Luskintyre poprvé…

Autor : 🕔04.09.2006 📕4.139

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Seriál

  1. Luskintyre poprvé…
  2. Luskintyre podruhé…

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 84.733,- Kč
♡ Chci přispět

Luskintyre poprvé…
…aneb Báječní muži
na létajících strojích...

Každý správný Aussie má letadlo... Ne, samozřejmě,... to je přehnaný, někteří jich mají i víc... Plán na tento den byl jednoduchý. Vyrážíme do Luskintyre do zdejšího leteckého klubu. Je to „kousek vedle“, což podle místních zvyků znamená „něco mezi 100 - 500 km“. Konkrétně v tomto případě tedy necelá stovka. Navíc po dálnici. Je sice dost silný provoz (podle Jardova sdělení, na naše poměry je to asi jako D11 kolem půlnoci...), ale jede se nádherně. Navíc, díky velice dobrému dopravnímu značení, naprosto perfektní silnici a řidičům, kteří nemají ve zvyku ostatní nijak omezovat, jede se naprosto skvěle. Nahoru po Pacific Highway, přes Mayfield, Sandgate, Hexham, Maitland až do Lochinvaru. Zde musíme odbočit a najet na typickou vesnickou cestu. Šotolina v buši, ale jede se po ní taky dobře. Snad už jsou ty auta na to dělaný, kdo ví?

Letiště Luskintyre je krásná malá travnatá plocha vedle jezírka, z jedné strany sousedící s buší, z dalších dvou obklopené vinicemi. V několika místních hangárech je zaparkováno kromě dalších soukromých letadel i na dvě desítky dvouplošníků Tiger Moth (většina z nich prochází právě rozsáhlou renovací...), známých školních strojů, na kterých se za války cvičili i naši letci. V celé Austrálii je těchto krásných letadélek téměř ke dvěma stovkám, což je neklamnou známkou toho, že ještě hodně dlouho budou brázdit nebe této země a planety. Pravidelně se na jednom z vedlejších letišť konají závody těchto strojů, známé jako Tiger Moth Air Races. Jarda Novák, plukovník letectva ve výslužbě a můj přítel, se jako bývalý a do velmi vysokého věku aktivní letec těchto závodů vždy účastnil jako fotograf a kameraman. Časem se stal členem místního leteckého klubu a kdykoliv do Luskintyru zavítá, všichni ho s nadšením přijmou mezi sebe. Mě se díky tomu též dostalo té cti, být přivítán téměř jako zdejší. Popovídali jsme si s Jardovými přáteli, prohlédli si místní klubové muzeum, navštívili hangár, kde se restaurují staré a téměř rozpadlé Tiger Mothy, dovezené snad z celého světa a byli jsme pozváni i na oběd. Nic velkolepého, jen taková malá party v hangáru, pro všechny, co šli zrovna kolem. Dali jsme si teplého psa a studenou kolu (Cože? Co je teplý pes? No hotdog přeci, obyčejný český párek v kondomu na australský způsob. Jen se tam nestrká zepředu, ale ze strany...), já si při tom všem skvěle popovídal s jednou postarší paní. Diana se jmenovala, nevím jak dal. To mi neřekla, na to se tady nehraje. Každopádně, jak jsem řekl, strašně milá a trpělivá, přibližně šedesátiletá mladice s neuvěřitelným elánem. Tolik co s ní, jsem toho v životě anglicky nenamluvil. Musím tedy říct, že tu moji svahilštinu naštěstí přežila. Její přítel, lékař jménem John, si sice myslel, že jsem z Polska, ale po vysvětlení, že ne, že jen o ten pověstný místní „kousek vedle“, se usmál a dodal, že to je stejně jedno. Evropa jako Evropa, všichni jsou fajn...

Nebyla by to Austrálie, abych se nedočkal nějakého dalšího překvapení. Jarda mi sice cestou vyprávěl, že na jednom vedlejším letišti (to znamená tak do 100 km, řekl bych...) má jeden chlápek proudový letadlo a vozí s ním lidi. Dodal, že to je vydřiduch, protože chce za 20 minut kolem 2000 dolarů. Ovšem dál to nerozebíral. Zatímco jsme pak seděli před muzeem a konverzovali, ozval se z dálky typický zvuk proudového motoru a nad obzorem se přehnal malý tryskáč. Na tu dálku mi přišel nějak povědomý, coby ne, to je mi pomalu každý. Tenhle ale... A za pár minut nám zaburácel nad hlavou! Prohnal se těsně nad letištěm, zamával křídly a zmizel nad vinicí. Věřte nebo ne, byl to náš starý dobrý Albatros z Aera Vodochody. No jo, devětatřicítka,... to snad nejni ani možný...

Celoodpolední výlet nás oba dost vyčerpal. Přesto jsme po kávě a kousku bábovky usedli do malého pokojíku v přízemí (který bych já osobně nazval The Hall of Fame...) a pustili si video. Velice zajímavý pořad o koupání s Markem Ebenem, jehož hostem byl pro tentokrát plk. Honza Horal. A k tomu ještě videozáznam pro pamětníky, pořad České televize „Vysílá studio Jezerka“! Úžasná věc! Z osmaosmdesátého, kdy byl Jarda v Československu a zúčastnil se pořadu jako host. Mluvil tam hezky a popravdě, to jo. Nejzábavnější ovšem bylo pozorovat soudruhy komentátory, kterak s hraným úsměvem na tváři hovoří o slavné 311. peruti, jejích úspěších a statečných československých letcích na západní frontě. Bylo úžasný pozorovat, jak se při tom ten soudruh z televize zadrhává, jak pokašlává a nejde mu to z huby. Dost jsme se při tom nasmáli...

Opakem pro mě pak bylo, když už Jarda odešel do hajan, a já si z mnoha videokazet vytáhnul ty z jedenadevadesátého. Záznamy z příletu RAFáků do vlasti po pádu komunismu, rehabilitace, návštěva u prezidenta a úplně první, snad ta nejlepší, roudnická Memorial Air Show. Když jsem pozoroval, jak se po českým nebi prohání Hurricane se Spitfirem, když jsem pozoroval ty dojaté tváře dědoušků, z nichž mnozí se viděli poprvé po nějakých skoro padesáti letech, když jsem viděl ty, kteří už nejsou mezi námi, např. Josefa Balejku, Frantu Elstona, Marcela Ludikara a další, nebo generála Mrázka, jak řídí starou dobrou Andulu (An-2),... kajícně přiznávám, že jsem u toho brečel jak malej kluk. Bože! Vrátit tak čas o těch patnáct let zpátky a vědět a znát, to co teď!...

Autor : 🕔04.09.2006 📕4.139

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře