Omyl učitele národů (díl 11.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 24.533

Poslední bitva třicetileté války

26. července – 30. července 1648

Hlavní zásluhu na tom, že se švédský pokus o dobytí Prahy málem podařil, měl vysloužilý důstojník císařské armády podplukovník Arnošt Ottovalský. Tento muž, kterého probošt Florio Cremona ve své zprávě nazývá ničemou, „jehož jméno není hodno paměti“, byl v podstatě smolař čili Pechvogel, jak se dodnes říká v jeho rodném Bavorsku. Roku 1612 se dal naverbovat do císařské armády, v jejích řadách pak bojoval proti tureckým pohanům i proti křesťanským nepřátelům nejkatoličtějšího Veličenstva císaře Ferdinanda Druhého. Po slavném vítězství katolických zbraní na Bílé hoře si z konfiskovaného majetku poražených českých rebelů koupil dům v Chebu, o pár let později se oženil s dcerou chebského měšťana. Po tchánovi zdědil statek ve Velkém Lohensteinu, ten mu však vypálili nejdříve Sasové, potom znovu Švédové. Jako podplukovník wildberského pluku přišel o pravou ruku při obraně Plavna. Po sedmadvaceti letech služby odešel tedy z armády, zakoupil si v blízkosti Chebu nový statek a začal si užívat penze.

Až potud byla vojenská kariéra podplukovníka Arnošta Ottovalského neobvyklá snad jenom tím, že celých těch sedmadvacet let odsloužil pouze v jedné armádě. Na rozdíl od velitele „hrdinných Moravanů“ z Bílé hory Jindřicha hraběte Šlika, nebo původně švédského důstojníka a brněnského hrdiny Raduita de Souches, či plukovníka Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic a mnoha dalších. Nikdo není dokonalý…

Reklama

V roce 1647 však Cheb opět dobyli Švédové a vypálili penzionovanému císařskému důstojníku Ottovalskému jak dům, tak statek. Jeho samotného nejdříve uvěznili, potom nad tím smolařem mávli rukou a dovolili mu odjet do Prahy, kde tou dobou pobýval císař Ferdinand III. Ten slíbil svému zmrzačenému důstojníkovi místo velitele posádky v Lokti a mimořádnou odměnu 200 zlatých. Tím ovšem zasáhl do kompetencí vojenského velitele v Čechách hraběte Colloreda, který reagoval tak, jak podřízení v takových případech obvykle reagují – začal plnění panovníkova slibu sabotovat. Díky tomu dostal Ottovalský svých 200 zlatých až po půl roce ponižujících urgencí a průtahů, zatímco funkci velitele v Lokti nedostal nikdy.

Vyplacená odměna pokryla sotva náklady půlročního pobytu v Praze, zatímco podplukovníkova rodina, přestěhovaná snad až příliš horlivě blíže k novému působišti, neměla co jíst. Ottovalský proto požádal o zálohu na budoucí plat, jenomže hrabě Colloredo stál pevně na svém – do kádrových záležitostí mu ani císař mluvit nebude! A dal rodině toho protekčního otravy vydávat denně osm porcí chleba a piva, což představovalo denní příděl hejtmana pěší kompanie. Ottovalský byl podplukovník, a tak toto řešení odmítl jako svrchovaně urážlivé a obratem požádal dvorskou válečnou radu o opětné přijetí do řadové služby. Ve válečné radě však měl rozhodující slovo hrabě Colloredo z Wallsee, takže…

Nelze se skoro divit, že Ernest Ottovalský usoudil, že o něj císařská armáda příliš nestojí. A protože nějak rodinu zaopatřit musel, rozhodl se – poprvé za své vojenské kariéry – zvolit armádu jinou. Vyhledal proto v Chebu generála Königsmarcka a pochlubil se mu svými nedobrovolně získanými znalostmi silných a slabých stránek pražského opevnění. Jakmile se zavázal, že dovede Švédy do Prahy, aniž by ztratili jediného muže, byl okamžitě přijat do služeb švédské armády jako podplukovník, s měsíčním platem 100 zlatých. Svou roli při tom možná sehrála i skutečnost, že rovněž Königsmarck začal válku původně jako důstojník císařské armády…

V pondělí 20. července 1648 opustil Königsmarckův sbor Cheb, rafinovanou oklikou přes Kynžvart, Stříbro a Kladruby minul Plzeň a přes Bělou a Plasy se stočil na sever k Rakovníku, který obsadil v pátek 24. července odpoledne. Ačkoli jako předvoj jelo 200 jezdců, jejichž úkolem bylo zajmout každého, koho potkají (aby  se švédský přesun neprozradil), císařský velitel v Plzni neprodleně hlásil svému nadřízenému maršálu Piccolominimu, že „… Königsmarck usiluje o spojení s Wittenbergem, jenž postupuje přes Hradec Králové, z čehož možno usuzovat, že se schyluje k rozhodnému podniku…

Jak vidno, v Čechách se opravdu nic neutají. Varování přišlo i do Prahy, kam hejtman Rakovnického a Žateckého kraje Kryštof Jaroslav Krakovský z Kolovrat poslal spěšného posla se zprávou o blížícím se Königsmarckově sboru. Řečeno slovy nobilitační listiny (jíž byl za tento hrdinský skutek svého otce odměněn až roku 1700 hejtmanův syn):

… o témž lidu švédského ku Praze tažení tehdejšímu Měst pražských commendantu časně věděti dal, čemuž kdyby se byla víra přiložila, snadně královská residency Naše a Hrad Náš pražský před tímž švédským vpádem zachován a obhájen býti mohl…

Reklama

Polní maršál hrabě Colloredo z Walsee varování „víru nepřiložil“, pouze nařídil strážím v pražských branách, aby zpřísnily kontroly všech nově příchozích. Možná očekával, že se Švédové pokusí proniknout do města s falešnými propustkami …

Generál Konigsmarck ponechal své dělostřelectvo a trény pod ochranou dvou set dragounů v Rakovníku, pěšáky posadil na odpřažené tažné koně a 25. července v deset hodin dopoledne vyrazil s dvěma tisíci mužů na Prahu. Postup byl rychlý, již ve čtyři hodiny odpoledne se Švédové utábořili v lesích nedaleko Dobrovíze a čekali na soumrak. 

