Námořní válčení v dobách admirála Nelsona

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 61.716

Strategie

Admirál Nelson vstoupil do řad válečného námořnictva ve druhé polovině 18. století. V té době vrcholilo soupeření hospodářsky vyspělých států o nové kolonie v zámoří a jejich bohatství. Tato situace byla umožněna pokrokem daným významnými společensko-ekonomickými  změnami vyspělých zemí, který se odrazil též v oblasti mořeplavby a stavby lodí.

Loďstvo v té době hrálo klíčovou roli. Rozvoj námořní dopravy byl pro hospodářský růst zainteresovaných států zcela zásadní. Pro většinu válečných loďstev byla proto na prvním místě  ochrana vlastních dopravních lodí a ničení nebo zajímání nepřátelských nákladních plavidel.

Reklama

Z toho důvodu se náhle objevil nový termín – námořní nadvláda. Tímto označením se  rozumělo zabezpečení účinné obrany vlastních lodí a pobřeží, plus možnost účinného a beztrestného ničení nepřátelských plavidel.

Dosažení námořní nadvlády bylo možné dvěma způsoby: buď blokádou nebo rozhodujícími porážkami nepřátelských válečných loďstev. Blokáda mohla být blízká či daleká. Blízkou blokádou se chápalo přímé blokování nepřátelských přístavů a základen. Daleká blokáda pak znamenala situaci, kdy se blokovaní mohli volně pohybovat v určitém prostoru (např. Středozemní moře), avšak nemohli se přesunout do jiných oblastí (např. do Atlantiku), aniž by riskovali střet se silami  blokujících. Blokáda byla zdlouhavá záležitost vyžadující značné množství lodí a velké vypětí jejich posádek, které musely na moři trávit dlouhou dobu. Situace se pak také komplikovala nutností blokádní síly pravidelně zásobovat a psychickým napětím posádek, které musely udržovat během jednotvárného hlídkování stálou pozornost, neboť nebylo zřejmé zda a kdy se pokusí nepřítel blokádu prolomit.

V zásadě šlo o model, který postihoval situaci v anglicko-francouzských námořních válkách, jenž trvaly s přestávkami prakticky celé 18. století. Zatímco Francouzi (úhlavní nepřátelé Angličanů a jejich největší konkurenti v té době)  spatřovali jako základní  úlohu svých námořních sil přepravu svého pozemního vojska na území Anglie, hlavním úkolem anglického loďstva bylo ochránit vlastní námořní komunikace a pobřeží.

Angličané tyto úkoly plnili zablokováním francouzských lodí v jejich přístavech. Ačkoli blokáda byla poměrně účinná vůči francouzským obchodním lodím, nemohla zabránit pronikání jednotlivým francouzským válečným lodím na námořní komunikace. Zde pak tyto lodě vedly korzárskou válku proti anglickým obchodním plavidlům. Tato metoda byla sice relativně účinná, avšak nemohla splnit hlavní úkol - oslabit anglický ekonomický potenciál.

Na začátku války v letech 1793-1814 (tedy válce, ve které se především angažoval admirál Nelson) mělo anglické obchodní loďstvo 16 000 lodí (na jejím konci již tento počet vzrostl na 24 000 lodí, přičemž celková tonáž během války kolísala mezi dvěma a třemi miliony tun). Anglické obchodní lodě doplňovala obchodní plavidla neutrálních států, jejichž celková tonáž na začátku války činila 0,5 miliónu tun a v polovině války vzrostla na 1,5 mil. V praxi to znamenalo, že anglickými přístavy ročně prošlo 20 000 lodí. Francouzští korzáři dokázali za celou válku zajmout kolem 11 000 lodí, tedy asi 500 ročně. Pro anglický obchod to znamenalo roční ztrátu asi 2,5 %, což navzdory velkým číselným ztrátám lodí bylo příliš málo na zásadní oslabení celkového anglického vojensko-ekonomického potenciálu.

Ačkoli tedy anglické blokádní síly nedokázaly zabránit pronikání nepřátelských lodí na své námořní trasy, Angličanům se podařilo ochránit své obchodní lodě jinak. Jednou z nejúčinnějších metod se ukázalo formování nákladních plavidel do konvojů, k jejichž ochraně byly přičleňovány válečné lodi.

Na druhou stranu však anglická blokáda poměrně účinně dokázala omezit činnost francouzského obchodního loďstva. To mělo za války v letech 1793-1814 kolem 6000 lodí, přičemž však 5000 mělo tonáž menší než 100 tun. Kvůli činnosti anglických blokádních sil  zůstala francouzská nákladní plavidla víceméně odkázána jen na pobřežní dopravu. I to bylo jedním  z důvodů (plus velké výdaje související s rozsáhlými operacemi francouzské armády na pevnině), proč nedokázala Francie postavit a vydržovat dostatečně silnou flotilu válečných lodí, která by mohla vytvořit podmínky pro přepravu pozemních vojsk na anglické ostrovy.

