Vojenská organizace Slovanů v časně slovanském období

Autor: Adam Cabiš 🕔︎︎ 👁︎ 63.446

V souvislosti s ostrogótsko-byzantským konfliktem zmiňuje Prokopios jízdní oddíl Slovanů o síle 6 000 můžu v čele s Ildigisalem, jenž vpadl na území severní Itálie v r. 549-550. Početní síla Slovanů může být ale značně nadsazena. Autor měl sklon démonizovat nepřítele.

Je nasnadě otázka, zda bylo v možnostech Slovanů postavit tak velké vojsko. Pro orientaci: podle odhadů Tiberia Morra (bývalý generální sekretář Italských vojenských archivů) franské vojsko v té době nečítalo více než 3 000 mužů (rozumějme jezdců) a Vizigóti, kteří ovládli Pyrenejský poloostrov, nečítali více než 40 000 osob vládnoucí třídy.

Reklama

Jako protiargument lze použít nesrovnatelně obtížnější vydržování stálé armády o síle 3 000 mužů a svolání 6 000 bojovníků pouze k jednomu kořistnickému výpadu na nepřátelské území. Mobilita Slovanů je zdůvodnitelná teprve nedávným usazením. Mezera mezi příchodem kmenů na území ČR a r. 550 činí maximálně 1 generaci.

I když pomineme spory o velikosti slovanského oddílu, jsme nuceni předpokládat - vzhledem ke směru expanze, promyšlenému postupu a systematičnosti dobývání opevněných opěrných bodů nepřítele - vysoký stupeň organizace a rovněž mocenské centrum schopné tuto ozbrojenou moc svolat. Tento střed můžeme předpokládat na pomezí stř. a jižní Moravy také díky nejvyšší koncentraci slovanských hrobů té doby vůbec.


Stř. Evropa kolem r. 530 n.l.

Vybavení příslušníků ozbrojených družin

Výzbroj slovanských bojovníků byla velmi silně ovlivněna sousedstvím s Franskou říší. Po vzoru tohoto vojensky silného národa nosili i Slované brnění a - stejně jako Frankové - i oni pod brněním nosívali kytlici - velmi volnou košili dosahující po kolena s rozevlátými rukávy.

Mluvíme-li o zbroji, jedná se v naprosté většině případů o oděv z hrubé látky zpevněný vycpáváním, prošíváním či obojím současně. Později i o pevnější koženou zbroj z vařené kůže (hovězí nebo vepřové). Na tomto oděvu mohlo být podle finančních možností bojovníka našito různé množství zesilujících kovových destiček, tzv. falér. Zbroje destičkové (byzantský typ) nebo kroužkové (používané v té době zejména v Orientu, tzn. Persii - dnešním Íránu) byly ve stř. Evropě neznámé až do počátku 9. stol.

Nohy bojovníka chránily kožené, nýty okované řemínky, které se těsně ovinovaly kolem holení, zhruba do výše kolen (zastávaly funkci jakýchsi náholenic).

Nejmajetnější společenská elita si mohla opatřit kovovou přílbu (viz příloha 1). Nejčastějšími typy byly přílby žebrové mající svůj původ v Persii. Tento typ příleb byl pro svou konstrukci oblíben až do počátku 14. stol. Často se jednalo o umělecké předměty skutečně nedozírné ceny, obvykle zlacené nebo stříbřené s rytinovou výzdobou. Není tedy divu, že jich v boji bylo nošeno jen vzácně. Měly spíše za účel dokreslit reprezentativní vzezření bojovníka.

Družiníka chránil štít kulatého nebo oválného tvaru. Až později kolem r. 800 se začínají používat pro raný středověk charakteristické mandlové jezdecké pavézy. Štíty byly vyráběny ze dřeva (vrstvením dřevěných latěk), potaženy kůží a zesíleny středovou poklicí napomáhající sklouzávání šípů (tzv. umbro; z lat.).

