Slovanští dobrovolníci v německých službách za 2. světové války

Autor: Karl Schlange / Schlange 🕔︎︎ 👁︎ 51.783

Dobrovolníci slovanského původu sdíleli spolu s ostatními dobrovolníky z území Sovětského svazu jejich osud v případě, že se dostali znovu do komunistických rukou, ale oproti pobaltským a neslovanským vojákům museli čelit ještě rasovým předsudkům ze strany německé státní ideologie. Zatímco Ukrajinci a Bělorusové  se v očích Němců mohli vykázat nacionálními motivy, či kozáci sociálními motivy boje proti bolševickému Rusku, zdaleka nejobtížnější pozici měli vlastní Rusové.

Vytváření etnických jednotek částečně usnadnila skutečnost, že v září 1941 vydal Rosenberg nařízení propustit zajaté rudoarmějce německého, rumunského, finského, baltského, ukrajinského a běloruského etnického původu. Hlavním faktorem však zůstala každodenní skutečnost na bojišti, kde docházelo ke spontálnímu využívání dobrovolníků z řad zajatců především v oblastech, jež spravovala armáda. Týlové sektory podléhající SS, které uplatňovaly politiku využívání a likvidace podřadných ras, začaly využívat ochotu místního obyvatelstva do zapojení v boji proti bolševismu jen pozvolna.

Reklama

Změnu náhledu na problematiku přinesla až změna situace na frontách, ale to už byla nejvhodnější doba pryč.

Přesto příspěvěk těchto dobrovolníků k německému válečnému úsilí rozhodně nebyl zanedbatelný, ať už přímo na frontě, v nasazení proti partyzánům, či v pomoci zásobovacím liniím nebo prací ve válečném průmyslu a zemědělství.

Ke konci války se snažili najít bezpečí před pomstou Sovětů u západních Spojenců, ale ti většinu z nich vydali do SSSR, kde na ně čekaly popravy a gulag, ale to ostatně čekalo i normální zajatce ze zajateckých táborů, kteří s Němci nespolupracovali. Ale stát Sovětů, který odmítal uznat ženevskou konvenci o zacházení s válečnými zajatci a považoval vlastní vojáky za zrádce už jenom za akt upadnutí do zajetí, mezi nimi a dobrovolníky v německých službách nedělal rozdílu.

Bělorusové

V říjnu 1941 vznikla Běloruská národní svépomoc (Belaruskaja Narodnaja Somopomač BNS), jejímž předsedou se stal Ivan Jermačenko, jenž sloužil ve Wrangelově armádě a od roku 1922 žil v Praze, kte vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Němci místní samosprávu podporovali.

Na obranu proti partyzánům vytvářeli Němci od července 1942 jednotky Běloruské sebeobrany. Velel jí Siegfried Nickel a zpočátku byla o síle šesti praporů. Její příslušníci nosili hnědé uniformy a na čepici odznak s běloruským středověkým jezdcem v rytířské zbroji. Měli i zvláštní hodnostní označení – pěticípé hvězdy a klasy. Postupně se podařilo vytvořit celkem třicet praporů a dvanáct ženijních jednotek. V Minsku vzniklo velitelství BSA, pod které spadaly i podobné jednotky na Ukrajině a působila tu i důstojnická škola. Současně s domobranou vytvářely orgány SS a policie ochranné prapory typu schuma. Bylo jich devět a dostaly čísla 46 – 49, 64 – 67 a 69. Další jednotky policejního typu – Hilfs Polizei budovala místní policejní velitelství.

Reklama

V únoru 1944 byla BSA přejmenována na Běloruskou zeměbranu (Bjelaruskaja Krajova abarona – BKA). Z přihlášených více jak 40 tisíc dobrovolníků bylo do BKA přijato 24 tisíc mužů. Celkem vzniklo třicet devět pěších a šest ženijních praporů. Zbraně dodali v polovině května Němci. Do léta 1944 sloužilo v BKA na 50 tisíc vojáků.

Počátkem března 1944 byla vyhlášena mobilizace. Přestože se sešlo na 100 tisíc přihlášek, bylo jen 36 tisíc dobrovolníků přijato do protipartyzánských jednotek a vyzbrojeno. Němci se obávali dát více zbraní Bělorusům.

V červenci 1944 Němci sloučili zbylé příslušníky ochranných praporů, BKA a policejních oddílů do brigády, které velel podplukovník policie a obersturmbannführer Hans Siegling. Brigáda měla čtyři neúplné pluky, dělostřelecký oddíl a jezdecký oddíl. Od 1. srpna 1944 patřila ke zbraním SS, a když se k ní přidali další běloruští, ale i ukrajinští a ruští dobrovolníci, přeměnila se ve 30. granátnickou divizi SS.