Reklama

Přesto jejich loďstvo bylo pro Anglii hrozbou, kterou blokáda nemohla zcela eliminovat. Mnohem účinnějším způsobem vybojování námořní převahy proto zůstávalo vybojování rozhodující námořní bitvy.

Francouzsko-anglické války trvaly prakticky celé 18. století a po většinu  této doby se anglické loďstvo pokoušelo přinutit Francouze k rozhodující bitvě. Francouzské námořní síly se však naopak jejich snaze úporně bránily. Byla to základní francouzská strategická doktrína až do poslední fáze války, která nakonec Angličanům přinesla dvě velká vítězství – u Abú Kíru a Trafalgaru. Utkání, k nimž došlo předtím, neměly charakter rozhodující bitvy, znamenající úplné zničení nepřátelského loďstva. Šlo spíše o víceméně nerozhodná střetnutí, jejichž výsledky neumožňovaly nastolení námořní nadvlády. Kromě francouzského vyhýbání se rozhodující bitvě tu svoji roli bezpochyby sehrála i strnulá a těžkopádná námořní taktika.

Taktika

Základní taktikou v 18. století byla taktika řadová, která vznikla v polovině 17. století, konkrétně anglické loďstvo ji zavedlo rozkazem Admirality roku 1653 a v případě jejího nedodržení mohl být admirál velící v bitvě popraven.

Do té doby se válečné flotily k sobě přibližovaly v neuspořádaném tvaru a po první srážce se lodě navzájem pomíchaly a buď se ostřelovaly zblízka či vyrážely na abordáž. Velící admirál však v takové situaci zcela ztrácel nad svojí flotilou kontrolu a bitva se tak rozpadala v neorganizované potyčky jednotlivých lodí.

Řadová taktika měla tuto neúnosnou situaci  vyřešit. Její podstatou bylo uspořádání lodí do řadového tvaru, tedy sestavy, ve které pluly lodě v linii jedna za druhou. To umožnilo celé eskadře velet naráz, protože všechny lodě prováděly na povel tentýž manévr nebo jej  opakovaly po lodi před sebou. V těchto řadách se pak nepřátelské eskadry k sobě přiblížily a do boje mohly zasáhnout všechny lodi současně.

Zpočátku se i v řadové taktice kladl důraz na manévrování. Schopný velitel mohl vést soustředěný útok proti nepřátelskému přednímu nebo zadnímu voji a jejich obchvácením dosáhnout místní převahy.

Reklama

Další možností bylo přetnout nepřátelskou linii a opět přečíslit přední či zadní voj nepřátelské formace.

Nejjednodušším způsobem získaní lokální převahy potom bylo zkrácení rozestupů mezi svými loděmi, čímž bylo dosaženo zkoncentrování větší palebné síly při stejné délce linie.

Bohužel všechny tyto způsoby manévrování při použití řadové taktiky byly možné jen za předpokladu, že velitel eskadry byl velmi zkušený námořník, skvěle se orientující v meteorologických podmínkách, které manévrování plachetnic ovlivňovaly zásadním způsobem, jako byla např. síla větru, velikost vln, příliv a odliv, síla a směr mořských proudů apod. Posádky  jednotlivých lodí musely být výtečně vycvičeny a od kapitánů lodí se požadovaly nejen značné znalosti a vysoký stupeň výcviku, ale také jejich vzájemná  sehranost. Pokud byly všechny tyto podmínky splněny, bylo možno porazit i silnějšího protivníka, avšak jestliže si kapitáni lodí nerozuměli a jejich posádky neměly dostatečný výcvik, pak nebylo manévrování dost rychlé, tvar se rozpadával nebo hrozily vzájemné kolize.

Protivník navíc nečekal na soupeřovy manévry se založenýma rukama, nýbrž mohl sám provést protimanévr. Například při pokusu obchvátit čelo své linie mohl obránce zareagovat taktéž provedením obratu, takže linie se souběžně pouze otočily o 180 °. V takovém případě naopak útočníkovi, jehož plavební dráha na vnějším oblouku byla delší, hrozilo roztrhání jeho linie.

Je tedy zřejmé, že za určitých okolností byl jakýkoli pokus o útočný manévr velmi riskantní a snadno mohl skončit katastrofou.

V první polovině 18. století proto bylo v řadové taktice zavedeno několik zákazů, které měly vzniku podobných situací zabránit. Bylo bezpodmínečně zakázáno porušovat řadový tvar. Za nedodržení zásad řadové taktiky či její nepoužití v bitvě mohl být velící admirál popraven. Jednotliví kapitáni lodí měli své přesně určené místo v tvaru a měli přísně zakázáno je opustit. Dále měl každý kapitán přesně stanoveno, na kterou nepřátelskou loď bude vést palbu a měl zakázáno ostřelovat jiné lodě nebo vytvářet v řadu mezery. Jedním z největších provinění jednotlivých kapitánů, za které hrozil trest smrti, bylo vybočení z tvaru.

