Rusko-japonské vztahy po 2. světové válce: 2. Meziválečné období

Autor: Ing. Lenka Dostálová 🕔︎︎ 👁︎ 23.384

2.1 Intervence na Dálném východě

Portsmouthská dohoda zůstala nezměněna až do konce 2. světové války, nicméně za občanské války v Rusku po říjnové revoluci a v první polovině dvacátých let Japonsko využilo zmatku a okupovalo sovětská území na Dálném východě. Po Velké říjnové revoluci se japonské jednotky účastnily mezinárodní intervence[21] na ruský Dálný východ a spolu s ostatními spojeneckými vojsky došli až k Bajkalu.

Intervence začala 30. prosince 1917, když japonské jednotky vstoupily do Vladivostoku s údajným cílem chránit japonské občany veměstě v době neklidné vnitrostátní situace. V prvních letech okupovala japonská armáda pod záminkou ochrany japonských občanů a podpory Bělogvardějců oblast Amuru, Vladivostok a Chabarovsk. Západní mocnosti, které v ruské občanské válce podporovaly admirála Kolčaka proti bolševikům, záhy poznaly, že jejich intervence je nežádoucí a má opačný efekt -Sibiřany jedině vede k podpoře bolševiků. Proto se všechny cizí jednotky svýjimkou Japonců stáhly[22].

Reklama

Japonsko nejenže z Ruska nestáhlo své jednotky, ba naopak, jen zvýšilo počet vojáků z povolených sedmi tisíc na padesát tisíc. Poté Japonci oznámili, že okupace bude pokračovat, dokud bude hrozit, že rozbouřená situace na Sibiři ohrozí klid v Koreji a Mandžusku.

V dubnu 1920, po tzv. Nikolajevském incidentu[23] , zahájily japonské jednotky okupaci severní části Sachalinu[24]. 22. dubna 1920 se na severním Sachalinu vylodil oddíl japonské armády a začala okupace během níž probíhala intenzivní exploatace ropných[25] a uhelných nalezišť.

V dubnu 1920 byla vytvořena Dálněvýchodní republika[26] , která byla o měsíc později uznána sovětským Ruskem. Cílem, který její založení sledovalo, bylo ukázat světové veřejnosti, že se jedná o demokratický, suverénní stát a tím získat podporu pro odchod Japonců. Na 26. srpna byla v Dairenu svolána konference, na které se vlády obou států měly dohodnout na odchodu japonských jednotek. Konference trvala až do dubna příštího roku a skončila bezvýsledně, jelikož Japonci odmítli opustit Vladivostok[27].

2.2 Navázání diplomatických vztahů mezi Japonskem a SSSR

Po skončení občanské války v Sovětském svazu začala nová sovětská vláda vyjednávat normalizaci vztahů s Japonskem. USA vyjádřili pochybnost nad tím, zda přítomnost japonských vojsk přináší Sibiři stabilitu a vyslovili se pro jejich brzký odchod. Japonci však stále trvali na odškodnění za Nikolajevský masakr jako na podmínce k odchodu, což Rusové odmítali.

Dne 1. července 1922 Japonsko konečně oznámilo, že se stáhne z Přímořského kraje, na Sachalinu své jednotky ale zatím ponechalo. V září 1922 se sešli zástupci Sovětského Ruska, Dálněvýchodní republiky a Japonska na konferenci, která měla vyřešit sporné otázky mezi nimi. Jednali o uzavření obchodní smlouvy, což ale opět ztroskotalo na neochotě Rusů k odškodnění za Nikolajevský incident. 25. října 1922 japonské jednotky odešly z Přímořského kraje, čímž byla naplněna role Dálněvýchodní republiky. V listopadu byl její parlament dobrovolně rozpuštěn a jeho pravomoci byly předány zpět do Moskvy.

Dne 20. ledna 1925 byla v Pekingu podepsána Konvence o hlavních zásadách vzájemných vztahů, která stanovila navázání diplomatických vztahů mezi SSSR a Japonskem, přičemž Sovětský svaz souhlasil, že Portsmouthská smlouva nadále zůstává v platnosti a Japonsko se roku 1925 ze severní poloviny stáhlo[28]. V konvenci si však vymínilo určitá privilegia -zůstalo mu právo provádět ropný průzkum v několika ruských oblastech a v nalezištích mu připadl určitý podíl z vytěžené ropy[29], který pak mohlo vyvážet[30].