30. granátnická divize SS (1. běloruská)
commons.wikimedia.org

Divize v síle brigády měla od září 1944 bojovat v Alsasku s francouzskými maquis a posléze proti jednotkám 1. divize armády Svobodné Francie. V bojích s nimi se zhroutila. Zbytek jejích vojáků převezli v prosinci do Německa, kde z nich v březnu 1945 vznikla Běloruská brigáda (Waffen-Brigade der SS/Weisssruthenische), skládající se z pěšího pluku, jízdní eskadrony a dělostřeleckého oddílu. Většina z běloruských dobrovolníků skončila ve formující se 1. divizi armády generála Vlasova.

V oblasti Smolenska, která tvořila týl skupiny armád Střed, vznikly dobrovolnické běloruské jednotky v režii německé armády. Major Kosmovič od 1. prosince 1942 začal organizovat pořádkovu službu místní policie. V každé obci vybudoval oddíly o 100-150 mužích. Nakonec vzniklo několik větších oddílů a jedna motorizovaná jednotka. Celkem měla Kosmovičova domobrana asi 3 tisíce mužů ve Smolensku a okolí a v týlu celé skupiny armád Střed pak dalších 10 tisíc.

Ukrajinci

Organizace ukrajinských nacionalistů se počátkem 40. let rozštěpila na umírněné křídlo Ivana Melnyka (OUN-M) a radikální křídlo Stěpana Bandery (OUN-B).

Ještě v létě 1939 vytvořil abwehr v rámci akce Bergbauer Hilfe Polskou legii. Z jejích asi 600 příslušníků vznikly o něco později v létě 1940 dvě jednotky zvláštního pluku Brandenburg a to Legion Roland a  Legion Nachtigall, jejichž konečný stav čítal až 500 mužů. Většinu legionářů tvořili stoupenci Bandery nebo sičovči z Podkarpatské Rusi (kteří už bojovali  v letech 1938-39 s československými a později s maďarskými vojáky). Vedle toho Němci verbovali Ukrajince z anektovaných oblastí Polska, aby je vycvičili pro policii či jako tlumočníky. Obě legie se v létě 1941 zúčastnily útoku na SSSR. Legion Roland byl nejprve nasazen v Severní Bukovině, kde se málem dostal do konfliktu s rumunskými vojáky. Poté byl přemístěn do Tiraspolu. Legion Nachtigall útočil z území Haliče. V srpnu byly obě jednotky staženy z fronty a sloučeny do ochranného praporu 201 a nasazeny proti partyzánům. Od března působil na běloruském území. Vojáci legionu Roland nosili historické ukrajinské uniformy z let 1918-20.

Reklama

30. června 1941 vyhlásil Stěpan Bandera ve Lvově samostatný ukrajinský stát a téhož dne provedl totéž Melnyk v Kyjevě. Na poradě u Himmlera bylo rozhodnuto o podpoře Melnyka a Bandera skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Západní Ukrajina byla v červenci 1941 připojena ke Generálnímu gouvernementu a zbytek tvořil Říšský komisariát Ukrajina, jemuž velel brutální komisař Erich Koch. Po zavedení všeobecné pracovní povinnosti bylo odesláno na práci do Říše více než jeden a půl milionu Ukrajinců.

Na východní Ukrajině vzniklo z dobrovolníků ukrajinské národnosti sedmdesát ochranných praporů typu schuma, jež měly celkem 35 tisíc mužů. V jednotkách pomocné policie sloužilo dalších 15 tisíc Ukrajinců a dalších 55 tisíc v četnictvu. Desetitisíce Ukrajinců vstoupily do domobrany (Ukrajinska Narodna Samobrana), založené v polovině roku1942, a do oddílů střežících průmyslové podniky. Mnoho Ukrajinců působilo jako dozorci v koncentračních táborech. Všechny ukrajinské jednotky podléhaly vyššímu vedoucímu SS a policie Hansi Adolfu Prützmannovi.

Na území Haliče vznikly v letech 1941–43 ochranné prapory 201-206, ke kterým později přibyly prapory 207–212.  Většinu mužstva tvořili Ukrajinci, ale sloužilo v nich i mnoho kozáků. Nosili německé uniformy v polní šedi a černé čapky s kokardou s ukrajinským symbolem trojzubce. Policejní oddíly měly stejnou kokardu, jen jejich uniformy byly tmavozelené. Pomocní policisté se označovali páskou na paži se lvem a zvláštním odznakem trojzubce v kosočtverci.

Nábor do Flak Helfers přinesl 5 tisíc dobrovolníků.

V roce 1944 se na západní Ukrajině (Halič) začaly postupně vytvářet jednotky Ukrajinské osvobozenecké armády (Ukrainsko Vyzvolne Vysko).

V březnu 1943 svolil Himmler s výstavbou první ukrajinské divize, a tak začal nábor pro Ukrainische SS-Wachmannschaft, který podpořila Melnykova sekce a Hlavní ukrajinský výbor. Přihlásilo se 80 tisíc dobrovolníků, z nichž bylo vybráno 14 tisíc pro výcvik pro 14. granátnickou divizi SS Galizien (14.Waffen Grenadierdivision der SS, galizische Nr.1). Její vojáci nosili na rukávu štítek s emblémem haličského lva z 13. století. Velitelem se stal Brigadenführer a generálmajor zbraní SS Walter Schimana, od 20. listopadu to byl Brigadenführer a generálmajor zbraní SS Fritz Freitag. Část mužstva tvořili i etniční Němci z Generálního gouvernementu. Divize měla dva granátnické pluky, jeden dělostřelecký pluk a rezervní prapor. K 30. prosinci 1944 v ní stále ještě sloužilo 22 tisíc vojáků.


