U 53 - Bouřlivá cesta do Ameriky za Světové války

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 36.596

V srpnu 1914 vypukla první světová válka. Již po půl roce, tedy počátkem roku 1915, si začala zodpovědná místa dělat starosti o to, jestli budou Německu stačit dostupné zásoby válečně důležitých surovin, zvláště nikl, cín a guma. Možnost, že by jednoho dne mohly být sklady prázdné, zatímco by průmysl požadoval další suroviny, které by nešlo jinak nahradit, naháněla obavy.

Následkem blokády, kterou protivníci Německa stále utužovali, se staly zámořské cesty doslova odříznuté. Již koncem roku 1914 bylo pro německé nákladní lodě naložené důležitými surovinami vyloučené vyplout ze Spojených států a prorazit k německým přístavům v Severním či Baltském moři.

Reklama

Mezitím již ponorky jako nejmladší námořní zbraň stihly prokázat své schopnosti a užitečnost. Z čehož následně vzešel nápad, zprvu považovaný konzervativním velením za absurdní, postavit velkokapacitní ponorky s dostatečným akčním rádiem a použít je k přepravě nejdůležitějších surovin skrze blokádu Dohody.

Myšlenka byla ale rychle uvedena ve skutek. Pod velením Dr. Alfreda Lohmanna, tehdejšího prezidenta obchodní komory města Brém, bylo založeno rejdařství Deutsche Ozean-Reederai GmbH v Brémách a v Germaniawerf v Kielu objednána stavby obchodní ponorky, která následně obdržela jméno U-Deutschland.

V červnu 1916 vyplula první podmořská obchodní loď pod velením kapitána Königa na svou první dálkovou plavbu do severní Ameriky. Bez problémů prorazila britskou blokádou a vplula, jak bylo plánováno do Baltimoru, kde vzala na palubu náklad určený pro Německo. S 350 t surové gumy, 343 t niklu a 83 t cínu dorazila dne 23. 8. 1916 U-Deutschland zpět do vlasti. Tím dokázala, že podmořská obchodní doprava v časech válečné nouze má svůj význam a je možná i na dlouhé vzdálenosti.

Mimo tuto cennou zkušenost se zaznamenalo následující pozorování aktivit nepřítele: Velká Británie reagovala na zveřejnění skutečnosti o úspěšném vplutí U-Deutschland do Baltimoru snahou o její zachycení při zpáteční plavbě a následné potopení. Toto neodpovídalo, jak zákon a zvyklosti dokazují, námořním pravidlům kořistní války, přestože U-Deutschland nebyla válečnou lodí, nýbrž neozbrojeným obchodním plavidlem, proti němuž byly ze strany Dohody nasazeny všechny dostupné prostředky.

Na britskou výzvu se bleskově před Baltimorem na hranici amerických výsostných vod na čekané shromáždilo osm dohodových válečných lodí různých kategorií, zatímco U-Deutschland nakládal v přístavu svůj náklad. Plán byl sledovat obchodní ponorku od jejího vyplutí motorovými čluny a přihrát ji do rukou čekajících křižníků. Úspěšně se testovala zvláště pro tento účel zřízená signální služba tak, aby vše dopadlo úspěšně. Přesto měli Britové smůlu a jejich plán nevyšel. Ponorce kapitána Königa se podařilo nepozorovaně proniknout uzávěrou do volného Atlantiku.

Reklama

Tuto první cestu U-Deutschland měly absolvovat další dvě obří ponorky, které se již nacházely ve výrobě. Také se dalo počítat s tím, že protivník i v budoucnu vyvine zvýšené úsilí o zadržení obchodních ponorek opouštějících americké přístavy. Jinými slovy: Před každým přístavem, do kterého vpluje podmořská obchodní loď, bylo možné očekávat shromáždění nepřátelských křižníků. To by byla výhodná příležitost pro německé frontové ponorky, aby na tyto číhající dohodové válečné lodě zaútočily.

Byl to kapitán König z U-Deutschland, kdo po návratu z první cesty do Ameriky tuto myšlenku nadnesl při pohovoru na štábu Admirality.

Může být frontová ponorka tak daleko vyslána aby se této šance chopila? Bylo nutné zodpovědět dvě otázky: jednu technickou a jednu diplomatickou. Technická otázka zněla: Bylo při tehdejším stavu ponorkové techniky možné jednu z ověřených frontových ponorek dovybavit pohonnými hmotami a proviantem tak, aby provedla plavbu od německého pobřeží k severoamerickým břehům a zpět bez možnosti doplnění zásob a ještě aby jí zbylo tolik rezerv, aby mohla určitý čas provádět útoky na nepřátelské lodě, a aby si na to dovezla dostatečný počet torpéd?

Druhá otázka, diplomatická, byla: Co řeknou Spojené státy na skutečnost, že německá ponorka takto přivede válku až před jejich dveře, když potopí dohodové válečné lodě na hranici výsostných vod před jejich americkými přístavy?

První připlutí německé obchodní ponorky vyvolalo, přes panující politické napětí, uznání a ocenění; neotočí se ale tato příznivá nálada, když se před očima Američanů pošlou jejich spřátelení Angličané torpédy dolů k rybám?

