 1770. Sq. z Indefatigable. Raketami vyzbrojené Firefly měly nad cíl přilétnout jako první a zaútočit na pozemní cíle ještě před Avengery.


Flotilová letadlová loď HMS Indefatigable během své pouti do Indického oceánu. Nosič proplouvá v prosinci 1944 Suezským průplavem. Na palubě jsou patrné stíhací Seafiry Mk.III 24. NFW

Britové se obávali japonského stíhacího letectva, a proto pro neutralizaci letišť Palemang, Lembak a Talangbetoetoe vyčlenili plných 24 Corsairů. Dvanáct Corsairů 1833. a 1830. Sq. z HMS Illustrious se mělo zúčastnit akce Ramrod „X Ray“ a 12 Corsairů 1834. a 1836. Sq. z Victorious se mělo podílet na Ramrodu „Yoke“. Letiště v Mana mělo napadnout pět Avengerů 857. Sq. a čtyři Hellcaty 1844. Sq. z Indomitable. Fotografický průzkum cíle měly provést dva Hellcaty z letadlové lodi Indomitable, zatímco oba Walrusy letky (Ships Flight) HMS Victorious byly připraveny k eventuálním záchranným letům.


Seafiry Mk.III 24. NFW zajišťovaly z HMS Indefatigable během operace „Meridian" protivzdušnou obranu britského svazu

Obavy Britů z nepřátelského letectva byly do značné míry oprávněné. Cíl bránily síly 9. Hiko Shidan (9. letecká divize) japonského armádního letectva. Velitelství letecké divize sídlilo přímo v Palembangu. Základní úkol na přelomu let 1944/45 výrazně posílené 9. Hiko Shidan spočíval v protivzdušné obraně strategicky cenných cílů na Sumatře, v ochraně konvojů a v průzkumu. V prostoru Palembangu byly dislokovány čtyři stíhací pluky. Na letišti Betung se nacházely 26. a 33. Hiko Sentai, létající se standardními Nakajimami Ki-43 Hayabusa (ve spojeneckém kódu Oscar). V Palembangu samotném měl základnu 21. Hiko Sentai, vyzbrojený těžkými stíhačkami Kawasaki Ki-45kai Toryu (Nick). 87. Hiko Sentai používající rychlé Nakajimy Ki-44 Shoki (Tojo) velení umístilo na letišti Gelumbang. Na Sumatře se dále nacházely dvě samostatné stíhací letky 24. a 71. Dokuritsu Hiko Chutai, samostatná průzkumná letka 74. Dokuritsu Hiko Chutai a bombardovací 58. Hiko Sentai.

Útok

Starty letounů určených k útočné operaci byly zahájeny v 6.15. Task Force 63 tehdy plula zhruba sedmdesát mil od ostrova Enggano. Mezi prvními stroji, které 24. ledna zahájily letovou aktivitu, se nacházely Seafiry 24. Naval Fighter Wingu. Na Indefatigable v tu chvíli obě perutě (887. a 894.) dohromady disponovaly 22 bojeschopnými stroji verze F.Mk.III a 16 L.Mk.III. Na ofenzivní akci se ovšem Seafiry neměly podílet. Jejich hlavní úkol spočíval v obraně operačního svazu před případným nepřátelskýmvzdušnýmútokem. Starty Seafirů byly zahájeny v 6.23, kdy první stíhačky vzlétly k defenzivním hlídkám (CAP) a protiponorkovým hlídkám (ASP).

Reklama

Mezitím zahájily vzlety rovněž bombardovací Avengery první vlny. Z katapultů letadlových lodí Indomitable a Illustrious byly první bombardéry vymrštěny v 6.19.Vzlety 32 Corsairů a 16 Hellcatů byly ukončeny v 6.31. Start komplikovalo silné vlnobití a hned na začátku operace, při startu nebo krátce po něm, odpadlo z různých příčin sedm Avengerů a jeden doprovodný Corsair. Počet bombardérů tak poklesl na 40. Doprovodné Corsairy a Hellcaty zaujaly dohodnuté pozice nad a za bombardéry. Firefly však na svém místě chyběly.