Za těchto okolností docházelo k situaci, kdy nepřátelské eskadry pluly souběžně v řadech vedle sebe a ostřelovaly se z jedné strany. Přiblížení k nepříteli bylo možné jen z návětrné strany a povoleno bylo jen útočit na protivníka, jehož flotila byla slabší. Pokud velící admirál narazil na silnější eskadru, bylo jeho povinností se boji vyhnout.

Bylo zjevné, že tato omezení značně limitovala bojové možnosti tehdejších loďstev. Námořní taktika zakrněla a vzniklá situace vedla ke stagnaci v rozvoji vojenského námořního umění. Dále byla značně omezena iniciativa velitelů, kteří v podstatě během bitvy nemohli manévrovat a tak se střetnutí redukovalo na neefektivní přestřelky jednotlivých dvojic lodí. Při takovém způsobu vedení boje prakticky ani nemohlo být žádného drtivého vítězství dosaženo. Eskadry se po nerozhodném boji většinou odpoutaly a ztráty se omezovaly na několik lodí.

Koncem 18. století se objevili námořní velitelé, kteří řadovou taktiku kritizovali a opět začali používat její manévrovací formu. Šlo o velmi odvážný krok, vezmeme-li v úvahu tvrdost trestů, které za porušení zásad řadové taktiky hrozily. Jedním  z nich byl i Nelson, ačkoli rozhodně nebyl první, jak se někdy tvrdí. I Nelson nadále používal řadové formace, vždy se ale snažil dosáhnout manévrováním místní převahy. Řadová taktika tak stále více získávala ofenzivní charakter, což vedlo k velkému pokroku v rozvoji vojenského námořního umění.

Lodi

Ze zásad použití řadové taktiky vyplynul vývoj speciálního druhu válečných plavidel. Byly jimi řadové lodě, které se staly základními bojovými jednotkami této éry. Šlo o těžkopádná, silně vyzbrojená  plavidla, v podstatě plovoucí baterie, která tvořila páteř tehdejších loďstev.

Anglické námořnictvo je dělilo do tříd podle počtu děl. Tato snaha o jakousi kategorizaci byla logickým následkem neustálého vývoje válečných plavidel. Měnily se typy, velikosti, vybavení i výzbroj lodí. Proto roku 1670 stanovila Royal Navy následující členění lodí, které se ovšem v průběhu následujících desetiletí poněkud měnilo v závislosti na nových trendech v lodních konstrukcích. V následující tabulce je rozdělení tříd platné v době života admirála Nelsona.

 

Typ

Třída

Počet děl

Dělové paluby

Posádka

Tonáž

Řadové lodi

1.

100 a více

3

859  a více

více než 2000

2.

90 - 98

3

750

2000

3.

64 - 80

2

500 - 650

1300 - 1600

Fregaty

4.

50 - 60

2

320 - 420

1000

5.

32 - 40

1

200 - 300

700 - 1450

6.

20 - 28

1

140 -200

450 - 550

Řadové lodi náležely do prvních tří tříd. Lodi první třídy byly obrovské kolosy, s ohromnou palebnou silou. Byly vyzbrojeny 32liberními děly na spodní dělové palubě, 24liberními na střední a 12liberními na horní. Jejich stavba i údržba však byly velmi drahé. Vždyť na stavbu jedné takové lodi bylo zapotřebí až 7000 stromů a stavba často trvala 5 - 7 let (v důsledku toho byly téměř všechny lesy v Anglii vykáceny a dřevo na stavbu lodí se dováželo z Ameriky, Pobaltí a Ruska).  Proto jich ve službě nebylo mnoho a nejčastěji byly využívány jako vlajkové lodi. Např. v bitvě u Trafalgaru z 27 anglických řadových lodí jen tři byly 1. třídy, čtyři patřily do 2. třídy a plných 20 náleželo do 3. třídy.  Nejznámější lodí 1. třídy je bezpochyby Nelsonova Victory.

Lodi druhé třídy byly zmenšenou verzí lodí 1. třídy. Jedinou závažnější odlišností bylo, že na střední palubě se zpravidla oproti 24liberním dělům lodí 1. třídy nacházela baterie 18liberních děl. Lodi 2. třídy byly v bitvě obvykle umisťovány do středu linie.

Lodi třetí třídy byly nejpočetnějším druhem řadových lodí. Ačkoli sem náležely lodi s poměrně širokým rozpětím co do počtu děl, nejpoužívanějším typem se staly lodi se 74 děly. Tento typ ztělesňoval ideální kompromis mezi cenou, palebnou silou a nautickými vlastnostmi. Lodi 3. třídy měly jen dvě dělové paluby, na spodní se zpravidla nacházela baterie 32liberních děl a na horní byla děla 18liberní.

Lodi 4. - 6. třídy již naopak k řadovým lodím nenáležely. Obecně byly označovány jako fregaty.

