Omyl učitele národů (díl 14.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 21.491

Poslední bitva třicetileté války

4. října – 3. listopadu 1648

Falckrabě Karel X. Gustav (1622–1660) pocházel z falcko-zweibrückenské větve německého knížecího rodu Wittelsbachů. Byl synovcem nejen českého krále Fridricha Falckého, ale také švédského krále Gustava Adolfa, jehož nevlastní sestra Kateřina byla jeho matkou. Vzhledem k tomu byl i bratrancem (a jeden čas dokonce snoubencem) Gustavovy dcery Kristiny (1626–1689), která po otcově smrti usedla na švédský trůn. Na rozdíl od ní však náležel k přívržencům Oxenstiernovy myšlenky o pokračování ve válce až do úplné porážky Habsburků a „osvobození“ Čechů, ať už o to stojí nebo nestojí.

Mladému falckraběti zahálčivý život u švédského královského dvora příliš nevyhovoval. Opustil proto svoji snoubenku Kristinu a zkusil to u Torstenssonovy armády v Německu. Tam se energickému, byť trochu příliš impulzivnímu mladíkovi rázem zalíbilo. „Přepjaté očekávání od života v mládí, silná potřeba někam náležet a nedostatek zkušeností způsobuje, že se člověk snadno nechá pohltit i dost podivnou společností. Například válečnickou ...[1] píše o tomto období života budoucího švédského krále historik Peter Englund. Protože již v 17. století platilo, že „vojna dělá z chlapců muže“, pobyt v drsném prostředí polních táborů a bojišť obohatil mladého falckraběte nejen o cenné vojenské zkušenosti, ale přinesl s sebou i ono „zmužnění“ povahy, jež se projevuje zejména vstřícným vztahem k alkoholu a k ženám. A tak se matkou jednoho z jeho mnoha nemanželských dětí, syna jménem Karel Václav, stala dokonce moravská šlechtična Ludmila Lažanská, s níž se seznámil krátce po bitvě u Jankova ...

Reklama

Královna Kristina, hlavní představitelka švédské mírové strany, byla nejen první známou feministkou a štědrou podporovatelkou mnoha umělců a vědců, ale (možná pod vlivem svého  vychovatele, jímž byl filosof a bývalý ligistický důstojník z Bílé hory René Descartes) také tajnou příznivkyní katolické víry. Příznivkyní natolik horlivou, že se pouhých šest let po skončení války zřekla trůnu, přestoupila na katolickou víru a přesídlila do Říma.

Válka proti katolickým Habsburkům nevzbuzovala v této nepříliš vydařené dceři Gustava Adolfa zvláštní nadšení, stejně jako ji nenadchly „mužné“ způsoby předpokládaného budoucího manžela. Zvlášť když jí o nich diskrétně referoval okouzlující dvořan Magnus Gabriel De la Gardie, vedle něhož vypadal Karel Gustav „... se svou válečnickou žoviálností a nápadně prostými šaty ... s počínající tloušťkou a sklonem k pití a sexuální zhýralosti jako neotesanec...[2]. Takže zakrátko přestala mluvit o svatbě a svého zpustlého snoubence a bratrance v jedné osobě ustanovila vrchním velitelem švédské expediční armády v Německu. Odměny (?) se dočkal i Magnus Gabriel De la Gardie, jmenovaný v této armádě důstojníkem Karlova štábu.

Sotva zhrzený Karel Gustav dorazil před Prahu, poznal, že dosavadní Königsmarckův a Wittenbergův přístup k dobývání zbytku města je nejen zcela neefektivní, ale přímo trestuhodně laxní. Okamžitě se tedy rozhodl vzít věci pevně do vlastních rukou. Jak píše don Florio Cremona, „... Jeho Výsost pobyla ve městě jen jednu noc, neboť nechtěla přebývat v císařských komnatách, které jí Königsmarck nechal připravit, a dokonce mu vyčinil, že se odvážil je obývat; a tak za opětných salv vyjel z Hradu následujícího dne, připojil své oddíly ke Königsmarkovým a Wittenbergovým, přešel řeku s 10 000 muži a zahájil mohutné obléhání a útok ...[3]

Hned v pondělí 5. října, sotva dozněly další pozdravné salvy, vypálené tentokrát v rámci slavnostní přísahy vojsk novému vrchnímu veliteli, přesunuli tedy jak Wittenberg, tak Königsmarck své jednotky přes pontonový most u Libně před hradby Nového Města pražského a rozmístili je do postavení, která měla sloužit jako východiště pro – tentokrát vážně míněný – útok na město.

V první polovině 17. století nebylo ještě dobývání opevněných míst tak sofistikovanou vojensko-technickou záležitostí, jakou z něho o padesát let později udělal francouzský inženýr Sébastien le Prestre markýz de Vauban (1633–1707), základní zásady dobývání pevností, z nichž tento nejznámější fortifikační odborník všech dob vycházel – použití kombinace dělostřelecké palby a zákopů – však platily již dávno před ním.

Obléhací zákopy byly dvojího druhu: spojovací paralely, vedoucí souběžně s linií obrany protivníka, a přibližovací sapy (approches), směřující klikatě k hradbám obléhané pevnosti. První paralela, vykopaná (obvykle v noci) přibližně půl kilometru od hradeb, sloužila jako palebné postavení dělostřelectva i pěchoty a byla rovněž východištěm dalšího postupu. V šikmém směru z ní vyráželo několik sap, které se vždy po 30 až 40 metrech lomily blíž a blíž k nepříteli. Ve vzdálenosti zhruba 300 metrů od hradeb byla čela přibližovacích zákopů propojena tzv. druhou paralelou, ve vzdálenosti 70 až 80 metrů paralelou třetí. Tato třetí paralela byla hlavním postavením střelců z pěchotních zbraní a malých „zákopových“ hmoždířů, zatímco v paralelách první a druhé byla umístěna děla s dlouhým dostřelem, kryjící postup přibližovacích prací a pokoušející se vystřílet v nepřátelském opevnění průlom, použitelný pro útok pěchoty. Ze třetí paralely vyrážely na zteč útočné oddíly pikenýrů (mušketýři byli využíváni především k podpůrné palbě), a to buď po otevřeném terénu, nebo za použití dalších přibližovacích zákopů. Někdy se ze třetí paralely razil podzemní tunel (podkop), vedoucí pod hradby a umožňující pod ně položit prachovou nálož – minu, jejímž odpálením vznikl průlom, který se předtím nepodařilo vystřílet dělostřelectvu. Proti útočníkovu tunelu razili někdy obránci tunel vlastní (protipodkop), který jim umožnil buď nepřítele podminovat a vyhodit do vzduchu, nebo (pokud se strefili přímo do protivníkova tunelu) s ním svést ve stísněných podmínkách malou podzemní bitvu. Anebo, pokud měli mimořádné štěstí, mohli dokonce připravené výbušniny ukořistit ještě předtím, než je nepřátelé stačili odpálit ...

V místě plánovaného hlavního úderu, proti ravelinu před Horskou bránou, zaujal postavení královnin oblíbenec, říšský rada a generál Magnus Gabriel de la Gardie se třemi pěšími brigádami, mezi nimiž byla i brigáda královské gardy, vedená do očekávaného boje generálporučíkem Lewenhauptem. Proti ravelinu před Koňskou bránou se usadil, rovněž se třemi brigádami, polní zbrojmistr Wittenberg. Úsek hradeb mezi těmito dvěma branami připadl dvěma brigádám generála Königsmarcka. Na všech třech úsecích zahájili ihned sapéři budování první paralely.