Reklama

Prvotními zbraněmi Slovanů byly sekery, víceúčelové nástroje různé velikosti a konstrukce s téměř libovolně tvarovanými čepelemi. Po r. 531 Slované rychle přebírají od sousedních Franků tzv. francisku, typ sekery sloužící k hodu. Tato zbraň je hojně doložena na řadě pohřebišť. Stejně jako sekery byly masově rozšířeny i mnohoúčelové dlouhé nože a dýky, oboje po r. 550 domácí výroby. Kromě francisky se používaly i tzv. bradatice s protáhlým, klenutým, dolů protaženým ostřím. V oblibě byly i širočiny s ostřím oboustranně rozšířeným a snad i tzv. berdychy, dřevěné sekery původní v jihozápadním Rusku, s toporem ukotveným v násadě v tulejce na dvou místech.


Ukázky dvou typů seker z pol. 6. stol. rozšířených na území stř. Evropy
Vlevo bojová sekera tzv. bradatice.
Vpravo vrhací sekera tzv. franciska.

Útočné zbraně s dlouhým ostřím (meče) však byly naprosto jinou záležitostí. Vzorem pro časně slovanské zbraně byly germánské meče tzv. spathy a skramasaxy. (Spatha, výchozí typ vývoje středověkého dlouhého meče karolínského/franského nebo vikingského typu, čepel délky 75 - 95 cm, šířky 4 - 6 cm, často opatřena krevní rýhou, vybíhající v trn k ukotvení v rukojeti, podle možností bojovníka zdobená v dobovém stylu. Oboustranně broušený. (viz příloha 2); Skaramax, meč podobných rozměrů jako Spatha, pouze jednostranně broušený a později podle avarských vzorů lehce zakřivený.) Meč se ukládal do dřevěné, kůží potažené a často bohatě zdobené pochvy. K rozšíření mečů do slovanského prostředí však došlo až po r. 800.

Kopí bylo mezi válečníky nejrozšířenější dobovou zbraní. Sloužilo jako odznak příslušnosti k vyššímu stavu, v kombinaci s korouhví pak symbolizovalo moc. Čepele délky kolem 35 cm (ojediněle až 45 cm) se k ratišti připevňovaly pomocí tulejek, později pomocí dvou postranních per různé délky s otvory pro hřeby. Ojedinělé jsou nálezy kovových patek zpevňujících tupý konec zbraně. Celková délka činila přibližně 2 m. Kopí však s největší pravděpodobností nesloužilo k vrhu, ale pouze k boji zblízka. K vrhu se používal lehčí a na výrobu méně náročný oštěp. Dobové prameny popisují slovanské bojovníky nejčastěji vyzbrojené právě kopím a oštěpem.

Ze střelných zbraní nejchudší obyvatelstvo používalo hlavně praky splétané z kožených řemínků, provazů (konopných) nebo lýka. Luk, po sekerách a oštěpech nejčastější zbraň slovanské pěchoty, byl nejčastěji vyroben z jednoho dřevěného masivu (nejčastěji jasan, ale i tis nebo jilmový prut). Výjimečně se objevují i kompozitní zbraně - luky složené (kombinace různých materiálů, např. dřeva, rohoviny, vyztužených šlachami a kosticemi) původem od asijských nomádů, zde nejspíše Avarů a Hunů. Dvojité prohnutí zajišťovalo těmto zbraním velkou průraznost.

Jako projektily sloužily šípy s železnými hroty - většinou dvoukřídlé (germánského původu). Ojediněle se, hlavně na jihovýchodní Moravě, nalézají šípy trojhranné (avarského původu). Šípy byly uloženy v toulcích podobné konstrukce jako pochvy mečů.

Jezdectvo - rozhodující síla raně středověkých bojišť

S postupující sociální diferenciací a přechodem od patriarchálního k feudálnímu společenskému zřízení se jízda na koni a boj v sedle staly symbolem aristokratického života. Slovanští velmožové postupem času od germánských sousedů převzali ostruhy (původně keltské) velmi usnadňující jízdu na polodivokých poměrně malých konících rovněž převzatých od Germánů. Ostruhy byly nejprve knoflíkové s bodcem, později destičkové s očky, které sloužily k upínání k noze pomocí řemínků. Právě tento typ ostruh odlévaný z bronzu je nejstarším ryze slovanským typem vůbec. Ostruhy byly často zlaceny či stříbřeny. Až do doby převzetí ostruh byli koně poháněni bičem.