Dle dohody s ministerstvem zahraničí se rozhodl štáb admirality po dokladných projednáních kladně ve prospěch vyslání bojové ponorky přes Atlantik k břehům USA. Vedle možných válečných úspěchů proti námořním silám Dohody, které se odhadovaly za možné vybojovat, se druhotným záměrem stala demonstrace Američanům toho, čeho jsou německé ponorky schopné i u jejich východního pobřeží a dodat tak nepřímo argumenty izolacionistům mezi americkými politiky.

Nejbližší příležitost k takovému nasazení nastala, když ve vrcholícím létě 1916 byla uvedena do služby druhá obchodní ponorka U-Bremen. Měla koncem srpna nastoupit na svou první cestu do severní Ameriky a zhruba kolem 15. září dorazit do severně od New Yorku ležícího přístavu New London v úžině u Long Islandu.

Krátce poté měla tedy také do tohoto prostoru před New Londonem dorazit i německá válečná ponorka, aby mohla napadnout dohodové válečné lodi, které se shromáždí proti obchodní ponorce.


obrázek č.1 - U 53

Volba padla na U 53, jejímž velitelem byl Kapitänleutnant Hans Rose. Tato ponorka byla od konce května 1916 ve frontovém nasazení a dne 11. 6. 1916 před norským pobřežím na úrovni Lindesnes dosáhla svého prvního bojového úspěchu nočním potopením britského parníku Calypso. Tato 2876 BRT velká nákladní loď byla dokonce kapitánporučíkem Rosem považována za pomocný křižník, protože plula plně zatemněná a její manévry na něj dělaly dojem válečné lodi.

Stroje U 53 se již dostatečně zaběhly a zbavily se počátečních potíží, ale zůstávaly ještě celkem neopotřebené. To stejné platilo i pro posádku. Měla již za sebou určité frontové zkušenosti, ale byla ještě svěží a výkonná. Zvláště důležité pro dobrý průběh mise byla volba vedoucího inženýra (Leitende Ingenieur) kterou plnil Marineoberingenieur Möller a jeho strojníci. Dle jeho slov byly jak stroje, tak jejich obsluha připravené vydat vše, co v nich bude při tomto náročném úkolu.

Reklama

Právě materiál MAN-dieselových motorů vyvolával dojem nejslabšího místa celého plánu. Na této cestě na něj čekalo více jak osm tisíc námořních mil, což bylo velkou výzvou, na kterou nebyla tato ještě předválečná konstrukce motoru projektována, neboť tehdy nikdo s takovým nasazením nepočítal.

Dodatečným posílením personálu bylo možné obsadit ve strojovně tři hlídky a tak poskytnout motorům tu nejlepší péči a tím maximálně prodloužit jejich životnost. Problém dodatečného vybavení ponorky pohonnými hmotami, pitnou vodou a proviantem se ukázal jako lehčeji řešitelný, až před vedoucím inženýrem stál úkol tuto činnost utajit, jak jen to bude možno. Dvě z šesti ponorných nádrží ponorky byly přestavěny na nádrže pro pohonné hmoty, a tak mohla U 53 pojmout více jak dvojnásobek stávajícího objemu nafty. Maximální dosah se prodloužil na 9000 námořních mil při 8uzlové rychlosti nad vodou. Pro přechování pitné vody se přizpůsobily odpalovací prostory torpéd, které se místo běžné slané vody zaplnily sladkou. Další pitná voda se schovala do dvou ze čtyř vyrovnávacích nádrží. Tímto způsobem byla U 53 schopna pojmout celkem 7000 litrů pitné vody na cestu.

Když se proviant a ostatní věci potřebné na padesátidenní plavbu podařilo vměstnat do omezeného prostoru tlakového tělesa a přesto zbylo místo pro skoro čtyřicet mužů, nezbylo za to než posádce poděkovat. Všechno dohromady znamenalo značné dodatečné zatížení celé ponorky, která tak ležela hluboko ve vodě, což bylo velmi nevhodné zejména vůči odolnosti proti vlnám a již pomalý pohyb vyvolával vlny, jež zaplavovaly palubu, stejně jako silný příboj při normálním zatížení. Rychlost ale nebyla nijak významně omezena. Ale stejně bylo nutné přát si dobré počasí, kromě pořádné porce námořnického štěstí aby tato mise byla úspěšně dotažena do konce.

V průběhu deseti dní se podařilo posádce a personálu doků připravit ponorku na neobvyklou cestu Severním mořem a následnou cestou do Středozemního moře, takže kapitánporučík Rose mohl hlásit veliteli ponorek, Kontradmiralu Bauerovi připravenost U 53 k velké cestě přes severní Atlantik. On byl z celé posádky konec konců jediný, který věděl skutečný cíl cesty.

Několik dní poté byl velitel ponorky předvolán na vlajkovou loď flotily „Fridrich der Große“. Tam na něj čekal vysoký štábní důstojník, který dorazil ze štábu admirality z Berlína, aby osobně předal veliteli U 53 rozkazy k nasazení a instruoval ho o dalších podrobnostech.

Štáb admirality“, tak to formuloval v přítomnosti náčelníka štábu flotily Kapitän zur See von Trotha Rosemu, „si přeje, aby o vaší přítomnosti na druhé straně oceánu nebylo nic známo před pátým říjnem. Vaše objevení před americkým pobřežím a eventuelní útok proti válečným lodím Dohody by se měl shodovat s očekávaným vpádem našich pozemních vojsk do Rumunska, který je plánován též na začátek října.

