Horatio Nelson - I. díl

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 31.821

Vzhůru na palubu!

Narodil se 29. září 1758 v Burnham Thorpe v hrabství Norfolk jako šesté z 11 dětí reverenda Edmunda Nelsona. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že právě přišel na svět jeden z nejslavnějších britských admirálů a námořních vojevůdců všech dob. Malý Horatio byl neduživé a často nemocné dítě. Jeho rodina byla chudá i když měla aristokratický původ. Příslušníci jejich stavu neměli právo živit se manuální prací, proto mohli v zásadě volit jen ze dvou možností – buď se stávali duchovními anglikánské církve, což byl případ Horatiova otce, či si vybrali kariéru v řadách ozbrojených sil.


Nelson v dobách největší slávy se všemi řády a diamantovým chocholem. Obraz mu dosti lichotí, neboť podle současníků pohled na neduživého drobného mužíka s prázdným rukávem přišpendleným na hrudi, kalným nevidoucím okem a špatnými zuby, působil dosti deprimujícím dojmem.
Zdroj obrázku - http://cs.wikipedia.org/wiki/Horatio_Nelson

Reklama

Osobnost mladého Horatia od mládí formovalo neustálé vštěpování základních životních hodnot urozených mužů – služba vlasti, smysl pro povinnost, věrnost a čest. Už od dětství projevoval značnou odvahu.

V roce 1770 se schylovalo k válce mezi Anglií a Španělskem. Horatiův strýc (bratr jeho matky Catherine), námořní kapitán Maurice Suckling byl tehdy jmenován velitelem 64 dělové řadové lodi. Když se o tom dvanáctiletý Horatio dozvěděl, projevil ihned přání vyplout s ním na moře.

Suckling tuto žádost nemohl odmítnout, neboť v Anglii tehdy platila zásada, že lépe situovaní členové rodiny jsou povinni pomáhat potřebnějším příbuzným. Ačkoliv byl tedy Horatio tělesně sláb a chatrného zdraví, 1. 1. 1771 byl zapsán do seznamu posádky lodi Raisonnable v hodnosti podporučíka. Tehdy nešlo o nic výjimečného, děti v těch časech opouštěly rodný dům a musely se starat samy o sebe často již od deseti let.

V Horatiově případě tu byl ještě jiný problém, na moři se mohlo oficiálně sloužit až od 15 let, a hodnost podporučíka bylo možno udělit až po 4 letech služby na moři. Horatio věděl, že musí sloužit se vší horlivostí, aby nezpůsobil strýci žádné potíže. Současně se snažil doplnit vzdělání, které však po celý jeho život zůstalo v základní úrovni.

Suckling byl s výkonem služby svého synovce spokojen a tak když byl převelen na velitelský post 74 dělového Triumphu, zařadil Horatia opět mezi své důstojníky. Aby zlepšil jeho námořnicko – praktické dovednosti nechal jej převelet na obchodní loď plující do Západní Indie a po jeho návratu na malou hlídkovou loď patrolující mezi mělčinami v ústí Temže. Zde Nelson získal obrovské námořnické a lodivodské zkušenosti.

V roce 1773 se Nelson nechal zapsat do posádky lodi plující k Severnímu pólu. Expedice skončila neúspěšně, loď byla sevřena ledem a jen se štěstím se nakonec se vrátila do Anglie. Při této akci byla opět zmíněna Nelsonova odvaha. Vystoupil na led aby ulovil ledního medvěda, mušketa však selhala. Nelsonův přítel chtěl uprchnout zpět na loď, ale Nelson se rozhodl medvěda ubít pažbou. Situaci zachránil kapitán Lutwigde, který nechal  medvěda zahnat výstřelem z lodního děla. Později již v hodnosti admirála prý tuto historku rád dával ve společnosti k dobru.

Po návratu do Anglie se Nelson účastnil 18 měsíční plavby do Východní Indie na palubě fregaty Seahorse. V Orientu však onemocněl malárií a musel být předčasně odeslán domů, kam dorazil v létě 1776.

Reklama

Když se vrátil do Anglie, dozvěděl se, že jeho strýc Suckling se mezitím stal kontrolorem královského námořnictva. Ten synovci ihned zařídil zařazení do funkce čtvrtého poručíka na 64 dělovou loď Worcester.

9. 4. 1777 složil Nelson úspěšně náročné zkoušky k povýšení na poručíka. Komisi složené ze zkušených námořníků zodpověděl na všechny otázky a předložil skvělá vysvědčení vystavená všemi kapitány, pod kterými dosud sloužil a také potvrzení,  že je mu více než 20 let (což byla hranice stanovená pro hodnost poručíka) ačkoliv mu bylo jen 18.

Ihned po složení zkoušky byl jmenován druhým poručíkem na 32 dělové fregatě Lowestoffe, se kterou odplul do Karibiku. Jejím velitelem byl vynikající důstojník kapitán William Locker. Velmi si Nelsona oblíbil pro jeho očividné schopnosti a jejich vztah později přerostl v celoživotní přátelství. Jeho podpory měl ovšem mladý Nelson více než zapotřebí, neboť v červenci 1778 zemřel jeho strýc Suckling a udělat kariéru v britském námořnictvu bez protekce byla věc zhola nemožná.

