Válka v Tichomoří - 1. díl

Autor: Hadrian 🕔︎︎ 👁︎ 44.176

Na počátku 20. století se koloniální mocnosti rozhlíželi po oblastech, které by ještě mohli připojit ke svým koloniálním říším. Veškeré území však už bylo zabráno, až na rozsáhlou oblast Tichého oceánu. Jednalo se o území velké přes 100 milionů km2, což znamenalo více než třetinu zemského povrchu. Byla to nejrozlehlejší a nehlubší vodní plocha světa. Jako malé kameny ve velké řece byli roztroušeny tisíce ostrovů a ostrůvků v celém Tichomoří a jedinou formou ovládnutí Tichého oceánu bylo tyto výspy dobýt.
 
Spojené Státy se do tohoto závodu za získání ostrovů zapojili později než ostatní mocnosti. V době kdy Velká Británie, Španělsko a Nizozemí získali v Tichomoří mnoho novývh kolonií, USA teprve začali prosazovat své zájmy v tomto regionu. Koupí Aljašky od Ruska se tichomořská pobřežní linie USA protáhla na tisíce kilometrů a získáním Midwaye a Samoy začal růst amerického vlivu na západě a jihu Tichomoří. Po americko-španělské válce v roce 1898 připojili USA pod svou nadvládu Havaj, Filipíny a Guam, což spolu s otevřením panamského průplavu v roce 1914 udělalo ze Spojených Států námořní mocnost srovnatelnou s evropskými velmocemi.

Zatímco se Američané rozpínali ze západu, na východěv se rýsovala další velmoc, Japonsko. Japonci si uvědomovali ohrožení jejich expanze západními mocnostmi a proto se všemožně snažili v jejich tichomořských koloniích vyvolat neklid. Vytrvale podporovali domorodé obyvatele na ostrovech  v jejich chladnému až nepřátelskému postoji ke kolonialistům. Naopak západ jim usnadňoval pozici tím, že na všechny národy Dálného východu pohlížel jako na necivilizované barbary a zpátečníky. Byla sice pravda, že Dálný východ neoplíval přílišným technickým rozvojem, ale hlavní roli zde sehrálo naprosté nepochopení tamější kultury. Díky tomuto arogantnímu postoji západních mocností se v národech Tichomoří vypěstovala velmi silná avereze proti všemu evropskému a vůdčí roli v těchto náladách samozřejmě hrálo japonské císařství.
 
Jako všechny národy východní Asie byli také Japonci velmi ambiciózní a progresivní. Na sklonku 19. století vybudovali silnou armádu s velkou disciplínou a moderní výzbrojí. Už tehdy se projevili japonské expanzionistické tendence obsazením souostroví Rjúkjú, Bonin a Kurilských ostrovů. Svoji vzrůstající vojenskou sílu upřeli Japonci také na své mocné sousedy. Po konfliktu s Čínou v letech 1894-95 obsadili Japonci Taiwan a Pescadorské ostrovy, vítězství nad Ruskem v roce 1904 potom umožnilo anexi Koreje. Japonské císařství se tak na prahu světového konfliktu zařadilo mezi světové velmoci, s kterými je nutné vždy počítat. V první světové válce se Japonci připojili na stranu Dohody, což jim umožnilo získat rozsáhlé německé kolonie v Tichomoří – Mariany, Karolíny a Marshallovy ostrovy.
 