Lt. Cdr. Hay pořídil 24. ledna 1944 během operace „Meridian I" za nízkého průletu tento snímek zasažených ropných nádrží rafinerie v Pladjoe

Start 1770. Sq. z HMS Indefatigable se nepříjemně zpozdil kvůli poruše stroje velitele jednotky, Maj. Cheesmana. První Fairey Firefly se kvůli tomu od paluby HMS Indefatigable odlepil až v 7.10. Osádky z 1770. Sq. čekalo obtížné „pronásledování“ útočného svazu, který mezitím ulétl velký kus cesty k cíli.

Po Avengerech a doprovodných stíhačkách vzlétla druhá vlna palubních letounů. Nacházelo se v ní 24 Corsairů 1830., 1833., 1834. a 1836. Sq. z HMS Illustrious a Victorious, které byly určeny k provedení ramrodu, tedy k neutralizaci letišť Palembang, Lembak a Talangbetoetoe.Všechny odstartovaly do 7.09. Z HMS Indomitable dále v 7.09 vzlétlo pět Avengerů 857. Sq. (jeden z nich se musel záhy vrátit) a čtyři Hellcaty 1844. squadrony, vyčleněné k útoku na letiště Mana.

Hlavní útočný svaz, tvořený Avengery a doprovodnými stíhačkami, překročil pobřeží západní Sumatry v 7.18. Nepřítele se však nepodařilo překvapit. Již během přeletu pobřeží byly britské letouny zjištěny a 15 mil od cíle osádky palubních letounů zpozorovaly první japonské stíhačky. Patnáct až dvacet strojů, identifikovaných jako Tojo a Nick, kroužilo ve výškách 4600 až 9000 metrů jihozápadně od Palembangu. Po přiblížení britského svazu Japonci střemhlav zaútočili se sluncem v zádech a razantně se pokoušeli proniknout k bom- bardérům. Stíhači FAA v této fázi boje nárokovali sestřelení po jedné stíhačce Ki-44 a Ki-45 za cenu ztráty jednoho nezvěstného Corsairu 1833. Sq., pilotovaného Sub.Lt. T. J. A. Shawem (byl zajat a Japonci v srpnu 1945 popraven). Zatímco většina stíhací eskorty se zapojila do divokých soubojů s nepřátelskými letouny v okolí Palembangu, zbytek – pouhých osm Corsairů přímého doprovodu – eskortoval Avengery k cíli.V 8.08 začala pálit děla bránící rafinerii. Doprovod zahnal několik dvoumo- torových japonských letounů, pravděpodobně opět Nicků.Vážné nebezpečí nyní pro útočníky představovaly kolem cíle rozmístěné upoutané balóny. Nacházely se ve výšce 600 metrů a stoupaly.


Velitel 47. NFW, Lt. Cdr. Hay (vlevo) plnil při obou úderech operace „Meridian" roli leteckého koordinátora. Současně se úspěšně zapojil do soubojů s japonskými stíhačkami

Útok zahájily Firefly 1770. Sq., které zaútočily raketami a kanonovou palbou přímo na pozemní cíle. Poté přišla řada na Avengery. Za silné protiletadlové palby zaútočily v 8.14, mírným střemhlavým letem pod úhlem nějakých 45°, v šestisekundových intervalech mezi stroji. Do zteče přecházely v 2400 metrech a pumy odhazovaly průměrně z výšky 1070 metrů. Některé osádky bombardovaly z výšky pod úrovní balónů a byly ohrožovány poutacími lany, schopnými při nárazu bombardéru v mžiku odříznout křídlo. Výsledky bombardování velení hodnotilo jako velmi dobré. Fotografický průzkum potvrdil zasažení elektrárny, tří destilačních jednotek surové nafty a rafinační jednotky, jakož i řady dalších cílů.

Útok skončil v 8.22 a Avengery opouštěly cílovou oblast v dlouhém rozptýleném procesí. Letěly kurzem severně od města Palembang a setkaly se zde s intenzivní protiletadlovou palbou, která vážně poškodila několik strojů. Směřovaly k místu srazu, který byl stanoven nad malým ostrovem v řece Musi, nějakých 15 mil západně od Palembangu. Několik japonských stíhačů dokázalo v této fázi operace clonou palubních stíhaček proniknout až k bombardérům. Tři z Avengerů 849. Sq. byly tehdy napadeny stíhačkami, identifikovanými jako Tojo. Nepřátelské letouny se stáhly kolem 8.25 poté, co sestřelily Avenger Mk.II 857. Sq. (osádka padla) a několik dalších palubních bombardérů poškodily.