Vstup Rumunska do války proti centrálním mocnostem zvýšil naděje na vítězství Dohody ve válce jen nepatrně. Spojené státy americké ještě nedospěly k rozhodnutí, zda vstoupí do války, a mimoto je čekaly prezidentské volby. Z těchto důvodů se na politické šachovnici plánovala možnému budoucímu protivníkovi Německa demonstrace toho, že německé ponorky jsou již ve stavu, kdy mohou působit u obou břehů severního Atlantiku. Kapitánporučík Rose si byl ihned vědom významu přiděleného úkolu. Jeho ponorka se měla na krátkou chvíli stát nástrojem vysoké politiky.

Poté byl předán vlastní text rozkazu, který pro toto nasazení U 53 připravil speciálně štáb admirality: „Zaprvé: Po připlutí obchodní ponorky U-Bremen do přístavu New London se očekává soustředění nepřátelských námořních sil hlídkujících nejspíše u východního přístupu k Long Island Sound. Musíte tyto síly vyhledat a napadnout, jakmile se budou nacházet mimo americké výsostné vody.

Zadruhé: Po splnění úkolu jedna, musíte vplout do přístavu Newport na Rhode Islandu a dát tamějším americkým námořním úřadům možnost k prohlídce ponorky.

Nejpozději po jedné hodině opět opustit přístav. Doplnění zásob, pokud to bude možné neprovádět.

Zatřetí: Když se nepodaří najít žádné nepřátelské válečné lodě, vplout do přístavu Newport a postupovat stejně jako v bodu dva.

Začtvrté: Po vyřízení úkolů čísel jedna a dva, nebo když nebudou moci být splněny, zahájit obchodní válku dle kořistního řádu, tak dlouho jak jen to bude možné bez ohrožení ponorky.

S vážnou tváří převzal kapitánporučík Rose důležitý dokument, aby podle něj později jednal.

Trochu zaskočen byl rozkazem navštívit americký válečný přístav Newport. Jistěže měli Yankeové vidět, že je pro německou ponorku možné nejenom dosáhnout amerického pobřeží, ale také – a to bylo obzvláště důležité – bez doplňování paliva nastoupit na zpáteční cestu. To by mělo Američany uvést v úžas. Proto bylo důležité, aby na vlastní oči viděli, že je to možné s „normálně“ vybavenou ponorkou a ne se stovkou kanistrů povalujících se uvnitř namísto torpéd a proto bylo nutné, aby se uvnitř samostatně rozhlédli.

To by bylo, aby to Yankeům neimponovalo a aby si neuvědomili nebezpečí, které by jejich lodní dopravě hrozilo, když se eventuelně rozhodnout vstoupit do války proti Německu.

Na druhou stranu nesmí mít žádnou možnost ponorku pod jakoukoli záminkou zadržet. Proto rozkaz zněl zdržet se v Newportu nanejvýše několik hodin. Ve válce se musí počítat se všemi možnostmi, které by mohly USA jako přítel Anglie provést.

V sobotu 17. 9. 1916 opustila U 53 ponorkový přístav na Helgolandu. Vyplutí proběhlo bez obvyklé ceremonie na rozloučenou. Vypadalo to jako, kdyby ponorka vyplula jen na krátkou cvičnou plavbu. Dokonce se na molu neukázal ani velitel flotily. Nikdo netušil, že U 53 je první německá válečná ponorka, která právě nastoupila na plavbu přes severní Atlantik, aby vykonala návštěvu u Američanů.

Jediný, kdo vyprovázel severním kursem plující ponorku na otevřené moře, byla námořní vzducholoď L 17, které velel kapitánporučík Kraushaar. Převzal průzkumné zajištění a měl za úkol ponorku varovat, kdyby se objevily nepřátelské námořní síly. Seshora bylo dokonce dobře rozeznat, že ani pod hladinou nic nehrozí.

Brzy odpoledne se začalo zhoršovat počasí, poté obdržel radista L 17 varování o blížící se bouři.

Musíme se kvůli zhoršujícímu se počasí vrátit,“ nechal odeslat palubním světlometem kapitánporučík Kraushaar.

Díky za přátelský doprovod. Dobrý návrat!“ odpověděl kapitánporučík Rose.

Vzducholoď obrátila na protikurs a zmizela směrem k ústí Labe. Zanedlouho zmizela osazenstvu můstku U 53 z dohledu. Ponorka byla ponechána svému osudu a kromě několika výjimek žádný člověk nevěděl o velké cestě, na niž se U 53 vypravila. Ani její vlastní posádka to nevěděla. Kapitánporučík Rose zatím nepodnikl nic, aby to svým mužům ozřejmil.

Momentálně byly důležitější věci k řešení. Tlak barometru spadl dolů. Dosud klidná hladina moře se zvlnila a vítr nabíral na síle. Ve vlnách valících se od osmé hodiny postupovala přetížená ponorka těžce kupředu. Netrvalo dlouho a hřebeny vln útočící na ponorku dosáhly velikosti ponorkové věže a muži na hlídce se museli přivázat, aby je vody nestrhla z lodi. Síla větru dosahovala stupně 6, večer stihla zesílit na 9. O 40 cm hlouběji než normálně ponořená ponorka se jen těžce probíjela kupředu a skoro se zdálo, že zůstává na místě. Nakonec už to dále nešlo a U 53 se musela stočit podle směru vln. Barometr klesl o dalších 20 mm, což v této roční době znamenalo nezvykle silnou bouři.