Už po válce se však začali ze Spojených Států ozývat hlasy varující před japonským militarismem a despektem k nadvládě Velké Británii na moři. Proto byla na konci roku 1921 svolána do Washingtonu konference o námořním zbrojení. Po vleklých a bouřlivých jednáních nakonec byla v únoru 1922 podepsána Spojenými Státy, Velkou Británií, Francií, Japonskem a Itálií smlouva o budoucím vývoji lodí, povolené postavené vojenské tonáže a o limitování výroby těžkých lodí. Hlavní a také, jak ukázala budoucnost, nejkontroverznějším bodem byl návrh 5-5-3. To znamenalo, že zatímco USA a Velká Británie postaví 3 těžké lodi, tak ostatní státy (hlavně se to týkalo Japonců) smí postavit tyto lodě pouze tři. Dalším usnesením bylo, že do deseti let od uzavření smlouvy, tedy do roku 1932 nebude na vodu spuštěná žádná nově vyrobená nebo koupená těžká loď. Spojené státy a hlavně Velká Británie šly dokonce v plnění dohody tak daleko, že během následujícího období poslaly do šrotu přes 2 miliony tun tonáže, tedy 66 bitevních lodí! Za druhé světové války tento kardinální omyl způsobil nejedny horké chvíle na obou březích Atlantiku.
 
Poznámka: Těžkými loděmi se v té době rozuměly bitevní lodě a bitevní křižníky. Letadlové lodě ještě čekaly na své uvedení na scénu a v té době se jednalo ještě o malé lodě s nízkým výtlakem. Bylo na ně také pohlíženo jako na experimentální zbraň nevalného významu, i když nálet a potopení zkonfiskovaných německých obrněnců ve Scapa Flow bylo dostatečnou demostrací potenciálu letadel. Prvním krokem byla dohoda mezi USA a Japonci, že každá země přestaví své 2 bitevní lodě na letadlové.
 
Japonci věděli, že závěry Washingtonské konference musí dodržovat, a proto se místo stavby těžkých lodí vrhli na mohutné opevňování svých ostrovních pevností v Tichomoří mezi Pearl Harborem na východě a Singapurem na západě. Takto bylo opevněno mnoho japonských ostrovů, aniž tomu kdokoli na západě věnoval sebemenší pozornost. Později to stálo život mhoha mladých američanů… Později se Japonci, využívajíc maximálně limity washingtonské dohody, se tajně pustili do  výroby letadlových lodí. Malé letadlové lodě byli postaveny přesně tak, aby neporušovaly ani jeden limit dohody.
 
Počátkem roku 1931 se Japonsko ocitlo v krizi. Ostrovy japonského císařsktví trpěly akutním nedostatkem přírodních surovin potřebný pro rozvoj průmyslu. Japonská populace se zvyšovala každým rokem o více jak 1 milion obyvatel. Zemědělství nemohlo utáhout celou japonskou ekonomiku. A také ekonomická krize ve Spojených Státech ovlivnila celý svět včetně Japonska. Důsledkem toho se mimo jiné zhroutil trh s hedvábím, jediným významnějším vývozním artiklem Japonců. Jediným východiskem z krize se tak zákonitě stala expanze na území s nerostným bohatstvím, ve východní Asii se nacházel pro Japonce vhodný cíl, Čína a hlavně její provincie Mandžusko.
 
18. září 1931 zinscenovali Japonci takzvaný Mukdenský incident a začali s obsazová-ním celého Mandžuska podle předem přesně vypracovaného plánu. Spojené Národy sice proti této akci silně protestovali, ale Japonci tento problém vyřešili velice jednoduše a účelně, natrvalo opustili řady Spojených národů. Byl to další z příkladů, že tato organizace nrní schopna zastavit agresi nikde na světě. V té době vzrostl na japonské politické scéně vliv militární kliky kontrolované nejvyššími představiteli armády, získali silný vliv na vládu a tím začali hrát dominantní roli v domácí i zahraniční politice Japonska.  
 
V roce 1936 nastínil císařský hlavní stan velkou strategii, jak rozšířit japonský vliv a posléze ovládnout celé Tichomoří. V první fázi mělo být eliminováno nebezpečí Sovětského svazu ze severu, poté měla být dobyta zbylá území Číny na západě a nakonec byl kruh uzavřen vybudováním obranných pozic v jižním a východním Tichomoří. Tichý oceán se měl stát japonským mořem. Zároveň si Japonci uvědomovali, že v této své snaze nemůžou zůstat osamoceni, a proto podepsali s Německem oboustrannou smlouvu mířenou proti napadení Sovětským svazem. O rok později se ke smouvě připojila i Itálie.
 