Pohled na přední část paluby letadlové lodě HMS Illustrious, prosinec 1944. Palubní výtah právě vyváží bombardér Avenger, zatímco na palubě již se sklopenými křídly čekají stíhací Corsairy Mk.II 47. NFW

V cílové oblasti mezitím zuřila ostrá letecká bitva, ve které byla vázána významná část doprovodu bombardovacích Avengerů. Řadu sestřelů v ní dosáhli piloti 5. Naval Fighter Wingu z HMS Indomitable, sedlající Hellcaty. Největší individuální úspěch za toto křídlo vystřílel velitel 1839. Sq. Lt.Cdr. S. F. F. Shotton, pilotující Hellcat Mk.II seriálu JX758 a kódového označení „R5A“. Pravděpodobně sestřelil Ki-44 a jistě sestřelil Ki-45. Dobře si v zápase s japonskými stíhači vedli rovněž piloti 15. a 47. NFW, ovládající robustní Corsairy Mk.II. S japonským letectvem se během ofenzivní akce střetl rovněž letecký koordinátor (Strike Air Co-ordinator) a současně velitel 47. NFW, Lt.Col. R. C. Hay (Corsair Mk.II JT427 kódového označení „T-RH“). V 8.25 sestřelil jednomotorovou stíhačku, Nakajimu Ki-43 nebo Ki-44 a o pět minut později sestřelil další japonský stíhací stroj. Za piloty dvoumístných Firefly 1770. Sq. skóroval pouze Lt. D. Levitt. Sestřelil jeden Ki-43. Celkem britští piloti zaznamenali 13 jistých sestřelů, čtyři pravděpodobné a deset poškození. Uznané úspěchy se celkem přesně kryjí se skutečnými japonskými ztrátami.

Velká aktivita japonských stíhaček naznačila, že ramrod Corsairů zcela nesplnil očekávání. Díky zdržení při startech přilétli Britové nad letiště příliš pozdě a řada nepřátelských stíhacích strojů již dokázala mezitím vzlétnout. Zatímco několik Corsairů hlídkovalo ve větší výšce, zbytek stíhaček útočil na letiště. Podle různých zdrojů stíhači FAA na zemi zničili či poškodili 34 nebo 35 letounů.

Návrat

V prostoru srazu nad řekou Musi pomalu kroužilo stále větší množství britských letounů, zatímco další přilétaly od cíle. Až byl svaz téměř kompletní, zamířil v 8.26 zpět k lodím. V této fázi byl odepsán další Avenger Mk.II, tentokrát z 820. Sq., který byl poškozen protiletadlovou palbou a pravděpodobně se zřítil pro nedostatek pohonných hmot do moře. Osádka zahynula. První letouny začaly na letadlových lodích přistávat v 9.40. Corsairy vyslané na ramrod, se na paluby nosičů vrátily do 10.15.

Malý efekt přinesla diverzní akce směřující nad letiště u pobřežního města Mana, provedená čtveřicí Avengerů 857. Sq. a stejným počtem Hellcatů 1844. Sq. Britové nalezli jen málo cílů a ohlásili zničení jediného letounu Dinah na zemi.


Palubní stíhačky Fairey FireflyMk.I z výzbroje 1770.Sq.na palubě HMS Indefatigable. Tyto dvoumístné letouny se staly jedinými zástupci britské konstrukční školy,podílejícími se přímo na útočné fázi operace „Meridian".Ostatní ofenzivní úkoly plnící letouny byly amerického původu

Jako poslední přistály dva fotoprůzkumné Hellcaty, které odstartovaly v 8.00. Piloti zalétli nad 11 letišť i nad cíl a objevili šest nových nepřátelských leteckých základen, o kterých neměli Spojenci doposud ani potuchy.