14. granátnická divize SS (1. ukrajinská)
commons.wikimedia.org

Hned se také začalo připravovat vytvoření druhé divize a z ostatních dobrovolníků vznikly zvláštní policejní pluky SS čísel 4–8, které posílily stávající německou policii (Galizische SS-Freiwilligen Regiment/Polizei). Každý z těchto pluků měl tři prapory, vždy jeden složený z Němců a druhé dva z Ukrajinců. Patřily k pořádkové policii a jejich příslušníci nosili zelené policejní uniformy. Ještě v průběhu výcviku musela 14. divize v únoru 1944 vyčlenit část svých vojáků pro boj s partyzány. Plně bojeschopnou byly vyhlášena v květnu 1944. Její stav k té době byl 15 229 mužů. Koncem června 1944 byla nasazena na frontě. V následujících čtrnácti dnech bylo jádro divize, asi 11 tisíc mužů, obklíčeno u Brodů. Jen asi 3 tisíce z nich se dokázaly probít na německou stranu a další zhruba tisícovka skončila v lesích u jednotek Ukrajinské povstalecké armády v sovětském týlu. Tato polosoukromá armáda vedla partyzánský boj v sovětském zázemí. Vznikla v říjnu 1942, velel jí Roman Sučevyč a skládala se takřka výlučně z Banderových stoupenců. Nebojovala však pouze s Rudou armádou, ale občas i s Němci či jinými ozbrojenými ukrajinskými jednotkami.


Oslavy věnované vytvoření divize SS-Freiwilligen-Schützen Galizien. Regionální náborové centrum v Lembergu duben-květen 1943
en.wikipedia.org

Z přeživších tří tisíc a osmi tisíc se záložního pluku a některých rozpuštěných policejních pluků vznikla divize nová. 12. listopadu byla oficiálně ustanovena 14. granátnická divize zbraní SS, ukrajinská č. 1 (14. Waffen Grenadierdivision der SS, ukrainische Nr.1). Ještě předtím se některé její části zúčastnily potlačení Slovenského národního povstání. Divize byla od ledna 1945 nasazena v Jugoslávii proti Titově armádě. Udržela se až do konce války. V březnu 1945 byla přejmenována na 1. divizi Ukrajinské národní armády. Současně se z ukrajinského záložního pluku 281, dvou strážních pluků a ukrajinské protitankové brigády formovala druhá divize Ukrajinské národní armády. Některé její jednotky se zúčastnily závěrečných bojů v Čechách a na Moravě, v nichž ztratily přes 60 % vojáků.


Vojáci 14. divize SS s protitankovým dělem PaK 38 na východní frontě, březen 1944
commons.wikimedia.org

Celkové údaje o počtu Ukrajinců v německých službách uvádí jako nejpravděpodobnější počet čtvrt milionu. Další sloužili v Ukrajinské povstalecké armádě, která byla na Němcích nezávislá.

Kozáci

Již počátkem srpna shromáždil major Ivan Kononov, velitel 436. pluku, své jednotky a vyzval je k přechodu na německou stranu. Souhlasili všichni s výjimkou komisaře. A tak celá jednotka, cca 2 tisíce vojáků, přešla dobrovolně do německého zajetí, aby tu nabídla své služby v boji proti bolševikům. Sám Kononov byl donský kozák, člen komunistické strany od roku 1927, jenž bojoval v Zimní válce, kde dostal řád Rudého praporu.

Němci nabídku Konovova a jeho vojáků přijali a Kononov se zvláštní plnou mocí začal objíždět zajatecké tábory a vyzýval všude kozáky ke vstupu do osvobozenecké armády. Do měsíce byl schopen postavit Kozácký oddíl 600 (Kosaken Abteilung 600), později přejmenovaný na 120. kozácký pluk, respektive 5. pluk donských kozáků. Kononova Němci povýšili na plukovníka a později i na generála. Vytvoření kozáckého pluku prošlo denním rozkazem velitele pozemního vojska.

Kozácké oddíly vznikaly od léta 1941 takřka po celé délce fronty. Nejčastěji byly označovány jako kozácké setiny – vytvářely je jednoliví velitelé armád, divizí i menších jednotek bez oficiálního schválení vrchním velením. 6. října povolilo vrchní velení wehrmachtu týlovým velitelům při skupinách armád Sever, Střed a Jih vytvářet v rámci zabezpečovacích divizí kozácké setiny. Od konce ledna 1942 tento souhlas získali i velitelé armád a sborů. Nejvíce kozáckých útvarů si vytvořila skupina armád Střed. 1. února 1942 dal Hitler výslovný rozkaz k využívání kozáků při bezpečnostních povinnostech v týlu. Jako první ze slovanských jednotek dobrovolníků dostali kozáci vlastní insignie a od června pro ně byly zřízeny zvláštní důstojnické a poddůstojnické hodnosti.

