Povstání Morů

Autor: David Krayzel 🕔︎︎ 👁︎ 26.375

Morové je souhrnné označení pro muslimské kmeny na Filipínách (konkrétně na jihu a západu Mindanaa, souostroví Sulu a jižním Palawanu). Název pochází ze španělštiny (podle Maurů). Islám na ostrovy přivezli obchodníci a učitelé v polovině 14. století, v roce 1450 přišel na Sulu i budoucí první sultán, Rajah Baguinda. Již od 16. století se Španělé snažili podmanit si muslimské kmeny a obrátit je na křesťanství, pokaždé neúspěšně. Na muslimském území byly sice španělské posádky (např. největší od 1876 na Sulu), ale španělská moc zpravidla nesahala dál než několik set metrů od hradeb. Poslední výprava byla plánována na konci 90. let 19. století, ale většina posil a moderních zbraní šla nakonec na potlačování povstání na severu, které tam zuřilo již od 1896. Podle Pařížské mírové smlouvy (1898) připadlo i morské území stejně jako zbytek Filipín USA.

Již v polovině 1899 začaly americké jednotky střídat španělské vojáky v morských oblastech. Již 18. května 1899 kapitán Pratt se 185 muži převzal španělskou posádku na ostrově Jolo, v prosinci byla obsazena Zamboanga a zbytek španělských posádek.

Reklama

Až do roku 1902 byly americké síly vázány v boji na severu Filipín a teprve později začaly aktivnější operace. Americká správa byla hlavně zpočátku spíše nepřímá; místo přímého střetu byla podporována dohoda s místními vládci. Boje spojené s ovládnutím Morů trvaly v různé intenzitě od 1902 až do 1913.


Hydrografická a chorografická mapa Filipín, kterou nakreslil jezuita Pedro Murillo Velarde (1696-1753) a vydal v Manile v roce 1734.
Pedro Murillo Velarde, Library of Congress, Public Domain, commons.wikimedia.org

Morové

Na přelomu 19. a 20. století žilo na jihu Filipín asi 350 000 Morů rozdělených do několika jazykových skupin. Mezi nejvýznamnější patřili Maguinadaové (provincie Cotabato, Maguindanao), Maranaové (Lanao), Yakanové (ostrov Basilan, Zamboanga) a Tausugové (souostroví Sulu).

Morští nejvyšší vládci byli sultánové, jejich reálná moc byla však spíše symbolická – morská společnost byla značně rozdrobena na mnoho soupeřících skupin, v jejichž čele stáli náčelníci (většinou s titulem „datu“). Síla těchto náčelníků se neměřila ani tak velikostí ovládaného území, jako spíše množstvím stoupenců. Datu byl pilířem morské společnosti. Jeho poddaní mu odevzdávali tribut (nebo poskytovali svou práci) a na oplátku získali pomoc v nouzi, ve sporu s jinými vůdci nebo při ochraně cti (maratabat). Datu měl právo provést nájezd na nepřátelskou vesnici (cílem bylo získání otroků, pomsta za smrt poddaného, nebo odveta za urážku na cti). Boje mezi Mory byly tudíž velmi časté, v důsledku čehož většina obyvatelstva žila v opevněných vesnicích. Dalším důležitým prvkem morské společnosti byly místní soudy (agama), většinou v nich měli důležitou úlohu datuové nebo duchovní. Morové se výrazně mezi sebou lišili i v pojetí islámu a jeho vlivu na právní systém – příčinou bylo kromě rozdrobenosti částečně i to, že různé části přijaly islám v různých dobách.

Morské válečnictví

Válka byla důležitou součástí morského života a každý dospělý muž nosil tradičně zbraň. Morští vládci měli ve svých armádách asi 34 000 válečníků (19 000 – Mindanao, 10 000 – Sulu, 5 000 - Basilan). Vzhledem k decentralizovanosti boje však jen část skutečně bojovala proti USA.

Morští válečníci používali především krátké řezné a bodné zbraně. Základní zbraň tvořil kris - dvojsečná dýka oblíbená v jihovýchodní Asii. Krisy měly úzké (rovné nebo vlnité) ostří vyrobené z kvalitní oceli. Zbraně byly často zdobené. Další oblíbenou zbraní byl barong – jednosečný s širokou čepelí, 30-40 cm dlouhý, přirovnávaný k „sekáčku na maso“. Jednalo se o obávanou zbraň; jsou známy dokonce případy, kdy se podařilo jednou ranou přeseknout člověka v půli. Na Mindanau se objevoval i kampilan – až 1 metr dlouhý obouruční meč s rovným zužujícím se ostřím. Morové byli často ozbrojeni i kopím. Válečníci neměli žádné jednotné odění, právě naopak – odění válečníků bylo často dosti pestré. Do boje si většinou oblékali tmavé kalhoty. Pro svou obranu někdy nosili dřevěný kruhový štít, někteří nosili kroužkovou košili a přílbu.


