Generál a maršál tří armád

Autor: Jiří Fidler 🕔︎︎ 👁︎ 45.094

Eduard svobodný pán Böhm-Ermolli

Rakousko-uherská armáda měla koncem první světové války ve svých řadách celkem devět polních maršálů, z nichž však převzala Republika československá do svého vojska pouze jediného (na základě domovské příslušnosti z 1. ledna 1910), Eduarda Böhm-Ermolliho, a to jako generála ve výslužbě. Tento významný vojenský představitel habsburské monarchie nakonec dosáhl nejvyšších hodností ve třech státech: kromě polního maršála rakousko-uherské armády se stal také generálem I. hodnostní třídy ve výslužbě (od 27. března 1928 armádním generálem ve výslužbě) v československé armádě a nakonec, při příležitosti svých 85. narozenin, čestným generálem polním maršálem německé Wehrmacht. Generál a maršál tří armád Eduard svobodný pán Böhm-Ermolli tak zůstává jednou z nejvýznamnějších vojenských osobností rakousko-uherské armády v závěrečném období její existence, a to osobností s prokazatelným původem z českých zemí (což je nakonec dáno i jeho příjmením), s neochvějnou věrností vojenské přísaze a plnou loajalitou vůči tomu státu, jehož občanem byl.

Reklama

Otec pozdějšího polního maršála, Georg Böhm, pocházel z Kunína u Nového Jičína a vstoupil jako dobrovolník do armády. Postupně se propracoval do hodnosti šikovatele, z níž byl roku 1849 přímo na bojišti v severní Itálii povýšen za statečnost na důstojníka. Značnou část své vojenské služby prožil u Pěšího pluku 1 (slezského) císaře Františka Josefa I., svoji vojenskou kariéru ukončil roku 1877 jako major pěchoty u tohoto pluku v Opavě. Během své služby v Itálii se oženil s dcerou milánského stavitele Josefinou Ermolli, s níž měl syny Eduarda a Karla a dcery Emilii a Mariettu. Za věrnou službu byl 24. června 1885 povýšen do šlechtického stavu, získal právo na připojení ke svému příjmení také příjmení manželky. Toto právo přešlo také okamžitě na jeho syny.

Nejstarší syn Eduard se narodil 12. února 1856 v Anconě u Benátek, kde tehdy byl pluk jeho otce umístěn. Po příměří ve Villafrance se jeho rodiče na podzim 1859 přestěhovali do Opavy, kam se jednotky pluku vrátily do své stálé posádky. Malý Eduard si však svého nového bydliště příliš neužil, v srpnu 1866 vstoupil do kadetní školy v Sankt Pöltenu a po jejím ukončení pokračoval od září 1870 ve studiu na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Odtud vyšel v září 1875 jako poručík jezdectva a následovalo zařazení do funkce velitele jezdecké čety 2. eskadrony Dragounského pluku 4 (rakousko-salzburského) arcivévody Albrechta ve Welsu. Jeho vojenské nadání, přesné plnění všech povinností a v neposlední řadě také ohled na vojenskou tradici rodiny jej předurčily k další kariéře.

Na základě výtečných hodnocení po celé tři roky služby byl v říjnu 1878 přijat ke studiu na Válečné škole ve Vídni, což mu otevřelo cestu k rychlejší vojenské kariéře. Po absolvování školy byl v květnu 1880 povýšen na nadporučíka jezdectva a zároveň byl přidělen ke generálnímu štábu (Zugetheilter Oberofficier). Povinnou praxi absolventa Válečné školy si odbyl na velitelství 21. pěší brigády ve Lvově, v dubnu 1882 se vrátil k jezdectvu a sloužil na velitelství 15. jezdecké brigády v Debrecíně. V lednu 1884 byl přemístěn k Vojenskému zeměpisnému úřadu ve Vídni, kde si dále prohloubil své štábní vzdělání a na základě úspěšné zkoušky byl 1. května 1884 povýšen na kapitána a zároveň jmenován důstojníkem generálního štábu (Generalstabs-Corps). Tím se dostal do elitní skupiny rakousko-uherského důstojnictva a získal také šanci na dosažení generálské hodnosti.