Letní ofenziva 1942 vtrhla do tradičních kozáckých oblastí, kde německé vojáky vítali jako osvoboditele, současně se mnozí hlásili do služby, aby mohli přispět k porážce bolševismu. Na území byla ustanovena kozácká samospráva a volili se atamani. Kozáčtí představitelé předpokládali rychlou organizaci dalších jednotek a vytvoření větších uskupení. Místo toho přišel rozkaz velení, že jsou povoleny jednotky do velikosti praporu. Skutečnost se potom realizovala tak, že například 120. kozácký pluk přejmenovali na prapor, i když měl přes 3 tisíce vojáků. Podle armádních dokumentů sloužily v březnu 1943 čtyři pluky, osm samostatných oddílů velikosti pluku, osm praporů, dvě roty, dvě čety a jedna baterie složené z kozáků. Kozáckému pluku Platov velel podplukovník von Rentelen, pluku Jungschultz plukovník Lehmann, pluku Kubáň podplukovník Wolff a pluku č. 5 Kononov. Na jaře 1943 začali Němci z kozáckých oblastí ustupovat. Spolu s nimi odcházely desetisíce kozáků i s rodinami. Část z nich se shromáždila na Chersonesu, další Němci vozili přímo do severní Itálie, především kozáky generála Domanova. Ti na Chersonesu se měli stát vojáky kozácké divize, jež se začala formovat od 21. března 1943. Mezi nimi byli především veteráni z kozáckých pluků, kteří už bojovali na frontě. Za velitele byl určen podplukovník Helmuth von Pannwitz, povýšený 27. března na generála a jmenovaný velitelem všech kozáckých svazků. Pannwitz odmítl přiřazení Kalmyků ke své divizi, přestože kozácká tradice požadovala, aby součástí donské kozácké divize byl kalmycký pluk.

V září 1943 byla organizace 1. kozácké jízdní divize dokončena. 1. Kosaken Kavalleriedivision se skládala ze dvou brigád, tvořených plukem donských, kubáňských, těreckých a sibiřských kozáků. Každý pluk měl 2 tisíce mužů, včetně 160 Němců. V první brigádě byl 1. donský pluk, kterému velel plukovník hrabě von Dohna, 2. sibiřský pluk majora svobodného pána von Molckena a 4. kubáňský pluk svobodného pána von Wolffa, ve druhé brigádě 3. kubáňský pluk podplukovníka Jungschultze, 5. donský pluk plukovníka Kononova a 6. těrecký pluk majora von Kolbena. Každý pluk se skládal ze šesti eskadron po dvanácti družstvech. Při každé brigádě působil oddíl s osmi minomety a osmi těžkými kulomety. Součásti divize tvořila průzkumná rota, dvě baterie horských děl, ženijní a zásobovací prapor a zdravotnický oddíl. Divize celkem čítala 13 tisíc mužů. Velícím jazykem v divizi byla ruština. Současně vznikl i výcvikový a doplňovací pluk, který měl necelých 15 tisíc mužů. Mimo divizi na východní frontě působily některé další kozácké jednotky, jež Němci neposlali do západní Evropy či Itálie. Například kozácký prapor se sovětskými kořistními tanky. Na přelomu let 1943/44 se část kozáckých jednotek přemístila do Francie, aby bránila Atlantický val před očekávanou invazí Spojenců. Jako první odjel na západ výcvikový a doplňovací pluk a pak další jednotky, které nepatřily do Pannwitzovy divize. Např. kozácké pluky 633 a 800 bránily Brest stejně jako pluk 360. Jeden kozácký pluk pomáhal v létě 1944 potlačovat povstání ve Varšavě. Na Ukrajině působily od počátku roku 1944 čtyři kozácké ochranné prapory (68, 72,73 a 74).

V Jugoslávii si Pannwitzova divize vysloužila neoblíbenost místního obyvatelstva i stížnosti chorvatského spojence. Chaos situace, kdy se pravoslavní Srbové vybíjeli s katolickými Chorvaty, byl paradoxní v tom, že pravoslavní kozáci měli Chorvatům s tímto pomáhat.

Koncem roku 1944 byla divize reorganizována ve XIV. a poté XV. kozácký sbor, jenž měl nejméně 25 tisíc mužů ve dvou jízdních a jedné pěší divizi.


Kozáci ve službách Wehrmachtu
commons.wikimedia.org

Část kozáckých jednotek, ale i třeba osmnáct kozáckých oddílů dosud operujících v Bělorusku, Němci postupně do léta 1944 usadili v severní Itálii. V okolí Udine, Pordenone, Gorice a podél řeky Tagliamento ubytovali asi polovinu ze 70 tisíc kozáků a jejich rodin pod velením generála Domanova. Nový domov pojal i 5 tisíc příslušníků gruzínské legie a 7 tisíc Kavkazanů, jimž velel generál Sultan Girej-Kylyč.