V úterý 6. října začala baterie tří Wittenbergových děl ostřelovat hradby mezi Koňskou a Svinskou bránou, snad aby byl vyvolán dojem, že se bude útočit právě tam. Vzhledem k celkovému rozložení švédských sil to bylo počínání hrubě urážející inteligenci pražského velení. V následujících dnech však zahájily další švédské baterie nepřetržité ostřelování skutečného místa plánovaného útoku – úseku městského opevnění mezi Horskou a Koňskou branou, zatímco švédští sapéři pokračovali v hloubení přibližovacích zákopů. Počet děl pálících na město narůstal, jednu třídělovou baterii umístil Wittenberg i k narychlo opevněnému kostelíku svatého Pankráce proti Vyšehradu a přesunul na toto místo svoji jízdu, pravděpodobně jako boční záštitu levého křídla oblehatelů proti případnému nepřátelskému útoku z jihu.

Reklama

Protiútok císařských však přišel odjinud. V noci na středu 7. října se oddíl dvaceti studentů přepravil do jezuitské zahrady pod Letnou (v místech dnešního objektu předsednictva vlády), aby zaútočil na provizorní dělostřelecké postavení, které v zahradě Švédové vybudovali. Protože však jednomu z útočníků „sama“ vystřelila mušketa, z útoku sešlo a studenti se beze ztrát, zato se třemi zajatci, vrátili zpátky.

Téhož dne  „... vyzval vzhledem k nedostatku jezdectva polní maršál kníže Rudolf z Colloreda se svou obvyklou obezřetností šlechtice, aby se shoufovali na koních a vytvořili eskadronu ...[4]. Na tuto výzvu se z urozených hostů císařovy svatby, kteří v létě neutekli z Prahy, zformovala šlechtická švadrona (urození páni nebudou přece sloužit v nějaké pěšácké kompanii!) o čtyřech četách. Jejím velitelem se stal Jindřich purkrabí z Donína s poručíkem Jeanem Paulem de Briaumont. Četám veleli pánové Kryštof Ernest Buchenhaim, Jindřich Kapoun ze Svojkova, František Borell a Nicolas Winkelhofer.

Vzhledem k vážnosti situace požádal maršál Colloredo rovněž dona Floria Cremonu, jenž byl úřadujícím zmocněncem pražského kardinála Harracha, aby „... k obraně Katolické víry, Vlasti a sebe sama ...“ svolal do zbraně rovněž kněžskou kompanii. Don Florio rád vyhověl a – jak skromně líčí ve své zprávě – dopisem vyzval pražské duchovenstvo „... aby prokázalo v nouzi nejvyšší oddanost víře, císaři a vlasti; jeho osobního příkladu následovali otcové jezuité, karmelitáni, pauliáni, servité a řeholníci dalších vyznání se svými služebníky a pomocníky, k nimž se připojili i laičtí duchovní, a všichni ozbrojeni dosáhli jsme počtu zhruba 300 a dali příklad lidu, jenž tak nabyl odvahy a odhodlání ...[5]

Kompanii formálně velel probošt kláštera křižovníků strážců Božího hrobu na Zderaze Don Florio Cremona, v praxi však byla rozdělena na tři relativně samostatné oddíly, jeden vedený Donem Cremonou, druhý opatem emauzského kláštera Donem Juanem Caramuelem z Lobkovic a třetí děkanem staroboleslavské kapituly Rudolfem Roderem.

Mezi 121 jezuity (64 kněží včetně rektora klementinské koleje Ondřeje du Boissona, 29 konviktorů od sv. Bartoloměje a 28 seminaristů od sv. Václava), kteří se pro obranu „Katolické víry, Vlasti a sebe sama“ rozhodli ignorovat páté Boží přikázání (Nezabiješ!), byl i sedmadvacetiletý magistr filozofie a posluchač teologie v klementinské koleji Bohuslav Balbín ...

Po týdnu, v jehož průběhu vypálily na pět tisíc ran, se švédským bateriím podařilo pobořit jak Horskou, tak Koňskou bránu, takřka úplně zničit všechny hradební věže mezi nimi, samotné hradby na třech místech srovnat se zemí a jejich troskami zasypat hradební příkop. Jak napsal přímý účastník bojů, příslušník studentské legie Jan Norbert Zatočil: „... z padesáti osmi kusů bez přestání do bran, šancí, bašt a zdí městských tak bystře stříleli, že po každé ráně krancle na zdech, jako by je odstříhl, dolů padali ...[6]

Reklama

V předpolí pokračovali zatím švédští sapéři v budování sítě přibližovacích zákopů a posléze i druhé paralely.

Pozadu nezůstali ani Königsmarckovi dělostřelci na Petříně, Strahově, Malé Straně, Brusce a Letné, kteří jenom za sobotu 10. října vypálili na těžce zkoušená Města pražská okolo 600 koulí a granátů. Nezaháleli ani Königsmarckovi pěšáci, kteří postavili uprostřed mostu pohyblivý obléhací srub a začali pod jeho ochranou postupovat ke staroměstské mostecké věži.

V pondělí 12. října nepřítel „... od rána až do večera do dotčených míst, totiž bašt mezi Koňskou a Horskou branou, stále střílel i ohněm ze 4 moždířův házel. Na branách a baštách velkých škod nadělal, je všecky zprorážel a učinil 840 ran, ohnivých koulí 39, item od šibenice učinil 445 ran ...[7]

Wittenbergovi vojáci pronikli do těsné blízkosti Koňské brány, jejíž obránci se pod soustředěnou dělostřeleckou palbou museli stáhnout z věží do provizorních postavení před bránou a za ní. Kromě děl a mušket přišly poprvé ke slovu i ruční granáty – litinové nebo skleněné koule plněné střelným prachem a po zapálení doutnáku vrhané či koulené proti nepříteli. Nakonec došlo i k boji muže proti muži.

Koňskou bránu hájila a uhájila novoměstská kompanie Svatojindřišské čtvrti, jejíž poručík, radní Daniel Nathaniel Kunštát, ... „... vidouce, že nepřítel Konskou bránu, k níž on Kunstát též commendýrován byl, skrze velkou střelbu a házení granátův hrubě povalil, a sobě tudy nemalý průchod do města učinil, nemeškal jest z domu svého i od jinud dobrý počet pík neboližto dard přinésti dáti, nimi některé soldáty své k rychlejšímu té posti hájení a nepříteli v šturmu běžícímu odpírání chvalitebně zaopatřiti ...[8]

V úterý 13. října nepřítel „ ... od šibenice a z jiných třech míst mezi Horskou a Koňskou branou, jako i ke zdi za sv. Jindřicha ze 30 kusův střílel a na třech místech presu široké sobě rozdělil a učinil 1 561 ran a 51 granátů hodil ...“.[9] Po této důkladné palebné přípravě nařídil Magnus Gabriel de la Gardie veliteli královské gardy generálporučíku Löwenhauptovi, aby jeho muži dobytím Horské brány otevřeli švédské armádě cestu do města, které již čtvrtý měsíc tak paličatě vzdoruje svým osvoboditelům. Za soumraku útok začal.

Brána byla opevněna dvěma hranolovými věžemi z doby Karla Čtvrtého, provizorním palebným srubem (bednou) mezi nimi a předsunutým hliněným ravelinem. Věže, srub a přilehlé úseky hradeb hájili příslušníci 2. staroměstské kompanie, ravelin opěšalí rejtaři hanavského pluku vedení majorem Johannem Grillem. První dva útoky Löwenhauptovy brigády se Grillovým vojákům podařilo odrazit, útoku třetímu předcházela soustředěná dělostřelecká palba, která doslova přeorala ravelin a pobila dvě třetiny obránců včetně jejich velitele. A jako by to nestačilo, „... k této pohromě se přidalo i to, že naši, kteří tam měli střežit příkop, se stáhli poté, co zapálili jednu minu, jež způsobila menší škodu nepříteli, a nehlídali bránu, takže nepřítel pronikl dovnitř nejen hradbami, ale i branou a smísiv se s našimi obsadil pozici; naši již nedokázali odolávat přesile, nepřítel postoupil až k bráně a zmocnil se seshora bedny, která zaujímala půl brány, z ní mušketami ostřelovali město ...[10] píše přímý účastník tohoto boje, velitel kněžské kompanie páter Florio Cremona. Víceméně tak otevřeně přiznává, že při obraně Horské brány došlo v řadách obránců ke zmatku, v jehož důsledku dobyli Švédové nejen ravelin, ale i palebný srub v samotné městské bráně.