U 53 setrvávala na místě s přídí stočenou proti vlnám a nezbývalo jí nic jiného než vyčkat zlepšení počasí. Byla to velmi neklidná noc. Nárazy vln na loď a můstek byly velmi hlasité a někteří z mužů si začali stýskat po pevné zemi pod nohama. Nadávky byly slyšet hlavně od těch, které vlnobití otlouklo o vnitřní vybavení ponorky. Při rozednění došlo k částečnému zlepšení a barometr vykázal stoupající tendenci a tak se příď opět stočila k severu a plavba mohla pokračovat.

Když ponorka následující noci plula podél norského pobřeží, nedaleko místa, kde 11. července potopila při předchozí plavbě britský parník Calypso, bylo už moře klidné jako zrcadlo. Hlídka hlásila, že kýlová brázda za ponorkou fosforeskuje odlesky.

Ale již další den vypukla bouře nanovo. Tentokráte přišla ze severního směru, takže se U 53 musela těžce probojovávat vpřed proti vlnám a to tak těžce, že přestože otáčky šroubů byly až 300 za minutu, ponorka se jen stěží hýbala z místa.

Nakonec kapitánporučík Rose vzdal neproduktivní úsilí a raději se rozhodl šetřit drahocenným palivem. Rozkázal ponoření a pokračování plavby v hloubce 30 metrů. Posádka si konečně oddechla, protože proti vlnobití na hladině zahládl klid a ticho hlubin. Poháněna elekromotory plula ponorka nyní rychleji než předtím nad hladinou.

20. září o půlnoci byl spatřen maják u Muckle Flugga, který byl znám všem ponorkovým osádkám jako severní špice Šetlandkých ostrovů. U 53 vplula do severního Atlantiku. Změna kursu na západ vyvolala neklid mezi posádkou a palubní šeptanda začala spekulovat o Eskymácích. Nikdo ale nevěděl nic přesného a velitel stále mlčel. Kapitánporučík Rose seděl nad svými plavebními příručkami, námořními mapami a meteorologickými hlášeními obdrženými rádiem a vypočítával optimální kurs, kterým by se měl vydat. Jak se k břehům Spojených států dostane, byla jeho zodpovědnost a musel tedy rozeznat sám, co skýtá nejlepší možnosti.

Pojedeme velkým obloukem co nejvíce na sever.“ řekl Obersteuermanovi. „Sice bude u New Foundlanského výběžku pořádná zima a nepříjemné počasí, ale můžeme počítat s podporou převládajícího západního větru. Dlouhodobé probíjení se proti směru vln si nemůžeme dovolit, pokud chceme vystačit s naším palivem.

Slova pronesená jen mimoděčně se donesla k pozorným uším posádky. Mužstvo začalo dávat dohromady své geografické znalosti a spekulovalo o cíli. Rose postřehl lehký neklid, napětí mezi muži a požadavky o vysvětlení. Nakonec se rozhodl všechny svolat do centrály a řekl: „Kurs Amerika!

Posádka ztuhla překvapením. „Naším cílem je potopit anglické křižníky, pokud to bude možné a navštívit jeden americký válečný přístav.

Nadšení z toho, že budou první německou ponorkou, která dorazí do Ameriky, pomohlo posádce lehčeji snášet nesnáze obtížné plavby. Hrdinou dne se ale stal Obersteuermann, který veliteli nevinně navrhnul, aby se každé poledne v jednu hodinu palubní hodiny posunuly o půl hodiny zpět, aby tak odpovídaly běhu slunce. Velitel to odsouhlasil a teprve později zjistil, že tak nevědomky prodloužil polední přestávku na kouření o půl hodinu.

Rozbouřené moře a nadměrně zatížená ponorka přinášela ale starosti technickému personálu. Pokaždé, když se probíjela těžkými vlnami, se prohýbaly osy předních hloubkových kormidel pod dodatečnou váhou. Pokaždé se rychle srovnaly zpět, ale dlouhodobě to mohlo přinést komplikace. Nakonec vedoucí inženýr zvolil řešení, které sice zpomalilo rychlost, ale zamezilo prohýbání. Přední hloubková kormidla byla nastavena na maximální ponor, jejich plocha tak kladla větší odpor plavbě vpřed, ale odlehčilo se vertikální zátěži.

Poté, co se bouřlivé počasí zklidnilo, byla přední hloubková kormidla opět narovnána a ponorka pokračovala ke svému cíli. Posádka využila příležitosti a provedla opravy na škodách, které bouře způsobila. Anténa byla znovu vytažena, olejová stopa za ponorkou byla odstraněna utěsněním a byly zkontrolovány některé přístroje a kabely uvnitř tlakového trupu. Také dva námořníci trpící mořskou nemocí se po zklidnění moře zotavili na čerstvém vzduchu na palubě. Poté co se vyspali ve svých kójích, se druhý den hlásili do služby.

