Regia Aeronautica v severní Africe

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 26.261

Vzdušné boje v severoafrické kampani byl vždy spojen s bitvami pozemních vojsk, které se odehrávaly podél pobřeží Středozemního moře v Lybii, Egyptě a Tunisu. Nikdy nepřevážil strategický charakter leteckých bojů jako takový a stíhací piloti (stejně jako ostatní piloti na tomto bojišti) sdíleli stejné podmínky jako armádní vojáci. Podporujíce jejich postup či kryjící jejich ústup. Byla to právě severní Afrika kde dosáhli italští stíhači většiny svých vítězství.

Reklama

Od Italského vyhlášení války, Regia Aeronautica, byla v severní Africe zastoupena 10. Gruppo u města Benina 13. Gruppo u Castelbenita se stíhačkami CR.42. Starší CR.32 zůstaly ve službě vedle CR.42, ale jejich bojová vystoupení se omezila na bitevní útoky.

Vidíce možnost oslabit skromné italské síly v severní Africe předtím než budou posíleny natolik že budou znamenat reálnou hrozbu, zahájilo několik stíhacích jednotek RAF umístěných u Egyptských hranic výpady s cílem získat vzdušnou nadvládu zapojením těch několika Hurricanů jež byly v době italského vyhlášení války k dispozici. Bohužel jich nebylo tolik, aby znamenaly pro Fiaty CR.42 vážnou hrozbu. Obě strany se utkaly v několika srážkách do 13. září 1940. Toho dne maršál Rodolfo Graziani (který převzal velení v Lybii po smrti Italo Balba 28. června), veterán z Habeše, nařídil své armádě překročit egyptské hranice a zamířit na východ k Suezu. Během týdne jeho vojska obsadila Sidi Barrani, když Graziani nařídil zastavit a začal plánovat další ofenzivu.

Na počátku prosince maršál usoudil že nastal ten pravý čas, aby se italské síly vydaly na další postup vpřed ve snaze obsadit Marsa Martuh. Nicméně, jeho postup byl zmařen pětidenní omezenou ofenzivou kterou spustil polní maršál sir Archibald Wavell a generál sir Richard O´Connor. Tato omezené tažení skončilo dobytím Kyrenaijky Spojenci.

V předvečer tohoto útoku měla 5. Squadra Aerea k dispozici 444 letadel z nichž 324 bylo plně operačních. Na britské straně měla RAF k dispozici zhruba stejné množství letadel, a její stíhací složka měla o něco více Hurricanů než na podzim.

Britský protiútok byl překvapivý svou efektivitou, což přimělo německé nejvyšší velení k rozhodnutí, že X. Fliegerkorps opustí koncem ledna 1941 Sicílii aby pomohl hroutícím se italským vojskům. Mezitím byla 5. Squadra Aerea prakticky smetena z oblohy v průběhu prosincových bojů a v následujícíh měsících doplněna formou přesunu prvních jednoplošných stíhaček, které dorazily do severní Afriky na letiště Castebenito. Představovalo je 37 G.502.Gruppo Autonomo (150, 151 a 152 Squadriglia), společně s 358. Squadriglií z 22. Gruppo příslušející 52. Stormu. Ke konci ledna byly do Lybie poslány další dvě Gruppi s G.50 a to 155. Gruppo a 20. Gruppo (po přesunu z Belgie po ukončení nasazení proti britským ostrovům).

Příjezd Němců a generála Erwina Rommela zvláště pomohl pozvednout italskou bojovou morálku, která byla po porážce velmi nízko. Boje znovu propukly i když na omezeném stupni pod zručným velením Fliegerfuhrer Afrika se jednotky znovu zapojovaly do akcí. V důsledku nedostatku moderních letadel mohla 5 Squadra Aerea pouze omezeně podporovat novou ofenzívu Osy a její letadla operovala většinou v noci. Italské stíhačky se  věnovaly převážně eskortním akcím, většinou poskytovaly stíhací ochranu německým Ju 87. Během jara a léta 1941 se spolupráce mezi Italy a Němci značně prohloubila, především na úrovni jednotek.

Reklama

Jedna taková spolupráce je zachycena ve zprávě majora Baylona: „od 23.dubna 1941, mé 2. Gruppo Autonomo, umístěné na základně č.1 severně od Derny, prodělalo období spolupráce s X. CAT (X Fliegerkorps) spočívající většinou v doprovodných misích Ju 87 k bombardování obleženéhoTobrúku stejně jako proti dalším nepřátelským silám v průsmyku Sollum-Halfaya a Ridotta Capuzzo a Ju 88 útočící na lodě na moři. Já sám jsem odlétal 51 eskortních letů pro německá letadla mezi 23. dubnem a 6. červencem. Pro každou misi jsme používali 12 až 18 G.50. Bylo to úspěšné období vynikajících operací, díky preciznímu a pečlivému plánování každé mise velením X. CAT.