Příslušníci druhé staroměstské kompanie v bráně a na hradbách bojovali statečně, ale od začátku útoku byli vystaveni palbě švédských mušketýrů, ukrytých v zákopech. Teď jim navíc hrozilo nebezpečí nejen zepředu, ale i z boků­ a dokonce i zezadu. Vystřílenými průlomy i po narychlo přistavených žebřících se drali přes hradby Löwenhauptovi veteráni. Každý z nich zkušenostmi a bezohledností vydal za tři měšťany – a tak se náhle mnozí sousedé rozpomněli, že mají odpovědnost nejen za sebe, ale i za své rodiny a začali couvat. Jejich hejtman Karel Felix Šuster se je pokoušel zastavit, pak mu kulka ze švédské arkebuzy roztříštila paži a on byl rád, že ho vzali s sebou.

Granáty ze švédských hmoždířů, umístěných na Šibeničním vrchu, dopadaly mezitím do zahrad, dvorů a ulic, bořily domy a zabíjely lidi. Jeden z nich vybuchl i v postavení kompanie pražského duchovenstva, těžce zranil rektora klementinské koleje Tovaryšstva Ježíšova pátera Du Boissona a způsobil, že mnozí kněží, konviktoři i seminaristé prudce a naléhavě zatoužili po tichém ústraní svých řádových příbytků či studoven. Než však stačili své touze vyhovět, zasáhli vojáci. Možná to byl sám podplukovník Hübner, velící po Grillově smrti osobně zbytkům hanavského pluku, který jako první začal domlouvat vyděšeným řeholníkům karabáčem. Václav Líva cituje rektora premonstrátského semináře u sv. Benedikta pátera Weigla, jenž v dopise z 8. prosince 1648 napsal až nekněžsky jedovatě, že  „... výborně si vedli hanavští rejtaři, kteří mnohé řeholníky, na útěk jižjiž se dávající, přiměli šlehy znovu k boji ...[11]

Útočníci cítili, že mají vítězství na dosah ruky. V nazlátlé záři zapadajícího slunce viděli před sebou střechy domů, celého moře domů, v nichž lze zajisté najít ledacos zajímavého. Mnozí z nich věděli, že plných šestnáct let nezažilo tohle město nepřátelský vpád. Šestnáct let je nikdo neosvobodil, šestnáct let mohli jeho obyvatelé v klidu hromadit majetek. Jestliže si po dobytí Malé Strany odměřovali Königsmarckovi rejtaři peníze na klobouky, vojáky Karla Gustava teď čekalo bohatství možná ještě větší ...

Za hradbami však narazili útočící gardisté na spleť zátarasů, na zahradní zdi s vylámanými střílnami, na vražednou střelbu oddílů hájících druhou obrannou linii. Decimováni střelami, mrzačeni explozemi ručních granátů, začali hledat spíše nejbližší úkryt než nejbližšího nepřítele. Marné bylo povzbudivé pokřikování důstojníků, marné byly jejich povely. Jde-li o život, vojákův sluch se vždycky pronikavě zhorší. Vidina nedotčených spižíren, truhlic a ženských klínů se začala rozplývat v kouři a prachu, začala mizet v nářku raněných, v chroptění umírajících, v neutuchajícím praskotu střelby. Útok uvízl, a za troskami zdí, rozstřílenými palisádami a v prostoru mezi oběma věžemi brány se kryli švédští vojáci, kterým se nechtělo postupovat vstříc jisté smrti.

Generálmajor Conti věděl, že v boji o město nesmí obránce přenechat oblehatelům ani píď hájeného území, nechce-li následujícího dne ztratit další píď a další a další. Když zjistil, že Švédové sice obsadili ravelin a srub v bráně, ale na obě pobořené věže brány jaksi zapomněli, poslal údajně na jednu z nich svého důstojníka se soudkem střelného prachu a s příkazem, aby jeho obsah vysypal na shromážděné švédské mušketýry, vyzbrojené mušketami s obvyklými doutnákovými zámky.

Umění udržovat doutnák (lunt) vždy a za všech okolností stále žhnoucí patřilo k základům střeleckého výcviku, protože bez zažehnutí prachové náplně otevřeným ohněm zbraň prostě nevystřelila. V boji nosívali mušketýři kusy doutnáků omotané kolem klobouku nebo paže a obvykle je zapalovali na obou koncích, pro případ, že by jeden konec nedopatřením zhasl. Tentokrát se jim dodržování pravidel příliš nevyplatilo. Zrnka rozptýleného střelného prachu při styku s hořícími doutnáky vybuchovala, „... takže se vprostřed srocení vojska vzňal oheň, v němž jich mnoho bídně uhořelo, ostatní se zděšeně stáhli k valu ...[12]

Volně rozprášený střelný prach mohl těžko způsobit závažnější škody, nicméně zmatek ve švédských řadách nepochybně vyvolal. Generálmajor Conti tohoto zmatku využil a osobně vedl do útoku záložní oddíl dragounů a část kněžské kompanie. Švédští vojáci nevydrželi a ustoupili z brány na venkovní ravelin, jenomže  „... jenerál pak Conte celou noc pracujíc, lid čerstvý jeden po druhém do bran komendírovati nepřestával, až Švédy do posledního z připomenuté brány Horské a šance vypudil a vyhnal ...[13] Otřesení švédští vojáci, nepřetržitě zasypávání střelami, ručními granáty, smolnými věnci a kameny, ustoupili nakonec zpátky do svých zákopů.

Bylo to vítězství,  jehož význam byl nemalý. Cena za něj zaplacená rovněž. Sto sedmdesát měšťanů, šlechticů, kněží, studentů a vojáků padlo, na dvě stě jich bylo zraněno. Mezi padlými byli major Grill a Václav Obytecký z Obytec ze šlechtické švadrony, mezi zraněnými byli Karel Felix Šuster, poručík šlechtické švadrony Jean Paul de Briaumont, rektor Ondřej du Boisson, páter Jiří Plachý a mnozí další. Švédů údajně zahynulo 500 až 600.

Současně s útokem na Horskou bránu odrazili obležení také velký švédský útok na Karlově mostě, kde se asi padesát švédských vojáků pokusilo dobýt barikádu před mosteckou věží. Obránci je zastavili soustředěnou palbou, vedenou nejen čelně z barikády a věže, ale i bočně ze Staroměstských mýnů a křižovnického špitálu. Velitel obránců nadporučík Baltazar Regi od valdštejnského pluku osobně zastřelil Švéda, který se dostal až k barikádě se zápalnou náloží v rukou. Jméno švédského velitele, který poslal své muže po úzkém mostě do křížové palby nepřítele, se nedochovalo ...

Druhý den, ve středu 14. října, požádali Švédové o povolení posbírat své mrtvé. Na mostě jim to obležení umožnili, před Horskou bránou ne, protože jim nechtěli poskytnout možnost prohlédnout si nově budované opevnění na vnitřní straně brány. Hned po boji nechal totiž generál Conti zatarasit bránu trámy, kamením a „vším, co bylo tehdy po ruce“  a na její městské straně dal ze dřeva a hlíny postavit jakousi zrcadlově převrácenou obdobu vnějšího ravelinu, mířící vrcholem do města a základnou se opírající o zatarasenou bránu. Toto uspořádání umožňovalo obráncům v případě potřeby velmi účinně postřelovat trojúhelníkovitý prostor uvnitř a současně bránilo útočníkům, kteří by překonali zátaras v bráně, proniknout dále do města.