Napětí mezi Čínou a Japonskem ohledně Mandžuska přerostlo v červenci 1937 do nevyhlášené války mezi těmito dvěmi mocnostmi. Japonská armáda se sérií rychlých obchvatů probojovala do střední Číny, letectvo vybombardovalo většinu čínských měst a čínská armáda byla naprosto smetena. Čankajšek musel požádat o příměří, čehož Japonci do posledního písmene využili. Jak ale bylo v minulosti několikrát dokázáno příliš velké území je velice těžké celé dobýt a Čína byla druhá největší země na světě. V 30. letech ji ovládalo několik navzájem soupeřících frakcí, z nichž nakonec nejsilnější odpor kladli čínští nacionalisté vedení Čankajškem. Po 3 letech relativního klidu se válka rozhořela nanovo. Nová japonská ofenziva v dubnu 1941 dobyla všechny čínské přístavy a odřízla tak Číňany od moře.
 
Začátek 2. světové války v Evropě upřel oči všech světových mocností na evropské válčiště. Francie a Anglie nevěnovaly pozornost dění ve východoasijské oblasti, když byla ohrožena sama existence těchto hlavních evropských mocností. To dodalo Japonsku odvahy k dalšímu smělému kroku, dobytí na suroviny bohaté Francouzské Indočíny. Velké zásoby ropy, kovů a velké množství pěstovaných plodin přitahovalo japonskou pozornost. Japonci se poučili z mandžuských incidentů z Ruskem, které měli pro ně katastrofální následky a rozhodli se získat Indočínu jiným způsobem. Prvním varování Francii vyslali Japonci podepsáním Paktu Tří společně s Itálií a Německem. Dalším krokem pak byl pakt o neútočení se SSSR na konci roku 1940.
 
Když Německo napadlo v červnu 1941 Sovětský svaz, usoudili Japonští vůdci, že jim ze severu od Sovětské hranice nebude hrozit žádné nebezpečí. SSSR bojující s Německem o svoje bytí nebytí skutečně ani nepomýšlel na nějakou vojenskou akci proti Japoncům na druhém konci světa. Po těchto udalostech Japonci začali posilovat svoje pozice v Pacifiku a plánovat ofenzivní akce na vyřazení hlavního protivníka na tichomořském válčišti, Spojené Státy.
 
Spojené státy zachovávaly v těchto rušných časech přísnou neutralitu. Amerika nechtěla být za žádnou cenu vtažena do války. Široké mořské pláně na západě a východě USA se jevily jako dostatečně velký bezpečnostní nárazník. Znepokojeni japnskou expanzivní politikou na Dálném východě, začali Američané posílat do císaři důrazná varování, která vzápětí přešla v silné ekonomické a obchodní sankce na strategické suroviny včetně ropy. 
 
Bez paliva nemůže moderní armáda vůbec fungovat. Jako odezvu na americké embargo vznikl v Japonsku plán pojmenovaný „Velká východoasijská sféra prosperity“. Mělo v něm dojít ke kontrole všech nalezišť materiálů, které Japonsko potřebovalo. Sféra zahrnovala území Austrálie, Barmy, Malajsie, Filipín, Nové Guiney, Nového Zélandu a Thajska. Tím samozřejmě došlo pouze ke zvýšení napětí mezi oběma státy. Spojené Státy věděli, že sankcemi doženou Japonce ke kolapsu popřípadně k válce, proto byly ochotny od nich ustoupit. Jako hlavní podmínku si však stanovili, aby Japonci vyklidili Čínu, ti to samozřejmě odmítli. Japonsku tak zbyli dvě možnosti, první byla podrobit se tlaku Spojených Států, což pro Japonce znamenalo pomalou ekonomickou smrt. Druhou alternativou pak bylo upevnit a svoji moc v Tichomoří tak, aby žádný národ nemohl narušit jejich expanzivní plány. Což by v budoucnu znamenalo válku s USA…

Šest měsíců poté vypukla druhá světová válka v Tichomoří.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více