2.3 Třicátá léta – na cestě k válce

Ve třicátých letech se japonsko-sovětské vztahy stále zhoršovaly. Poté, co v roce 1931 vstoupilo na území Mandžuska a roku 1937 zahájilo agresi proti Číně, Japonsko porušilo pravidla Konvence z roku 192531]. Sovětský svaz začal posilovat své posádky na Dálném východě a na hranicích docházelo k častým incidentům[32]. Na konci roku 1936 se Japonsko připojilo k německému Paktu proti Kominterně a Rusko odmítlo ratifikovat smlouvu o rybolovu s Japonskem. Počátkem července 1937 došlo k ozbrojeným střetům na řece Amuru[33] kvůli sporům o hraniční ostrovy, položené na řece jižně od města Blagověščensk. Z neoficiálních zdrojů vyplývá, že Japonci zahájili střet s úmyslem prověřit rozhodnost a připravenost Rusů34]. Vedle snahy o revizi hranic mezi Mandžuskem a SSSR stála v pozadí japonských útoků také práva Japonců na rybolov v ruských vodách Kamčatky a Ochotského moře, které vočích Japonců historicky patří k Japonsku. Zatímco diplomaté vyjednávali v Moskvě o příměří, japonská vojska napadla Čínu. V roce 1938 vypukly boje v oblasti jezera Chasan, v létě 1939 na hranicích vnějšího Mongolska. Dne 15. září se v Moskvě dohodli sovětský ministr zahraničí Molotov a japonský velvyslanec na zastavení bojů a tím skončila lokální válka, ve které Japonsko utrpělo porážku[35].

2.4 Japonsko se vzdává ambicí na válku se SSSR

Vzhledem k neúspěchu v letech 1938 a 1939 se Japonci rozhodli přenechat boj se Sovětským svazem na Německo a sami se soustředili na jihovýchodní Asii. Snažili se upravit vztahy se Sovětským svazem, aby si uvolnili ruce pro operace jižním směrem. Na podzim 1940 se v Moskvě sešel sovětský ministr zahraničí a japonským velvyslancem, aby se dohodli na podmínkách úplné normalizace sovětsko-japonských vztahů. Sovětská strana jakékoliv kroky odmítla, pokud jí nebudou navrácena území, která byla nucena přenechat Japonsku za carského režimu – jižní Sachalin a severní Kurilské ostrovy. Jelikož Japonci nebyli ochotni na takové ústupky přistoupit, navrhl SSSR uzavření paktu o neutralitě jako dočasné řešení vzájemných vztahů. Jako maximální ústupek japonská strana navrhla přezkoumání závěrů Pekingské konference.[36] Sovětská strana požadovala zrušení japonských koncesí na těžbu ropy a uhlí na severním Sachalinu.

Reklama

13. srpna 1941 byl mezi SSSR a Japonskem podepsán Pakt o neutralitě. Ten byl platný pět let s tím, že pokud ho ani jedna ze stran nevypoví, bude automaticky prodloužen. Japonský ministr zahraničípřislíbil likvidaci japonských koncesí v průběhu několika měsíců[37]. Neutralita byla ještě později rozšířena na hranici Mongolské lidové republiky a Mandžuska[38]. Sovětský svaz sice nakonec pakt vypověděl, ale poté napadl Japonsko ještě před jeho vypršením, což je japonskou stranou dodnes připomínáno.

2.5 Zapojení Sovětského svazu do války s Japonskem

Americkému vedení bylo jasné, že porážka Japonska nebude jednoduchá a rychlá. Aby konec války urychlili a snížili počet lidských obětí, potřebovali pomoc Sovětského svazu. O jeho zapojení do války s Japonskem bylo rozhodnuto roku 1945 na Jaltské konferenci. Na konferenci se mocnosti dohodly na tom, žepředání Kurilských ostrovů Sovětskému svazu je jednou z podmínek vstupu SSSR do války s Japonskem[39], stejně jako navrácení jižního Sachalinu.

Dne 5. dubna 1945 SSSR vypověděl Pakt o neutralitě.V červenci byla podepsána Postupimská deklarace potvrzující, že Japonsku připadnou čtyři velké ostrovy – Honšú, Kjúšú, Hokkaido a Šikoku -a některé menší ostrovy, je-a některé menší ostrovy, jež budou určeny Spojenci[40]. Hlavní velitelé sovětské a americké armády se dohodli o rozdělení území Japonska sovětská armáda měla provádět operace na sever od průlivu La Perouse, na Kurilách hranice vedla mezi ostrovy Paramušir a Onnekotan[41]. Dne 28. července 1945 Japonsko Postupimskou deklaraci odmítlo a 8. srpna mu SSSR vyhlásil válku. Tím, že se připojil k Postupimské deklaraci SSSR také uznal závěry konference v Káhiře[42]. Právě ty byly pro Rusy důležité z hlediska ambicí na navrácení ostrovů. 9. srpna SSSR zahájil útok na Sachalin.