Ve čtvrtek 15. října „... v noci někteří nepřátelští k samým zdem městským, někteří na zdi přišli a na naše oheň dávali. Naši pak jim odporovali a tak je odehnali ...“.[14] Na oplátku provedli Creutzovi opěšalí rejtaři výpad Svinskou a Koňskou branou, dobyli část nepřátelského opevnění před Koňskou bránou, zapálili švédský palebný srub a spořádaně se stáhli zpět do města. Tyto výpady, opakující se i v následujících dnech, byly vedeny snahou zdržet postup obléhacích prací, příliš úspěšné však nebyly. Švédské zákopy dosáhly na mnoha místech městských hradeb a nepřítel, jak píše Florio Cremona  „... za několik málo dní vybořil dláty a dělostřelectvem více než 500 stop zdi (průlom nevídaný v německých válkách) a přitom nepolevoval tak jako prvního dne v ostřelování ulic města děly, z pěti hmoždířů metal bomby, kameny, hořící koule a ruční granáty, aby donutil naše lidi opustit místo, a to tak hustě, že to vypadalo, jako by z nebe padal ohnivý déšť s kamením na místo krup; my jsme také házeli ruční granáty a kamení, ale s malým výsledkem, protože Švédové byli zaštítěni obranou a zákopy ...[15]

V pátek 16. října se pokusili o výpad i obránci Karlova mostu, zapálit švédský pohyblivý srub se jim však nepodařilo.

Toho dne byla také zahájena jednání o případné kapitulaci. Podle Zatočila k ní falckrabě Karel Gustav vyzval obležené již 7. října, kdy „... přijel od falckraběte trubač k městům Pražským vyslaný, s tou novinou, že se komendant kterýkoliv jest napomíná, aby sobě práce uspořil, měšťanův nadarmo nehubil a císaři pánu svému raději soldátů zachoval, věda o tom dobře, že prachu, ani jiných potřeb k obhájení města nemá, o pomoci, aby jaká přijíti měla, neví, a pakli sobě i svým raditi nechce, před Bohem a celým světem protestirujíc, dostane-li města Pražská brannou rukou aneb šturmem, že žádnému (obzvláštně pak kněžím a studentům, jmenujíc je slovy příliš špinavými) kvartýru nedá ...[16]

Podobné výzvy byly zcela v souladu s dobovými válečnými zvyklostmi. Nejpozději ve chvíli, kdy byl v hradbách obležené pevnosti vytvořen průlom, bývali obránci vyzváni ke kapitulaci, protože další boj byl většinou již jen zbytečným prodlužováním vzájemného zabíjení. Pokud odmítli a pokračovali v obraně, riskovali tím to, co se odehrálo třeba v Magdeburgu – totální zničení města a vyvraždění  jeho obyvatel, protože útočníci byli v tom případě na zbytečné (vlastní) ztráty citliví.

Pravděpodobnější než Zatočilem uváděné datum 7. října (v té době byly novoměstské hradby ještě víceméně neporušeny) je proto pozdější datum 13. října, které uvádí Václav Líva[17], podle něhož se následného jednání z císařské strany zúčastnili plukovník Götz a Contiho hejtman Multzer. O jednání, které začalo 16. října a k němuž „... byli z obou stran posláni moudří mužové ...[18], se zmiňuje i P. Schürer. Velitel kněžské kompanie don Florio Cremona se zmiňuje o tom, že „... šestnáctého poslal falcký hrabě pro dva naše rytíře, aby s dvěma jeho vyjednávali o dohodě; naši jeli ze zdvořilosti, a aby ohlídali nepřítele ...[19]

Polní maršál Colloredo odpověděl na protivníkovu nabídku protinávrhem na neutralizaci Prahy, tj. na vyrovnání počtů vojsk a přerušení jakýchkoli bojových akcí. Vzhledem k situaci to byla drzost nejvyššího stupně, nicméně falckrabě reagoval velkorysou nabídkou čestného odchodu vojákům a osobní bezpečnosti civilistům. Colloredo kontroval písemnou odpovědí, že vzhledem k přísaze, kterou složil císaři, nemůže kapitulovat, ledaže by se poradil s nadřízenými, tj s hrabětem Šlikem, který pobývá v Budějovicích. Ať mu tedy falckrabě vydá pas pro kurýra, který zajede do Budějovic Šlika informovat ...

Generalissimus Karel Gustav falckrabě Zweibrückenský nakonec pochopil, že to jediné, co obležení hodlají vyjednáváním získat, je čas. A protože ten jim nemohl a nechtěl poskytnout, rozhodl se rozlousknout pražský oříšek silou zbraní.

V neděli 18. října Švédové celý den nestříleli. Až večer zaútočili Wittenbergovi vojáci v průlomu nedaleko Koňské brány. Nepřítel „... až do prvního šance se dostal. Odtud jsou ho naši (ačkoliv na něj handgranáty a smolný věnce házeli a jemu škodu činili) však nikoli vyprati nemohli ...[20]. Také na jiných místech průlomu se švédští vojáci „... natolik přiblížili ke zdem, že kopali přímo pod hradbami a občas z přistavených žebříků nahlíželi do města. Různí naši vojáci a měšťané byli zabiti dvěma myslivci. Když byly zbořeny hradby, začal nepřítel ostřelovat zdi zahrad, ke nimž se blížil ...[21]

Zmínka o myslivcích potvrzuje Zatočilovu historku o konopišťském panském myslivci (Václav Líva uvádí, že se jmenoval Novák), kterého prý Wittenberg přivedl ze svého nájezdu na jih a který v podzimních bojích zabil jako odstřelovač několik ozbrojených i neozbrojených obránců, mezi nimi prokurátora novoměstské koleje Tovaryšstva Ježíšova pátera Jana Messeho. Zkonstruoval si k tomu přenosnou dřevěnou vížku, s níž působil nejprve u Koňské a potom u Horské brány. Tento předchůdce dnešních snajperů přiměl nakonec pražské velení k vypsání odměny deseti zlatých tomu, kdo ho zlikviduje. V ruinách novoměstského opevnění se pak odehrál klasický souboj odstřelovačů, v němž konopišťský myslivec nakonec skočil na trik s nastrčeným kloboukem a stal se sám obětí myslivce hraběte Colloreda, jenž ho „... tak bystře z ručnice své udeřil, až se nazpátek z toho šance dolů svalil, z čehož veliká radost následovala ...[22]

V úterý 20. října zavelel generál Königsmarck k útoku v průlomu, který předsunuté dělostřelecké baterie, podkopy a dláta švédských ženistů prorazily v hradbách mezi Koňskou a Horskou bránou. V nastalé řeži byl zraněn hejtman novoměstské kompanie svatopetrské čtvrti Jan Severin Cic (velení převzal Jan Brikcí Strništko) a švédský útok nakonec zastavil plukovník Creutz s třiceti opěšalými rejtary. Těžký a krvavý boj však nakonec skončil ústupem obránců do druhé linie za příkopem. Nepřítel se konečně zachytil v průlomu, a podle všech obléhacích pravidel neprodleně posunul vpřed dělostřelectvo. Jak zaznamenal pečlivý kantor Kocmánek, „... při samé zdi 2 kusy zrychtýroval a z nich do města střílel a učinil 97 ran a 59 granátův hodil...[23]

Téhož dne pravděpodobně došlo k dalšímu pokusu o dobytí Horské brány. Alespoň páter Šimon Schürer píše, že večer „... obsadili Švédové pokradmu věž v Horské bráně, ale byli odtud šťastně vypuzeni ohněm. Sedm jich však uhořelo přímo ve věži ...[24] Z toho, že šlo o „pokradmé“ – tedy nikoli násilné  – obsazení jedné z věží Horské brány, lze usoudit, že tyto věže, jejichž čelní stěny byly podle dochovaných kreseb těžce poškozeny dělostřeleckou palbou, nebyly opatřeny posádkou, zato v nich byly připraveny zásoby hořlavého materiálu právě pro podobné případy.