Jako důstojník generálního štábu nastoupil v květnu 1884, tehdy ještě Böhm, k vojenskému oddělení velitelství X. sboru v Brně, o rok později získal právo na příjmení Böhm-Ermolli. V květnu 1888 využilo Ministerstvo války jeho znalostí ze služby ve Vojenském zeměpisném úřadu a jmenovalo jej vedoucím skupiny vojenského mapování v jižním Tyrolsku. Po skončení této práce se stal v květnu 1889 velitelem 1. eskadrony Hulánského pluku 13 (haličského) polního podmaršála Heřmana hraběte Nostice-Rienecka v Břežanech. Jako jeden z nejlépe hodnocených nižších důstojníků jezdectva byl v dubnu 1891 převelen do Vídně a zařazen do štábu Generálního inspektora jezdectva. Zde byl hned v květnu 1891 povýšen na majora generálního štábu a v květnu 1894 na podplukovníka generálního štábu.

Na podzim 1896 se vrátil k velitelské funkci v jezdectvu, od 22. října se stal nejprve zástupcem velitele, od 2. prosince téhož roku pak přímo velitelem Hulánského pluku 3 (haličského) generalissima a polního maršála arcivévody Karla, který byl v té době dislokován v Grodku. Ve velitelské funkci zde vystřídal českého důstojníka, plukovníka Karla Moravce z Moranova, a sám byl 30. dubna 1897 povýšen na plukovníka. Za svou úspěšnou činnost na inspekci a ve funkci velitele pluku obdržel svá první vyznamenání, Vojenský záslužný kříž 3. třídy, Řád železné koruny 3. třídy a pruský Řád červeného orla 3. třídy.


Eduard von Böhm-Ermolli v hodnosti plukovníka císařské a královské armády.
commons.wikimedia.org

Velitelem pluku byl Böhm-Ermolli čtyři a půl roku, v dubnu 1901 postoupil na další příčku ve své kariéře a stal se velitelem 16. jezdecké brigády v Prešpurku. Tato brigáda tehdy náležela k velitelství V. sboru a zahrnovala dva pluky uherského jezdectva - Husarský pluk 5 polního maršála Josefa hraběte Radeckého z Radče a Husarský pluk 9 polního maršála Férenze hraběte Nádasdyho y Fogars. V této funkci se 12. května 1903 dočkal své generálské hodnosti a byl také vyznamenán Řádem rumunské hvězdy 3. třídy s meči a saským Vojenským řádem Svatého Jindřicha 3. třídy.

Reklama

V listopadu 1905 se vojenská kariéra generálmajora Böhm-Ermolliho na téměř deset let spojila s oblastí severní Moravy, Slezska a západní Haliče. Po úspěšném velení jezdecké brigádě převzal samostatnou Divizi jezdectva, která zahrnovala celé jezdectvo elitního I. sboru v Krakově: Dragounský pluk 10 (český) polního maršála Jana Josefa knížete Liechtensteina v Krakově, Dragounský pluk 12 (moravský) velkoknížete ruského Nikolaje Nikolajeviče v Olomouci, Hulánský pluk 1 (haličský) polního podmaršála arcivévody Oty v Monasterzysku a Hulánský pluk 3 (haličský) generalissima arcivévody Karla v Krakově. Za úspěšné zvládnutí funkce byl v říjnu 1907 jmenován polním podmaršálem a při odchodu na nové místo v březnu 1909 obdržel rytířský kříž Řádu Leopolda a krátce nato také pruský Řád koruny 1. třídy.