V Praze bylo tou dobou veselo. Neboť pro Jeho Milost Ferdinanda Třetího, z Boží milosti voleného císaře římského, po všechny časy rozmnožitele říše a uherského, českého, dalmátského, charvátského krále atd. byla poslední červencová sobota léta Páně 1648 dnem svatebním. Císařův sňatek s arcikněžnou Marií Leopoldinou Tyrolskou se sice nekonal v Praze ani ve  Vídni, nýbrž v mnohem bezpečnějším Innenstadtu, nicméně slavnosti na počest vznešených snoubenců probíhaly po celé říši domu Habsburského. Alespoň v těch jejích částech, které se po Zusmarshausenu podařilo uhájit před nestoudnou hltavostí nepřátel.

A tak se i v Praze shromáždil při této vzácné příležitosti výkvět české šlechty. Lépe řečeno – sešli se tu více či méně urození muži a ženy ze všech koutů Evropy, kteří po Bílé hoře českou šlechtu z  větší části tvořili, aby svou účastí na banketech, zahradních slavnostech a divadelních představeních dali najevo svoji lásku, úctu a vděčnost již podruhé se ženícímu synovi bělohorského vítěze.

Königsmarckovi, který byl i mezi švédskými generály výjimečný svou hrabivostí, přišla taková koncentrace zámožných nepřátel samozřejmě vhod. Zvlášť když se ukázalo, že Arnošt Ottovalský nestrávil půl roku v Praze nadarmo. Na základě seznamů, které ještě před akcí zpracoval, byli vojáci v průběhu čekání u Dobrovíze poučeni, které malostranské a hradčanské domy mohou považovat za svoji právoplatnou kořist, a do kterých naopak nesmějí ani nahlédnout. Dostali adresy významných osobností, které bylo nutno zadržet, aby mohly být později zpeněženy formou výkupného.

V operacích tohoto druhu měly armády té doby bohaté zkušenosti, a tak závěrečná instrukce, podle níž měl být zabit každý, kdo se postaví na odpor nebo byť jen vyhlédne z okna, byla skoro zbytečná. Königsmarckovi veteráni velice dobře věděli,  jak zastrašit obyvatele přepadeného města, aby je snad náhodou nenapadlo využít početní převahy, kterou obvykle nad útočníky mívali. Pouze naivní vizionář typu Jana Amose Komenského by možná postrádal alespoň pár vzletných slov o cti, které je švédským vojákům dopřáno tím, že přinášejí Pražanům vysvobození od habsburského a papeženského útisku. Königsmarck však nebyl Baner, a tak místo jalových tlachů tohoto druhu bylo úplně na konec stanoveno pouze poznávací znamení (březová větvička na pokrývce hlavy) a heslo: Bůh s námi!

Po setmění pokračovali Švédové v cestě a před půlnocí již stáli na Bílé hoře. Všude byl klid. Pražské oslavy císařovy svatby byly navzdory těžkým válečným časům skutečně velkolepé, spotřeba vybraných pokrmů a nápojů úctyhodná, závěrečný ohňostroj nevídaný. Nyní už většina účastníků spala. Až na několik nejzarytějších flamendrů, jejichž halekání tu a tam zaznělo nocí a připomnělo útočníkům, že čas lze trávit i příjemněji než válčením. Kromě hulákání opilců však náhle zazněly nocí i kostelní zvony a Königsmarck zneklidněl. Nebylo vyloučeno, že v ohroženém městě přece jenom vyhlásili poplach. Švédský generál zřejmě stále nemohl uvěřit, že by mu to jeho císařští kolegové tolik usnadňovali. Podplukovník Ottovalský tedy opět využil svých pražských zkušeností a vysvětlil mu, že tímto drastickým způsobem jsou svoláváni k půlnočním modlitbám mniši jednak v nedalekém Břevnovském klášteře a jednak v poněkud vzdálenějším klášteře kapucínů na Hradčanech.

Reklama

Teprve kolem druhé hodiny ranní utichlo všechno natolik, že mohla začít poslední fáze operace. Königsmarck zůstal s hlučnou jízdou ve vypáleném Břevnově, necelý kilometr od Říšské brány. Dragouni a mušketýři nechali koně v oboře u letohrádku Hvězda a pěšky postupovali dál po cestě, která vedla od Břevnovského kláštera podél potoka jménem Brusnice k městu. V čele šel Ottovalský se stovkou pěšáků, za ním podplukovník Volkers se zbytkem pěchoty, jako poslední plukovník Coppi se svými opěšalými dragouny a dvacetičlennou ženijní četou.