Ve středu 21. října provedli neúnavní Creutzovi rejtaři výpad ze Svinské brány, zabili dvanáct Švédů a přivedli několik zajatců. Sami ztratili čtyři muže.

Ve čtvrtek 22. října podnikl plukovník Creutz další výpad, tentokrát z Vyšehradu. Se šedesáti muži udeřil na Wittenbergovo ležení u Pankráce a po krátkém boji se vrátil s jedním zajatým nepřítelem.

Téhož dne podnikli Švédové další velký útok na Horskou bránu. Znovu obsadili jednu z věží, „... však naši v ní slámu a dříví, jako i v pytli prach, k tomu připravené, zapálili, též handgranáty na něj házeli, a tak jej zase odtud vybili. Kdež jich přes 50 osob zahynulo ...[25]

Rovněž Šimon Schürer zaznamenal, že toho dne (22. října) u Horské brány „... vtrhli Švédové do věže, v níž po jejím zapálení uhořelo kolem 30 Švédů s hejtmanem ...[26]

Obdobně se zmiňuje Cremona, že „několik dní“ po velkém útoku na bránu (k němuž došlo 13. října) „... nepřítel napadl pravou věž řečené brány a vystoupil až na její vršek, ale ten byl již naložen dřevem, slámou a smolou, a když se vzňal, nepřítel se musel s velkými ztrátami stáhnout ...[27]

Nejpodrobněji popisuje tuto událost (zobrazenou i na listině potvrzující polepšení znaku Nového Města pražského z roku 1649) Norbert Zatočil, který ji ovšem (možná díky své tradičně nespolehlivé paměti) spojuje s  útokem na bránu dne 13. října. Podle něho během tohoto boje „proklofali“ novoměstští zedníci otvor do stěny věže, do něho naházeli slámu, dřevo, soudky se smůlou a se střelným prachem. Po zapálení této nebezpečné směsice pak došlo k výbuchu, který„... než se Švédové nadáli, v okamžení ten prach podlahu té věže vyhodil, a množství jich na té věži počínajících (neb bez přestání prachu ranec po ranci se házel) oheň zachytil a přikryl, ti pak kteří po kranclích a po zdi věže chodili, nejináče než jako zlí duchové, hoříc na nich šatstvo a šklebíce zuby, vyhlíželi, až naposledy chtěj neb nechtěj do ohně skákati a věže s bránou opustiti museli, kdež byl takový vně křik a lamentýrování, v městě pak na zvony šturmování, a po ulicích naříkání slyšeti, že věc nevypsatelná, neb ta věž tak velkým ohněm od smolných sudů a házeného dříví a prachu plápolala a hořela ...[28]

Zatočilovy popisy vynikají barvitostí a přesností v detailu, již Jan Herben však v předmluvě k vydání jeho díla jemně naznačil, že „... události časové i drobné příběhy jsou v Zatočilově spise dílem nejasné, dílem i popletené ....

Představa zedníků, kteří uprostřed boje „nenápadně“ probourávají dláty a kladivy více než metrovou kamennou stěnu věže, vzniklým otvorem házejí dovnitř střelný prach a hořlaviny a pak to všechno za blahovolné nečinnosti ohrožených švédských vojáků zapalují, je krajně nepravděpodobná. Takže asi budou mít přece jenom pravdu ostatní kronikáři. Na rozdíl od studenta Zatočila, který v té době bojoval ještě u mostu, se totiž velitel kněžské kompanie Florio Cremona bojů o bránu osobně zúčastnil a kantor Kocmánek to k ní měl ze své školy u svatého Jindřicha co by kamenem dohodil. Ten navíc s typicky učitelskou pečlivostí zapisoval události bezprostředně poté, co k nim došlo, a to včetně denních souhrnů počtů dělových ran vypálených na město (například právě 22. října to bylo 138 ran proti Novému Městu a pouhých 6 ran z Malé Strany). Tomu, že se toto Zatočilovo líčení vztahuje k druhému velkému útoku na Horskou bránu, nasvědčuje i jeho zmínka o lomeném opevnění (srubu) za bránou, vystavěném až po útoku prvním, tedy po 13. říjnu:

Což spatříce jenerál Conte, jak Švédové na Horské bráně sobě vedou a počínají, pojma sto mužův na hotovosti stojících, s dismundýrovanými dragouny Kalasovskými a jistým počtem studentův, je k srubu přes ulici proti bráně oklikou položenému commendiroval, a poněvadž ten srub, kterým brána Horská zavalená a zatarasována byla, i s věžemi occupirovali, a ze všech stran do města silně oheň dávajíce ... pročež k snadnějšímu jich s té posty vypuzení, poručil jenerál Conte rejtharstvu s koňův sedati a s karabin do Švédů stříleti ...[29]

V pátek 23. října se švédským dělostřelcům podařilo zapálit srub, přehrazující Horskou bránu. Obleženým se ho se ztrátou tří mužů podařilo uhasit.

V sobotu 24. října podkopali Švédové v průlomu další úsek hradební zdi, za níž již měli připravený palebný srub s několika děly. Téhož dne přeběhl k císařským švédský poručík s informací, že se připravuje generální útok. A páter Šimon Schürer věcně konstatoval, že „u hradeb se bojovalo jako obvykle a několik málo lidí bylo na obou stranách zabito ...

Zatímco se před Prahou „bojovalo jako obvykle“, napsal Jan Amos Komenský švédskému kancléři Oxenstiernovi dopis, v němž mimo jiné stálo:

Jak dříve krajanům mým, pro evangelium sklíčeným, radostno bývalo slyšeti, co vznešenost tvá po mně a po jiných kázala oznámiti, že nebudeme opuštěni, tak smutné je nyní slyšeti, že nás opouštíte, ba že jsme již opuštěni při jednání Osnabrückém. Nebo budeme-li z účastenství míru vyloučeni, co nám platno, že jsme po vás jakožto svých po Bohu osvoboditelích se ohlíželi? Že pomocí našich slz vítězíte, když ty, které takřka již vyrvané na svobodu propustiti v rukou vašich jest, tryznitelům zase v ruce vydáváte? ... Jménem mnohých toto píši a jich vzdycháním pohnut jsa, opět leže u kolenou tvých a skrze tebe u kolenou nejjasnější královny a celého posvátné rady ředitelstva, prosím a zapřisahám vás skrze rány Ježíše Krista, abyste nás pro Krista utrápené tak úplně neopouštěli ...

Učitel národů to myslel dobře, jenomže švédský kancléř, královna ani jasné poradní direktorium nemohli podpis mírové smlouvy oddalovat donekonečna. Nemohli – a v královnině případě ani nechtěli – hájit proti celé válkou zubožené Evropě národ, který se nechtěl hájit sám, národ, který na jedné straně proklínal své utlačovatele, na straně druhé však po jejich boku bojoval proti těm, kdo ho chtěli těchto utlačovatelů zbavit. Nehledě na (dodnes neobjasněnou) částku 600 000 zlatých, jimiž údajně císařští usnadnili méně válkychtivým členům švédské delegace rozhodování ...

Ze vzdáleného Elblagu viděl Komenský švédské osvoboditele trochu jinak než obyvatelé Malé Strany, Tábora či Děčína. Vzdálenost stírá jemné  nuance, a utlačenými nemusí být  vždycky vítán jako osvoboditel ten, kdo se je snaží osvobodit především od břemene majetku. Jenomže válka trvala už třicet let. Třicet let hořela města, vesnice. Třicet let umírali muži, ženy, děti ...  Po třiceti  letech ničení a zabíjení měl  málokdo trpělivost s národem, který se pořád nedovedl rozhodnout – a tak byl v sobotu 24. října roku 1648 v Münsteru podepsán mír, jenž vešel do dějin jako mír Vestfálský. Mír, který s konečnou platností rozhodl, že Čechy jsou a navěky zůstanou katolické a habsburské ...

