ČESKÁ KREV II.

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 28.349

6. „Se štěstím do toho a zvítězíme!“ - Jf3 Jc6

(heslo vyšité na praporu elitního švédského regimentu Altblau)

Švédové odpověděli 6.8. přesunutím Kočky a Myši od jezuitského rybníka pod Špilberk. Ještě téhož dne se jim podařilo prostřílet do hradeb průlom a večer se pokusili do něj vpadnout. Útok byl odražen, stejně tak další následujícího dne. Situace však již pro obránce začínala být velmi vážná.

Reklama

Naštěstí hned dalšího dne, 8.8. dorazila pomoc. Hejtmané Unger a Hennemann, kteří veleli onomu oddílu, jenž koncem června odvedl koně do Pernštejna, nyní přivedli posilu 250 dragounů. Oddíl se vrhl pěšmo do městského příkopu mezi Petrovem a Židovskou branou a obránci na ně málem zahájili palbu. Vojáci pod hradbami však volali, že jsou císařští a de Souches poznal po hlase velitele a některé vojáky, kteří kdysi sloužili v jeho pluku. Byli tedy ihned šťastně vpuštěni do města a zde předali 350 liber síry k výrobě střelného prachu. To byla obrovská pomoc, neboť se střeliva se skutečně zoufale nedostávalo a proto již tři týdny kupříkladu obránci nestříleli z mušket, používali pouze chladné zbraně a ruční granáty.  

Švédové byli rozzuřeni skutečností, že dovnitř města opět pronikla pomoc, tentokrát dokonce bez jediné ztráty. Rozhodli se již nic podobného nepřipustit, proto 10. srpna podél ramen Svratky postavili palisády, obsazené silnými strážemi. Přímo do řeky pak umístili tzv. španělské jezdce (což bývala umělá překážka v podobě přemístitelných dřevěných zábradlí, zvýšených připevněnými svazky trní).

Ve městě se zatím přihlásily problémy s nedostatkem masa. De Souches se je rozhodl vyřešit nařízením k porážce nadbytečných koní, pro něž stejně chybělo krmivo. Městští řezníci však nařízení odmítli, neboť koňské maso se tehdy jako potrava nepoužívalo a řezník jeho zpracováním ztrácel čest. Nakonec museli koně porážet dva vojenští řezníci, jimž navíc bylo vystaveno zvláštní osvědčení, v němž bylo potvrzeno, že je tato činnost nikterak nepoškozuje na cti.

Ale to už se přiblížil 15. srpen, den, na který Torstensson naplánoval generální útok na Brno. Datum nebylo zvoleno náhodně, šlo totiž o svátek Nanebevzetí Panny Marie, která byla patronkou města. Navíc šlo o jeden z nejvýznamnějších katolických svátků a Torstensson chtěl takto katolíky otřást.

Legenda praví, že plán akce byl projednáván v jedné hospodě v Modřicích, kde ho odposlechl místní hostinský. Ten se prý za tu dobu, co Švédové v kraji leželi, celkem obstojně naučil rozumět jejich řeči a tak celý plán dodal brněnským. Přidal ještě důležitý detail: Torstensson prý nařídil město dobýt přesně do dvanácti hodin. Nestane-li se tak, dá zatroubit k ústupu a odtáhne.

Reklama

Torstensson byl k urychlené akci donucen zejména zprávami o dalších mírových jednáních mezi Jiřím I. Rákoczim a císařem. Od 13. srpna proto usilovně budoval palposty pro děla pod Petrovem a u jezuitského kláštera. Dalšího dne proti Petrovu postavil Kočku a Myš a ke všem dělům svážel velké zásoby střeliva.

Raduit de Souches sledoval tyto přípravy s obavami. Všem bylo jasné, že přichází okamžik rozhodujícího střetnutí. Naštěstí alespoň brněnský velitel ze švédských příprav vyčetl, kde má očekávat nepřátelský nápor. Ihned nechal v příkopě pod Petrovem zřídit překážky, na předpokládaných směrech švédského průlomu byly postaveny palisády, vykopány příkopy a postaven velký srub s vlastním příkopem a palisádou. Pro případ průlomu byly v ulicích za hradbami stavěny barikády. Přímo v kostele sv. Petra byla zřizována palebná postavení u oken. Na město se snesl soumrak a noc před rozhodující bitvou každý trávil po svém. Švédové vyvedli svou pěchotu z příkopů, aby si odpočinula a soustředili ji v útočných pásmech. Na druhé straně hradeb někteří brněnští zakopávali svoje cennosti, většina jich však dlela na modlitbách v čele s Raduitem de Souches a Martinem Středou. Všichni prosili o nebeskou pomoc během osudného zítřka.