Volkers a Coppi zůstali ve Šlikovské zahradě před hradbami, Ottovalský dovedl své muže podél potoka až k místu, kde údolí Brusnice ústí do Jeleního příkopu a je přehrazeno náspem s hradbou, která zde přechází za Jelení příkop a spojuje opevnění Hradčan s tzv. Mariánskými hradbami. V červenci 1648 byl na tomto místě, kde se staré hradčanské hradby zalamovaly podél jižního okraje Jeleního příkopu směrem k Pražskému hradu, rozestavěný bastion (předchůdce dnešního bastionu sv. Františka), zatím pouze nezpevněná hromada hlíny v příkopu, dosahující až ke koruně městské hradby. Podplukovník Ottovalský si této slabiny hradčanského opevnění nepochybně povšiml za svého dlouhého a nudného pobytu v Praze (bez peněz se člověk nudí kdekoliv) a na základě pracovního tempa dělníků stavitele Bossiho naprosto správně usoudil, že bastion hned tak dokončen nebude.

Když věžní hodiny ve městě odbily půl třetí, Ottovalského muži vylezli po budoucím bastionu na staré hradčanské hradby a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna běžela k hradební baště vlevo, druhá vpravo. Na obou baštách překvapili a zabili strážné. Pak vyrazili kolem kapucínského kláštera ke Strahovské (Říšské) bráně. Před klášterem stáli na stráži dva  vojáci. Jednoho z nich zastřelili, druhý utekl.

Hlavní stráži u Strahovské brány,  tvořené dvanácti vojáky valdštejnského pluku, velel nadporučík jménem Ammon. Jeho muži stačili jedinkrát vystřelit, zranit dva útočníky a vzápětí byli pobiti nebo rozehnáni. Sám kapitánlajtnant Ammon padl do zajetí. Pak už nebyl problém otevřít bránu, spustit most a přivolat zbytek pěchoty i Königsmarckovu jízdu. Byla neděle 26. července, den svaté Anny. Švédští osvoboditelé vstoupili do Prahy…

Podle směrnice pražského vojenského velitele z roku 1645 mělo při poplachu, vyhlášeném třemi výstřely z hmoždíře na baště před Lobkovickým palácem, obsadit a hájit opevnění Malé Strany a Hradčan šest staroměstských kompanií. K tomu ovšem potřebovaly most přes Vltavu. Hned po dobytí brány spěchal proto Ottovalský se svým oddílem dolů na Malou Stranu, obsadil malostranské mostecké věže a poslal třicet vojáků i k dolnímu přívozu pod dnešním Mánesovým mostem. Spojení s pravobřežní částí města bylo přerušeno a osvobozování části levobřežní se mohlo rozběhnout na plné obrátky.

Zatímco Ottovalský zajišťoval přechody přes Vltavu, plukovník Coppi se svými dragouny obsadil Pražský hrad. Stalo se tak bez boje, protože vojákům hradní stráže, střežícím mimo jiné i jeden z největších zbrojních arzenálů v Čechách, jejich velitelé nějak zapomněli vydat střelný prach.

Nešťastný ranní soumrak, kdy obsadili Švédové válečnou lstí a pro naši nedbalost Malou Stranu s Hradem…“ povzdechl si tehdejší zástupce rektora staroměstské jezuitské koleje sv. Klimenta páter Šimon Schürer, pravděpodobný autor zápisů v kolejním Diáři.

O nedbalosti jako o skutečné příčině švédského úspěchu nepochybuje ani jinak až úzkostlivě loajální učitel svatojindřišské farní školy Václav František Kocmánek: „… v tomto sice bylo ovšem od našich velmi přehlídnuto, že ty posty v těch a takových místech ničemně opatřené byly, ano i místa, kudyž se ten vpád stal, neupevněné, a jakž by na tak slavné město náleželo, neohražené se ukázaly…

A Václav Líva cituje samotného Ottovalského, jenž ve své poválečné obhajobě napsal, že „… nedbalost a neopatrnost těch, jimž bylo svěřeno velení, způsobila, že s nepatrnými silami bylo dobyto města, které se dříve dovedlo ubránit celým armádám…

Pamětníci se shodují i v popisu toho, co následovalo. V ulicích Malé Strany a Hradčan se rozpoutalo peklo, přesně takové, jaké v uplynulých třiceti letech zažili obyvatelé nesčíslného množství evropských měst, městeček a vesnic. Podle tehdejšího studenta klementinské koleje Jana Norberta Zatočila plnili Königsmarckovi vojáci své instrukce velmi svědomitě: „… kterýžto lid nepřátelský kde koho, buď z oken vyhlédajícího, aneb po ulicích jdoucího, a co by to býti mělo, se ptajícího, spatřili a potkali, beze všeho rozdílu osob, stříleli, bili a rozháněli, tak že mnohý, nevěda o nepříteli, na ulici zastřelen jsa, mizerně zahynouti musil …

Nejvyšší zemský soudce František Matyáš Karel hrabě ze Šternberka byl zasažen do paže (zemřel 9. srpna). Hejtman Starého Města pražského Ferdinand Libštejnský z Kolovrat utrpěl smrtelné zranění hlavy. Zvláštní smůlu měl stařičký nejvyšší purkrabí Jaroslav Bořita Smečanský hrabě z Martinic, kterého v květnu 1618 vyhodili Thurnovi rebelové z okna Pražského hradu. Nyní, po třiceti letech a několika měsících, ho švédští vojáci v jeho vlastním hradčanském paláci ztloukli natolik, že v důsledku utrpěných zranění za necelý rok zemřel.