Mír byl podepsán, celá Evropa začínala oslavovat – a před Prahou se bojovalo dál. Obě strany se navzájem častovaly útoky a protiútoky, podkopy a protipodkopy, a čím dál tím víc bylo zřejmější, že čas, který v létě promarnili Wittenberg s Königsmarckem svojí honbou za kořistí, nelze nahradit. Navzdory tomu se bojovalo dál, zarytě a neústupně, se vším válečnickým fortelem, se vším zaujetím mužů, kteří když už něco dělají, tak to dělají pořádně. Osvobození Čechů od habsburské nadvlády už nepřipadalo v úvahu, zbývala však pořád ještě možnost, že se je podaří osvobodit alespoň od břemene majetku ...

Kromě mostu, kde se bojovníci obou stran honili střídavě od jedné barikády k druhé, probíhaly hlavní boje v úseku mezi Horskou a Koňskou bránou, zejména pak ve velkém průlomu v místech dnešního parku před Hlavním nádražím. Celému úseku velel plukovník Creutz, jemuž byli podřízeni: u Horské brány neurvalý podplukovník Hübner, v obecní sýpce (stojící nedaleko Horské brány) rytmistr Laborde od Vernierova regimentu, v menším průlomu (poblíž Koňské brány) podplukovník Püscher, na ravelinu před Koňskou bránou plukovník Götz. Vrchní velitel hrabě Colloredo si zřídil velitelské stanoviště na věži letohrádku v Trnčovské zahradě (v dnešní  Opletalově ulici), odkud pozorně sledoval, jak jeho podřízení důstojníci řídí obranu ...

V neděli 25. října skutečně začal výbuchem šesti podzemních min generální útok. Coup de grace. Rána z milosti. Florio Cremona píše, že po úvodních explozích „... hradba byla rozmetána až do základů a my jsme byli nuceni se stáhnout ze všech průlomů mezi hradbami i z většiny průlomů v menší zahradní zdi; způsobilo to takový děs (jako by se bořilo celé město) že by měšťané jistě prchali do bezpečí, kdyby je velitelé nepovzbuzovali, jako první nečelili nebezpečenství a nedodávali jim odvahy, aby mohli společně s vojskem a s duchovenstvem odolávat útoku ...

Čtyři tisíce švédských pěšáků a dva tisíce opěšalých  jezdců se vrhlo nejen do průlomu mezi Koňskou a Horskou bránou, ale i proti oběma branám. Falckrabě Karel Gustav poslal do útoku všechny vojáky, které mohl uvolnit. Zpočátku se Švédům dařilo. Obránci byli na několika místech vytlačeni ze svých postavení za zpevněnými zahradními zdmi a ustoupili do připravené třetí obranné linie, tvořené dřevozemní hradbou s dvěma trojúhelníkovitými baštami. V nejvíce ohroženém úseku byla pro všechny případy připravena ještě linie čtvrtá, vybudovaná jako lomený zákop s palisádami zpevněnou předprsní. Nejen Švédové, ale i generálmajor Conti vedl boj o město podle všech pravidel.

Před třetí obrannou linií útok opět uvízl. Třikrát se švédští vojáci pokusili dobýt obecní sýpku (kornhaus) nedaleko Horské brány, kterou bránil rytmistr Laborde s dragouny a dvěma družstvy studentů. Měli smůlu. Dokonce i jejich protivník Zatočil soucitně konstatoval, že „...trefili nebozí v pravé místo, neb v oznámeném khornhauzu čtvernásobné posty, jedny na druhých položené byli, a od Horské brány v oklikách Contovští a výšeji dismundirovaní Kalašovští ležíce, do nich silně stříleli, že po dvakráte zpátkem ustoupiti museli ...

V příkopu před sýpkou padl i neznámý podplukovník švédské královské gardy, po jeho smrti se útok v tomto úseku zhroutil. Boje v průlomu a u Koňské brány pokračovaly, ale palba obránců, k nimž se na Contiho příkaz připojil i podplukovník Čabelický s částí jednotek od Podskalského přívozu, byla i zde příliš silná. Mnoho švédských vojáků uvízlo v příkopu vykopaném mezi městskou hradbou a zahradními zdmi, na jehož dně byly rozházeny kovové ostny a položeny obrácené selské brány, zamaskované slámou.

V té chvíli zasáhli do boje sládci a pivovarníci z obou měst, narychlo vyzbrojení píkami, palcáty a dokonce i husitskými cepy, a s nadšením „... do nich udatně dorážejíce, tloukli, a těmi palcáty a cepy na jedno místo třikrát udeříc, poráželi, že jich jako snopů zbitých leželo a z toho příkopů málo odešlo ...

Ve dvě hodiny odpoledne útok skončil. Podplukovník Čabelický Švédy zastavil, utrpěl však zranění, kterému o dva dny později podlehl. Zatočil klade jeho zranění ke dni 8. září (kdy se ovšem před novoměstskými hradbami ještě nebojovalo) a přičítá je snajperskému působení Wittenbergova konopišťského myslivce. Chování smrtelně zraněného důstojníka líčí pak způsobem, jako vystřiženým z Haškova Švejka. Neboť Čabelický prý, „... spatřiv okolo sebe stojící, je srdnatě a udatně napomínal, by Bohu a vrchnosti své věrni byli, a na žádný způsob nepříteli se nepoddávali, nýbrž do poslední krůpěje krve, jak on učinil, a skutkem císaři pánu svému nejmilostivějšímu, a vlasti milé věrnost dokázal, i oni dokázati hleděli ...“, načež „... na třetí den v rukou Patera Bohuslava Balbína Societatis Jesu skonal, a z toho světa, do onoho věčného vesele se odebral ...

Celkem ztratili císařští třicet mrtvých a sto zraněných. Švédové se – údajně za cenu 800 padlých – dostali hlouběji do města, přibližně na linii pobořených zahradních zdí hradeb. Díky houževnatému odporu obránců třetí linie a sýpky však dál do města nepronikli.

Sladovnická a pivovarská chasa, nezatížená kolegiálními předsudky profesionálních vojáků, využila ještě svých palcátů a cepů k povraždění švédských raněných, načež se vrátila ke své práci. Anebo, jak píše Zatočil, usedla k malému občerstvení, neboť „... po kterémžto hlavním a nebezpečném šturmu někteří se radovali, jiní svých známých zraněných a zabitých litovali, jiní majíce piva a vína hořkého bez nedostatku (však tak, aby rozum nepropili) se posilňovali, a jsouce v hotovosti tu celou noc na Švédy, pokudž by něco tentirovati chtěli, očekávali ...