Z neklidného spánku pak byli brněnští vyburcováni již v pět hodin ráno výstřely z těžkých švédských děl. Dělové koule začaly drtit Petrov a jezuitskou kolej. Bylo úterý 15. srpna 1645. Rozhodující bitva začala.

Švédské ostřelování města trvalo až do odpoledne, naštěstí bylo dvakrát přerušeno silným deštěm. Přesto se Švédům podařilo prostřílet do hradeb jeden průlom na Petrově a dva u jezuitů, přičemž zde byla zničena jedna věž. V tomto okamžiku zřejmě dospěl Torstensson k závěru, že situace obránců s takto poškozeným opevněním je bezvýchodná a obyvatelstvo je strašlivou dělostřelbou zlomeno. Po patnácté hodině proto vyslal k hradbám bubeníka s další nabídkou ke kapitulaci. Duch obránců byl však nezlomný a parlamentář byl zahnán několika výstřely z mušket.

Torstensson nyní zavelel ke generálnímu útoku na město. Jeho vojáci se vrhli do průlomů. De Souches vyhodnotil jako hlavní směr jejich zteče Petrov a velel zde osobně. Obránci nechali útočníky přiblížit se bez jediného výstřelu až k městskému příkopu. Potom náhle zahájili prudkou palbu z mušket, házeli mezi Švédy ruční granáty a kamení, lili na ně vařící vodu a smolu. První útok v tomto úseku byl odražen, právě tak druhý. Ke třetímu Švédové nasadili všechny zálohy a tak byla tato zteč ze všech nejsilnější. Bojovalo se s vražednou zuřivostí.

Jezuitskou kolej s vášnivým odhodláním bránili dobrovolníci z řad měšťanů a studentů, neochvějně povzbuzováni Martinem Středou. Švédskému útoku zde velel Mortaignův zástupce plukovník Copi. Útoku se zúčastnili i uherští hajduci. Útočníci se probili až do městského příkopu a začali přistavovat ke hradbám žebříky. Plukovník Copi byl však naštěstí během prudkého boje zraněn a útok odražen.

Na úseku u Petrova byla situace tak zoufalá, že Raduit de Souches se bil se svými muži v první linii a všechny strhával svým nadšením a odvahou. U Židovské brány osobně napadl nepřátelskou jednotku ručními granáty a zcela ji rozprášil. Také třetí zteč se podařilo s vypětím všech sil odrazit, příkopy pod Petrovem byly plné mrtvol, umírajících a raněných.

Reklama

Torstensson však ještě nevynesl všechny trumfy. Ve skutečnosti byla hlavním objektem jeho zájmu tvrz u svatého Tomáše, nejslabší místo brněnského opevnění. Zatímco hnal vojáky proti Petrovu a jezuitské koleji, své nejlepší muže soustředil právě na tomto úseku.

Terén zde byl pro útok příhodný. Valy bašty sv. Tomáše vybíhaly na území dnešního parku na Moravském náměstí a bašta byla tak vysunutá, že (na rozdíl od zbytku městského opevnění) umožňovala útok z více stran. Domy v prostoru dnešního Koliště byly sice strženy již před začátkem obléhání, aby neskýtaly útočníkům úkryt, k náspům bašty se však táhla složitá soustava švédských podkopů a příkopů, místy poničených obránci. Pod baštou, v místech od dnešní Lidické ke třídě Milady Horákové byl rybník s hrází, která se měla za několik okamžiků stát nástupištěm švédského náporu.

Velitel bašty, statečný poručík Jan Steissen, měl k dispozici četu profesionálních mušketýrů a setninu tovaryšů, jimž velel radní Krauss. Obránci nyní mohli sledovat, jak za zvuků bubnů k baště vyrazil ze směru dnešní Lidické ulice elitní Mortaignův pluk německé pěchoty a od hráze rybníka, tedy přibližně od dnešní třídy Milady Horákové, zaútočila vůbec nejlepší švédská jednotka – regiment Altblau.