Po zvládnutí funkce velitele jezdecké divize čekalo podmaršála další vyšší velitelství a 28. dubna 1909 se stal velitelem 12. pěší divize v Krakově, která soustřeďovala čtyři pěší pluky v západní Haliči. Původně jezdecký velitel bez větších problémů zvládl také pěchotní velitelství, za což byl vyznamenán Řádem železné koruny 2. třídy a po dvou a půl letech velení dosáhl vrcholu vojenské kariéry v rakousko-uherské armádě v mírové době. Dne 7. listopadu 1911 se stal velitelem I. sboru a velícím generálem v Krakově (Korpskommandant und Kommandierender General).

Jak bylo uvedeno výše, velitelství I. sboru soustřeďovalo vojska, dislokovaná na severní Moravě, ve Slezsku a v západní Haliči. Böhm-Ermollimu tehdy podléhaly 5. pěší divize v Olomouci, 12. pěší divize v Krakově, 1. jezdecká divize v Krakově a 1. dělostřelecká brigáda v Krakově. Jednalo se o jeden z nejsilnějších sborů rakousko-uherské armády a pro nového velitele bylo rozhodně velkým štěstím, že více jak polovinu podřízených jednotek poznal jako jejich divizní velitel. Ruku v ruce se získáním funkce sborového velitele pak přišly další pocty: 25. prosince 1911 se stal skutečným tajným radou (Wirklicher Geheimer Rat), 29. dubna 1912 obdržel hodnost generála jezdectva a 4. února 1913 se mu dostalo jedné z nejvyšších poct: stal se majitelem (Inhaber) Hulánského pluku 13, kterému od prosince 1896 do dubna 1901 velel, a jenž od tohoto okamžiku nesl jeho jméno. Kromě těchto poct byl za svou činnost velitele sboru vyznamenán Řádem železné koruny 1. třídy a saským Řádem Albrechta 1. třídy.

Jako jeden z nejúspěšnějších sborových velitelů byl generál jezdectva Böhm-Ermolli zařazen do válečné funkce velitele 2. armády, jejíž úloha byla při mobilizaci a nástupu vojsk nejsložitější. V případě pouhé války se Srbskem měla tato armáda zaujmout pozice na dunajské frontě, v případě války s Ruskem (nebo současné války s Ruskem a Srbskem) měla naopak působit ve východní Haliči. Pro velitele armády tak vznikala povinnost podrobného studia a operačního plánování na dvou zcela odlišných válčištích.

V praxi tento stav nastal v létě 1914, kdy zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželky vévodkyně Žofie z Hohenbergu (dříve české hraběnky Chotkové) srbským teroristou v Sarajevu přivedlo monarchii do války. V červenci 1914, když většina evropských mocností mobilizovala, nikdo netušil, že pro Rakousko-Uhersko (a pro tři další monarchie) jde o válku poslední.

Velení rakousko-uherské armády předpokládalo, že se jeho vojskům podaří rychlým útokem neutralizovat srbskou armádu dříve, než bude Rusko schopno ukončit svou mobilizaci a přivést dostatečně velké síly na rakouskou i německou frontu. Ve Vídni ani v Berlíně pravděpodobně nikdo netušil, že část ruských vojsk z Povolží a středního Ruska byla tajně rozmísťována poblíž západních hranic již od podzimu 1913. Rychlost ruského nástupu proti Haliči i proti Východnímu Prusku tak nakonec překvapila všechny zainteresované rakousko-uherské i německé generály. V červenci 1914 se však situace zdála být příznivou, a proto byl velitel I. sboru 26. července jmenován velitelem 2. armády a se svým štábem odjel na balkánskou frontu. Jeho jednotky se rozmístily podél Dunaje, kde měly vázat většinu srbských vojsk předstíraným útokem na Bělehrad. Mezitím měla rakousko-uherská vojska z Bosny překročit hranice, úderem do boku srbské armády ji porazit, okupovat co největší část země a uvolnit značné vlastní síly pro ruskou frontu.