V  boji o průlom se zvláště vyznamenal velitel studentské legie Hanuš Georg Kauffer, jenž prý píkou sám samojediný pobil deset švédských vojáků, než jej zranění pravé paže vyřadilo z boje. Na právníka slušný výsledek. Vynikl zde také velitel patrně nejzaměstnanější měšťanské kompanie – 3. staroměstské – staroměstský radní Vojtěch ml. Had z Proseče. Výčet jeho zásluh, který je výstižným vyjádřením postoje většiny pražských měšťanských bojovníků z roku 1648 ke švédským „osvoboditelům“, podává tzv. nobilitační listina, kterou byl v roce 1650 povýšen do stavu vladyckého:

... když jest se týž lid nepřátelský švédský teď v minulém 1648 roce nejprve Hradu a rezidenci Naší královské spolu s Menším Městem pražským nenadále zmocnil a na to hned s mnohonácti kusův velikých na Staré Město pražské, a obzvláště k bráně městské, po několik dní a nocí voheň dával, tu jest týž z Proseče s svou compagnií od generalitetu Našeho k té bráně vkázán byl, tam půl čtvrtý neděle setrval a veliké nebezpečenství vystál, zvlášť, když mu jedna koule z kusu letící po pravé straně hlavy jeho vlasy poopálila, druhá pak nápodobně tak blízko těla jeho minula, že mu pod hřbetem kollar oboudila. Však nic méně po takovém nebezpečném v témž místě vystáním, byvše mezi tím Staré i Nové Města pražská silně oblehnuta a dnem i nocí velmi prudce dobývána, byl jest nad dotčený Vojtěch Augustin mladší Had z Proseče od generalitetu Našeho vojenského v touž compagnii svou s té possty vyzdvižen a jinam dle uznalé potřeby onde a onde, totiž k službám Vyšehradu, odtud zase k bráně Koňský až Horský commendirovan. Při kterýchžto místech vzděláním potřebných šancův nemalou práci s přičiněním svým podnikal. Potom také při všech jak generálních, tak i jiných šturmích osobně býti, mezi rozvalenými zdmi v přítomnosti generalitetu Našeho pohotově státi, napřed se vzetí nepřátelské pozorovati, vojáky pod sebou mající k zmužilosti napomínati, jim za příklad život svůj v ničemž nešanovati, na nepřítele vohně dávati a jemu stále, až právě do odtažení jeho, state ně odporovati se neostrýchal. Z kteréhožto chvalitebného a jistě rytířského chování jeho následovalo, že při takovém padnácte neděl pořád trvalém obležení a nad jmenovaných měst pražských dobývání, nemálo vojákův pod ním dílem zbito a dílem zraněno jest. On pak sám přitom skrze rozdílné od nepřátele v skutek uvedené mini neb podkládáním prachu tak prudce od vyhozeného kamení uhozen, že říkaje za polovičně mrtvého chvíli uznán byl čehož a žě jest sice on všecko to, co při takových vojenských případnostech a potřebách na poctivého vlastence, officira a poddaného Našeho věrného milého náleží a přísluší skutečně činil ...

V noci na pondělí 26. října dorazil do Prahy posel od hraběte Šlika, který přinesl zprávu nejen o blížícím se příchodu pomocného sboru o síle osmi tisíc mužů, ale i o uzavření míru. Ráno si Švédové vyžádali tříhodinové příměří k odnesení raněných, po jeho skončení se věnovali upevňování pozic, kterých se v průlomu zmocnili při včerejším útoku. Současně však, jak píše páter Cremona, protivník „... nadále postupoval štolami, takže nás zakrátko odděloval jen příkop a zmíněné bedny se zeminou; pokusil se je podejít, ale minýrovali jsme proti němu, takže se toho úmyslu musel vzdát ...

Švédové se prokopali také do sklepa obecní sýpky a chystali se tento klíčový opěrný bod císařských alespoň vyhodit do vzduchu, když už se jim ho nepodařilo předešlého dne dobýt. Strážný před vchodem do sklepa si „škudlinou dveří“ všiml, že mu po střeženém objektu courají nepřátelé, služebním postupem to ohlásil svobodníkovi, svobodník desátníkovi, desátník kupodivu další nadřízené v pořadí přeskočil (a že jich mezi kaprálem a generálem není málo!) a informoval rovnou generála Contiho. Ten toto závažné porušení subordinace přehlédl a k dotyčnému sklepu „... pospíšil, a co Švédové činějí, jako i také že již šest tun prachu ve sklepě mají a minu položiti chtějí, sám očitě spatřil; i vzav dva mušketony před Kornhauzem ležící, poručil je silně nabíti, a korporálovi Šmídovi, nad dismundýrovanými 9 dragouny Gallašovskými, vyhodíc dvéře sklepové, do Švédův oheň dávati...

Švédové, kteří přežili, se s nepříliš švédsky znějícími výkřiky (Hilfst um gottes Willen!) stáhli zpátky do svého tunelu, jehož ústí pak dal Conti zatarasit.  Ve sklepě po nich zůstalo šest sudů (tůn) střelného prachu, který byl pro obránce města vítaným doplněním zcela vyčerpaných zásob munice. Po tomto neúspěchu ženistů se na sýpku zaměřily švédské dělostřelecké baterie a zakrátko ji proměnily v hromadu rozvalin.

V úterý 27. října předsunuli Švédové do nově dobytého postavení v průlomu další čtyři děla a začali ostřelovat improvizovaná opevnění třetí obranné linie císařských. Páter Cremona, jenž se těchto bojů osobně zúčastnil,  popisuje s barvitostí takřka zatočilovskou, že nepřítel „... použil zahradní zeď, vyztuženou dřevem kvůli artilerii, ale pálil jen s velkými obtížemi, blízké příkopy totiž omezovaly kanonýry v pohybu při obsluze děla; větší škodu nám ale působily baterie v městských hradbách, jakož i hromady dříví ve tvaru věží, z nichž kontrolovali naši obranu, zvláště pak jedna na tři podlaží, která byla nejvyšší a nejvíc nás z ní ohrožovali palbou z mušket, museli jsme kráčet přikrčeni při kranclu, ohroženi, protože byl nízký a neodvažovali jsme se ho zvednout, abychom se nevystavovali dělu ani ne na 30 kroků odtud. Proto bylo rozhodnuto, že se stáhneme do pevnějšího, z boku silně vyztuženého úkrytu, zároveň jsme hledali miny, které nepřítel znovu nakladl do prvního zákopu ...

Útok na město tedy pokračoval podle všech pravidel, ačkoli i falckrabě Karel Gustav obdržel toho dne dopis od polního maršála Wrangela, v němž mu byl oficiálně oznámen konec války. Samotnému Wrangelovi se dopis zřejmě nepsal lehce, neboť on sám prý, sotva se o podepsání mírové smlouvy dozvěděl, uhodil vztekle kloboukem o zem a začal nezřízeně nadávat. Nebylo divu, ještě před několika dny mu Königsmarckův plukovník Coppi v dopise sliboval, že po dobytí Starého Města pražského bude pro něho rezervovat nějaký ten měšťanský dům ...

Stejně jako maršál Wrangel – a ostatně jako většina vojáků obou válčících stran – nebyl ani generalissimus Karel Gustav mírem nadšen. Jako vrchní velitel však měl dost vysokou hodnost na to, aby si mohl dopřát jisté svobody jednání. A plně toho využil. Podle gregoriánského kalendáře, platného v Německu, došlo k podpisu smlouvy 24. října. Podle starého juliánského kalendáře, který používala švédská armáda, to však bylo o deset dnů „dříve“, tj. čtrnáctého. Zprávu o tom pak obdržel falckrabě (podle svého kalendáře) 17. října. Vhodnou kombinací obou kalendářů mohl tedy sobě i jiným zdůvodnit, že mír vlastně teprve uzavřen bude. Mohl. Spíše si však řekl, že když už válka vydržela třicet let, vydrží i nějaký ten den navíc, a rozhodl se zprávu ignorovat. Obléhací práce pokračovaly.

Ve středu 28. října  umístil plukovník Götz na ravelin před Koňskou bránou tři děla, přivezená před časem po Vltavě z Orlíku a opatřená provizorními lafetami zkonstruovanými z částí pivovarských vozů. Další dělo postavil přímo do trosek brány. Jako munice pro tuto improvizovanou baterii, jejímž hlavním úkolem bylo zasáhnout boční palbou Švédy v průlomu, posloužily nepřátelské dělové koule posbírané na bojišti a střelný prach ukořistěný ve sklepě sýpky. Götzovým dělostřelcům se podařilo jediným výstřelem zasáhnout skupinu sedmi švédských důstojníků, kterým „... pospolu všem sedmi nohy urážel, takže je ihned odtud odnésti museli ...“, než jim však stačila dojít skrovná zásoba střeliva, umlčela je palba početnějších švédských baterií.

