Omyl učitele národů (díl 08.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 25.961

Poslední bitva třicetileté války

Část třetí

Bitva

Psychologie davu je už taková, že hmotný prospěch nebo opatření jevící se jako heroické ho okamžitě nadchnou a zaslepí natolik, že si ani nevšimne nebezpečí za nimi skrytého, zatímco pro zjevnou nevýhodu či pro opatření, které vypadá jako zbabělost, jej budete získávat jen s největšími obtížemi, i když mohou přinést zisk a prospěch všem…

NICCOLÒ MACHIAVELLI

Vladař

Reklama

Podle pátera Bohuslava Balbína, patrně nejznámějšího jezuity českého původu (snad s výjimkou Jiráskova pátera Koniáše), bylo v průběhu třicetileté války v Čechách vypáleno či jinak zničeno 278 zámků, 102 měst a 1 145 vesnic. Kolik zahynulo nebo odešlo lidí není známo. Odhady se různí. Zatímco starší historici mluví o dvou třetinách, dnešní slevují na třetinu či čtvrtinu. Podle těch starších měly ale Čechy a Morava před válkou tři miliony obyvatel, podle dnešních to byly necelé dva. Vzhledem k tomu, že v poválečném  roce 1653 napočítala císařská vizitační komise v Čechách 80 813 selských usedlostí a přibližně jeden milion obyvatel, přičemž před válkou, v roce 1615 bylo usedlostí 133 000 (což odpovídá spíše novodobým odhadům předválečných počtů obyvatel, tedy dvěma milionům), bude se skutečný úbytek pohybovat kolem jedné třetiny, tj. asi 600 000. Jedna třetina je sice podstatně méně než dvě, jenomže, jak tvrdí protestantský francouzský historik Ernest Denis, „…vždy a všude menšiny vládnou světem. Národ zabírá poměrně jen slabou zálohu živlů činných, státníků, spisovatelů, učenců, vůdců duševních a mravních; oni ve chvílích rozhodných se vrhají v před a první bývají zasaženi. Čechy pozbyly náhle svých cvičitelů, vůdců, v nichž se soustředilo volné úsilí předchozích staletí, a v nichž kvasila možnost budoucích pokroků... Ti, kteří zůstali, vykoupili své odpuštění jednou z oněch obětí, kterou se na vždy ničí radost ze života a síla k činu; jejich poddání se zůstalo podezřelé, a skutečně většina těchto nově obrácených toužila ještě dlouho po změně, kterou by byli osvobozeni. Konečně hledali bídné útěchy ve lhostejnosti...

V každém případě to v červenci 1648 vypadalo na území Čech a Moravy  opravdu asi tak, jak ve svých „Rozmanitostech z historie Království českého“ napsal o třicet let později Bohuslav Balbín: „… spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal, jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny…

Český vlastenec páter Balbín pravděpodobně příliš nepřeháněl. Již roku 1640 podal totiž zprávu o skličujících poměrech v Čechách svědek nad jiné povolaný, sám švédský generál-osvoboditel Johann Baner (jenž rok předtím nechal při ústupu z Čech vysypat do Labe dva tisíce vozů s obilím, protože ho brzdily v pochodu), když si v jednom ze svých dopisů do Stockholmu postěžoval, že „… takovou chudobu, takovou pustotu a ubohost je těžko popsat perem. A kdyby v těch ojedinělých malých městečkách bylo možno sehnat chleba na pár dní, pak bych to považoval za veliké štěstí, neboť tenhle kraj je zcela zničený, lidé jsou mrtví nebo kraj opustili a stáhli se do větších opevněných měst. Vše je pusté, jako vymetené koštětem, a není k sehnání ani stéblo, o lepším ani nemluvě…

Jan Amos Komenský, žijící pod švédskou ochranou v  pruském Elblagu, byl možná stále ještě přesvědčen, že jeho krajané touží po návratu předbělohorských  náboženských a politických poměrů. Skutečné priority většiny obyvatel Českého království však asi lépe vystihl regent třeboňského arcibiskupského panství Jiří Erazim Milíčovský z Braumburgu, když si v soukromé korespondenci posteskl, že „…žádný nevěří, jaká chudoba, nouze, bída, psota a nedostatek chleba mezi lidmi jest. Pán Bůh rač dáti, aby obojí soldati od nás brzy preč odtáhli a nám polehčení učinili…“ případně „… ubozí lidé však chleba nemají, ovsy pojedli a již trávu vařiti a jako hovada žráti musejí. Já jim nemohu a nemám čím pomoci, nebo obilny všude prázdné zůstávají. Lidé chudí musejí hladem mříti…“ anebo „… když peněz nemáme, zanechme vojny. Co na lidech mocí vymůžeme, všechno jest to prokleto a žádné požehnání přitom není...

Nicméně i v takto zpustošené zemi se válčilo. Na severozápadě a severu Čech drželi Švédové Cheb, Most, Grabštejn a Frýdlant. Proti nim ležely císařské posádky v Lokti, Lounech, Žatci, Litoměřicích, Děčíně, Hrubé Skále, Kosti a dalších místech. Linie císařských posádek nebyla neprostupná, a tak švédské zásobovací oddíly (partaje) občas pronikaly hluboko do vnitrozemí, aby zbylí čeští venkované náhodou nezapomněli na to, že je pořád ještě válka. Protože si vojáci obou armád počínali naprosto stejně, mohli si obyvatelé postižených vsí říkat společně s panem Milíčovským, že  „…my mezi nimi uprostřed zůstáváme. Co první nepobrali, to tito dokradou. Přál bych si, aby čert všechny vzal, aby nás více netrápili…

Na rozdíl od vesničanů si obyvatelé hrazených měst mohli být jisti, že pokud zůstanou za hradbami, nic zlého je nepotká. Samozřejmě do chvíle, dokud nejsou tyto hradby ztečeny regulérní armádou. To se týkalo zvláště obyvatel sídelního města českých králů – Prahy, jejíž opevnění, vybudované v polovině čtrnáctého století, bylo v posledních letech alespoň zčásti přizpůsobeno poslednímu vývoji vojenství a mělo tedy jisté předpoklady odolat nejen nájezdům loupeživých tlup dezertérů a marodérů, ale i lupičům organizovaným a naprosto legálním.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více