Realita vojenského vývoje v Haliči však donutila Hlavní velitelství rakousko-uherské armády v Těšíně revidovat všechny připravené plány. Prudký útok ruských jednotek proti Haliči byl sice na severu odražen, ale na východě pronikaly dvě ruské armády do hloubi země téměř bez odporu. Proto již 18. srpna 1914 dostal velitel 2. armády rozkaz, aby se s většinou sil urychleně přesunul do východní Haliče do oblasti Stanislavi. Dne 25. srpna převzal Böhm-Ermolli svůj úsek na ruské frontě a zůstal zde v čele 2. armády až do jara 1918, kdy byl nepřítel zcela vyřazen z války. V srpnu 1914 však bylo k tomuto výsledku velmi daleko.

Postupně přijíždějící jednotky 2. armády nedovolovala situace na frontě soustředit, ale musely být zasazovány do bojů tak, jak se dostávaly na bojiště. Velitel 2. armády byl proto nucen ustupovat z jedné čáry na druhou a snažil se neutralizovat ruskou převahu v silách manévrováním. Za cenu ztráty většiny východní Haliče se mu podařilo zabránit výraznějšímu průlomu a udržet karpatské předhůří. Po přeskupení vojsk a získání posil přešla potom 2. armáda počátkem října 1914 k protiofenzívě a podařilo se jí prolomit ruskou blokádu pevnosti Přemyšl. Za tento úspěch byl generál jezdectva Böhm-Ermolli vyznamenán velkokřížem Řádu Leopolda s válečnou dekorací.

Reklama

Příchod ruských vojsk ze Sibiře a Střední Asie převážil válečné štěstí opět na druhou stranu a první polovina listopadu 1914 se nesla ve znamení všobecné ruské ofenzívy v Haliči. Vojska 2. armády byla nucena opět ustoupit až ke Karpatům a pevnost Přemyšl se znovu dostala do obklíčení. Tento ústup však již Böhm-Ermolli neřídil, 15. listopadu 1914 bylo celé velitelství 2. armády přesunuto do oblasti Krakova, kde s novými podřízenými jednotkami a společně s německou armádou vedlo úspěšnou ofenzívu směrem na Lodž, čímž v prosinci 1914 napomohlo stabilizaci fronty. V polovině února 1915 se štáb 2. armády vrátil zpět do východní Haliče a nově organizovaná armáda se počátkem jara 1915 neúspěšně pokoušela o opětné vyproštění Přemyšlu. K obratu na frontě však došlo až v květnu, kdy vojska Ústředních mocností prolomila frontu u Gorlice a ruských vojsk se zmocnila panika. Jednotky 2. armády zahájily ofenzívu na svém úseku fronty 10. května a po pěti týdnech operací, 22. června, osvobodily centrum východní Haliče, město Lvov. Toto vítězství patřilo pro Böhm-Ermolliho k nejvýznamnějším, císař jej vyznamenal Vojenským záslužným křížem 1. třídy s válečnou dekorací a na paměť vítězství byla ražena zvláštní pamětní medaile s generálovým portrétem. Bavorský král jej vyznamenal Vojenským záslužným řádem 1. třídy s meči.

Postup 2. armády pak v létě pokračoval, po vítězství v bitvách u Zlaté Lipy a Zločova se frontová linie stabilizovala téměř na bývalé státní hranici.

V polovině října 1915 byl Böhm-Ermolli postaven do čela samostatné skupiny vojsk na východní frontě (Heeresgruppe Böhm-Ermolli), zůstal však nadále i velitelem 2. armády. Jeho skupina vojsk zahrnovala rakousko-uherskou 1. armádu a 2. armádu, od ledna 1916 také německou Jižní armádu, později mu byl podřízen také osmanský XV. armádní sbor. Až do léta 1916 se fronta stabilizovala a její velitel mohl část jednotek odeslat proti Itálii. Nenadálý úder na skupinu vojsk čerstvého generálplukovníka (povýšen 7. května 1916) však přišel v červnu 1916. Část vojsk byla ruskou přesilou rozbita, po rychlém ústupu se však Böhm-Ermollimu podařilo stabilizovat frontu a za pomoci záloh ruský postup zastavit. Ruská ofenzíva sice velmi pomohla Dohodě na francouzské a italské frontě, původně předpokládaný průlom se však nezdařil a ruská armáda zde vyčerpala poslední zálohy. Za udržení frontové linie byl Böhm-Ermolli vyznamenán rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a německý císař jej osobně vyznamenal pruským Řádem Pour le mérite (v červenci 1917 obdržel Böhm-Ermolli k tomuto řádu polepšení, dubové listy, a stal se tak jedním z jedenácti zahraničních nositelů tohoto vysokého pruského řádu).