V případě lodí 4. třídy však tento termín není zcela přesný, protože šlo o plavidla se dvěma dělovými palubami a relativně silnou výzbrojí. Její základ tvořila 18liberní děla. Hlavním úkolem těchto lodí byly eskorty konvojů, jejich relativně malý ponor je také předurčoval k případným protiinvazním operacím při obraně anglického pobřeží. V případě potřeby také byly v bitvách zařazovány do linie jako řadové lodi. Pro tento typ lodí se také vžilo označení „dvojpalubník“ (two-decker).

Lodi páté třídy již skutečně byly plnohodnotné fregaty. Šlo o víceúčelové rychlé trojstěžníky s výzbrojí nižší střední palebné síly. Plnily široké spektrum úkolů, z nichž nejdůležitější byl průzkum. Nelson proto tyto lodi nazýval „oči loďstva“. Jejich provedení se ustálilo na třech základních typech. Fregata s dvaatřiceti 12liberními děly, nebo 36-38osmnáctiliberními děly, či čtyřiceti 24liberními děly.

Šestou třídu tvořily malé, lehce vyzbrojené fregaty. Jejich výzbroj tvořila 9liberní děla. Ačkoli je zřejmé, že proti silnějším plavidlům nemohly v boji obstát, stále ještě mohly zajímat nepřátelské obchodní lodi, či bojovat s plavidly, které nepatřily ani do jedné z výše uvedených tříd. Role těchto malých lodí byla zcela nezastupitelná, fregat totiž nebylo nikdy dost.

Výše zmíněná „nezařazená“ (unrated) plavidla tvořily lodi Angličany souhrnně označované jako šalupy. Pod tímto názvem byly zahrnuty všechny malé a pomocné válečné lodi, vyzbrojené většinou max. 20 děly, jimž velel důstojník v hodnosti poručíka. Přitom bylo lhostejné, jak bylo plavidlo otakelováno, mohlo tedy jít o dvoj i trojstěžník, patřily sem škunery, korvety, brigy, dělové čluny apod.

Výzbroj

Základní zbraní všech lodí plachetní éry bylo námořní dělo. V dobách admirála Nelsona měla děla bronzové nebo železné odlévané hlavně (i když bronz již byl na ústupu), usazené na dřevěné lafetě se čtyřmi kolečky. Lafeta byla pomocí lan a soustavy kladek upevněna k trupu lodi. Jednalo se o dělo nabíjené zepředu, což znamenalo, že při nabíjení se do hlavně jejím ústím vložila dávka prachu, prach se utěsnil ucpávkou z koudele (ucpávka byla důležitá, tehdejší prach hořel relativně pomalu a ucpávka tak vytvářela v hlavni dostatečný tlak plynů)  a pak se do hlavně vložila litá železná koule poněkud menšího průměru než vývrt hlavně, opět utěsněná ucpávkou. Jemnější střelný prach byl nasypán do svislého otvoru v zadní části hlavně zvaného zátravka. K tomuto zápalnému otvoru se přiložil hořící doutnák namotaný na tyči. Prach vzplanul a prošlehl kanálkem k hlavní prachové náloži v hlavni, kterou odpálil.

Vlivem zpětného rázu dělo popojelo dozadu, avšak jen do takové vzdálenosti, kterou vymezovalo záchytné lano, provlečené okem v zadní části hlavně a oběma konci upevněné k trupu lodi. Dělo couvlo dozadu jen o tolik, aby se k němu mohli vrhnout dělostřelci připomínající sehraný tým formule 1. Jeden ihned protáhl hlaveň vytěrákem, válcovým kartáčem, kterým odstranil nespálené nebo žhnoucí zbytky prachu. Tím se zabránilo explozi při opětovném nabíjení. Další muž otevřel na jednom konci válcový plátěný pytlík naplněný střelným prachem a vložil jej do hlavně otevřeným koncem napřed. Třetí dělostřelec jej ihned zasunul nabijákem, tyčí na konci válcovitě rozšířenou téměř na vnitřní průměr hlavně, až na její konec. Ihned nabiják vytáhl a další dělostřelec do hlavně vsunul ucpávku, kterou okamžitě muž číslo tři napěchoval až k prachové náloži. Opět nabiják vytáhl a počkal až další námořník vloží do hlavně dělovou kouli, kterou opět dorazil až na konec hlavně k prachové náloži. Vzápětí ji taktéž utěsnil totožným způsobem ucpávkou. Tím byla nabita hlaveň.

Zatímco jedna část obsluhy ládovala hlaveň, zbytek mužstva měl práci na opačném konci. Jeden muž vyčistil zátravku od zbytků prachu a znovu nasypal prach, další klínem podkládajícím hlaveň nastavil potřebný náměr. Jakmile bylo vše hotovo, všichni popadli lana vedoucí přes soustavu kladek k oběma bokům lafety a mocným zatažením přitáhli dělo zpět ke střílně v boku lodi. Přitahováním jednoho či druhého lana pak bylo možno dělo natáčet mírně do stran a tak mířit. Nyní všichni ucouvli a střelec opět mohl dělo odpálit.