Zleva doprava: Sulu Moro válečník s vyřezávaným dřevěným štítem, dva typičtí moroští válečníci a Datu v ocelové přilbě a kroužkové zbroji.

Střelných zbraní měli Morové nedostatek a na černém trhu měly velmi vysokou cenu. Zbraní bylo málo a často měly pochybnou kvalitu – ve výzbroji byly nalezeny dokonce i muškety s doutnákovým zámkem. Většinou se však jednalo o relativně moderní ukořistěné zbraně značek Mauser, Springfield a Krag. Morové měli nedostatek munice a byli většinou špatní střelci. Až v druhé polovině konfliktu si mohli náčelníci pořizovat jednotky střelců. Jedinou těžší zbraní ve výzbroji Morů byla lantaka. Jednalo se o staré mosazné dělo malajského původu. Výkonově odpovídalo dělům 17. století. Tento druh děla nacházel uplatnění hlavně na pirátských lodích a při obraně pevností.

Reklama

Hlavním způsobem morského boje byly přepady jednotlivci či malými skupinami. Morové uměli využít uzavřeného terénu (lesy, bažiny, džungle) k nepozorovanému přiblížení se na vzdálenost, kdy mohli využít svých chladných zbraní. Časté byly individuální noční útoky na hlídky nebo k ukořistění střelných zbraní ve vojenských táborech.

K obraně využívali většinou své pevnosti. V několika případech se uchýlili na vrcholky posvátných hor, kde bojovali až do úplného zničení. Ve větších bitvách v otevřeném terénu byly morské jednotky zmasakrovány palbou amerických zbraní často ještě dříve, než se dokázaly dostatečně přiblížit. Morští válečníci měli vysokou schopnost pokračovat v boji i po utrpění těžkých zranění.

Důležitým prvkem morské obrany byla pevnost či opevněná vesnice (cotta). Pevnosti byly obvykle umístěny na vrcholcích kopců nebo uprostřed rovného terénu. Zdi byly zpravidla z dřevěných kmenů, kamene nebo bambusu, někdy zpevněné hlínou či kusy korálů. Okolo pevností byl často příkop, přes nějž vedla jediná cesta – bambusový most. Výška zdí byla až tři metry, ve zdech byly někdy i střílny. Před pevností byla bambusová palisáda, jejímž úkolem bylo zpomalit útočícího nepřítele a směřovat na něj palbu. Uspořádání pevností záleželo na velikosti, moci náčelníka a zbraních, které byly k dispozici.

Síly potlačující povstání

Při pacifikaci morské provincie byly nasazeny tři složky – regulérní armáda USA, Philippine Scouts a Philippine Constabulary.

Hlavně v prvních letech bojů spočívala hlavní tíha na regulérním vojsku. Na celých Filipínách působilo v letech 1904-1914 průměrně asi 12 000 mužů, z toho kolem 5 000 v morské provincii. Rotace pluků na Filipínách trvala obvykle 2 roky. Armáda byla rozmístěna v 10 posádkách na Mindanau a 3 na Suluském souostroví. Armádní oddíly se účastnily převážně větších operací. Hlavní zbraní armádních jednotek byla opakovačka Krag-Jorgensen 0.30 M1892 nebo M1896. U dobrovolníků dosluhovaly pušky Springfield 0.45/70 M1889. Jako palebná podpora sloužily i kulomety, většinou Gatling nebo Hotchkiss. Hlavně při obléhání a dobývání pevností se uplatnila horská děla (3,2" rychlopalná děla a 3" horské houfnice).

Za zmínku stojí i dělové čluny sloužící v Suluském moři. Hlavním jejich cílem byli piráti, ale často byly nasazeny jako palebná podpora armády nebo k menším výsadkům. Celkem sloužily 4 čluny sdružené v Southern Philippines Patrol. Nejstarším a nejslavnějším z nich byl USS Pampanga (1 šestiliberní a 3 tříliberní děla, posádka 30 mužů).