Reklama

K jezdecké výstroji patřil postroj a později i sedlo. Koně byli kromě ostruh ovládáni železnými udidly. Koňské postroje byly někdy zdobeny přinýtovanými falérami odlitými z bronzu. (Faléra, kotoučovitá ozdoba ulitá z bronzu nebo železa, zdobící koňské postroje. Upevňovala se nýtem, jenž byl kryt zdobeným vrchlíkem. Nejčastěji nacházena ve slovansko-avarském prostoru stř. Evropy, na území ČR pouze ojediněle (souvisí s oblíbeností artefaktu a pohřebními zvyklostmi - žárový pohřeb; do moravských hrobů rovněž nebyli ukládáni koně mrtvých))

Koně slovanských jezdců nebyli okováni. Nejstarší podkovy jdou datovány až k přelomu 9. a 10 stol.

Pro představu o nákladnosti vybavení jednoho družiníka tzv. Ripuárský zákon ze 7. stol. uvádí, že např. zbroj stála stejně tolik jako dva hřebci, přílba jako hřebec jeden a štít totéž co býk. Celá výbava karolínského jezdce do války - včetně koně - měla hodnotu stáda 45 krav. Vezmeme-li v úvahu, že v r. 550 kolem 95 - 98% povrchu českého území zaujímal prales, je tedy zřejmé, že k transportu nebylo možno použít vozů. Proto musel mít každý družiník jak koně válečného (agresivního, uvyklého bojové vřavě), tak koně jezdecké (pro běžné cestování) a soumara (nákladního koně nesoucího výstroj bojovníka).

Je tedy patrné, že Prokopiem zmíněná velikost slovanského oddílu je značně nadsazená. Družina nejbohatších velmožů nemohla čítat více než několik desítek družiníků. (Pojem velkodružina, též družinné vojsko čítající několik tisíc bojovníků tvořících základ pozdější české armády i kořeny šlechty se objevuje až s velkomoravským knížetem Svatoplukem (v Čechách s Boleslavem I.).) Ti do družiny vstupovali na základě dobrovolného rozhodnutí. Se svým pánem žili v jednom společenství a byli jemu, ale i jeho rodině kdykoliv k dispozici. Kromě role při dobývání okolního území či ochraně vlastního teritoria byly družiny i nástrojem k ovládání porobeného obyvatelstva.

Své válečníky musel velmož živit i šatit. Stejně tak podíl na kořisti musel být značný. Nepoměr podílů na kořisti ukazuje skutečnost, že i družina byla vnitřně diferencována. V rámci úzkého okruhu nejbližších družiníků existovali jedinci s výjimečným postavením a privilegii, snad pobočníci.

Vojenská organizace Slovanů v časně slovanském období

Vrstvu profesionálních válečníků tvořila naprostá společenská elita tvořící jádro ozbrojené moci kmene - jezdectvo. Z dobových byzantských pramenů vyplývá, že prostí lidé bojovali jako pěšáci, a to pouze při obraně své domoviny. Ovšem obrana vlastní země byla povinností každého bojeschopného muže. Rozšířenou zbraní byla již zmíněná sekera, mohl jí ale být i kyj nebo mlat. Výroba těchto tupých zbraní nebyla složitá a v boji nebylo těžké je ovládat.

Takto vyzbrojené obyvatelstvo se však nemohlo postavit mnohem sofistikovaněji vyzbrojeným Frankům nebo Avarům. Věrohodné se tedy zdají být byzantské prameny tvrdící, že Slované neměli ve zvyku bojovat v rovinatých nebo nezalesněných lokalitách. Uchylovali se především do lesů, neboť zde mohli daleko lépe využít svoji strategii.

V časně slovanském období nenalézáme archeologické důkazy k předpokladu existence hradišť (ve smyslu fortifikovaných center), první písemná zmínka o hradišti v českých zemích je až Fredegardova kronika z r. 631 (Wogastisburg). Archeologicky doložené nejstarší opevněné objekty pocházejí až ze sklonku 7. stol.