Obránci, ač z větší části civilisté, se při pohledu na třepetající se prapory elitních švédských útvarů nezalekli a v následujícím boji prokázali obrovskou odvahu. Švédi byli přivítáni silnou palbou, jejich soustředěnému tlaku však nešlo odolat. Ozývalo se dunění děl, práskání mušket, řev, křik, sténání a nářek. Ranění a mrtví se hroutili k zemi, nad bojištěm se vznášely cáry dýmu, útočníci s obličeji bílými hrůzou a začerněnými špínou stříleli, šplhali po žebřících na hradby a padali do příkopu. Kdo se dostal až nahoru, hodil ruční granát a s taseným kordem se vrhl mezi obránce. Ti bojovali ze všech sil,  příslušníkům Altblau regimentu se přesto nakonec za cenu velkých ztrát podařilo proniknout za hradby. V této kritické chvíli celé bitvy však na Švédy uvnitř hradeb zaútočila záloha padesáti opěšalých dragounů, kterou sem moudře umístil de Souches. Došlo k prudkému boji muže proti muži, všude kouř a křik, výstřely z pistolí, řinčení kordů, stříkající krev. Řada Švédů byla pobita a pluk Altblau opět vytlačen ven za hradby bašty. Útok byl odražen.

Kronikář nám zanechal na paměť krutých a krvavých bojů o tomášskou baštu tuto zprávu, jež se čte jedním dechem: V úterý (15. srpna 1645)

…brněnské tvrze sv. Tomáše hájil osvědčený Sevison s mušketýry a poručík Pompeati s 50 dragouny. Jim byla přidělena část kompanie tovaryšův a pomocníků měšťanských pod vedením radního J. Kraussa v počtu as 70 mužů, kteří byli postaveni do opevněného kláštera, na věž a na střechu chrámovou. Útok podnikl vlastní pluk Mortaignův od Nové ulice a nejlepší pluk Torstensonův zvaný „Altblau“ s německou pěchotou Rákócovou z hráze rybníka Tomášského. Útočníci za prudké střelby obhájcův s velikým důrazem vnikli do příkopu, posekali palisády a bez soucitu a ohledu na poraněné druhy své přistavovali žebříky ku hradbám. Jeden praporečník s několika vojáky vylezl až na hradbu, ale byl zabit a s druhy svými sražen do příkopu. Však Švédové tvrdošíjně podnikli druhý útok. Někteří dostali se až na obrubu hradeb, seskočili na zem a rozrazili obhájce, kteří byli přinuceni uchýliti se za dvě příčky postavené předešlého dne proti rohům, které tvořila přední zeď (cortina) s boky tvrze. V tom z opevněného kláštera přirazil Pompeati s 60 dragouny a zastavil útočníky. To dodalo odvahy ostatním, že vrhli se na nepřítele s takovou odvahou, že Švédové byli donuceni vrhnouti se do příkopu za prudké střelby obhájcův. Dva hejtmani, jeden poručík a jeden praporečník byli zabiti a tři kapráli s jedním závodčím zajati. Závodčí žil ještě 15 dní a vypravoval Souchovi, že Torstenson schválně podnikl útok na kolej jesuitskou, chráněnou jen studenty a měšťany, by vojsko od sv. Tomáše musilo tam na pomoc, a tím aby lehčím se stalo dobytí sv. Tomáše. Studenti s měšťany u Jesuitův však odrazili útok, a velitel u sv. Tomáše, poručík Sevison, osvědčil svou odvážnou statečnost také ten den, že nepřítele statečně odrazil. V příkopu bylo plno mrtvol, mezi nimi také jeden hejtman rodilý z Brna, kde měl sestru, syn brašnářčin, jenž při útoku byl první.“  (Šujan)