Rozkazem z 26. srpna 1944 se převedl kozácký sbor ke zbraním SS, od čehož si slibovali kozáci především zlepšení materiálového zabezpečení a modernější výzbroj. Novým esesmanům zůstaly tradiční kozácké insignie se štítky podle jednotlivých kozáckých vojsk, k nimž přináleželi.  Od ledna se začalo objevovat označení IV. kozácký jízdní sbor zbraní SS. Znakem byl oválný štítek s palcátem uprostřed mezi zkříženými šavlemi.

Rusové 

Přestože Hitler na začátku východního tažení prohlašoval, že nehodlá vytvářet žádnou ruskou armádu a ani nepřipustí, aby ruští vojáci dostali do rukou zbraně, do německé armády nakonec vstoupilo nejméně 700 tisíc dobrovolníků ruské národnosti. Do jednotek armády přijímali Rusy již krátce po započetí války v červnu 1941. Velké vzdálenosti od zásobovacích základen, nutnost používat vozů a saní tažených koňmi, neobvyklá hloubka týlových jednotek německé armády, to vše byly důvody, které vedly velitele útvarů na východní frontě, od praporu až po skupiny armád, k tomu, aby vytvářeli, bez autorizování OKW, pomocné jednotky ze zajatců a místních dobrovolníků ke zvládnutí hlavně týlových úkolů.  Jako první se k přijímání ruských dobrovolníků (Hilfswillige – Hiwis) přiznala již v červenci 1941 134. pěší divize. Ve svých původních uniformách a s páskou na pravé paži s nápisem Ve službě německé armády (im Dienst der deutschen Wehrmacht) působily tisíce ruských zajatců jako řidiči nákladních a osobních automobilů, nosiči střeliva, obsluha koní, pomocné síly v kuchyních, prádelnách, lazaretech a opravárenských dílnách. Brzy začali dostávat zbraně a byli pověřováni strážní službou, ochranou zásobovacích kolon či doprovodem zajatců a nakonec je němečtí velitelé nasazovali do bojů, zprvu proti partyzánům, nakonec i na frontě. Mnohdy vše začalo jednoduše tak, že za útoku rudoarmějců na německé zákopy padl kulometčík a ruský pomocník, který právě přinesl střelivo, se ujal kulometu. Jindy prostě „naši Ivani“, jak jim němečtí vojáci říkali, vzali v nejvyšší nouzi, kdy už nepřítel pronikal do zákopů, do rukou zbraně padlých a zachránili své nové spolubojovníky.

Na jaře 1942 již u polních jednotek armády sloužilo podle skromného odhadu 200 tisíc těchto dobrovolných pomocníků. Přes nařízení, že jejich počet nesmí překročit 15 %  celkového stavu jednotky, nakonec v některých divizích tvořili až 30 či 50 %. Na jaře 1943 jich bylo již 300 tisíc podle oficiálních německých statistik, které neberou v úvahu, že někteří velitelé prostě skutečný počet svých hiwis neuváděli.

Mnoho ruských dobrovolných pomocníků pracovalo i pro Luftwaffe, především jako mechanici a další letištní personál, ke konci války i jako bojoví letci. Počet těchto ruských hiwis u letectva se uvádí mezi 100 až 200 tisíci, z toho 50 tisíc prokazatelně sloužilo u protiletadlového dělostřelectva. Mnozí z těchto Flakhelferů (Flak Helfers) ani nedostali uniformu, a tak jejich jediným označením byla červeno-modro-bílá páska se zvláštním odznakem pomocníků protiletadlového dělostřelectva.

Podle některých údajů sloužilo nejméně 50 tisíc ruských Hiwis u válečného námořnictva a dalších 100 tisíc u různých jednotek zbraní SS.

Od listopadu 1941 vznikaly první samostatné a národní ruské jednotky. Jednak jako zabezpečovací a bojové svazky, jednak jako stavební a pracovní prapory a místní sbory. Počet vojáků ve větších armádních jednotkách nepřesáhl dohromady 100 tisíc mužů a tak i nadále, v letech 1942-45, představovaly nejvíce jednotek z ruských vojáků menší dobrovolnické oddíly – jednotky hiwis, východní oddíly či dobrovolnické svazky. Naprostá většina Rusů, kteří vstoupili do služeb některé z ozbrojených složek Německa, však zůstala rozptýlená jako jednotlivci, či skupiny v německých jednotkách.

Více jak milion dobrovolníků z řad bývalých rudoarmějců však znamenal dostatečný argument proto, aby se jejich přítomnost v německých formacích nejen tolerovala, ale i náležitě respektovala a formalizovala. V únoru 1943 se podstatně zlepšila materiální situace ruských dobrovolníků, když je Němci postavili fakticky na roveň vlastním německým vojákům. Mohli být povyšováni, řádně placeni žoldem a ošetřeni v případě zranění. Bylo zavedeno jednotné značení na paži s modrým svatoondřejským křížem na bílem podkladě a písmeny ROA v azbuce.