Právě včas, neboť začala nová bouře o síle 9 až 10 a ponorka znovu začala ve vlnách létat nahoru a dolů. S prodlužující se bouří a zpomaleným postupem při vyšší spotřebě, začalo přepočítávání trasy a přemýšlení o tom, kdy přijde čas případného trpkého rozhodnutí o návratu, protože už by palivo nevystačilo.

Náhle se vítr stočil k severu a začal měnit dosavadní směr vln. Pokračovalo to několik hodin a poté přišlo vytoužené zklidnění. 1. října 1916, dva týdny po vyplutí, si tak posádka mohla užívat klidného moře. Vedoucí inženýr připravil posádce koupel v teplé vodě z chladiče jednoho dieselového motoru, když nechal protáhnout hadici ze strojovny až do věže a odtud ji rozstřikovat po přední palubě. Po koupeli bylo počasí využito k vysoušení mokrých věcí uvnitř ponorky a k opravám po bouři. Vyčistila se i střední nádrž, z níž již bylo palivo spotřebováno. Ponorka tak byla o 25 tun lehčí, čímž se zlepšila i rychlost plavby.

Patnáctý den plavby krátce po poledni hlásila hlídka stožáry parníku, který se objevil na protikusu. Velitel krátce pozoroval situaci a poté rozhodl ušetřit palivo a loď neobjíždět a místo toho ji minout pod vodou a situaci využít k cvičení plavby pod vodou.

Poté, co byla nahlášena vedoucím inženýrem připravenost k ponoření, vydal kapitánporučík Rose rozkaz k ponoření. Za 50 sekund zmizela U 53 z hladiny. V hloubce sedmi metrů začal být patrný náklon tři stupně na Steuerbord. Nezastavil se ale a ve dvanácti metrech se náklon zvětšil na sedm stupňů. Ze strojovny byla hlášena příčina, nepodařilo se včas vypnout diesel motor na pravoboku a neuzavřeným výfukem pronikla dovnitř voda. Stlačený vzduch do ponorných nádrží nejprve zastavil ponor a potom vrátil U 53 zpět na hladinu.

Kormidlo napravo, oba motory plnou rychlostí na protikus,“ rozkázal Rose, aby se vyhnul blížícímu se parníku. Ale naskočil jenom diesel na levoboku. Jenom díky dostatečné vzdálenosti se podařilo nakloněné ponorce se parníku vyhnout. Rose rozebíral příčinu s vedoucím inženýrem. Topič Erich nahlásil připravenost strojovny k ponoření ještě předtím, než uzavřel kryty výfuků. A ty na pravoboku se mu nečekaně zasekly a nešly uzavřít. Hlášení o připravenosti k ponoru už ale bylo odesláno. Málem tak došlo ke katastrofě. Poté, co parník zmizel z dohledu, si kapitánporučík Rose svolal posádku, aby s ní promluvil o lehkomyslnosti, jež je málem stála život. Topič Erich byl převelen ze strojovny do hlídky na věži, ale předtím v ledové vodě labradorského proudu odstranil mušle, které zapříčinily netěsnost uzávěru výfuku. Pozdě odpoledne bylo vše v pořádku a U 53 byla hlášena připravena k ponoření.

3. 10. 1916 se U 53 blížila k americkému pobřeží. Funkmaat Wacker měl najednou plné ruce práce, poslouchal rádiový provoz britských válečných lodí operujících v okolí. Náhle zachytil zprávu, která ho donutila běžet k veliteli. Zachycená zpráva mluvila o tom, že obchodní ponorka U Bremen byla potopena Dohodou, a že druhá obchodní ponorka je na cestě přes oceán. Rose musel zvážit situaci a rozhodnout, co bude dále. Pokud by byla U Bremen opravdu ztracena, úloha napadnout britské křižníky před přístavem New London pozbývala smyslu. Akce dát Yankeeům na vědomí, že německá bojová ponorka je schopna dosáhnout břehů Spojených států stále smysl měla. Co však měla znamenat zpráva o tom, že druhá německá ponorka je na cestě? Byla tím míněna U 53? I kdyby tím byla U 53 míněna, byla ve zprávě považována za neozbrojenou obchodní ponorku. Mělo by to tu výhodu, že by protivník nečekal vyzbrojenou bojovou ponorku, na druhou stranu nevýhodou byla možnost koncentrace protivníka k lovu na U 53. Pokud byla U Bremen opravdu potopena, a tím padla možnost zaútočit na britské křižníky, číhající na ni před přístavem, nemělo by místo toho smysl nasměrovat U 53 k nejbližšímu kanadskému přístavu a napadnout tam vše, co připluje před torpédomety? Nemělo by to stejné důsledky jako útok na křižníky u New Londonu? Tato možnost ale nebyla zmiňována v rozkazech k bojové plavbě, které Rose obdržel. Takováto akce by se mohla propagandisticky využít proti Německu a vplutí do amerického přístavu by poté nevyznělo tak jak bylo plánováno. Rose rozhodl, držel se původního plánu, pokud odpadl první bod na seznamu, tak pokračovat k druhému. Kromě toho nebylo vůbec jisté, že hlášení o potopení U Bremen je pravdivé.