Bojovalo se však i jinde, město na mnoha místech hořelo a Švédové se bez ustání se zuřivým odhodláním drali na hradby: „Den před Nanebvzetím Panny Marie Švéda všecky stroje od hradu proti městu obrátil, ale právě v tuto slavnost vítěznou vítězství slavné nám poskytl. Při úsvitě na dvou místech do předních hradeb a zdí dal stříleti a je pobořil. Až do jasného dne trvalo toto blýskání, pak po krátkém odpočinku výstřelem většího děla dáno znamení k útoku všeobecnému. Hned se objevují a útokem se ženou nepřátelé a na šesti místech divoce se hrnou. Se severu útočí na hradby sv. Tomáše; osekavše koly na způsob paprsků s hradeb vyčnívající srazili dolů koše ohradní a nahoru se drali, brzy však byli odraženi. Druhé místo se strany východní, na které se vrhla vzteklost nepřátelská, bylo v té části hradeb, kde studující ozbrojení, jichžto prapor nepříteli hrozný asi 80 mužů měl, mezi zdí zevnější  a vnitřní s obou stran probořenou pole svého neohroženě hájil. Odsud trochu bokem k jihu pokoušel se nepřítel o bránu tak zvanou židovskou, neví se, zda opravdu nebo jen na oko. Za čtvrté od jihu chtěli vniknouti na Petrov průlomy ve zdích od děl prostřílenými. Pode hradem západně od Brna ležícím postavil v úkrytu zálohu, mysle, že toto místo buďto jest bez obrany neb aspoň že posádka seslabena jest posilami na obranu města vyslanými. Když tedy na čtyřech místech s ohromným hlukem na město se útočilo, v největší tichosti vojsko sražené z úkrytu vyskočí a pátý útok činí na hrad a zároveň šestý na krytou cestu, kteréžto kdyby byli dobyli, byla by pevnost od města odloučena. Ale nepřítel všude byl odražen a zakusil, čeho dovede šlechetná statečnost obhájců za Božské ochrany.“ (Fukala)

Legenda praví, že v nejkritičtější chvíli, kdy již obráncům valem docházely síly, nechal de Souches (pamětliv zprávy modřického hostinského)  zazvonit na Petrově poledne, ačkoliv bylo teprve jedenáct. Švédové prý ihned ustali v boji, ozvaly se polnice volající k ústupu. Podle osobních poznámek Raduita de Souches se však ve skutečnosti bojovalo až do setmění. Ačkoliv se tedy tato pověst nezakládá na pravdě, zvony na Petrově dodnes odbíjejí poledne o hodinu dříve, aby stále připomínaly nejslavnější chvíle města.

Až soumrak tedy nakonec přerušil zběsilé lidské vraždění. Torstensson musel vědět, že je konec, útok podobného rozsahu už nemohl znovu provést: „Chodil prý jako stín, a nevýslovná netrpělivost a zuřivost lomcovala jím.“(Fukala)

Když večer Švédové definitivně ustali ve svém náporu, ozval se z hradeb jásot a vítězný pokřik. Po západu slunce požádal unavený a skleslý generál de Mortaigne o možnost odnést mrtvé a raněné. De Souches však odmítl, neboť se ve tmě obával nějaké švédské lsti. Odsun byl dohodnut na dvě hodiny zrána následujícího dne. Tehdy také byla těla švédských důstojníků, kteří padli za hradbami města, předána Švédům umytá, oblečená do čistých rubášů a uložena v rakvích.

Po rozbřesku Torstensson chmurně sledoval sběrače mrtvých a raněných. Uvažoval co podniknout dál. Vzdát se nechtěl, ale neviděl jiného východiska. Také většina jeho podřízených považovala další obléhání za zbytečné. Jeden ze švédských důstojníků, jenž byl včera zraněn ručním granátem psal svému bratru: „Naše pěchota je kaput, jízda mrzutá, důstojníkům se nedostává proviantu a obyčejným kavaleristům chleba ani sena pro koně. Město nelze dobýt a získat. O Špilberku se mi ani nechce psát.“ (Englund)

Sporadické přestřelky pak trvaly až do 18. srpna, kdy Brňané spatřili ve švédském táboře nezvyklý ruch: „Téhož dne odtrhly od města zástupy Rákóczyho, jenž zatím s císařem velice čestný mír pro sebe ujednal…“(Fukala)

Odchod sedmihradských spojenců byl posledním příslovečným „hřebíčkem do rakve“. Následujícího dne přišel de Mortaigne dohodnout výměnu zajatců. De Souches mu však odpověděl, že z moci svého postavení může svolit k výměně pouze obyčejných vojáků, o důstojnících musí rozhodnout jeho nadřízený arcivévoda Leopold Vilém. Ve městě bylo asi 150 zajatých Švédů, ti měli naopak zajatců jen několik.

Výměna zajatců byla pro Brňany prvním náznakem ukončení obléhání. Druhého dne, tedy 20. srpna, sledovali obránci z hradeb, kterak švédské jednotky začínají opouštět příkopy a soustřeďují se v táborech u Zábrdovic a v Komárově. Nejprve však Torstensson nechal spálit Maloměřice, Zábrdovice, Juliánov a Židenice a vesnice ležící podél silnice na Tišnov do vzdálenosti téměř pěti kilometrů od Brna. Teprve 23. srpna 1645 švédské vojsko strhlo tábor a odtáhlo od města. V Brně propukla obrovská radost.