Je zjevné, že obsluha tehdejších děl byla komplikovaná a tudíž byl potřebný personál velmi početný. Nejtěžší děla střílela koule o hmotnosti 32–48 liber, mohla vážit až 3 tuny a jejich obsluhu tvořilo až 14 mužů. Tato nejtěžší děla se umisťovala na spodní dělové palubě, aby těžiště lodi leželo co nejníže. Tím se zlepšovala podélná stabilita, loď se tolik nenakláněla a  snížilo se tak riziko jejího převrácení.

Na středních dělových palubách se pak umisťovala děla ráží 18–24 liber, s obsluhou čítající kolem 12 mužů a vážící asi 2,5 tuny. Na horní dělové palubě pak byla umístěna nejlehčí děla ráží kolem 12 liber, vážící více než 1,5 tuny s obsluhou čítající 10 mužů. Tato děla střílela nejširším spektrem projektilů. Kromě klasických litých koulí se často nabíjela tzv. řetězovou koulí, tedy koulí rozdělenou na dvě poloviny, spojené asi 30 cm dlouhým řetězem. Po výstřelu se obě polokoule od sebe oddělily na délku řetězu a díky tomu během letu zabíraly větší plochu. Byly určeny k trhání lanoví a ničení takeláže.

Dalším typem nábojů byly kartáče, tedy hromadné střely určené k ničení živé síly na palubách nepřátelských lodí z nejkratší vzdálenosti. Důvod, proč tyto speciální druhy střel nepoužívala děla na spodních palubách byl prostý. Bylo by totiž velmi obtížné vést palbu z děl umístěných nízko u hladiny moře nahoru do úrovně palub nepřátelských lodí či dokonce ještě výše. Náměr tehdejších děl byl omezený a navíc se často bojovalo na krátké vzdálenosti, kde se s ubývající dálkou úhel stále zvětšuje.

Použití těchto druhů munice záviselo na tom, čeho chtěl kapitán dosáhnout. Chtěl-li nepřátelskou loď potopit, vedl palbu koulemi do trupu co nejblíže k čáře ponoru. Pokud naopak hodlal loď obsadit, zničil nejprve řetězovými koulemi plachty a stěžně, aby nepřátelské plavidlo ztratilo rychlost a potom kartáčizametl“ nepřátelskou palubu, čímž vytvořil příznivé podmínky pro abordáž.

Palebnou sílu děl horní paluby dále umocňovaly „drtiče“ – karonády, umístěné na horní nekryté palubě. Šlo o účinné zbraně, což dobře dokumentuje fakt, že roku 1781, tedy pouhé tři roky poté, co se tato děla začala vyrábět, jimi už bylo vyzbrojeno na 400 anglických lodí.

Samotnou abordáž pak podporovala tzv. „otočná děla“ (swivel gun), česky nazývaná také jako švihovky. Šlo o malá děla s hlavní dlouhou asi 1  metr, umístěnou v otočné vidlici na obrubnici (zábradlí) paluby, podobně jako jsou dnes řešeny držáky vesel u pramice. Vsazení vidlic do  otvorů v palubním zábradlí umožňovalo otáčet hlaveň do všech stran a naklánět ji šikmo dolů. Díky tomu se tato děla používala převážně k palbě kartáčem, ať už při podpoře vlastního výsadku či odrážení zteče protivníka. Ráže těchto děl byla relativně malá (1-3 libry), vnitřní průměr hlavě se často pohyboval kolem 1 palce (cca 25 mm).

Speciální typy děl dále doplňovaly moždíře.  Ačkoli se jedná především o pozemní zbraň, najdeme jej i  v lodní výzbroji. Moždíře se od počátku 16. stol. objevovaly na horních palubách lodí především pro postřelování pobřežních pevností. Proto také na rozdíl od běžných lodních děl používaly granáty – výbušné duté dělové koule plněné střelným prachem. Později se s nimi začalo experimentovat též v oblasti námořního boje, zejména pak v souvislosti s některými druhy střel, které se měly nad nepřátelskou lodí roztrhnout a zasypat palubu projektily.

Už jsme si řekli, že pro zacházení se všemi typy děl byly zapotřebí velmi početné obsluhy. Když si uvědomíme velké množství děl, jimiž byly tehdejší lodi vyzbrojeny a vynásobíme tento počet množstvím potřebných dělostřelců, zjistíme, že na by se na tehdejší relativně malé plachetnice ani všichni nevešli. Kupříkladu u anglických řadových lodí 1. třídy by jen dělostřelci čítali víc než 1000 mužů, avšak celková posádka se obvykle pohybovala kolem 850 námořníků, včetně početného personálu pro manipulaci s plachtami i oddílu námořní pěchoty.