Doplňkem armády byly oddíly Philippine Scouts, vzniklé roku 1901. Tyto filipínské jednotky s americkými důstojníky byly v době svého vzniku nasazovány při potlačování odporu na severních Filipínách, později se objevily i v muslimských oblastech. Nejvyšší jednotkou byla rota, později (ve 20. letech) byly jednotky sloučeny do pluků a staly se základem filipínské posádky a později i filipínské armády. Celková síla Philippine Scouts na Filipínách byla 5 000 mužů v 30 rotách. Vojáci nosili standardní uniformu s mosazným „P“ na klobouku, ozbrojeni byli karabinou Springfield.


Khaki uniformy, tmavě modré košile na postavách 1 a 2, černé fezy na postavách 1, 4 a 5, bílá plátěná čepice na postavě 3.

Poslední složkou tvořily oddíly Philippine Constabulary. Jednalo se o civilní policejní síly založené roku 1901 a přebírající zodpovědnost za udržování pořádku v oblastech, které byly převedeny z vojenské správy na civilní. Mužstvo bylo verbováno z Filipínců, důstojníci byli zpočátku hlavně Američané a evropští dobrodruzi. Na bedrech této složky byla od roku 1906 hlavní část každodenní hlídkové, policejní a pořádkové činnosti.

Důležitou roli v pořádkových silách měli muslimové. Ti sloužili v několika rotách Philippine Scouts a v některých místech tvořili až třetinu stavu Philippine Constabulary. Zvláště zpočátku byly s verbováním Morů problémy a občas se stávalo, že vojáci utekli i se zbraní ihned poté, co ji dostali, aby ji následně prodali. Morští vojáci se v mnoha ohledech lišili od křesťanských vojáků. Odmítali nosit vojenské klobouky a místo nich jim byly předepsány červené fezy s černým či zlatým střapcem. Muslimští vojáci se vyznačovali silnou loajalitou a díky schopnosti orientovat se v místním prostředí vedli různá vyjednávání a urovnávali rozepře. Zvláště v řídce obydlených částech Mindanaa dosahovali úspěchů neúměrných jejich malému počtu. Při taženích byli krátkodobě najímáni místní obyvatelé jako průvodci, zvědové a tlumočníci. Někdy při taženích poskytli vojenskou pomoc i místní vůdci.

Reklama


Američtí vojáci bojující proti povstalcům
Library of Congress, Public Domain, commons.wikimedia.org

Co se týče vojenské strategie, vojska USA se soustředila hlavně na ofenzivní operace, čímž se výrazně lišila od Španělů, kteří většinou pouze pasivně vyčkávali v posádkách a do vnitrozemí se neodvažovali. Svým aktivním přístupem si byli schopni získat u Morů respekt. Hlavním druhem vojenské operace byla trestná výprava proti nepřátelskému náčelníkovi. Cílem těchto operací bylo je dobytím jejich pevností přimět k míru, případně odzbrojení.

Obvyklý expediční svaz se skládal z 1-2 praporů pěchoty, několika čet jízdy (v závislosti na terénu jízdní nebo pěší), jedné baterie horských děl, několika čet Constabulary a průvodců.

V uzavřeném terénu postupovalo vojsko v sevřeném tvaru a bez předsunutých hlídek, a to kvůli úspěchům Morů v nenadálých přepadech hlídek a menších skupin vojáků. Vojáci spoléhali na soustředěnou palbu na dálku. Tam, kde ji mohli použít, docházelo k těžkým ztrátám Morů s téměř nulovými ztrátami na straně armády. Většina amerických ztrát byla způsobena přepady a v boji muže proti muži na krátkou vzdálenost.

V průběhu konfliktu byla regulérní armáda nahrazována PS a PC a po roce 1906 se účastnila pouze potlačování těch největších povstání.

Americká správa morských oblastí

Způsob americké vlády na morském území se v různých dobách lišil. Hlavním cílem bylo nastolit mír a pořádek, vymýtit pirátství, odstranit otroctví a postupně začlenit Mory do zbytku Filipín. Byla uznávána moc náčelníků a struktura morské společnosti; na rozdíl od Španělska se americká správa snažila nekolidovat s islámem a nesnažila se Mory zbavit jejich víry. Byla zlepšována infrastruktura a otevírány sekulární veřejné školy.

Za začátku byla preferována nepřímá správa – byly uzavírány smlouvy s místními vládci o zajištění míru. Jako příklad lze uvést jednu z prvních takto uzavřených smluv, kterou uzavřel generál John C. Bates s Jamal-ul-Kiramem, sultánem Sulu. Podle této smlouvy (podepsané v srpnu 1899) měl sultán udržovat mír a americkými vojsky a tolerovat posádku. Za to měl sultán a nejmocnější datuové dostávat každoroční poplatek. Podobné dohody byly v menším měřítku uzavírány i jinde, ačkoli ne vždy byly dodržovány. Na otevřený odpor se postavili pouze někteří náčelníci ve vnitrozemí Mindanaa. Současně byl postupně uváděn v platnost zákaz obchodu s otroky.