Pražské vojenské velení bylo zcela překvapeno. Velitel valdštejnského pluku podplukovník Baltazar Schmidt se vydal nahoru na Pohořelec zjistit, co se to vlastně děje. V Úvoze (dnešní Nerudově ulici) potkal vojáky s březovými větvičkami za krempami klobouků, kteří po něm místo předepsaných pozdravů začali střílet. Bystře pochopil, že se nejedná o neukázněné podřízené, a pokusil se dostat přes most do Starého Města. Pokus se nezdařil, švédské kulky byly rychlejší. Stejně jako  v případě dalšího důstojníka valdštejnského pluku, praporčíka Příchovského, který (alespoň podle Zatočila) „… také jsa smrtelně raněn, přes most pospíchajíc, staroměstským tu nešťastnou novinu, že Königsmark Menší město Pražské přepadl, přinesl…

Podle jiných zpráv, o nichž se zmiňuje Václav Líva, vedl prý tento praporčík Příchovský v časných ranních hodinách neúspěšný protiútok na malostranskou mosteckou bránu, byl zraněn a na svá zranění zemřel. Hrdinný fenrich Příchovský zkrátka vystupuje nejen v Zatočilově, ale také v každém pozdějším (i když i přímý účastník událostí Zatočil sepsal svůj „Leto- a denopis“ také až o celých 37 let později) líčení událostí z časného nedělního rána 25. července 1648 jako muž, jenž obětí vlastního života zachránil Prahu před úplným obsazením švédskými nájezdníky…

Skutečnost je patrně poněkud jiná. Prokázaným faktem je totiž pouze to, že podplukovník Baltazar Schmidt byl úřadujícím velitelem valdštejnského pluku a padl poblíž mostu. Stejně tak je jisté, že k protiútoku císařských na mostě skutečně došlo. Potvrzuje to i klementinský jezuita P. Šimon Schürer, který měl zprávy o dění na mostě nepochybně z první ruky: „… Naši se snažili získat zpět mosteckou bránu, ale byli odraženi po ztrátě dvou nebo tří mužů. Mezi nimi byl podplukovník Karel Příchovský … Podplukovník Schmidt byl postřelen a vydechl téhož dne…

Ačkoli z textu zprávy není zcela jasné, zda byl plukovník (podplukovník a plukovník bývají v civilní mluvě zaměňováni dodnes) Příchovský pouze mezi těmi, kdo útočili, anebo i mezi těmi, kdo při útoku také padli, ze zápisu jasně vyplývá,  že se tohoto protiútoku nezúčastnil žádný praporčík, tedy důstojník nejnižší možné hodnosti, nýbrž (pod)plukovník Příchovský. Jenomže skutečný Jan Karel Příchovský z Příchovic (†1660), veterán tureckých válek (do armády vstoupil roku 1616), pak plukovník arkebuzírů u Nördlingen, císařský komoří, přísedící zemského a komorního soudu a hejtman Pražského hradu, se prokazatelně ve zdraví dožil konce obležení. Pokud se tedy onoho dne zúčastnil protiútoku na mostě, rozhodně při něm nepadl. Nehledě na to, že se svými zásluhami a čestnými funkcemi těžko mohl být pouhým řadovým důstojníkem valdštejnského pluku a Schmidtovým podřízeným.

O žádném praporčíkovi Příchovském se nezmiňuje ani další přímý účastník tehdejších událostí – kantor novoměstské farní školy u svatého Jindřicha Václav František Kocmánek, autor písemného vylíčení bitvy o Prahu, které je všeobecně považováno za faktograficky spolehlivější (byť chudší) než hrdinský epos Zatočilův.

Jedním z možných vysvětlení této záhady je, že dotyčný praporčík Příchovský byl plukovníkovým příbuzným. Ne snad přímo bratr nebo syn (o tom by se pravděpodobně dochovaly genealogické záznamy), ale rod Příchovských z Příchovic byl, jako většina českých šlechtických rodů, bohatě rozvětven, proč by tedy nemohli sloužit v císařské armádě současně kupříkladu strýc a synovec? A proč by nemohl synovec hrdinsky padnout v boji s cizáckými vetřelci a strýc pak neméně hrdinsky mstít jeho památku? Možné to je. Proč však potom Zatočil, který jinak častuje čtenáře historkami někdy stěží uvěřitelnými, pomíjí tento až anticky vznešený námět a – na rozdíl od ostatních kronikářů – se o nějakém praporčíkovi Příchovském vůbec nezmiňuje? Toť otázka! Nejjednodušší odpověď na ni je ta, že žádný mladý praporčík Příchovský neexistoval, že sklerotický popleta Zatočil pouze smíchal dohromady skutečné osoby padlého podplukovníka Schmidta a zasloužilého plukovníka Příchovského. Že prostě náš legendární praporčík Příchovský je – podobně jako hrdinní Moravané z Bílé hory – pouze dalším virtuálním přízrakem českého dějepisného bájesloví…

Ať již zprávu o obsazení Malé Strany přinesl Staroměstským kdokoli, zemský vojenský velitel polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee měl více štěstí než chudák podplukovník Schmidt. Nebo možná pouze méně smyslu pro povinnost. Oděn údajně toliko v noční košili opustil svůj malostranský příbytek, v doprovodu sekretáře, sluhy a pážete se vinicemi na úpatí Petřína dostal na Smíchov, odkud ho rybáři přepravili na novoměstský břeh, kde se energicky ujal velení. Strategický ústup svého pána kryl palbou z okna Enoch Kliment Vratislavský, hejtman jeho opočenského panství a syn pobělohorských emigrantů, který po dosažení dospělosti konvertoval ke katolické víře a vrátil se do Čech, odkud ho rodiče v mládí odvezli.