Problém byl vyřešen jednoduše. Počet dělostřelců byl jen poloviční, protože bojová činnost se podle tehdejších zásad řadové taktiky stejně vedla jen z jednoho boku lodi. Pokud bylo zapotřebí pálit i z děl druhého boku, obsluhy pouze přeběhly na opačnou stranu dělové paluby. Horší situace nastávala ve chvíli, kdy bylo nutné vést palbu z obou boků současně. Potom se obsluhy dělily na poloviny a obsluhovaly děla na obou stranách naráz, je však jasné, že kadence střelby se zákonitě snížila také.

Samotná rychlost střelby nebyla tehdy samozřejmě nijak závratná, což bylo ostatně dáno  technickými možnostmi tehdejších děl nabíjených zepředu. Interval mezi dvěma výstřely se běžně pohyboval kolem 4- 5 minut, výtečně vycvičení dělostřelci mohli tento čas zkrátit dokonce na méně než polovinu.

Technické parametry dělostřelectva omezovaly také maximální dostřel. Pohyboval se podle ráže mezi 300 až 800 metry, rozuměno dostřelem za přímé střelby po ploché dráze. Po balistické křivce by samozřejmě byl maximální dostřel mnohem větší, avšak námořní děla nebyla pro tento druh použití konstruována - měla značně omezený náměr a úhel střelby omezovala i velikost střílen v bocích lodi.

Ačkoli dělostřelectvo bylo v 18. a na počátku 19. století považováno za základ námořní výzbroje a množstvím děl se poměřovala bojová hodnota lodí, zůstávala stále nedílnou součástí námořního boje abordáž, i když její význam poklesl. Lodní dělostřeleckou výzbroj tak doplňovaly ruční zbraně posádky. Mušketami bylo možné vést palbu na nepřátelskou posádku ještě během sbližovacího manévru při zahákování. Při boji muže proti muži na palubě měly pak nezastupitelnou úlohu ruční granáty, pistole a pestrá škála chladných zbraní, tedy různé tesáky, šavle, kordy, sekery i háky k zahákování či nabijáky děl.

Námořníci

Kdo byli muži, kteří se tehdy plavili  a bojovali na palubách plachetních válečných lodí? Ve své podstatě šlo o spodinu tehdejší společnosti. Ačkoli v zásadě se námořníci rekrutovali z dobrovolníků, kteří měli nějakou zkušenost s mořem (rybáři, námořníci obchodních lodí, říčních lodníků apod.) v době války se často odvádělo k námořnictvu násilím, jen aby byla utišena poptávka. Vždyť jestliže v roce 1756 mělo anglické námořnictvo kolem 50 000 mužů, do roku 1780 již tento počet vzrostl na 80 000 a roku 1802 stavy vykazovaly 129 000 mužů ve službě.

Dobrovolníci byli lákání k námořnictvu prostřednictvím námořního důstojníka zpravidla v hodnosti poručíka, který si na břehu postavil primitivní rekrutační středisko. U stanu s vlajkou vyvěšenou před vchodem stál bubeník a řízným bubnováním lákal kolemjdoucí. Každému, kdo se nechal zlákat, bylo ihned nalito pivo a obdržel „královský šilink“, tedy závdavek na žold. Ten byl velmi nízký, pohyboval se mezi 19 – 25 šilinky měsíčně.

I to byl jeden z důvodů, proč mnozí z dobrovolníků byly tzv. „pochybné existence“. Do služby se hlásili různí štvanci prchající před zákonem, dluhy apod., i když  je zřejmé, že to, co hlavně všechny odrazovalo, byly až nelidské podmínky na válečných lodích.

Je zjevné, že dobrovolníků byl nedostatek a tak se často sahalo k násilným odvodům. Jakmile došlo k aktivizaci lodi (tedy její zařazení do aktivní služby), bylo prvním úkolem kapitána sestavit její posádku. Jen z dobrovolníků to zpravidla nebylo možné, proto kapitáni vysílali na břeh odvodové oddíly zvané „press – gang“, pod velením poručíka přezdívaného posměšně „žlutý admirál“.

Tyto jednotky odchytávaly násilím v ulicích měst, krčmách a dalších veřejných místech muže, podle svého zevnějšku schopné služby na lodi. Odveden mohl být kterýkoli muž ve věku 18 – 55 let, násilné odvody se samozřejmě vztahovaly jen na chudinu. V roce 1792 byly násilné odvody poněkud omezeny – byla stanovena kvóta maximálního možného počtu násilného verbování pro každé město či hrabství.

Násilně odvedení muži samozřejmě hodlali dezertovat při první možné příležitosti, proto se k nim kapitáni chovali velmi tvrdě, zejména je nepouštěli na břeh, protože dostižení dezertéra bylo tehdy, kvůli nedostatečným komunikačním a identifikačním prostředkům, prakticky nemožné.