Další den bylo teplé a pěkné podzimní počasí. Posádka se věnovala úklidu a čistění ponorky. U 53 se uvedla do prohlídkového stavu, aby, až v Newportu na palubu vstoupí Američané, ihned dostali správný dojem z toho, jak to vypadá na německé válečné lodi. Nesmí na ní být vidět žádná stopa po prodělaných 3 800 námořních mílích.

5. 10. 1916 se na obzoru objevilo americké pobřeží. Kolem poledne vplula ponorka do mlhy. Ta se zvedla už večer. Až ve dvě hodiny v noci 6. října bylo spatřeno světlo z majáku Sankanty. U 53 zpomalila, když hloubka pod kýlem klesla na 23 metrů, byly zastaveny motory a vyhozena kotva. Palubní zbraně byly odtěsněny a připraveny k palbě pro případ, že by se náhle objevil protivník.

Náhle radista hlásil na věž: „Veliteli, radiové tóny v těsné blízkosti“.

Okamžitě se ponorka probudila k životu.

Připravit k manévrování!

Zvednout kotvu!

Zatímco se kotva zvedala, signál se začal vzdalovat. Podle všech známek šlo o anglickou loď. Záhy se vzdálila, ale U 53 se s rozedněním také vydala na cestu, aby hledala britské křižníky. Podél amerického pobřeží panoval hustý provoz. Každá loď byla pečlivě sledována dalekohledy, aby se vyloučilo riziko, že jde o válečnou loď. V několika dalších hodinách ponorku minulo dvacet parníků. Rozčarování mezi posádkou stoupalo s každou lodí, která byla obchodní. Po anglických křižnících nebylo žádné známky. Vše nasvědčovalo tomu, že zpráva o potopení U Bremen byla pravdivá. Celou noc a další den dopoledne pátrala U 53 po křižnících, ale historie U 9 se neměla opakovat, ač o tom mnozí z 43 členů posádky snili.

Rád či nerad, tenčící se zásoby paliva nutily kapitánporučíka Roseho na tuto napínavější část úkolu záhy rezignovat a zamířit k přístavu Newport. Posádka se oholila vousy a převlékla do čistých uniforem. Poté, co byl přístav na dohled, rozkázal Rose vplout do přístavu s oběma motory na plný výkon, aby jasně demonstroval schopnosti německé ponorky v tom nejlepším světle. Muži posádky na palubě byli hrdi na to, že jsou první německou válečnou ponorkou, která dosáhla amerického pobřeží a ještě k tomu zamířila do válečného přístavu Spojených států.

Sice už byli v neutrálních vodách USA, připravenost k akci ale neochabovala. Byl spatřen periskop v polovině vzdálenosti k přístavu.

Kormidlo doprava!

Zastavit motor na pravoboku!

Obsadit palubní kanon!

Několik stovek metrů dále se na hladinu vynořila věž ponorky. Záhy se otevřel poklop a k úlevě byla vztyčena americká vlajka. Palubní kanon byl zbaven munice a upevněn do přepravní polohy, opět se pokračovalo v plavbě plným výkonem obou motorů. U 53 se rychle přiblížila k americké ponorce. Kapitánporučík Rose vzal megafon a zvolal anglicky: „Zdravím americké kamarády a následuji Vás do přístavu!

Okay,“ zaznělo nazpět.

Američan srovnal kurs a přidal na plný výkon, aby se nedal předstihnout od „german submarine“. Rychle se přiblížil vjezd do přístavu a uprostřed flotily amerických torpédoborců, které zde rozptýleně kotvily, zastavila i U 53 a spustila kotvu.

Za několik minut se objevil člun s přístavním důstojníkem. První otázka zněla – jestli se chtějí nechat internovat.

Thank you, no!“ zněla odpověď Rose.

Poté požádal o člun a důstojníka, který by mu ukázal cestu, aby mohl vykonat návštěvu u velitele admirála Knighta. Člun i důstojník se dostavili záhy. Kapitánporučík Rose nastoupil a nechal se odvést na břeh. Po boku amerických důstojníků vstoupil do budov přístavu. Včera se ještě snažil najít a zaútočit na britské křižníky a dnes jde ve své nejlepší uniformě s řády a vyznamenáními ulicemi amerického přístavního města aby se potkal s jeho velitelem.

Admirál Knight přijal německého návštěvníka ve služební místnosti. Již první otázky byly opět překvapivé, protože americký admirál se zeptal, kde je U Bremen. Následovaly dotazy, zda se chtějí nechat internovat, zda chtějí vylodit nemocné, zda chtějí provést v přístavu opravy. Na všechny odpověděl Rose zamítavě. Na dotaz k důvodu připlutí odpověděl jen, že přijel proto, aby vykonal u admirála návštěvu.

Poté, co odmítl i nabídku na doplnění zásob paliva a potravin s tím, že má všeho dostatek, vzbudil u hostitelů překvapení, protože mu nechtěli věřit. Poté se Rose rozloučil, aby mohl vykonat návštěvu ještě u velitele námořních jednotek na křižníku Birmingham. Zde bylo jednání znatelně přátelštější a kamarádštější. Admirál se vyptával na cestu ponorky a ptal se po osudu známých důstojníků německého námořnictva. Povinnost ale volala velitele zpět na ponorku. Rozkaz zněl, pobýt v přístavu Newport jen několik hodin. Američanům měla být ale nabídnuta možnost prohlídnout si ponorku.