Celková bilance vpádu byla neutěšená: 150 mrtvých vojáků a civilistů, 350 zraněných. Švédové ztratili jednoho poručíka a sedm mužů…

Počet lukrativních zajatců překonal všechna Königsmarckova očekávání. Bylo jich přes 200, mezi nimi i pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu, nejvyšší purkrabí Jaroslav hrabě z Martinic, nejvyšší lovčí František Vilém Popel z Lobkovic, Martin Jaroslav Michna hrabě z Vacínova, Jan Zdeněk Vratislav z Mitrovic, hejtman Pražského hradu Albrecht Beneda z Nečtin, královský hofmistr Jan Oktavián hrabě Kinský, rada české komory Zikmund hrabě z Valdštejna a mnozí další.

Plenění probíhalo celé dva dny a dvě noci a kořist byla obrovská. Současný švédský autor Peter Eglund bilancuje pražskou osvobozeneckou misi svých dávných krajanů s odzbrojující objektivitou:

V pokladnicích a sklepeních bylo ukryto víc bohatství, než se komu kdy zdálo. Z paláce městského velitele Colloreda bylo vyneseno dvanáct sudů dukátů a přes dvě a půl tuny stříbra. Z paláce hraběte Černína bylo ukradeno zlato v hodnotě sta tisíců tolarů. V jednom klášteře nalezli vojáci 100.000 v hotovosti. Poštmistr Paar byl okraden o 18.000 tolarů, a tak by se dalo pokračovat dál. Švédští vojáci prý měřili množství mincí ne na kusy, ale na klobouky. Königsmarck osobně naplnil zlatem a stříbrem pět vozů.

Pražský hrad byl vyhrazen čistě pro švédskou korunu. Klenotnice byla zamčena a její ochránce se tvářil na všechny otázky nechápavě, ale postaven před hrozbu mučení klíče našel. A tak se otevřely dveře k vůbec největší loupeži. Švédy začernalé od střelného prachu čekal neuvěřitelný pohled. Vešli do kunstkomory císaře Rudolfa II., kabinetu kuriozit toho typu, jaký velikáni sedmnáctého století rádi až po okraj naplňovali všemi možnými nádhernými, pozoruhodnými a fantastickými věcmi původu přírodního i umělého, což bylo výrazem obdivu té doby pro závratnou mnohotvárnost, která vládne světem. Kunstkomora Rudolfa II. měla ovšem zvlášť majestátní proporce: nacházely se zde tisíce obrazů, kreseb, soch, zbraní, výrobků uměleckých řemesel, nádob ze zlata a stříbra, porcelánu, broušených a vyřezávaných drahokamů, křišťálu, mincí a medailí, hodin, přístrojů, obrovských stříbrných svícnů, tyrkysem zdobených sedel a zrcadel. Také zde byly takové kuriozity jako mumie, "rukavice z lidské kůže" a "chrup a jedna ruka sirény". Něco ukradli Švédové přímo na místě, ale většina předmětů byla pečlivě zabalena do beden a postupně převezena do Stockholmu (nedočkavá a zvědavá královna Kristina byla přítomna vybalování té ohromné kořisti). V zásilce do Stockholmu bylo mimo jiné 69 bronzových soch, 26 předmětů z jantaru, 24 z korálu, 660 zdobených achátových nádob, 174 fajánsových nádob, 403 indiánských kuriozit, 16 drahocenných hodin, 185 předmětů z drahokamů, 317 matematických instrumentů, bedny plné nebroušených diamantů, několik tisíc medailí a kolem 500 obrazů. Jen ukradené obrazy měly nevyčíslitelnou hodnotu. Mezi jinými obsahovala zásilka obrazy od mistrů, jako byli Michelangelo, da Vinci, Raffael, Tizian, Tintoretto, Veronese, Dürer, Bosch, Grimmer a Brueghel. Mnohé z nich teď visí ve švédských muzeích. A k téhle kořisti je nutno připočíst také ohromné knižní poklady. Švédští polní velitelé měli ze Stockholmu víceméně stálý příkaz využít každé příležitosti k obohacení švédských univerzitních i gymnazijních knihoven – a v Praze se v různých palácích nacházelo mnoho velkolepých knižních sbírek. Jen z knihovny Eggenberského paláce bylo vyvlečeno třicet velkých beden knih pro odvoz do Švédska. K nejcennějším literárním úlovkům patřil Codex gigas – ohromná Ďáblova bible ze třináctého století, která se nyní nachází v Královské knihovně ve Stockholmu, a Codex argenteus, známý gótský překlad bible z počátku šestého století, nyní v Univerzitní knihovně v Uppsale. Bohatý Strahovský klášter byl prohledán finským plukem a vojenští duchovní si z knihoven vybrali ty nejkrásnější knihy. Nakradených knih mohlo být mnohem víc, kdyby se opatovi v jiném klášteře nepodařilo podplatit muže, který tam byl poslán, aby odtamtud vyzvedl krásnou sbírku 10.000 knih.

Švédské jednotky braly vše, co mělo nějakou hodnotu. Vtrhly i do císařovy zoologické zahrady a ke svému nadšení tam našly starého opelichaného lva. Ten byl odvezen do Stockholmu a zavřen do místa zvaného Lví doupě na jižní straně královského zámku … Celková hodnota toho, co Königsmarck a jeho muži v Praze nakradli, je těžko vyčíslitelná. Současné prameny mluví o sedmi milionech říšských tolarů ...“