Japonsko Postupimskou deklaraci 14. srpna roku 1945 přijalo a poté kapitulovalo. Spolu s kapitulací dostala japonská vojska rozkaz vzdát se, nicméně boje pokračovaly. Hlavní město Sachalinu bylo nakonec dobyto 25. srpna, na Kurilách boje pokračovaly až do počátku září, kdy Sovětský svaz ostrovy obsadil– nezastavil se ovšem na nejjižnějším Kunaširu, ale vstoupil i na ostrov Šikotan a souostroví Habomai, jež nikdy předtím nebyly považovány za součást Kurilských ostrovů. 2. února 1946 bylo toto území přičleněno k SSSR. Vté době zde žilo okolo 15 tisíc Japonců, kteří byli rok později donuceni odejít do Japonska.

Vpříštích třech letech byla tato území pod správou dvou sovětských orgánů – vojenské rady a civilní správy. Hned od počátku okupace byla vydána přísná nařízení pro místní občany – byl zákaz vycházení, vydávání místního tisku, všechny radiopřijímače a automobily byly zabaveny, vojáci a vysocí úředníci byli posláni do pracovních táborů na severní Sachalin nebo na pevninu. Celá oblast měla být přeměněna podle sovětského vzoru. Místní obyvatelé byli užiteční při restrukturalizaci místní infrastruktury, ale jejich další osud byl nejasný. Vbřeznu 1946 byl ve funkci místní měny nahrazen yen rublem, v červenci téhož roku měly všechny ulice a města v celé oblasti ruská jména.

Počátkem roku 1947 byl ostrov Sachalin spolu s Kurilskými ostrovy začleněn jako Sachalinská oblast do Chabarovského kraje. Začalo také vysídlení 300 tisíc Japonců, kteří zde žili. Vysídlení bylo oznámeno v říjnu 1946. Na rozdíl od ostatních asijských států, kde repatriace začala uříjnu 1946. Na rozdíl od ostatních asijských států, kde repatriace začala už v říjnu 1945[43], Sověti čekali, jelikož využívali Japonce pro práci na Sibiři[44], hlavně na těžké práce jako výstavba měst a práci ve dřevařských závodech. Sověti také doufali, že se jim podaříněkteré Japonce naočkovat komunistickou doktrínou, kterou pak budou po přesídlení do Japonska rozšiřovat dál[45]. SSSR v roce 1946 souhlasil s vysídlením 50 tisíc Japonců měsíčně, ale podařilo se jim repatriaci brzdit, takže i když téměř všichni byli vysídleni do Japonska do roku 1948, na území SSSR stále zůstávalo 523 306 japonských válečných zajatců[46]. Vysídlenci si s sebou nesměli vzít žádné peníze a tak přicházeli do Japonska prakticky s holýma rukama. Zřízení na Sachalinu a Kurilských ostrovech mezitím bylo přizpůsobováno sovětskému vzoru, bylo prováděno znárodňování a osídlování nově opuštěných oblastí. Do roku 1948 se do oblasti přistěhovalo přes 450 tisíc Sovětů[47].

2.6 Výhrady vůči závěrům Jaltské konference

Americký prezident Roosevelt byl již od roku 1943 přesvědčen o tom, že Sovětský svaz by měl Kurily, jako japonskou válečnou kořist z roku 1905, dostat zpět. V Jaltě se mocnosti sice dohodly na vrácení Kuril SSSR, nebylo ale explicitně určeno, které ostrovy sem patří. Někteří historici se domnívají, že Roosevelt nevěděl, o které ostrovy se přesně jedná[48], nebo nebyl přesně obeznámen s historickým vývojem.

Před Jaltskou konferencí nechala americká vláda vytvořit zvláštní výbor, který vypracoval zprávu o statutu Kurilských ostrovů a Sachalinu. O Kurilách se zde píše, že jižní z ostrovů by měly zůstat částí Japonska, severní by pak měly být OSN svěřeny do správy Sovětskému svazu. Zpráva ale nakonec nebyla do sborníku dokumentů vůbec zařazena, takže ji prezident neviděl, av Jaltě odsouhlasil předání ostrovů SSSR.