S cílem zpomalit postup nepřátelských úderných jednotek podnikli v úterý a ve středu několik výpadů i Creutzovi rejtaři, ale Švédové přesto umístili do předsunutého postavení v průlomu další čtyři děla a zahájili hloubení dalších minových podkopů. V této činnosti pokračovali i po celý čtvrtek devětadvacátého. Obležení odpovídali hloubením protipodkopů a nepřetržitými opravami  pobořených šancí. O mnoho víc už dělat nemohli, protože měli málo střelného prachu, který však „... mezi tím dnem i nocí v prachovně pod Vyšehradem se dělal, a po kamnách sušiti musel ...

V pátek 30. října se falckrabě Karel Gustav rozhodl zkusit naposled válečné štěstí a „... poslal za maršálem Colloredem trubače s dopisem, v němž se pravilo, že Jeho Výsost si uvědomuje, že jsme vyčerpáni, a proto aby se Jeho Milost bezpodmínečně vzdala, že prohlašuje před Bohem, že nebude mít vinu na krveprolití ve městě, a že pokud mu tam Štěstěna umožní vpád, ať se mají na pozoru všichni, protože neušetří ani dítě v matčině lůně ...

Generálmajor Conti, pobývající prakticky neustále v první linii, hraběte Colloreda ani neobtěžoval a odpověděl místo něho, že vrchní velitel není přítomen, protože jel naproti přicházejícím posilám, ale i kdyby přítomen byl, tak že má rozkaz bránit se až do konce, a že se tedy pan falckrabě musí se svou žádostí obrátit na jeho nadřízené, nejlépe na pana hraběte Šlika, který momentálně dlí v Budějovicích ... atd.

Zdá se, že Karel Gustav v té chvíli pochopil, že prohrál. Navzdory tomu téhož dne  „... v poledne vhodil nepřítel další minu do jednoho ravelinu naší obrany a z jedné strany ji pobořil, byla stržena i velká část malé zdi k velkému zděšení našich, i když ztratili jen 3 muže; nepřítel přešel do útoku, ale předcházející zkušenosti zmírnily jeho zuřivost, jak nám pak řekli, měl velké ztráty především mezi veliteli, kteří museli nutit vojáky neochotné jít na smrt; nemohli ani obsadit ravelin, protože naši si všimli miny, ale nemohli ji odkrýt, takže ravelin přehradili, čímž byli Švédové velmi poškozeni, utrpěli i mnozí naši, avšak blízkost obydlí byla taková, že bylo téměř nemožné je nezasáhnout. Tento útok trval něco přes hodinu, když se náhle nepřítel sám od sebe rozhodl, že ustoupí; není jasné zda na základě zdravého rozumu, nebo z donucení v obraně před hustou palbou mušket, která se na něho svrchu sypala ...

V sobotu 31. října vyhodila švédská mina v průlomu do vzduchu kus opevnění třetí linie, ale žádný útok nenásledoval. Naopak, celý den a celou noc odváželi Švédové z palebných postavení děla a ostatní válečný materiál. Zato Creutzovi rejtaři provedli výpad a zajali osm nepřátel.

V neděli 1. listopadu vybuchla další mina a zranila několik obránců. Wittenberg opustil svůj tábor na Pankráci a přesunul se k Šibeničnímu vrchu. Také Königsmarckovi vojáci opustili svá postavení a vrátili se zpátky na Malou Stranu.

V pondělí 2. listopadu odtáhli švédští pěšáci z průlomu zbylá děla, odpálili poslední dvě miny a ustoupili na Šibeniční vrch, odkud se mezitím Wittenberg přesunul k Proseku. Nadšení měšťané a zejména studenti okamžitě vtrhli do opuštěných zákopů a začali zapalovat a ničit palisády, proutěné hradební koše a palebné sruby. Zkušený generálmajor Conti se obával válečné lsti, a tak „... jsa v hněvu popuzen, dobytým kordem je zpátkem hnal na posty, přísně poroučeje, aby pod ztracením hrdla žádný ven se nevydával ...“, jenomže osmé družstvo studentské legie v čele s iniciativním desátníkem Tomášem Lubou zaútočilo od Horské brány na švédské vojáky u šibenice. V otevřeném terénu, v podmínkách regulérní polní bitvy, neměli nadšení amatéři proti vycvičeným švédským veteránům šanci. Zatočil, který sloužil jako prostý mušketýr v sedmém družstvu a tohoto bláznivého kousku svých kolegů se podle všeho nezúčastnil, lakonicky poznamenává, že desátníka Lubu pohřbili s prostřelenou hlavou v kostele u Matky Boží Sněžné ...

V úterý 3. listopadu opustila bojiště i švédská jízda, která měla za úkol krýt stahování posledních jednotek ze zákopů, a společně s pěchotou odtáhla směrem k Brandýsu nad Labem. Zůstal pouze Königsmarck, uzavřený opět na Malé Straně a očekávající příchod císařské armády, jejíž předvoj vedený rytmistrem Ungerem dorazil navečer do Prahy. Pražané vyrazili drancovat opuštěná švédská tábořiště a opatrný generál Conti začal před průlomem osobně vyměřovat nový bastion. Co kdyby ...

Ve středu 4. listopadu, „... když již po kaši bylo ...“, dorazilo konečně 5 000 jezdců a 3 000 pěšáků císařského pomocného sboru, vedeného generály Myslíkem, Šporkem, Goltzem a de Suysem. Bojovat už nebylo s kým, a tak alespoň vojáci vystřídali v obranných postaveních příslušníky městských kompanií, kteří mohli konečně odejít domů. Byly rozpuštěny i ostatní dobrovolnické kompanie a život ve městě se začal vracet do normálních kolejí.

V pátek 13. listopadu přivezl vedoucí švédské delegace v Münsteru mladý Johann Oxenstierna osobně do Prahy oficiální výtisk mírové smlouvy.

V neděli 29. listopadu 1648 se v dřevěné boudě, postavené speciálně pro tento účel místo švédské barikády na šestém pilíři Karlova mostu, sešli zplnomocněnci obou stran k jednání o realizaci mírové smlouvy z Münsteru. Jednání, v jehož průběhu se již nikoli vojáci, nýbrž diplomaté dohadovali o „... břemenech uložených Království Švédy v rozporu s mírovými články ...“, se protáhlo až do 7. ledna 1649, kdy bylo konečně dosaženo dohody o uspokojení švédských nároků.

V den zahájení rozhovorů uzavřel Václav František Kocmánek své „dělostřelecké“ účetnictví a dospěl ke konečné sumě 13 468 obyčejných dělových koulí a 433 koulí zápalných a granátů, vystřelených v době obležení na město. A protože toho v životě už hodně zažil, okomentoval začátek jednání na Karlově mostě poněkud skepticky: „Dej Pán Bůh, aby na to všechněm nám souženým a utištěným lidem dávno žádostivý svatý pokoj vskutku následoval ...


[1] /Peter Englund - Nepřemožitelný

[2] /Peter Englund – Nepokojná léta

[3] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[4] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[5] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[6] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[7] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[8] Jan Županič, Michal Fiala – Praha 1648

[9] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[10] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[11] Václav Líva – Bouře  nad Prahou ...

[12] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[13] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[14] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[15] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[16] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[17] Václav Líva – Bouře  nad Prahou ...

[18] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

[19] Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[20] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[21] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

[22] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[23] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[24] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

[25] Václav František Kocmánek – Skutečná zpráva ...

[26] Karel Beránek – Zprávy o bojích se Švédy ...

[27] /Florio Cremona - Zpráva o útoku na Nové a staré Město pražské ...

[28] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

[29] Jan Norbert Zatočil – Leto a denopis ...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více