V létě 1943 byla část neúspěchu u Kurska svedena na dezerce malých skupinek vojáků z ruských dobrovolnických jednotek. Hitler reagoval rozkazem dobrovolnické jednotky rozpustit. Když se však dověděl, že k nahrazení těchto vojáků by potřeboval nejméně třicet nových divizí, ustoupil. Pro formu bylo několik set dobrovolníků odzbrojeno a část východních jednotek přeložena na západní frontu a na Balkán. Odchodem z území vlasti ztratila většina z nich motivaci pro boj na německé straně a tak jejich bojová hodnota na těchto frontách byla mizivá.

Vedle statisícové roztroušené armády dobrovolníků vznikaly domobrany organizované místní samostrávou tolerovanou Němci, či přímo iniciované Němci samotnými.


Sovětští dobrovolníci Ruské osvobozenecké armády na západě, Belgie / Francie 1944
commons.wikimedia.org

RONA

Ve druhé půli 1941 v okrese Lokoť nedaleko Brjanska začal Němci jmenovaný starosta K. P. Voskobojnikov operovat s jednotkou ruské pomocné policie o síle 500 mužů. Poté, co ho zabili partyzáni, zaujal jeho místo Bronislav Vladislavovič Kaminski. Koncem roku 1942 Kaminski fakticky kontroloval osm okresů s více jak 1,7 milionu obyvatel. K zajištění bezpečnosti reorganizoval pomocnou policii v soukromé vojsko s názvem Ruská osvobozenecká lidová armáda (RONA). Velel jí sám v Němci propůjčené hodnosti generála. V létě 1942 měla RONA 5 tisíc, v prosinci již 8 tisíc a na jaře 10 tisíc mužů rozdělených do patnácti praporů. S kořistní výzbrojí z německých zásob se podařilo vytvořit i dělostřeleckou jednotku s třiceti šesti děly a tankový oddíl s dvaceti čtyřmi tanky T-34. Vojáci RONA nosili směs německých, sovětských uniforem a civilních šatů, jednotný byl štítek na pravé paži, na němž byl černý svatoondřejský kříž a nápis v azbuce RONA.


commons.wikimedia.org

Kaminského vojáci bojovali s partyzány tak úspěšně, že jejich velitel dostal Železný kříž II. třídy. Inspekce německého velení, která oblast v zimě 1942/43 navštívila, konstatovala, že Kaminski se svými jednotkami ušetřil wehrmachtu nejméně jednu divizi.

Na jaře 1943 se více jak 6 tisíc vojáků RONA a 25 tisíc civilistů, prchajících před postupující Rudou armádou, stáhlo do Lepelu v Bělorusku. Kaminski v té době přijal nabídku na vstup své „armády“ do řad SS.

V květnu 1943 byla RONA přejmenována na Volksbrigade, později na SS Sturmbrigade RONA. 27. července Kaminski obdržel hodnost Brigadenführera a Železný kříž I.třídy.


Major Ivan Frolow (uprostřed) s důstojníky Ruské osvobozenecké lidové armády (RONA) během Varšavského povstání
commons.wikimedia.org

Po krátkém výcviku v zimě 1943/44 na území Maďarska z nich byla vytvořena 29. granátnická divize SS (29. Waffen Grenadierdivision der SS, russische Nr.1). V létě 1944 byla nasazena proti povstání ve Varšavě, kde se její příslušníci zdiskreditovali drancováním, znásilňováním a vražděním. Spolu s brigádou SS „Dirlewanger“ získali tu nejhorší pověst. Stížnostmi na chování ruských dobrovolníků SS se nakonec musel zabývat velitel operace Erich von Bach-Zalewski. Kaminski, jenž se osobně zúčastnil vykrádání bytů, byl v Lodži postaven před polní soud a pak zastřelen. Jeho vojákům však Němci řekli, že ho zabili polští partyzáni. Novým velitelem 29. divize se stal plukovník Beloj. Po jejím rozpuštění počátkem roku 1945 přešli zbývající vojáci k 1. divizi vlasovců. Zde tvořili polovinu vojáků 1. a 2. pluku a třetinu vojáků 3. pluku. Číslo, které zbylo po Kaminského divizi, dostala vznikající jednotka z italských fašistů. Mezi vojáky RONA byli zastoupeni i Ukrajinci, Bělorusové a Poláci.

RNNA

Počátkem roku 1942 vznikla při skupině armád Střed Ruská národní lidová armáda (RNNA), v německých dokumentech také někdy nazývaná Versuchsverband Mitte či Russische Bataillon z.b.V.

Působila na železniční trati Orša-Smolensk. Jejím prvním velitelem byl carský plukovník a emigrant Sergej Nikitič Ivanov, dalším z iniciátorů akce se stal Igor Sacharov, syn generála carské armády a rovněž emigrant, jenž bojoval jako poručík ve Francově armádě.