Kromě cenností padla Švédům do rukou i armádní skladiště, umístěná na Hradě a na Malé Straně, v nichž se nacházelo 132 děl všech ráží (včetně velkého 44 liberního moždíře), 130 000 kulí, 862 dělostřeleckých granátů, 46 zápalných kulí, 450 ručních granátů, 1 444 mušket, 576 centů střelného prachu atd. Tahle kořist ale zatím nikoho nezajímala. Stejně jako fakt, že po celý první den stálo na druhém břehu Vltavy všeho všudy pár stovek dezorientovaných císařských vojáků bez velitele a – na papíře sice početní, nicméně teprve nakvap svolávaní ozbrojení civilisté z městské hotovosti. Kdyby byl Königsmarck počkal se shromažďováním kořisti a poslal raději 2 000 svých zkušených hrdlořezů okamžitě na druhou stranu Vltavy – anebo ještě lépe, kdyby byl počkal s celým útokem na příchod pěti tisíc Wittenbergových vojáků, kteří by současně s ním udeřili na pražské Nové Město stejně nečekaně, jako by on udeřil na Malou Stranu…

Říká se, že historie nezná žádné kdyby. Je to pravda. Ostatně – nájezd v tomto smělém pirátském stylu mohl ze všech švédských generálů úspěšně uskutečnit pouze pozemní pirát Königsmarck. A Königsmarck by – jako každý správný pirát – zásadně nečekal na nikoho, s kým by se musel o svůj lup dělit. Stejně tak by ale ani on nedokázal přimět své muže k tomu, aby nechali ležet jistou kořist jenom proto, že je možná očekává kořist ještě větší. Aby šli riskovat život, aniž by se předtím alespoň nepokochali tím, co už bylo jejich…

Takže má asi přece jenom opět pravdu francouzský historik Ernest Denis, když říká, že „… vojevůdcové švédští ukázali několikrát, že nejsou hodni svého úkolu, a Königsmarck právě tak jako Baner a Torstensson v rozsáhlý výkon lupičský přeměnil to, co se mohlo stát rozhodným podnikem politickým…

Jinou otázkou ovšem je, jak se v tomto okamžiku přechodného zhroucení orgánů státní (tedy císařské) moci ve městě zachovali sami Pražané. Podle představ Jana Amose Komenského a ostatních emigrantů (a pravděpodobně i Axela Oxenstierny) měli okamžitě využít příležitosti, svrhnout nenáviděné habsburské jho a s otevřenou náručí přivítat své osvoboditele. Mírová smlouva byla sice připravena, ale zdaleka ještě nebyla podepsána. Nebylo tedy vyloučeno, že po ztrátě Prahy císař ustoupí ještě jednou a přece jenom kývne na švédský požadavek náboženské, případně i politické svobody pro Čechy (jako to nakonec udělal v případě slezských protestantů). V předmluvě k Zatočilovu spisku spekuluje Jan Herben, že „… dobytí Prahy bylo by mělo dalekosáhlé následky při skoncování války 30leté mírem vestfálským. Již po pádu Malé Strany plnomocník švédský vyjednávající mír v Münstru obnovil požadavky o svobodný návrat exulantů do země a o svobodu jejich náboženství. Mít Švédové v moci své Prahu, Komenský sotva by byl ronil zoufalé slzy nad opuštěním českého národa se strany švédské…

Rovněž Ernest Denis píše, že Ferdinand III. „… tvrdošíjně odmítal navrácení Čechům svobody náboženské, jíž se Švédové domáhali pro ně. K donucení jeho odvážili se smělého činu, který, kdyby se byl podařil, byl by zajisté překonal poslední odpor jeho vyslance Trauttmansdorffa…

Téhož názoru je i jinak zdrženlivý Václav Líva: „…V mírových smlouvách bylo by ještě bývalo možno leccos změnit, kdyby Švédové byli mohli v posledním okamžiku přihodit na misku vah úspěch tak znamenitý, jako vzetí Prahy…

Vyloučeno nebylo zkrátka nic, historie sice nezná žádná kdyby, zato zná spoustu dějinných křižovatek, uzlových bodů, v nichž lze zdánlivě nezvratný vývoj zvrátit mnohdy zcela opačným směrem. Jenomže Pražané, možná pod dojmem křiku zabíjených malostranských sousedů a jejich znásilňovaných žen, svoji historickou příležitost nevyužili a zachovali se podle toho, co jim velel zdravý selský rozum – postavili se na odpor. Novoměstský pekař Jiří Smrčka zvaný Čížek, poručík 1. kompanie řemeslníků, se prý dokonce ještě v neděli přeplavil s houfem dobrovolníků na malostranský břeh, kde zabili pár plenících Švédů a přivedli i několik zajatců. Prý…

Bránili se i sami malostranští sousedé. Například koželuh Servatius Engl se zabarikádoval ve svém domě U zlatého hroznu poblíž mostu a teprve po několikahodinovém boji se i s rodinou a čeledí stáhl na Staré Město. Ve svém malostranském paláci (dnešní Tyršův dům) asi hodinu vzdoroval i Václav Michna hrabě z Vacínova, než se i on uchýlil do bezpečí druhého břehu Vltavy.

Jiní obyvatelé Malé Strany, zejména mnozí měšťanští a panští služebníci, však přece jenom švédský vpád pochopili alespoň vzdáleně tak, jak očekával Jan Amos Komenský, tj. využili nabízené příležitosti – a začali loupit společně s osvoboditeli, takže „… po malé chvíli bylo slyšeti po Menším městě Pražském ve všech takměř ulicích střílení, domův vytloukání, po střechách a žlabích lezení, rukou spínání a k Starému městu kývání hrozné od nebohých zajatých naříkání a lamentýrování…

Než se vojenské velení vzpamatovalo, zorganizovali obranu Starého a Nového Města pražského velitelé jejich městských hotovostí – staroměstský primas (purkmistr) Mikuláš Turek a novoměstský královský rychtář Václav Augustin Kavka. Okamžitě povolali do zbraně kompanie městského vojska a Mikuláš Turek nejenže osobně vytáhl z postelí všechny velitele městských kompanií, ale navíc z městských prostředků vyzbrojil bojechtivé studenty. Již po sedmé hodině ranní zaujala postavení u mostu staroměstská 3. kompanie vedená svým hejtmanem Vojtěchem ml. Hadem z Proseče.   