Na U 53 mezitím panoval živý ruch. Člun za člunem přijížděl z, v přístavu kotvících, křižníků a torpédoborců. Uvnitř sedící američtí důstojníci se velmi zajímali o prohlídku paluby i vnitřku ponorky. Vše jim bylo ukázáno a oni na oplátku nešetřili slovy uznání. U techniků vzbudily pozornost zvláště diesely firmy MAN. Když se Rose vrátil, nebylo snadné dostat se přes tolik člunů okolo ponorky zpět na palubu. Jelikož se zpráva o připlutí německé ponorky rozšířila rychlostí blesku po městě, začali se objevovat i lodě s muži, ženami a dětmi z řad civilního obyvatelstva, kteří se také začali dožadovat vstupu na palubu. Od Birminghanu dorazil i admirál a jeho žena s dcerou. Nebylo snadné dostat se na palubu a velitel ponorky musel vynaložit obdobné úsilí k tomu, aby je mohl řádně přivítat.

Admirál si poté prohlédl vnitřek ponorky, jeho zasvěcené dotazy prozradily, že to není poprvé, co stojí na palubě ponorky. Prohlídka byla zakončena u malého stolečku před kójí kapitána, kde byla otevřena láhev sektu a malá ochutnávka německé kuchyně. Po půlhodinovém rozhovoru v přátelském duchu opustili návštěvníci ponorku.

Konec pobytu v přístavu měl přeci jen trpkou příchuť, když se dostavil člun s důstojníkem, který požadovat zrušit odjezd z důvodu návštěvy přístavního doktora. Po odpovědi, že už doktor na ponorce byl, stále trval na svém. Rose naoko souhlasil a využil Američana k tomu, aby pomohl s ukončením prohlídek vnitřku lodi. Návštěvníci byli zklamaní, že jim nařídil okamžitě opustit palubu.

Mezitím byla zdvižena kotva. A jakmile poslední návštěvník opustil palubu, zaburácely diesely. Za provolávání „Hurá!“ posádkami amerických torpédoborců a nekonečného mávání z člunů okolo po dvou a půlhodinovém pobytu v přístavu Newport zamířila U 53 na volné moře. Po deseti minutách plavby se potopila pod hladinu.

Válečný deník U 53 má i následující den 8. 10. 1916 hustě popsán. Den předtím dokázala Američanům jak snadné je dosáhnout jejich pobřeží, a osmého dokazovala ponorka světu, že plavba nebyla jen kvůli povyražení, ale že ponorka je to kvůli bojové operaci. Citujme proto z palubního deníku:

Velmi dobrá viditelnost, skoro bezvětří.

5:35 signální loď u mělčin Nantucket ve vzdálenosti 2 námořních mílí na levoboku. Americký parník Kansan zastaven výstřelem z palubního děla. Navázána morseová komunikace. Požadavek ke kontrole lodních dokumentů byl splněn. Nic nenalezeno, 6:15 loď byla propuštěna.

U 53 se vydala jižním kursem na obvyklé obchodní trasy.

6:53 britský parník Strathdene z Glasgowa, 4321 BRT zastaven několika výstřely a vyzván ke kontrole papírů. Zastavil až po šestém výstřelu. 7:09 vydán signál opustit loď, poté co byla loď identifikována jako britská. Ponorka dorazila k dvěma záchranným člunům, kapitán lodi papíry nevzal. Posádka se skládala z několika bělochů, většinu tvořili Číňané a černoši. Byly předány informace o kursu a vzdálenosti k signální lodi u Nantucket. Záchranné čluny poté odpluly tímto směrem. 7:43 zásah torpédem do skladiště Strathdene s nastavením hloubky na 3 metry. Parník se nepotopil. Ponorka zamířila k dalšímu cíli.

8:03 norský parník Chr. Knudsen, 4224 BRT zastaven signálem, kapitán dopravil dokumenty na U 53. Nákladem byly pohonné hmoty a cílovým přístavem Londýn. Kapitán obdržel rozkaz se svou lodí plout k parníku Strathdene, zde s posádkou opustit loď a čekat na návrat ponorky. Parník Strathdene, byl potopen dělostřeleckou palbou.

9:53 Chr. Knudsen byl po opuštění posádkou zasažen torpédem s nastavením hloubky 4 metrů. Parník se nepotopil, byl proto ostřelován z děla. Ovšem beze známek následků. 10:45 na něj vystřeleno další torpédo, poté se potopil a na obzoru se objevila další loď.

11:30 anglický parník West-Point o 3 847 BRT zastaven výstřely před trup, signálními vlajkami předán požadavek opustit loď. Parník vysílal rádiové signály.

11:40 dvěma výstřely umlčena radiová stanice parníku. Posádka opustila loď ve dvou záchranných člunech. Před přiblížením se, byly do lodního trupu vystřeleny dva granáty, kvůli jistotě že loď neukrývá skrytá děla. Kapitán parníku nevzal dokumenty sebou. Předány data k dosažení signální lodi. Parník potopen výbušninami.

12:35 zkušební ponor.

9.10.1916 - 2:45 signální loď u Nantucket předala evidentně signály od New Yorku blížícímu se tankeru, který na základě toho otočil zpět do přístavu.