V polovině roku 1942 měla RNNA asi 3 tisíce, koncem roku již přes 9 tisíc mužů. Nosili své původní uniformy, doplněné tradičními ruskými nárameníky a trobarevnou kokardu na čepici. Jednotku vytvořili podle starých ruských řádů a původně sestávala ze čtyř praporů pěchoty, dělostřeleckého a ženijního oddílu. Na většině velitelských míst sloužili emigranti, v srpnu však na rozkaz Hitlera museli odejít a na jejich místa nastoupilo devět bývalých sovětských plukovníků. Předpokládala se postupná přeměna stávajících praporů na pluky, ale po rozkazu Hitlera omezující velikost dobrovolnických formací na prapor, byla akce zastavena, a tak byly dobrovolnické prapory 633-636, přejmenované později na Dněpr, Pripjať, Berezina a Volha, stejně jako Freiwilligenregiment 700, rozptýleny mezi německé jednotky.

ERNA

Na severní frontě již v červenci 1941 abwehr při skupině armád Sever vytvořil výcvikový prapor. Z této jednotky bylo postupně postaveno dvanáct praporů, ze kterých v zimě 1942/43 byl zformován svazek abwehru, bojující aktivně na frontě. Někdy je v dokumentech označován jako Zvláštní divize R (Sonderdivision Russland). Vojáci nosili standardní armádní uniformu s výsostným označení nad kapsou a na rukávu se štítkem s ruskou trikolorou. V prosinci 1943 byla tato zvláštní divize rozpuštěna a namísto ní vznikla v dubnu 1944 pro účely partyzánského působení v sovětském týlu tzv. zelená armáda pro vzláštní účely (Grüne Armee z.b.V.) nebo také oddíl pro frontové zpravodajství 1 Východ (Frontaufklärungstruppe 1 Ost), jenž počátkem roku 1945 po přechodu fronty zpět na německou stranu čítal 6 tisíc mužů. Z navrátilců vznikla 10. března První ruská národní armáda (Erste Russische Nationalarmee), jejíž jednotky byly roztroušené po celé délce fronty. Zbytky z těchto mužů, cca 70 důstojníků a 400 mužů, počátkem května pronikly na území Lichtenštejnska, které bylo neutrální a mimo to i jedinou zemí, která po válce odmítla vydat bývalé sovětské vojáky zpět do SSSR.

Družina

V zimě 1942/43 vznikla ze zajatců v táboře Suwalki dobrovolnická jednotka v síle praporu, vznešeně nazvaná Ruská národní jednotka. Jejím velitelem se stal generál Bogdanov, který v Rudé armádě velel 47. střeleckému pluku, náčelníkem štábu byl podplukovník V. V. Gil, kubáňský kozák, jenž byl původně náčelníkem štábu sovětské pěší divize.

Krátce po vzniku ji převedli k SS pod názvem Družina. Jednotka, původně v síle praporu, se měla zabývat radiopropagandou, poté se reorganizovala na školu pro diverzanty. Poté, co její početní stav dosáhl 1 000 mužů, bylo rozhodnuto vyzkoušet ji v boji proti běloruským paryzánům, kde plně uspěla.

Poté se začala urychleně formovat i druhá brigáda. V květnu vznikla spojením obou jednotek Ruská národní brigáda (Russische Narionalbrigade) někdy označovaná v dokumentech jako SS Brigáda Družina. V srpnu 1943 měla 2 tisíce a koncem roku už 5 tisíc mužů. Velitelem se stal Gil, který začal používat jméno Rodionov. Heslem brigády se stal „Boj za nové Rusko“.

Od jara 1943 vojáci Družiny bojovali s partyzány v rámci svazku generála Bach-Zelewského a byli velmi dobře hodnoceni. Přesto v jednotce jako celku vznikalo napětí, před nímž důstojníci SD nemohli zavírat oči, a proto se připravovaly změny na velitelských místech. Než však mohly být uskutečněny, přišel 13. srpen, kdy Gil a jeho spiklenci postříleli velitele pluků, praporů a německé styčné důstojníky a vojáci Družiny přešli k partyzánům. Gil-Rodionov se stal velitelem nové partyzánské jendotky a zakrátko i nositelem Řádu rudého praporu. O necelý rok později však zahynul za podivných okolností. Asi 500 vojáků družiny se obratem vrátilo k Němcům a dál pak bojovali jako samostatný oddíl v rámci SS.

Ruské letecké jednotky

Již v srpnu 1942 Němci v zajateckém táboře Osinovka na řece Orši soustředili několik set zajatých sovětských letců. Majoru Filatovovi se podařilo dát dohromady skupinu pilotů, střelců, navigátorů a radistů, jež se jako dobrovolníci uplatnili mezi pozemním personálem a obsluhami protiletadlových zbraní.

Za určitou výjimku lze považovat skupinu nočních bojových letadel Nachtschlachtgruppe Ostland, která působila na přelomu let 1942/43. Měla dvě bojové a jednu školní letku, výzbroj tvořily většinou zastaralé dvouplošníky.