Zatímco útočný svaz operoval nad Sumatrou, Seafiry pokračovaly v defenzivních hlídkách nad svazem. Ráno a dopoledne vykonaly celkem 31 vzletů. Poměrně křehké letouny za tvrdých palubních podmínek trpěly. Silné vlnobití se stalo příčinou celkem pěti nehod. Pilot šestého stroje, Sub.Lt.W. G. Gibson z 894. Sq., kvůli poruše podvozku raději vyskočil na padáku a byl zachráněn torpédoborcem Whirlwind.

Výsledky

Celkově operace „Meridian I“ skončila velkým úspěchem letců z British Pacific Fleet. Vedle vážného poškození rafinerie v Pladjoe byly způsobeny nepříjemné ztráty japonskému armádnímu letectvu.To vrhlo do boje proti brit- ským námořním letounům celkem pětadvacet stíhacích letounů: Nakajim Ki-43 26. Sentai, Ki-44 z 87. Sentai a Kawasaki Ki-45kai 21. Sentai. O tvrdosti střetnutí vypovídá skutečnost, že bylo ztraceno celkem 14 japonských letců. Císařské armádní letectvo ve vzdušné bitvě zaznamenalo 22 sestřelů. Největší individuální úspěch – pět sestřelů – uvedl hiko chui Renzo Shindo z 26. Sentai. Tento stíhací pluk současně v boji s Brity ztratil tři padlé piloty. 21. Sentai nárokovala pět nebo šest sestřelů při ztrátě dvou pilotů. 87. Sentai zaznamenala 15 jistých a 13 pravděpodobných sestřelů. Ztratila však plných osm pilotů. Hiko tai J. Ito předtím, než musel těžce zraněn nouzově přistát, sestřelil tři britské letouny.


Britové se běhemoperace „Meridian" setkali s tuhýmodporemstíhaček japonského armádního letectva.Zde dvoumotorové těžké stíhačky Kawasaki Ki-45kai Toryu (Nick).Na Sumatře s nimi létala 21.Hiko Sentai,umístěná v Palembangu

Vlastni britské ztráty, zejména na nepřátel skou obranou dosti zranitelných bombardérech, byly malé. FAA ztratilo během operace „Meridian I“ šest Corsairů, dva Avengery a jeden Hellcat, které se nevrátily z akce. Jeden Corsair a jeden Seafire dále přistály na vodu v blízkosti svazu. Z tohoto počtu připadají na konto japonského stíhacího letectva zhruba čtyři stroje: dva Corsairy, jeden Avenger a pravděpodobně jeden Hellcat. Další letouny byly „císařskými orly“ poškozeny.

Jak to bývalo během ofenzivních akcí obvyklé, ztráta letounu nad nepřátelským územím znamenala téměř vždy rovněž ztrátu pilota. Stíhací složka leteckých kontingentů na nosičích BPF tak přišla o sedm letců. Nejtěžší ztrátu ze stíhacích jednotek utržila 1833. Sq., která přišla o tři Corsairy a dva piloty. Po dvou pilotech postrádala také 1830. Sq. U 1934., 1836. a 1839. Sq. po akci pohřešovali vždy po jednom stroji a pilotovi. Některým z nezvěstných letců se podařilo seskočit na padácích. Svou smrt však pouze oddálili, neboť po zajetí byli na samém závěru války japonskými samuraji v Singapuru zavražděni.

Počasí se v průběhu 24. ledna velmi zhoršilo. K dalšímu úderu operace „Meridian“, náletu na rafinerii SongeiGerong (operace „Meridian II“), protomohli Britové přistoupit až 29. ledna. K jeho popisu se vrátíme příště.

Zdroje (výběr)
Brown, D. (editor) – The British Pacific and East Indies Fleets, „The Forgotten Fleets“, 50th Anniversary, Liverpool, Brodie Publ. 1995
Hata, I., Izawa,Y., Shore, Ch. – Japanese Army Air Force Fighter Units and Their Aces 1931–1945, London, Grub Street 2002
Shores, Ch. – AirWar for Burma, The Allied Air Forces Fight Back in South-East Asia 1942–1945, Grub Street, London 2005
Sturtivant, R. Burrow, N. – Fleet Air Arm Aircaft 1939–1945. An Air-Britain Publ. TunbridgeWells 1995
Šnajdr,M. – Palubní stíhači JehoVeličenstva, 4. část, Jota Brno 2004

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více