Obléhání trvalo 112 dní. V boji padlo 250 obránců, o stovku méně jich zraněno. Ztráty švédské armády se odhadují na otřesných 8000 mužů, z nichž ovšem všichni nepadli v boji, mnoho jich zemřelo na nemoci nebo dezertovalo.

 Torstensson nyní táhl přes Židlochovice a Mikulov zpět k Vídni. Zřejmě se chtěl střetnout s císařskou armádou Leopolda Viléma v polní bitvě. Ten se však rozhodl neriskovat a ustoupil za Dunaj. Torstensson přitáhl se svou zuboženou armádou k Vídni, která ovšem byla nyní mnohem lépe opevněná a připravená k boji než na jaře. Švédská armáda byla naopak po Brnu zcela zbědovaná, kraj byl úplně vyplundrován a mezi Švédy řádil mor, jenž sem zavlekly sedmihradské oddíly, a který „byl jediným trvalejším výsledkem spolupráce“, jak píše Englund.

Všechny přechody přes Dunaj byly silně bráněné a dobře opevněné a za této situace nemohl švédský generalissimus řeku překročit. Torstensson musel vydat rozkaz k návratu. Odtáhl zpět na Moravu, kde zabezpečil švédské posádky v dobytých městech (hlavně v Olomouci) a vrátil se do Saska. Zde, znechucen výsledkem  svého tažení, rezignoval na funkci vrchního velitele švédské armády.

7. Sečteno, podtrženo - Se3 Db6

Hrdinská obrana Brna byla ve své době zcela mimořádná a nevídaná. A to nejen v Čechách, kde se kupříkladu Olomouc vzdala po čtyřech dnech, Jihlava za den, Znojmo téměř bez boje a většina měst se ani o obranu nepokusila. Žasl celý svět, svědčí o tom zápisy z celé Evropy, hrdinství obránců bylo zaznamenáno v Rakousku, Itálii, Německu, Francii i ve Španělsku, všude se hovořilo o „brněnském zázraku“.

Co komu vlastně vítězství přineslo? V první řadě samozřejmě obyvatelé Brna ubránili své životy a majetky. Nejde o žádnou nadsázku. Například o situaci v Olomouci po osmileté švédské okupaci podal zprávu císařský komisař Jan Jakardovský ze Sudic: „Ve městě Olomouci bylo před příchodem Švédů 700 městských, šlechtických a duchovenských domů; nyní ale ze 77 šlechtických a duchovenských domů je jenom 23 schopno k obývání, 18 je napolo zničených a 36 se zřítilo. Z 623 měšťanských domů je obydleno jen 145, napůl zničeno je 242, spadlo 236. Obyvatel bylo ještě roku 1640 přes 30 000, nyní jich není více než 1675.“ Tehdy se dokonce uvažovalo o úplné demolici města, naštěstí k němu nedošlo. 

Lépe se nevedlo ani v Jihlavě, kterou švédské vojsko drželo do 8. 12. 1647. Švédi zde měli na svědomí na tisíc mrtvých, z celkového počtu 299 domů bylo 133 pustých a pobořených a dalších 84 zcela zničených. Dále bylo zničeno sedm z osmi pivovarů, právě tak městské mlýny a sýpky. Stejně jako v Olomouci šlo o největší katastrofu v dějinách města.

Úspěšná obrana tedy Brnu umožnila celkový hospodářský vzestup. Zatímco ostatní města se musela vzpamatovávat z utrpěných škod, Brno bohatlo. Od vděčného císaře obdrželo za odměnu řadu výsad, daňových úlev a privilegií. Ze zle postižené Olomouce se sem přestěhovaly některé úřady a Brno se posléze stalo největším a hlavním městem Moravy. Jím zůstalo dodnes, v přímém důsledku událostí starých již 360 let.

Další odměn, kterých se Brnu za jeho chrabrý odpor dostalo, bylo též polepšení městského znaku. Původní červenobíle dělený štít, byl položen v podobě čestného štítku na hruď černého habsburského orla ve zlatém štítu. V této podobě znak města zůstal až do roku 1918, kdy ho město po rozpadu habsburské monarchie přestalo užívat a vrátilo se k znaku původnímu, který je oficiálním znakem města Brna doposud.

Je ovšem poněkud pikantní, jakým způsobem je vděk císaře Ferdinanda III. připomínán současným Brňanům takřka na každém kroku. Polepšený znak s habsburským orlem totiž dnes zdobí v podobě samolepek městské odpadkové koše. 