Stíhací jednotky byly doplněny v průběhu léta 1941 novými letadly ve snaze dopnit ztráty a opotřebení. Zároveň byly z Itálie přisunuty nové jednotky. Jedna z nich byla 153. Gruppo vyzbrojená MC.200, která dorazila do Castelbenito 2.července 1941.

Druhá britská protiofenzíva na tomto bojišti pod kodovým názvem Crusader, vypukla v ranních hodinách 18.listopadu 1941 aprvní jednotkou Osy která jí padla za obět byla 20. Gruppo. Přelétla z letiště Martuba na etapové letiště u Sidi Rezegh aby letěla doprovodnou misi stíhacím bombardérům při ranní akci, se G.50 jednotky zastižené na zemi skupinou Long Range Desert Group, jež pronikla nezpozorována80 km do nepřátelského týlu, staly její obětí. Pouze třem strojům se podařilo odstartovat a ostatních 18 bylo zničeno na zemi nepřátelskou palbou. Jednotka byla poté přemístěna do Itálie.

Počátkem ledna 1942 britové postoupili do půli Lybie k El Agheila, ale jejich plán na dobytí celé země byl zmařen Rommelovým protiútokem 21. ledna. Všechny dostupné stíhací jednotky byly vrženy na ustupující spojenecká vojska a 29. ledna jednotky Osy znovu dobyly Benghází, kam se přesunuly 6. a 150. Gruppo, 8. Gruppo se přemístilo na základu východně od El Agheily a 3. Gruppo k Sidi el Ahmar.

30.ledna velitel britské 8. armády (Ritchie) rozhodl vytvořit novu záchytnou linii za Gazalou, která vedla severně u pobřežních opevnění Tobrúku. Nezlomný Rommel pokračoval ve stíhání, a nasměroval všechny své letecké síly k úderu proti přístavnímu opevnění. Německé bombardéry provedly množství denních útoků pod ochranou MC.200 a MC.202. Během jedné z těchto misí, italský zastupující velitel ve štábu general Santoto hlásil: „Deset MC.200, která poskytovaly blízký doprovod pro 12 Ju 87, bylo napadeno 20 P-40. Bf 109 poskytující vzdálený doprovod, selhaly při prvotním zachycení útoku. Italští piloti, přijmuli výzvu, bojovali na hranici možností a umožnili návrat německé formace beze ztrát zpět – cena za to byla šest MC.200.

Italsko-německá ofenziva k prolomení linie Gazala-Bir Hacheim znovu začla 26.května 1942, když 59 MC.202 provedlo překvapivý útok na velké spojenecké letiště u Gambutu. Formace 24 Kittyhawků byla přistižena parkující křídlo na křídlo na zemi a byla ihned napadena. Přestože Italové hlásili zničení celé formace, RAF odepsala pouze dva letouny z Sqn. No 250.

Když obrněné divize Osy začaly svůj útok odpoledne, MC.200 a CR.42 společně s jednotkami Luftwaffe, zasáhli britské síly za jejich opevněnou linií. Konečně, večer, po útoku 800 italských a německých letadel protiútoku obležené opevnění konečně padlo.

Následoval pád Tobrúku a jednotky Osy udržovaly tlak na ustupijící jednotky Spojenců postupovaly v těch dnech až50 kilometrůdenně. Letecká podpora se dostala do kritické fáze, protože pozemní vybavení nebylo možné dopravit na dobytá letiště stejnou rychlostí jakou postupovala mechanizovaná vojska postupující stále na východ. Víceméně, pohyb vojsk byl nejvíce omezen logistivkými operacemi, jež důkladně neplánovali ani Němci a ani Italové.

Naštěstí RAF nevěnovala zásobavacím kolonám Osy během krytí ústupu vlastích vojsk mnoho pozornosti a tak byly zranitelné kolony prakticky nerušeny ve svém úsilí dostat zásoby na frontovou linii. Spojenci zastavili svůj ústup až u El Alameinu, což se ukázalo jako nejlepší místo na obranu proti postupující armádě Osy.