V říjnu 1943 byla založena Letecká skupina Holters (Fliegergruppe Holters). Po absolování výcviku měla být stíhací skupina nasazena v rámci 2. letecké armády. Působili v ní i dva letci s titulem Hrdina SSSR a to kapitán Semjon Trofimovič Byčkov a poručík Bronislav Romanovič Antilevskij.

V prosinci 1943 vznikla Východní letka (Ostfliegerstaffel 1) vyzbrojená Ar 66, Go 141 a kořistními Po-2 a Ot-2. Po rozpuštění v červnu 1944 měli její příslušníci na kontě více jak 500 bojových letů.

Několik desítek bývalých sovětských pilotů létalo v německých stíhacích letkách, ale i v pozorovacích a bombardovacích útvarech při 1. a 4. letecké armádě.

KONR

14. listopadu 1944 byl v Praze oficiálně založen Výbor pro osvobození národů Ruska (KONR). Od února 1945 působil z Karlových Varů. Na stranu Vlasova se přidala část kozáků a méně významní představitelé Ukrajinců, Bělorusů a kavkazských národů. 17. ledna 1945 podepsali zástupci KONR a ministerstva zahraničí dohodu o bezúročné půjčce. Byl to první dokument, jímž říše uznávala komitét za spojeneckou vládu.

Už od listopadu 1944 probíhalo formování 1. divize Vlasovovy armády, která prozatím přiděleno číslo 600. Po vytvoření 600. divize byla plánována divize 650. Třetí divize měla obdržet číslo 700. Formovala se i tanková brigáda, jejíchž asi 1 000 příslušníků bylo v únoru 1945 rozděleno do čtyř skupin stíhačů tanků vyzbrojených pancéřovými pěstmi (Panzerjagdverband 10, 11,12 a 13)

Velitel 1. divize plukovník Bunjačenko dostal základní kádr vojáků z různých jednotek stažených z fronty a především od 29. a 30. divize zbraní SS a bývalé Kaminského brigády. Od ledna 1945 začali přicházet i zajatci z táborů. Nakonec divize čítala na 20 tisíc vojáků. V polovině ledna byla divize prohlášena za bojeschopnou. Všichni vojáci dostali německé polní uniformy, k nim zvláštní nárameníky, trojbarevné kokardy na čepice, odlišné výložky na límec a rukávové odznaky s trojbarevným štítkem ROA v azbuce. Ve výzbroji divize bylo 57 houfnic, 35 polních děl, 20 Jagdpanzerů 38 a deset T-34.

Na výslovné přání Himmlera se koncem ledna 1945 oddělila zvláštní jednotka, která odešla na frontu u Štětína jako protitankový oddíl. Jednotka se dvakrát utkala se sovětskými tanky, dvanáct jich zničila a dvaatřicet vojáků z padesáti dostalo Železný kříž, potom byl oddíl v Berlíně rozpuštěn.

V západních Čechách se pod velením plukovníka Malceva vytvářela smíšená letecká divize pod názvem Letecké síly KONR. Hlavním centrem se stal Cheb, kde se začali soustřeďovat letci ze zajateckých táborů a sloužících u jednotlivých leteckých armád. V Mostě se soustředili protiletadloví dělostřelci a v Nýrsku parašutisté.

Dne 2. února 1945 podepsal Göring rozkaz o vyčlenění leteckých sil KONR z Luftwaffe, čtyři dny poté nechal Malcev namalovat na směrovky letadel svatoondřejský kříž jako symbol KONR. Vznikla stíhací letka s šestnácti Bf 109, bombardovací letka s dvanácti Ju 87, průzkumná letka s Fi 156 a jedním Me 262, dopravní letka s Ju 52 a doplňovací letka s třinácti různými stroji. Stíhači aktivně zasáhli do bojů počátkem dubna, bombardovací letka v polovině dubna, když podporovala nasazení vlasovců na Odře. Od ledna operovala většina letadel z Německého Brodu na Vysočině.

1. divize počátkem března odjela na frontu ke skupině armád Visla. V rámci 9. armády bojovala na Odře u Frankfurtu nad Odrou. V polovině dubna bylo schváleno její stažení přes území Čech do Rakouska, kde mělo dojít k soustředění všech jednotek KONR.

Po krátkém zapojení do bojů Pražského povstání ustoupila 1. divize na Plzeň, kde u Lnář zastavili v prostoru obsazeném americkou armádou. Američané se však 12. května stáhli o několik kilometrů a umožnili tak Sovětům obklíčit les, kde vlasovci tábořili. Ale ani letci, kteří padli do amerického zajetí v Bavorsku či příslušníci 2. divize, které Američané zajali u Lince, se nevyhnuli předání do SSSR.

Prameny:
M. Tajchman: Ve službách třetí říše (Hitlerovy zahraniční jednotky)
W.Houpt: Deutsche Spezialdivisionen

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více