V říjnu 1916 byla vojska Ústředních mocností na ruské frontě reorganizována a generálplukovník Böhm-Ermolli se stal velitelem skupiny vojsk, zahrnujících rakousko-uherskou 2. armádu a 3. armádu, německou Jižní armádu a turecký XV. armádní sbor. V červenci 1917 odrazila jeho vojska (s jedinou výjimkou Zborova, o níž bude ještě řeč) poslední ruský ofenzívní pokus o průlom fronty. Úspěchu dosáhl protivník pouze v oblasti 19. pěší divize, proti níž v oblasti Zborova zaútočila Československá střelecká brigáda.

Zborovská bitva byla střetem, jehož se na obou stranách účastnili převážně Češi. Není bez zajímavosti, že fakticky celé velení na rakousko-uherské straně bylo v českých rukou (ve smyslu zemském). Velitelem armády byl Böhm-Ermolli, pozdější československý generál ve výslužbě, velitelem sboru byl polní podmaršál Kletter, později také československý generál ve výslužbě, divizi velel polní podmaršál Böltz, který pocházel z Čech, a jednomu z pluků velel pozdější československý generál Rada. Důležitější však byla skutečnost, že na rakousko-uherské straně stály proti třem českým plukům zahraničního vojska dva pěší pluky z Čech, plzeňský a jindřichohradecký. Průlom pozice těchto pluků a vzdání se značné části jejich vojáků do zajetí vyvolalo dokonce interpelaci poslanců Hummera a Teufela ve vídeňské Říšské radě. Císař Karel I. proto nařídil Böhm-Ermollimu vyšetřování, které vedl polní soud 2. armády. Při naprosto objektivním řízení však bylo zjištěno, že mezi českými jednotkami na obou stranách fronty nedošlo k předběžnému ujednání o otevření fronty a neúspěch 19. pěší divize byl zapříčiněn operačními důvody.

Sám císař Karel I. ani generálplukovník Böhm-Ermolli neměli nejmenšího zájmu na skandalizaci vlastních jednotek, a tak možná aféra velmi rychle utichla. Největší vliv na její ukončení však měla úspěšná protiofenzíva velitele 2. armády na tarnopolském směru, při které vojska rakousko-uherské a německé armády zcela rozbila protivníkovy již demoralizované jednotky a z rukou nepřítele byla získána poslední oblast monarchie. Císař za tento úspěch vyznamenal Böhma-Ermolliho komturským stupněm Vojenského řádu Marie Terezie, z německé strany obdržel vítězný velitel již vzpomenuté dubové listy k Řádu Pour le mérite, z turecké strany pak Řád železného půlměsíce 1. třídy a od saského krále Vojenský řád Svatého Jindřicha 2. stupně. Kromě řádů byl Böhm-Ermolli 17. srpna 1917 povýšen do stavu svobodných pánů (Freiherr) a stal se také doživotním členem panské sněmovny. Posledním oceněním se stalo povýšení do hodnosti polního maršála 31. ledna 1918.