Přílohy

Příloha1

Nálezy dvou honosných příleb ze 6. stol. v Dolních Semerovicích na jižním Slovensku potvrzují existenci velmi bohatých velmožských dvorců disponujících vlastními ozbrojenými družinami.



Velmožské přílby ze slovenských Dolních Semerovic, pol. 6. stol.

Konstrukci těchto typů příleb tvořily 2 - 3 páry žeber na temeni sepnutých kotoučem, rozšiřujících se směrem dolů ve vodorovná ramena, která se spojovala širokou temenní obručí.

Zespodu byly na žebra přinýtovány kovové destičky tvaru deltoidu. Na spodní okraj se připevňovaly lícnice. Dovnitř helmy byla nanýtovaná kožená změkčovací výplň.

Žebrové přílby jsou indo-íránského původu. Do Evropy se dostaly prostřednictvím Ostrogótů ustupujících před Avary.

Vedle příleb žebrových se vzácně vyskytují i přílby lamelové, nejpravděpodobněji avarského původu.

Příloha 2


Germánská spatha pravděpodobně alemanského původu
(vpravo počítačová rekonstrukce jílce).

Jílec byl potažen stříbrnou fólií s protlačeným vzorem, vykládaný mědí a zlatem s tauzií ze stejného materiálu. Hlavice meče má poklicový tvar charakteristický pro 2. pol. 6. stol.

Zbraň se tvarem ani velikostí nijak neliší od mečů používaných Vikingy kolem r. 800.

Přibližné parametry
Celková délka: 920 mm
Délka čepele: 770 mm
Šířka čepele: 60 mm
Váha zbraně: 1390 g

Takto kvalitní čepel vyrobená technikou svářkového damasku nebyla produktem raně slovanských kovářů. Tato technika byla vyvinuta v rýnských dílnách franských mistrů. Export tohoto zboží do oblastí obývaných Slovany podléhal velmi přísnému embargu. Souhrnně se takové předměty (spolu s luxusním zbožím, jako byly šperky nebo sklo) označují jako karolínské importy, nabývající hmotných tvarů až po r. 800. Svědčí tak o existenci (přátelských?) vztahů mezi vládnoucími vrstvami obou zemí.

Výroba takové čepele spočívala ve skování několika vrstev ocelových a železných drátů, tedy v tzv. připravení damaskových tyčinek. Po jejich vzájemném ohýbání, překrucování a opakovaném překování vznikl ocelový prut. Skováním několika takových prutů vnikla středová část meče, tzv. duše, jež i při značné délce meče a současně velmi tvrdé oceli dávala zbrani potřebnou lehkost a pružnost.

Ve druhé části procesu se na damaskový střed navařily listy čepele. Nastala třetí fáze, samotné broušení, leštění a leptání kyselinou. Případné nedostatky ve vyvážení se vždy daly kompenzovat vhodně sestavenou hlavicí a záštitou.

Rukojeti mečů bývaly obloženy dřevem, ovinuty kůží, případně ještě provazem či drátem.

Kritický odhad počtu operací nutných k vyrobení takové zbraně se pohybuje v rozmezí 300 - 500 úkonů. Snad kvůli zdlouhavosti procesu byla tato technika opuštěna a zapomenuta ještě v období raného středověku.

Použitá literatura
Borovička M., Vojenské dějiny Československa, Praha 1985
Diagram Visual Information, Mezinárodní encyklopedie Zbraně, Praha 1999
Dostálová R., Byzantská vzdělanost, Praha 2003
Hora P., Toulky českou minulostí, Praha 1985
Hrych E., Velká kniha bohů a bájných hrdinů, Praha 2000
Chybová H., Pravěké a slovanské osídlení Kroměřížska, Kroměříž 1998
Klučina P., Pevný P., Arma defensiva, Bratislava 1992
Kolektiv, Kronika lidstva, Bratislava 1992
Lutovský M., Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001
Lutoský M., Hroby předků, Praha 1996
Soukup J., Říše byzantská, Slované a Evropa, Zlín-Kudlov 1999
Třeštík D., Velké dějiny zemí koruny české I., Praha1999
Zástěrová B. a kol., Dějiny Byzance, Praha 1992

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více