Velká proláklina El Qattara byla prakticky neprostupná pro motorizované síly, což znemožnilo použití Rommelovi oblíbené obchvatné taktiky. Spojenecké pozice byly doplněny čerstvými záložními silami a opevněny překážkami a minovými poli. A co je nejdůležitější konečně začala fungovat naplno těsná spolupráce mezi 8. armádou a Desert Air Force. Těsná spolupráce nevzniká přes noc, ale je výsledkem zkoušek a testů při různých situacích postupu a ústupu jenž byly v severní Africe na denním pořádku. Tato těsná souhra totálně chyběla na italské straně, protože Regia Aeronautica nebyla schopna zaručit funkční taktickou podporu pro pozemní síly Osy. Tento nedostatek se ukázal jako fatální.

5 Squadra Aerea podřídila veškeré dostupné letecké síly k podpoře Rommelova útoku proti obranným postavením u El Alameinu který začal 31.srpna. v této době vykazovala italská letadla průměrně 60% stav bojeschopných z celkového počtu, ve srovnání s RAF která se pohybovala mezi73 a77% bojeschopnosti to bylo málo. Podmínky africké pouště zatěžovaly operační schopnosti letadel do maximálních mezí. Písek si našel sou cestu do všech částí a smíchaný s olejem vedl často k zadření motorů. Vzdušné filtry pro italské stíhače byly k dispozici až koncem bojů v Africe, což bylo důsledkem názorů starších důstojníků Regia Aeronautice že tyto problémy je možné odstranit improvizací a údržbou snáze než změnou výstroje a zásobováním. Konečně množství různých typů a variant letadel která Regia Aeronautica používala koncem roku 1942 vedlo už samo o sobě k zásobovacím problémům, např. při obstarávání náhradních dílů, jenž nikdy nebyly k dispozici v potřebném množství.

U El Alameinu, bylo vrženo do akce mezi 600 až 700 italských a německých letadel proti spojenecké síle přesahující 1000 stíhaček a bombardérů. Ze 700 letadel Osy bylo pouze 150 stíhaček a 180 střemhlavých bombardérů či stíhacích bombardérů, ve zbytky převažovaly dopravní a průzkumné stroje s nemnoha středními bombardéry.

Reklama

Na zemi se velení uchopil generál Bernard Montgomery který pevně věřil ve spolupráci letectva a pozemních sil a také ji tvrdě vyžadoval.

Přestože vojáci a letci Osy prokázaly statečnost při útoku na El Alamein, nestačilo to k tomu aby útok uspěl. Desert Air Force se zaměřila na útoky proti obrněným vozidlům na frontě a když po čase vypukla 23. října druhá bitva u El Alameinu, tak válečné štěstí v severní Africe definitivně přešlo na stranu Spojenců. 31. října a 1. listopadu nadešly klíčové momenty bitvy když došlo k průlomu do pozicí Osy. V tomto stádiu dosáhlo spojenecké letectvo vzdušné nadvlády nad bojištěm, na čemž se kromě množstevní převahy podepsalo i nasazení mobilních radarů, které včas odhalili blížící se letouny Osy. 12.listopadu poslední vojsky Osy Egypt a následujícího dne padl Tobrúk.

8.listopadu anglo-americké vylodění v Maroku a Alžíru otevřelo druhou frontu v Africe při operaci Torch. Přežití italských a německých vojsk v Africe záviselo na efektivním udržení pevných pozic v Tunisu a v západní Lybii. Jejich vojska se rychle stahovala do Tripolisu a poté postupovala do Tunisu. Tunis byl mezitím obsazen silami přesunutými většinou přímo ze Sicílie. Obsazení Tunisu paradoxně částečně zlepšilo zásobovací situaci, protože cesta ze Sicílie do Tunisu byla podstatně kratší než dosavadní zásobování Lybie.

Italské a německé letecké jednotky se ihned vrhly do ofenzivy proti vyloděným jednotkám jak ze základem v obsazeném Tunisu, tak i přímo ze Sicílie či Sardinie. Intenzivní nasazení všech jednotek provázely vysoké ztráty jak stíhačů tak i bombardérů a část operací se i přes špatné vybavení přesunula do noci.

Konečné boje o Tunis proběhly pro letce Osy v těžkých bojích proti převaze až šest na jednoho. Jejich letišta byla neustále bombardována silami Desert Air Force. Docházelo k postupnému stahování jednotek na Sicílii a v polovině dubna 1943 v Tunisu zůstaly pouze zbytky z 54. Storma.

6. května 1943 nastoupila anglo-americká vojska k rozhodujícímu útoku, jejich postup byl podporován sérií bombardovacích misí jež usnadnili jejich postup. 13. května 1943 poslední vojska Osy v severní Africe kapitulovala.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více