Polní maršál Eduard Baron von Böhm-Ermolli se štábem
www.austro-hungarian-army.co.uk

Rozpad ruské armády po bolševickém převratu v listopadu 1917 umožnil tvrdý nátlak na novou vládu ze strany Ústředních mocností při mírových jednáních v Brestu Litevském. Poté, co ruská delegace odmítla podepsat ultimativní požadavky, zahájily německé a rakousko-uherské jednotky útok na celé frontě. Vojska nového polního maršálka postupovala téměř bez odporu Ukrajinou a během jara 1918 dosáhla Oděsy a Donbasu. Za tyto úspěchy byl Böhm-Ermolli vyznamenán velkokřížem Řádu Svatého Štěpána, zároveň tím však končila jeho činnost na ruské frontě. V červnu 1918 bylo velitelství 2.armády zrušeno a její jediný velitel po celou dobu první světové války se vrátil do Vídně. Císař Karel I. předpokládal jeho pozdější jmenování náčelníkem Generálního štábu a poslal jej proto ve funkci svého poradce na inspekci italské fronty. Po návratu zůstal polní maršál Böhm-Ermolli prozatímně bez velitelského přidělení jako císařův vojenský poradce, k jeho jmenování do funkce náčelníka Generálního štábu však již pro rychlý vývoj politické situace nedošlo.

Počátkem listopadu 1918 zprostil poslední rakouský císař Karel I. všechny své důstojníky a vojáky přísahy věrnosti Rakousko-Uhersku a vídeňské Ministerstvo války v likvidaci poslalo polního maršála dnem 1. prosince 1918, po 48 letech působení u vojska, do výslužby. Böhm-Ermolli ukončil službu, odjel ke svým sestrám do Opavy a podal si přihlášku do československé armády. Po dlouhých tahanicích mu byla v lednu 1922 kladně vyřízena a spolu s československým občanstvím se stal zpětně ke dni 1. červnu 1920 československým generálem ve výslužbě. Jeho roční penze byla nejprve stanovena na 26.400,- Kč, později byla zvýšena až na 39.000,- Kč ročně. Československá armáda tak získala v bývalém polním maršálovi svého jediného generála I. hodnostní třídy ve výslužbě, od 27. března 1928 pak jednoho z padesátky armádních generálů ve výslužbě.

Poté, co byl císařem Karlem I. zbaven své přísahy vůči monarchii, stal se Eduard Böhm-Ermolli loyálním občanem Republiky československé. V Opavě, kde se usadil, patřil mezi nejvýznamnější osobnosti a stal se představitelem bývalých důstojníků, kteří navázali úzký vztah s vojáky posádky. Na podzim 1924 byl, po intervenci zemského vojenského velitele v Brně, armádního generála Aloise Podhajského, představen také presidentovi republiky, což vyvolalo několik velmi kritických novinových článků, zvláště v legionářském a levicovém tisku. Böhm-Ermolli však zůstal věren své zásadě loyality, na žádné tiskové útoky nereagoval, věnoval se zpracovávání svých deníků a přípravě k psaní pamětí. K tomu však již, z důvodu pokročilého věku, bohužel, nedošlo.


Osmdesátiletý Eduard von Böhm-Ermolli coby německý Generalfeldmarschall.
www.valka.cz

Po politické kapitulaci československé vlády v září 1938 se Opava přes noc stala Troppau a součástí Velkoněmecké říše. Město samo se svými mnoha vojenskými objekty se stalo jednou z významných posádek německé Wehrmacht, která se snažila navázat na předchozí vojenské tradice. K posílení tohoto trendu bylo využito i 85. narozenin Böhma-Ermolliho, kterému byla osobním rozhodnutím Adolfa Hitlera udělena v den narozenin čestná hodnost německého generála polního maršála (General Feldmarschall). Účast čestného maršála na slavnostní listopadové přehlídce v Berlíně se mu však stala osudnou, na následky prochladnutí 9. prosince 1941 zemřel a po státním pohřbu se všemi vojenskými poctami byl pohřben do hrobu svých rodičů v Opavě. Životní pouť nejvyššího vojenského hodnostáře tří armád tak skončila.


Hrob Eduarda svobodného pána Böhm-Ermolliho v Opavě.
www.vets.cz

Článek je úpravou původního textu, který vyšel v časopise Historie a vojenství v roce 1997, viz Fidler, Jiří: Generál a maršál tří armád (Eduard svobodný pán Böhm-Ermolli). Historie a vojenství 46, 1997, č. 1, s. 121-130.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více