Na staroměstskou radnici se zatím dostavili nejvyšší zemský písař Přibík Jeníšek z Újezda, nejvyšší zemský podkomoří Oldřich Karel Sezima Skuhrovský ze Skuhrova a purkrabí Hradeckého kraje Fridrich Leopold Věžník z Věžník, jediní dosažitelní členové sboru českých císařských místodržících (ostatní byli buď mimo Prahu nebo v Königsmarckově zajetí), a vyzvali městské rady obou pražských měst ke statečnému odporu proti švédským uchvatitelům.

Městské rady, jejichž členové se jednou měsíčně střídali v úřadě purkmistra, ovšem již dávno rozhodovaly o záležitostech svých měst pouze pod otcovským dohledem panovníkem dosazených královských rychtářů. Těchže rychtářů, které již krátce po bitvě na Bílé hoře Jan Amos Komenský popisoval jako „… bandity Vlachy, Němce a Čechy převrhlce, marnotratce, mordéře, bezectné pankharty, kejklíře, hudce, komediantníky, svobodníky, že někteří ani abecedy neuměli, bez nábytků, bez domů, bez svědomí, což vše jistými příklady prokázati by se mohlo, když jen o všecko se pokusiti hotovi byli a Antikristu pod jménem císařským naháněti přislibovali…

V každém případě rychtáři obou měst již rozhodli, nebylo tedy divu, že městské rady bezvýhradně schválily všechna učiněná opatření, načež se všichni jejich členové, schopní nosit zbraň, odebrali ke svým kompaniím.

Další organizaci obrany převzali dva důstojníci císařské armády. Jedním z nich byl již zmiňovaný plukovník Jan Karel Příchovský z Příchovic, jenž měl k tomu dostatek zkušeností i potřebnou autoritu. Druhým byl bratr hejtmana Vltavského kraje pana Šebastiána Čabelického podplukovník Václav Čabelický ze Soutic (jeho dalším bratrem byl švédský plukovník Kryštof Čabelický ze Soužíc, popravený roku 1632 v Českých Budějovicích za organizování selského povstání proti císaři), který se v Praze nacházel patrně jako účastník oslav císařovy svatby. Na jejich rozkaz převzal obranu mostu nadporučík Bader s četou valdštejnských mušketýrů, úsek od mostu proti proudu k mlýnům na Zderaze dostal na starost Vojtěch ml. Had z Proseče se 3. staroměstskou kompanií, od mlýnů k úpatí vyšehradské skály zaujala postavení novoměstská kompanie svatoštěpánské čtvrti, vedená kapitánem Matějem Vojtěchem Millerem.

Od mostu po proudu, v místě zvaném Rejdiště, se mezi jirchářskými a barvířskými dílnami opevnili bojovní mladíci ze studentské kompanie, kteří nezaháleli a ještě téhož dne přepravili z malostranského břehu na novoměstský všechny použitelné lodě a vory. Zbytek obranné linie od Rejdiště po začátek novoměstských hradeb převzali ostřílení dragouni Gallasova pluku.

Když konečně dorazil na staroměstskou radnici i zemský vojenský velitel hrabě Colloredo, poslal plukovníka Příchovského se dvěma kompaniemi valdštejnského pluku na Malé Benátky (dnešní Střelecký ostrov) a podplukovníka Čabelického do Podskalí, kde byl nezastavěný břeh Vltavy s přívozem chráněn pouze palisádou a městskou kompanií hejtmana Millera. Hlavně ovšem vyslal jízdního posla ke Kouřimi, kde se měl nacházet sbor polního maršála Puchheima, s příkazem k okamžitému stažení bojových jednotek tohoto sboru do Prahy. Puchheim uposlechl, zanechal své trény v Táboře a ještě v neděli večer přitáhl se svými 2 600 muži do ohroženého sídelního města.

V pondělí 27. července se Königsmarckovi konečně podařilo přesvědčit několik svých mužů k tomu, aby místo plenění vyzkoušeli děla, která si bez odběrních poukazů a kvitancí vyzvedli z císařských arzenálů. Kolem desáté hodiny dopolední zazněly z bašty pod Lobkovickým palácem první tři výstřely, zamířené na budovu staroměstské celnice za řekou, „… po kterýchžto třech ranách, neb se znenadání staly, cokoliv před kostelem pp. Societatis Jesu lidu zevlujícího a se dívajícího bylo, všichni okamžitě se rozeběhli a ztratili…

Z dalších ukořistěných děl, rozmístěných na baště před Pražským hradem, na Petříně, u Belvederu a nad Bruskou, bylo ten den vypáleno na město celkem 120 ran. Jako vzdornou odpověď na tuto kanonádu instalovali obležení na věž křižovnického kláštera u Karlova mostu své jediné dělo, respektive malorážní hradební pušku (hákovnici), s níž se pokoušeli ostřelovat Švédy na malostranském břehu.

V úterý 28. července bylo celé toto „dělostřelectvo“ přemístěno na mosteckou věž, odkud byl lepší výhled na potenciální cíle, zejména na barikádu, kterou Švédové vybudovali uprostřed mostu na šestém pilíři, v místech dřevěné vojenské strážnice, a vyzbrojili ji dvěma trofejními děly. Aby tato děla nemohla pálit rovnou do průjezdu brány, nechal velitel obrany mostu nadporučík Bader postavit z cihel, kamení a dřeva nad třetím pilířem předsunutý zátaras, hájený dvěma studentskými družstvy praporčíka Fabera. Břehy po obou stranách mostecké věže bránila nadále 3. staroměstská setnina Vojtěcha mladšího Hada z Proseče.