Jakmile se nový rekrut tak či onak ocitl na lodi, byl prohlédnut lodním doktorem a sotvaže byl shledán služby schopným,  bylo mu přiděleno jeho místo. Námořníci byli ubytováni po sedmi až deseti mužích v plátěnými závěsy ohraničených kójích mezi dvěma děly. Uvnitř tohoto primitivního „pokoje“ byl stůl tvořený prknem zavěšeným ke stropu. Námořníci spali v tzv. hamacích, pruzích látky uchycené ke stropu podobně jako houpací síť. Každý námořník nafasoval hamaky dva, aby v jednom mohl spát, zatímco druhý pral či sušil. Pro jeden hamak byl vyhrazen prostor o šířce 14 palců (asi 35 cm). Aby se ušetřilo místo, polovina námořníků odpočívala, zatímco druhá byla ve službě.

Ta byla namáhavá. Od svítání se drhla paluba, leštila se děla, či se usilovně cvičilo manévrování s plachtami i obsluha děl. Zato se nijak výrazně nevyžadovalo dodržování ústrojové kázně. Ačkoli totiž tehdy existovaly tmavomodré uniformy v „naval blue“, námořníci je nefasovali, naopak si je museli kupovat ze svého u lodního intendanta. Stejnokroj byl však dost drahý a tak Admiralita striktně netrvala na jeho používání.

Ani jídlo nebylo okamžikem, na nějž by bylo možno se nějak výrazně těšit. Na loď se sice nakládala živá zvířata jako zdroj masa, čerstvé jídlo však bylo k mání jen krátce po vyplutí.  K snídani bývala buď vodová ovesná kaše nebo sušené a opražené kousky chleba rozvařené v oslazené vodě. Po vyčerpání zásob čerstvých potravin bylo hlavním jídlem solené vepřové či hovězí maso. Bylo prý tak tvrdé, že si z něj námořníci vyřezávali nádobky či figurky, které vyleštěné vypadaly jako z tvrdého dřeva. Také do sucharů se velmi brzy dali červi, takže námořníci je museli jíst potmě, aby neviděli, jak vypadají. Večer námořníci fasovali grog, který uchovávali v cínové nádobě přezdívané „monkey“ – opice.

Kvůli nedostatku vitamínů a bídným hygienickým podmínkám často na lodích propukaly epidemie chorob, od kurdějí po tyfus.

Samotný život na lodi byl tedy tvrdý sám o sobě. Špatná strava, nulové hygienické podmínky, tělesné tresty a těžká fyzická dřina většině námořníků vadila víc než obavy z bitev či bouří. Proto také čas od času propukaly na lodích vzpoury.

Disciplína byla proto udržována těmi nejbrutálnějšími prostředky. Jakýkoliv prohřešek byl krutě trestán od bičování devítiocasou kočkou po protažení pod kýlem. Jakýkoli odpor či neposlušnost vůči důstojníkům byla považována za akt vzpoury. Trest byl jediný – oběšení na ráhně.

Mezi námořníky a důstojníky byly propastné rozdíly, pokud jde o životní podmínky. I nejnižší důstojníci měli vlastní kajutu, i když velmi malou – standardní rozměry činily 4 krát 7 stop (přibližně 120 × 210 cm), její stěny byly navíc tvořeny pouze tenkými dřevěnými přepážkami, které se rozebíraly kdykoliv se loď chystala k bitvě. Přesto i takováto kajuta poskytovala svému obyvateli aspoň minimální soukromí.

K jídlu se ovšem důstojníci scházeli v komfortní kabině, kde jim byla připravována vybraná jídla na stříbře a každý důstojník zde měl k ruce svého sluhu. Večeře zpravidla končila povinným přípitkem „Jeho Veličenstvu“.

Důstojníci měli nad životy prostých námořníků absolutní moc. Kdykoliv mohli kohokoli z mužstva obvinit z nekázně či vzpoury a dosáhnout tak jeho potrestání či popravy. Mezi důstojníky se tak často našli sadističtí jedinci, kteří se vyžívali v ponižování, urážení a provokování řadových námořníků a navíc hledali sebemenší záminku k jejich potrestání. Přesto se však řada důstojníků chovala k podřízeným spravedlivě i když přísně.

Námořní pěchota

Po boku námořníků se na palubách tehdejších válečných lodí plavil i oddíl námořní pěchoty. Jeho velikost byla odvislá od velikosti lodi, např. u Victory bylo z 850 mužů lodní posádky 146 námořních pěšáků. Počet námořních pěšáků se určoval podle počtu děl dané lodi a její třídy, přičemž základní poměr platný od roku 1747 byl přibližně jeden pěšák na jedno dělo lodi, plus důstojníci. Tento poměr sice zůstával zachován i v budoucnu, často však docházelo k určitému navýšení počtu námořních pěšáků. Následující tabulka ukazuje počet námořních pěšáků přidělených na lodi v době napoleonských válek:

 