Lowestoffe zatím dorazila na Jamajku, kde začala působit proti lodím vzbouřených severoamerických kolonií. Časté námořní bitky a tropické klima s jeho chorobami způsobovaly v řadách důstojníků značné ztráty. To ostatním umožňovalo rychlý služební postup a tak tehdy v důstojnických jídelnách zněl tento přípitek:

„Ať je válka hodně krvavá, ať toto roční období přinese hodně nemocí!“

Nelson patřil k těm šťastnějším důstojníkům, ačkoliv se nebezpečí nijak nevyhýbal. Jednou se na rozbouřeném moři pokusila Lowestoffe zajmout americkou loď. Ke ztečení její paluby byl vyslán člun s abordážním oddílem pod velením prvního důstojníka Lowestoffe.  Kvůli silnému vlnobití se však musel brzy vrátit s nepořízenou.

Locker tehdy zvolal: „Copak nemám na palubě důstojníka, který by se dokázal dostat na ukořistěnou loď?“ K provazovému žebříku se ihned vrhl navigační důstojník Lowestoffe, avšak Nelson jej zastavil slovy: „Teď jsem na řadě já, teprve až se vrátím s nepořízenou, dostanete příležitost vy.“ Navigační důstojník však již svou příležitost nedostal, neboť Nelsonovi se podařilo loď zajmout.

Zatím uplynul rok během něhož Lowestoffe neúnavně křižovala Karibským mořem. Nelson v té době doprovázel Lowestoffe na malém škuneru, jehož velení mu Locker svěřil. Nelson se škunerem hlídkoval mezi malými karibskými ostrůvky, v blízkosti mělčin a v průlivech, kam se Lowestoffe nemohla odvážit.

Locker v té době onemocněl a hrozilo jeho stažení zpět do Anglie. Aby v případě svého vystřídání neohrozil kariéru slibného a schopného důstojníka, jehož zkušenosti navíc stále rostly, dal Nelsona převelet na vlajkovou loď Bristol, kde se ocitl pod přímým dohledem samotného admirála sira Petera Parkera. Nelson si brzy získal jeho sympatie a tak jestliže v červenci 1778 nastoupil na Bristol v hodnosti třetího poručíka, v září téhož roku již byl prvním poručíkem. Nešlo však o žádnou protekci, rychlost jeho postupu byla přímo úměrná rychlosti, s jakou rostly ztráty mezi důstojníky.

Reklama

Parkerova přízeň mu nicméně zaručovala skvělou kariéru. V červenci 1779, tři měsíce před jednadvacátými narozeninami, jej Parker jmenoval kapitánem fregaty Hinchinbroke. Nelson o tom  napsal: „Obdržel jsem toto jmenování jenom díky tomu, že … byl zabit kapitán lodi, a toužebně doufám, že až nastane čas, abych odešel z tohoto světa, opustím ho stejnou cestou jako on.“ Budoucnost měla jeho přání vyplnit.

Zatím se mu však vše dařilo. Stal se kapitánem ve dvaceti letech, což byla pozoruhodná kariéra, spřátelil se s dalším vynikajícím poručíkem Cuthbertem Collingwoodem, jenž se také těšil přízni admirála Parkera (později postupoval těsně za Nelsonem, převzal od něj velení každé lodi, kterou Nelson opouštěl při svém povýšení) a byl oblíbencem velícího admirála.

Na jeho pomoc nikdy nezapomněl a v roce 1801, když už se hřál na výsluní slávy, napsal lady Parkerové: „Věřte mi, když z celého srdce prohlašuji, že za své postavení vděčím tomu, co jste pro mne vykonali Vy a sir Peter, Vaší náklonnosti ke mně a přátelské podpoře Maurice Sucklinga.“

Tato slova ukazují na pevnost jeho charakteru, takovou povahu by mu mnoho jiných slavných lidí mohlo závidět. Lady Parkerová mu tehdy napsala: „Sir Peter i já jsme Vás vždy považovali téměř za syna.“

To však byla vzdálená budoucnost. Nyní začal Nelson se svojí fregatou křižovat Karibským mořem a hned na první plavbě zajal nepřátelskou loď i s nákladem. To byl cenný úspěch zejména kvůli podílu z kořisti. Podíly z kořisti byly naprosto legitimním způsobem odměňování námořníků v britském loďstvu. Po dopravení ukořistěné lodi do přístavu příslušný úředník ocenil hodnotu lodi i nákladu a poté byly všem příslušníkům posádky od kapitána po posledního plavčíka vyplaceny podíly za její zajetí. Samozřejmě velikost těchto podílů byla odstupňována podle hodností, přesto bylo možno tímto způsobem přijít k solidnímu jmění. Nelsonův podíl na kořisti činil 800 liber, což byla značná suma a znamenala velké ulehčení jeho rodině, které ihned část peněz odeslal.

- pokračování-

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více