Protože Švédové začali používat ve stále větší míře i zápalné střely, bylo pražským Židům nařízeno utvořit pohotovostní hasičské oddíly, které na Staroměstském náměstí očekávaly povel k zásahu tam, kde to bude potřeba. Jejich úkolem bylo nejen hasit požáry, ale i zneškodňovat ještě nevybuchlé granáty tím, že je zakrývali mokrými kůžemi nebo rovnou polévali vodou, aby uhasili hořící roznětku. Jeden z případů, kdy se jim příliš nedařilo, popisuje Zatočil:

… jakož pak hasíce granát velký, který do Židovské ulice, jež se zlatá jmenuje vhozen byl, přikrejíce jej mokrými kožemi z volů uherských, domnívajíce se žeby již udušen byl, v tom pozdvihnouce kůži a jemu průduch dadouce, svou operaci učinil, a jednoho z nich na místě nechal, druhému ruku a třetímu pravou nohu přerazil, takže od té doby k hašení, jako kdy s počátku chuti neměli, anobrž doháněni býti museli…

Uznání, kterého se Židům za tuto péči o (také) křesťanská obydlí dostávalo, vystihuje nejlépe jeden z diářových zápisů pátera Schürera: „… Švéd opět silně střílel a způsobil častější požáry ohnivými koulemi, nejvíce na Židovském městě, ale nezpůsobil škody, ledaže prý byl zabit jeden ze Židů…

V průběhu dne posílily pražskou posádku tři kompanie jízdy a jedna kompanie pěchoty z Loun a jedna kompanie jízdy z Litoměřic.

Königsmarck naopak poslal své kavaleristy oklikou přes Bílou horu na Smíchov, aby  u Podolí přebrodili řeku a vyrazili vstříc Wittenbergovi, který se blížil od Brandýsa nad Labem. Tento opožděný pokus o součinnost obou švédských kontingentů zmařili dragouni Puchheimova plukovníka Martina de Bachonhay, operující z Vyšehradu.

Ve středu 29. července vyzkoušeli Švédové poprvé ukořistěný čtyřiačtyřicetiliberní moždíř zvaný „Teufelstanz“. Přímý účastník ostřelování francouzského města La Mothe roku 1634 podobnými moždíři popsal, jak jejich střely „… s tlumenými ranami vylétaly z ústí moždířů, pomalu se šplhaly do výšky několika set stop nad město a pak se stupňující rychlostí snášely dolů, oznamujíce svůj pád otočkami ve vzduchu a jiskřením roznětky. Dopadaly na město tak prudce, že svou vahou prorážely i nejodolnější střechy a stropy pod nimi. Když jejich náplň explodovala, střepiny a vzniklá tlaková vlna v mžiku zbavovaly domy střech, tříštily trámy a odmršťovaly průčelní zdi i se štíty a okapy. Jediný granát dokázal zcela zničit několik obydlí naráz…

Ostřelování bylo sice nepříjemné, nicméně navečer dorazil z jižních Čech do Prahy plukovník Conti, přivádějící kompanii pěšáků se třemi děly a 140 jezdců, o které oslabil budějovickou a táborskou posádku.

Zřejmě v souvislosti s příchodem těchto posil došlo v noci z úterý na středu k incidentu, o němž se zmiňuje Schürer:

Bylo voláno do zbraně a že jsou tu Švédové, načež mnozí zděšení měšťané zahodili muškety, avšak ti pevnější si vedli statečně a chvályhodně. Ti bázlivější, jimž se spílalo, konečně pochopili, že se jedná o přátele; v této vřavě přišli měšťané o buben, což bylo vojákům k smíchu…

Polní maršál Puchheim zřejmě neměl tak vyvinutý smysl pro humor jako jeho podřízení, bavící se nezkušeností měšťanských válečníků, a dal hned druhý den oběsit vojáka, který nejenže obvinil zmatkující sousedy ze vzpoury, ale ještě k tomu si dovolil ohrožovat svého nejvyššího velitele mečem. Kázeň musí být, jak říkával Haškův nadporučík Lukáš…

Navzdory těmto drobným problémům se příchodem posil situace opět změnila ve prospěch císařských. Proti dvěma tisícům Königsmarckových mužů stálo najednou okolo sedmi tisíc vojáků a příslušníků městské hotovosti. Kromě improvizovaného výpadu přes řeku ve čtvrtek 30. července, při němž praporčík studentské legie Faber s několika druhy zajal švédského desátníka a dva vojáky, však císařští své převahy nevyužili. I tak se švédskému veliteli nepochybně ulevilo, když se téhož dne polní maršál Wittenberg se svými 5 000 muži konečně utábořil mezi Hloubětínem a Vysočany.

První pokus o dobytí Prahy a získání rozhodujícího trumfu v dodatečných osnabrückých licitacích tedy ztroskotal. Jednak na nedůslednosti Švédů, kteří pro svoji chamtivost nevyužili plně překvapení, jehož se jim podařilo dosáhnout, a jednak na  odhodlanosti Pražanů, s níž se – podobně jako obyvatelé Brna před třemi roky – postavili na odpor svým samozvaným osvoboditelům. Navzdory tomu nebylo nic ztraceno. Místo hrabivého, zbrklého Braniborčana Königsmarcka byl na řadě rozvážný Fin Wittenberg, disponující kromě kavalerie i (pro obléhání naprosto nezbytnou) pěchotou a dělostřelectvem. Druhý pokus mohl začít…

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více