Třída lodi

Počet děl lodi

Námořní pěšáci

1

100

104

2

98

102

3

80

84

3

74

78

3

70

74

3

64

67

4

60

63

4

50

52

5

44

45

5

36

37

5

32

33

6

28

29

6

24

25

6

20

21

šalupa

18

19

Tradice Royal Marine sahají téměř až do poloviny 17. století – první pluk námořní pěchoty (Maritime Regiment of Foot) byl pod vedením vévody z Yorku, pozdějšího krále Jamese II., zformován 28. 10. 1664. Od té doby  se jednotky anglické námořní pěchoty značně osvědčily a tudíž také rozšířily. Roku 1704 necelé 2000 mariňáků obsadily Gibraltar, v roce 1761 zase Belle Isle, francouzský ostrov v Kanálu La Manche. Později se jednotky námořní pěchoty účastnily obsazování pláží při taženích proti americkým vzbouřencům.

Ačkoliv prvořadým úkolem námořní pěchoty byly vyloďovací akce, spektrum jejich úloh byl mnohem širší. Některé oddíly kupříkladu sloužily na souši; jejich úkolem bylo chránit strategická centra Admirality, především přístavy, loděnice, doky apod. před špionážními, či diverzními akcemi. Ty jednotky, které sloužily na moři na palubách válečných lodí nebyly také určeny výhradně k vyloďovacím operacím, ale aktivně zasahovaly do námořních bitev. Při sbližovacích manévrech lodí pálila námořní pěchota salvami z mušket na palubu nepřátelské lodi a při následné abordáži pak tvořili pěšáci hrot útočného oddílu. Jejich úkolem pak bylo zlomit odpor nepřátelské posádky, probít se navzdory úporné obraně do důležitých prostor lodi (zejména k prachárně, aby bylo nepříteli zabráněno vyhodit loď případně do povětří) a loď zajmout.

Hodnota oddílu námořní pěchoty byla v takových střetnutích vysoká, salvy pěšáků byly na krátkou vzdálenost velmi účinné a nejlepší střelci byli navíc odesíláni do ráhnoví, odkud přesnými výstřely ničili důležité jednotlivé cíle na nepřátelské palubě, především důstojníky.

Námořní pěšáci se od prostých námořníků výrazně lišili. Především byli ubytováni odděleně, zpravidla jim byla vyhrazena jedna z dělových palub. Měli daleko vyšší kázeň a přísně dodržovali ustrojovací předpisy. Byli ovšem také lépe placeni. Na lodi nepřetržitě cvičili zaujímání formací a ovládání palných i chladných zbraní. Námořní pěšáci byli vyzbrojeni mušketami s bodáky, důstojníci pak disponovali kordem a pistolemi.

V bojích se osvědčili natolik, že jejich počty začaly dramaticky růst. Jestliže na počátku poslední války s Francií roku 1793 měla celá námořní pěchota 5000 mužů, ještě do konce téhož roku byl tento počet zdvojnásoben a roku 1815, kdy napoleonské války skončily, měla námořní pěchota 30 000 mužů a dokonce čtyři vlastní dělostřelecké kompanie.

Závěr

Takto tedy v kostce vypadala situace v anglickém válečném loďstvu v dobách admirála Nelsona a v těchto podmínkách tedy vybojoval svá velká vítězství. Byl však také jedním z progresivních velících důstojníků, kteří se zasloužili o prosazení nových myšlenek v námořnictvu. Byla to doba, kdy se začalo upouštět od zastaralé řadové taktiky, vyskytla se snaha o přísnější kategorizaci lodí a jejich sériovou výrobu, ujednocení výroby a ráží námořních děl. Anglie se stávala největší průmyslovou velmocí a rozvoj průmyslu se odrazil i v námořnictvu. Krátce po skončení napoleonských válek se začala, i když pomalu a nenápadně,  v loďstvech prosazovat pára, zvolna také přicházel čas zezadu nabíjených drážkovaných děl, pancéřů a dalších technických  novinek. Jestliže předtím námořní válčení nedoznalo vážnějších změn pod dobu téměř dvou set let, nyní na přelomu  18. a 19. století se naopak vyvíjelo překotně. Tato doba se tak nakonec stala labutí písní válečných plachetních lodí. Těžko říci, zda by se to admirálu Nelsonovi líbilo.

Zdroje:
Edmund Kosiarz: Námorné bitky, Nakladateľstvo Pravda, 1984
Vladimír Truchanovskij: Osud admirála Nelsona, MF 1992
J. B. Vodák: Příběhy sedmi moří,  Nakladatelství dopravy a spojů, 1990
Václav Patočka: Plachty objevují svět, nakl. Albatros, 1987
Internet:
http://en.wikipedia.org/wiki/Rating_system_of_the_Royal_Navy
http://www.nmm.ac.uk/server/show/conWebDoc.17841
http://www.militaria.cz/index.php?ac=clanek&idcl=287&idkat=14&uin=d25a1522ba81
http://www.feudum.cz/view.php?cisloclanku=280
www.napoleon-series.org/.../c_marines.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více