3:05 velký parník s východním kursem u signální lodi.

3:39 záchranné čluny z West Pointu uvolněny 4 námořní míle od signální lodi s příznivým větrem k dosažení cíle.

3:40 norský parník Kapana 2 135 BRT zastaven výstřelem před trup a vlajkovými signály. Kapitán se dostavil s dokumenty, parník byl následně propuštěn, protože cílový přístav byl v neutrálním Norsku, náklad převážně obilí.

4:15 hledány čluny z parníku Chr. Knudsen, objeveny západně od signální lodi. Záchranné čluny dotaženy k signální lodi.

4:55 holandský parník Blommersdijk o 4 859 BRT zastaven. Předány rozkazy k předložení dokumentů.

5:15 než mohly být příkazy parníkem splněny, byl spatřen torpédoborec. U 53 se potopila. Torpédoborec patřil námořnictvu Spojených států a mířil k signální lodi. Směrem od Newportu se blížilo větší množství torpédoborců. Ten, co dorazil nejdříve, pravděpodobně vzal na palubu posádky parníků.

Parník Blommersdijk znovu vyzván k předložení papírů. Spustil člun. 5:40 ještě než člun dorazil, zahnul parník na východ. Aby se tomu zabránilo, bylo na vzdálenost 600 m vypáleno několik výstřelů. Parník byl zřejmě neozbrojený a měl na palubě pasažéry. Americké torpédoborce se rozmístily v jeho bezprostřední blízkosti. Mezitím dorazily dokumenty ke kontrole. Parník byl naložen neškodným zbožím. Jeho cílové přístavy ležely v Holandsku. V žádném z lodních dokumentů nebyla zmínka o přistání v Kirkwalls (kontrolní přístav Dohody pro Severní Evropu na Orknejích). Pouze z amerického certifikátu bylo zřejmé, že Blommerskijk má přistát v Kirkwall. Tímto vstoupil v platnost článek č. 38 kořistního práva a dodatek č. 30 z 24. 7. 1916. Kromě toho zůstalo otevřenou otázkou, zda parník dle článku č. 36 přes potvrzení z holandského generálního konzulátu v New Yorku podléhá zabavení.


obrázek č. 2 - potopení Blommersdijku

Rose se rozhodl nejprve k mírnějšímu výkladu s ohledem na přítomnost neutrálů, poté však celé vše znovu zvážil a rozhodl tvrději, aby nemohl být obviňován ze slabosti před Američany. Vydal příkaz posádce parníku k opuštění lodi. Mezitím byla U 53 již obklopena sedmnácti americkými torpédoborci, takže se muselo manévrovat velmi opatrně. Když byl člun z Blommersdijku s důstojníkem, co přivezl dokumenty, vlečen zpět k lodi, dostala se U 53 tak blízko k torpédoborci „53“, že musel být dán plný zpětný chod, aby se zabránilo srážce. Trupy se minuly ve vzdálenosti 50 metrů. Při zpětném chodu došlo k uvolnění vlečeného člunu, jehož posádka dále přednost před návratem na parník, vstupu na palubu torpédoborce.

Signál pokračovat v opuštění lodi byl vydán, ale parník byl už prázdný. Ve světle světlometů amerických torpédoborců byla na parníku s pasažéry plujícím opodál spatřena britská vlajka na zádi a nápis Stephano (3 449 BRT) z přístavu Liverpool. Znovu proběhlo ujištění se, že je loď Blommersdijk opravdu prázdná a torpédoborec nacházející se v její blízkosti požádán morseovkou o vzdálení se, aby mohla být loď potopena. Čemuž ochotně vyhověl a 7:50 dorazilo k parníku torpédo s nastavenou hloubkou 4 metrů, které ho zasáhlo do prostoru čtvrtého skladiště. Parník se hlouběji ponořil, ale nepotopil se. 8:20 odpáleno druhé torpédo do prostoru skladiště č.3, poté se parník potopil v 9:00.

Torpédoborce odpluly směrem k Newportu, kromě dvou, které provázely U 53 k parníku Stephano. Posádka parník opustila. Německé komando loď obsadilo a rozmístilo výbušniny. Jejich výbuch ale k potopení lodi nestačil. Následovala dělostřelecká palba bez znatelného výsledku. 10:30 parník potopen posledním torpédem. U 53 poté nabrala východní kurs, torpédoborce zamířily na západ.

Po celkových 41 dnech na moři a překonání 7 550 námořních mil dorazila U 53 dne 28. 10. 1916 zpět do přístavu na Helgoland. Jeden za zpáteční cestě spatřený pomocný křižník nemohl být bez torpéd na palubě napaden. U 53 tak zakončila svou šestou bojovou plavbu. Následovalo ještě deset dalších, všechny kromě poslední (18. 8. - 16. 6. 1918) pod kapitánporučíkem Rosem. Celkem ponorka najela přes 70 000 námořních mil, na nichž potopila pod kapitánporučíkem Rosem 91 lodí o celkových 210 000 BRT a dalších 8 na poslední plavbě bez něj, čímž se s celkovým skore 99 lodí o 220 000 BRT zařadila mezi na čtvrté místo mezi nejúspěšnější ponorky Světové války.


obrázek č. 3 - Helgoland základna německých ponorek

Zdroj: osobní archiv autora

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více