Podle americké interpretace dohody z Jalty smlouva nepředává Kurily Sovětskému svazu, ale jen dává SSSR právo vyjednávat o ostrovech přímo s Japonskem. Američané údajnrovech přímo s Japonskem. Američané údajně do budoucna předpokládali upřesnění v podobě bilaterální smlouvy mezi SSSR a Japonskem, ve které už by si Japonsko vymínilo jižní část Kuril pro sebe.

V dubnu 1945 zemřel prezident Roosevelt. Nový prezident Truman nebyl ústupkům Sovětskému svazu tolik nakloněn jako jeho předchůdce. 15. srpna americký prezident vydal rozkaz[49], ve kterém označil oblasti, kde se japonská vojska mají vzdát sovětské armádě[50]. O Kurilských ostrovech se tu ovšem nezmínil. Následujícího dne poslal Josif Stalin Trumanovi dopis, ve kterém požadoval kapitulaci Japonců na všech Kurilských ostrovech do rukou sovětské armády. Stalin si v dopisu dělal nároky i na okupaci severní části ostrova Hokkaido, což byla oproti rozhodnutí z Jalty novinka. Na to Truman nepřistoupil, ale ve snaze Stalina uklidnit vydal nový rozkaz, podle kterého už se sovětským jednotkám Japonci měli vzdát i na Kurilských ostrovech. Nespecifikoval ale, o které ostrovy se přesně jedná. To Stalina neuspokojilo, proto Truman rozkaz změnil podruhé. V novém rozkazu už byla výslovně uvedena kapitulace Japonců do rukou Sovětů na všech Kurilských ostrovech.

Reklama

Truman o několik dní později napsal Stalinovi, měl na mysli pouze právo Sovětského svazu na okupaci ostrovů, nikoliv přičlenění[51]. O konečném statutu ostrovů měla podle něj rozhodnout mírová smlouva mezi Japonskem a SSSR, do té doby považoval ostrovy za japonské území pod sovětskou okupací. Sovětský svaz ale na základě tohoto rozhodnutí považoval své nároky na Kurilské ostrovy za platné podle mezinárodního práva. Toto usnesení Japonsko nikdy neuznalo s výhradou, že na Jaltské konferenci nebylo přítomno, a proto se necítí zavázáno jejími výsledky[52]. Tento argument ovšem není relevantní vzhledem k tomu, že Japonsko jako poražený stát nemělo mezinárodně-právní subjektivitu, proto za něj rozhodovali Spojenci.

Poznámky

[21] Prezident Wilson se dohodl roku 1918 na intervenci s představiteli Velké Británie, Francie, Japonska, Itálie a Číny. Intervence měla po Brestlitevském míru zabránit Němcůmpřevzít zásoby a munici, shromážděnou spojeneckými vojsky ve Vladivostoku (Betty Miller Unterberger: The Russian Revolution ).

[22] Určitou záminku, proč na ruském území zůstat, Japoncům poskytl fakt, že tu zůstávaly poslední československé jednotky, kterým se ještě nepodařilo nastoupit na loď do Evropy.

[23] V únoru 1920 přišli do sibiřského města Nikolajevsk na Amuru, kde žilo okolo pětiset japonských civilistů, partyzáni, bojující za Rudou armádu. Když po příchodu do města začali popravovat stoupence bělogvardějců, zaútočilna ně oddíl japonské armády. Útok se však nezdařil a přeživší japonští vojáci a téměř všichni civilisté byli povražděni. Japonská vláda po tomto protestovala a masakr jim posloužil jako záminka k okupaci severního Sachalinu až doroku 1925.

[24] Oficiálně s cílem zajistit, že budou za incident Ruskem odškodněni. Navíc k tomu zabrali Kamčatku a rybolovné oblasti v okolí Amuru, které předali do rukou japonských rybářů, čímž způsobili újmu jednak místním ruským rybářům, jednak rozpočtu oblastního sovětu a tím i celého sovětského Ruska. Z různých svědectví je známé, že japonská armáda všemožně podporovala různé revoluční síly v zemi, a tím se nepřímo podílela na krutostech, prováděných na místním obyvatelstvu (Harold Scott Quigley: The Far Eastern Republic: A Product of Intervention).

[25] Sachalin je vedle Peru, jižní Kalifornie a Holandské východní Indie jedinou oblastí na pobřeží Tichého oceánu, kde se nacházejí více než symbolické zásoby ropy. Ropa tu byla objevena v osmdesátých letech 19. století, ale až do první světové války zůstala naleziště nevyužívána. Richard F. Logan: Survey of Sakhalin.