Císař však měl ke své štědrosti ohledně města i jeho obyvatel dobrý důvod. Ze strategického  hlediska vítězství u Brna zcela neutralizovalo jankovskou porážku. Vídeň, která se po Jankovu ocitla v přímém ohrožení, byla zachráněna a bylo též skoncováno se švédskou nadvládou v českých zemích. Nově vzniklá situace odstartovala další kolo mírových rozhovorů ve Vestfálsku, kde už císař vystupoval ve zcela jiné pozici, jak o tom svědčí i dopis, jenž napsal hrabě Trautmannsdorf, císařský mírový vyslanec, Raduitovi de Souches: „Pane! Na rozkaz císaře odjíždím, abych se zúčastnil jednání o mír. Vám o tomto podávám zprávu. Vaše heroická statečnost při obraně Brna donutila Švédy, že také oni vyslali plnomocníky k témuž účelu. Buďte ujištěn, že dokud já živ budu, budete mít oddaného a nejlepšího přítele…“

Navzdory všem jednáním se však válka vlekla ještě dlouhé tři roky. Připomínala samostatný žijící organismus, který se již zcela vymkl vojevůdcům i politikům z rukou. Lůza tvořící tehdejší armády si mír nepřála. Jak se ukázalo, stát a armáda to byly dvě zcela odlišné věci.

Odhaduje se, že v táhnoucím vojsku na každého vojáka připadal jeden civilista. S vojáky tak táhly celé rodiny, za davy žen a dětí následovala pestrá směsice markytánek, prostitutek, obchodníků, šenkýřů, příživníků, zlodějů, marodérů a nejrůznějších dobrodruhů. Vojáci si mír nepřáli, neboť válka byla jejich řemeslem, mnozí se narodili přímo ve vojenském ležení, naučili se jen válčit a nic jiného neuměli. Také ženy vojáků chtěly válku, měly mnoho dětí, málokdy však s jedním mužem, pochody s vojsky byly pro ně jediným způsobem obživy.

A tak jediní, kdo skutečně toužili po míru, byli prostí obyvatelé. Pro ně byl však mír stále v nedohlednu, jejich beznaděj vystihuje zápis v rodinné Bibli jednoho německého ševce z roku 1647:

Povídá se, že teď je ta hrozná válka u konce. Dosud ale není vidno známky míru. Všude vládne závist, zášť a hrabivost: tomu nás válka naučila (…). Žijeme jako zvířata, jíme kůru a trávu. Nikdy jsme si nedovedli představit, že nás něco takového potká. Mnozí říkají, že Bůh není.

Poznámky:

Doufám, že nikoho nevyděsily neobvyklé číslice za názvy kapitol, znalci šachu jistě poznali, že jde o úvodní tahy charakterizující tzv. francouzskou obranu. Tu jsem vybral na počest slavného Francouze – Raduita de Souches. Francouzská obrana vznikla ve druhé polovině 19. století a rozvíjeli ji nejlepší šachisté té doby. Dodnes patří mezi klíčová zahájení a v současné době je velmi populární, stále ji používá řada současných špičkových hráčů. Tato hra je charakteristická důslednou obranou černého, který vysune vpřed hradbu pěšců (stejně jako de Souches stavěl opevnění) a posléze za ně umístí jezdce, připravené k výpadům (což nám také něco připomíná). Celé zahájení je zde: 1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 Jf6 4.e5 Jfd7 5.f4 c5 6.Jf3 Jc6 7.Se3 Db6 8.Ja4 Da5+ 9.c3 b6

Literatura:
Peter Englund: Nepokojná léta, nakl. Lidové noviny 2000
Pavel Balcárek: Brno versus Olomouc, Pod Špilberkem proti Švédům, nakl. Jota 1993
Radek Fukala: Z dějin třicetileté války (periodikum Přísně tajné č. 4 a 5 z roku 2002)
Dr. František Šujan: Švédové u Brna roku 1645, v Brně 1898 (výňatky ze stránky www. Altblau.cz)
Internet:
www.mravenec.cz
www.mzm.cz
www.brno.cz
www.rozhlas.cz
www.biskupstvi.cz
www.altblau.cz
www.opatbrno.cz
www.encyklopedie.brna.cz

Můj velký dík patří Radkovi Havelkovi za možnost použít jeho fotografie v mém článku a Jirkovi Vrbovi za zapůjčení literatury. Díky oběma těmto činům trvalo dokončení tohoto článku mnohem déle :)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více