[26] Demokratická republika na východní Sibiři (1920-1922). Byla vytvořena jako nárazníkový stát 6.4.1920 a spravována koaliční vládou včetně bolševiků. Jejím úkolem bylo vytlačit bělogvardějce a japonské interventy.

[27] Harold Scott Quigley: The Far Eastern Republic: A Product of Intervention

[28] stránka japonského velvyslanectví v RF

[29] Tyto koncese se neobešly bez problémů, Japonci Sověty obviňovali z toho, že zdržují udělování nezbytných povolení a nedodávají potřebnou pracovní sílu, sovětská strana si stěžovala, že Japonci používají k přepravě ropy vojenské lodě.

[30] Tento režim měl platit 55 let, nakonec fungoval jen do roku 1938, kdy se ruská strana postavila proti (viz.Richard F. Logan: Survey of Sakhalin).

[31] V ní se zavázalo, že opustí Mandžusko, vrátí jeho území Číně a nebude používat mandžuskou železnici pro vojenské účely.

[32] Podle japonských zdrojů jen v roce 1938 došlo k 2400 incidentům (Clark W. Tinch: Quasi-War Between Japan and the U.S.S.R., 1937-1939).

[33] Tvořívětšinu severní hranice Mandžuska.

[34] Clark W. Tinch: Quasi-War Between Japan and the U.S.S.R., 1937-1939

[35] Clark W. Tinch: Quasi-War Between Japan and the U.S.S.R., 1937-1939

[36] Tj. jednání o kocesích japonských společností na severním Sachalinu.

[37] Kvůli vypuknutí války v Tichomoří byl nakonec protokol o jejich likvidaci podepsán až vbřeznu 1944.

[38] Harriet Moore: Soviet Far Eastern Relations Since 1941 Pacific Affairs, Vol. 17, No. 3. (září 1944), str. 294-310

[39] Stránka japonského velvyslanectví v RF: http://www.ru.embjapan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/1941.html

[40] Stránka japonského velvyslanectví v RF: http://www.ru.embjapan.go.jp/RELATIONSHIP/MAINDOCS/1941.html

[41] Tzn. střední a jižní Kurilské ostrovy patřily do americké zóny (J.V. Georgiev: Kurily – ostrova v okeane problem, 1. vyd. Vydavatelství ROSSPEN, 1998, ISBN 5-86004-134-9).

[42] Zde stojí, že Japonsko by mělo přijít o všechny ostrovy, které násilně obsadilo od počátku první světové války a vrátit území, která zabralo Číně. Právě tak by mělo být vyhnáno z území, která zabralo silou v důsledku své nenasytnosti (Cairo Conference 1943, URL: http://www.yale.edu/lawweb/avalon/wwii/cairo.htm)

[43] Celkem se v Asii vně území Japonska nacházelo 6 600 000 Japonců, kteříměli být vysídleni.

[44] Na území, které osvobodila sovětská armáda (severní Čína, Mandžusko, Sachalin a Kurilské ostrovy) bylo na milion a půl Japonců.

[45] V pracovních táborech japonští zajatci dostávali vyššípříděly jídla, pokud se účastnili ideologického školení.

[46] F. W. Warner: Repatriate Organizations in Japan, Pacific Affairs, Vol. 22, No. 3. (září 1949), str. 272 276.

[47] Mariya Sevela; Dmitrii N. Kriukov: Civil Administration on South Sakhalin and the Kurile Islands, 1945-1948: The Memoirs of Dmitrii N. Kriukov, Monumenta Nipponica, Vol. 56, No. 1. (jaro 2001), str. 39-91.

[48] Bruce A Elleman, Michael R Nichols, Matthew J Ouimet: A historical reevaluation of America's role in the Kuril Islands dispute, Pacific Affairs. Vancouver: Winter 1998/1999.Vol.71, Iss. 4; str. 489, 16 stran

[49] Tzv. General Order No. 1.

[50] Mandžusko, Korea severně od 38 rovnoběžky a Sachalin.

[51] Bruce A Elleman, Michael R Nichols, Matthew J Ouimet: A historical reevaluation of America's role in the Kuril Islands dispute, Pacific Affairs. Vancouver: Winter 1998/1999.Vol.71, Iss. 4; pg. 489, 16 pgs

[52] Usnesení z Jaltské konference bylo zveřejněno až 29. ledna 1946. Do té doby Japonsku nebyla známa jeho existence. (Kimie Hara: 50 Years from San Francisco: Re-Examining the Peace Treaty and Japan's Territorial Problems, Pacific Affairs, Vol. 74, No. 3. (Autumn, 2001), pp. 361-382. URL: http://links.jstor.org)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více