K přechodu od nepřímé k přímé správě docházelo po roce 1903. 1. června 1903 byla založena Morská provincie v čele s guvernérem, který byl současně hlavou civilní správy i vrchním velitelem vojenských sil v oblasti. Prvním guvernérem se stal brigádní generál Leonard Wood (guvernérem 1903-1906; dalšími guvernéry byli např. generál Tasker Bliss [1906-1909] a generál John J. Pershing [1909-1913] ). Bylo postupně zakázáno otroctví, zavedeny daně z hlavy a z půdy a byly organizována místní správa. Právní systém byl smíšený – pro morské a pohanské kmeny na území provincie platilo místní zvykové právo, pro Filipínce a cizince platily filipínské zákony. Roku 1904 byla na krátkou dobu zrušena Batesova smlouva, později však byly platby obnoveny; smlouva však ztratila na významu. Po roce 1910 začali přicházet na Mindanao katoličtí osadníci ze severu.

Morská provincie byla zrušena v prosinci 1913 a stal se z ní Departement of Mindanao and Sulu (prvním guvernérem se stal Frank C. Carpenter). Zrušením morské provincie začaly (alespoň formálně) plně platit stejné zákony jako na zbytku Filipín. Roku 1915 se sultán na Sulu vzdal své suverenity a zbytků světské moci. 5. února 1920 Departement of Mindanao and Sulu zanikl a byl nahrazen 7 obyčejnými provinciemi a roku 1935 se přes odpor Morů dostalo toto území pod kontrolu křesťanů.

Minadanao (1902-1905)

V roce 1902 americká vojska dokončila přebírání španělských posádek a začala pronikat do vnitrozemí ostrova, kde pak narazila na první významnější odpor. Menší oddíly Morů přepadaly hlídky nebo mapovací výpravy a docházelo k častým krádežím koní a mul. Náčelníci v oblasti u jezera Lanao odmítli dohodu a útoky se stupňovaly. Nakonec byla proti nim vyslána výprava pod vedením plukovníka Franka D. Baldwina (část 27th Infantry a 25th Mountain Battery). Tomu se podařilo zvítězit v bitvě u Bayangu se ztrátou 10 mrtvých a 40 raněných. Během tažení padlo asi 400 Morů, včetně sultánů z Bayangu a Pandapatanu.

Na jaře 1903 začalo povstání několika náčelníků Maranaů, z nichž nejvýznamnějším byl Datu Ampuan Agaus. Tentokrát velel výpravě kapitán John Pershing. Dobyl pevnost Bacalod (120 Morů padlo) a poté s pomocí místních náčelníků porazil a zajal Ampuana Agause v bitvě o pevnost Taraka. 200 Morů padlo, 29 bylo zajato. Americké ztráty tohoto tažení byly 20 mužů, z toho 2 v boji. V další výpravě v druhé polovině září byli poraženi Morové v oblasti Maciu a zabit jeden sultán.

Roku 1904 se objevil další mocný nepřítel v údolí Cotabato. Byl jím Datu Ali, který se snažil sjednotit náčelníky Maguinadanaů v této oblasti. Na jaře roku 1904 byla proti němu zorganizována výprava vedená generálem Leonardem Woodem. Té se postupně podařilo dobýt přes sto pevností v údolí, Datu Ali však polapen nebyl. V průběhu tažení se navíc Morům podařilo nastražit léčku do které upadlo 36 vojáků – z nich 15 padlo, 6 bylo zraněno a 2 byli zajati a později propuštěni. Na hlavu Datu Aliho byla vypsána odměna 500 dolarů. Roku 1904 byla rovněž vytvořena First Cotabato Company, první čistě muslimská jednotka Philippine Scouts. Datu Ali byl definitivně poražen a zabit až v říjnu 1905 výpravou vedenou kapitánem Frankem McCoyem, jemuž pomohli i někteří místní náčelníci. V bitvě u řeky Malala padlo několik set Morů.

Léta 1906 až 1907 proběhla ve znamení velkého množství menších střetnutí. Roku 1906 opět povstal Datu Ampuan Agaus. Ten však brzo ztratil svou pevnost Taraka a poté se omezil na přepady na silnici z Iligan do Marawi. V únoru 1908 byl dokonce zraněn guvernér Lanaa Allan Card. Přes přísun posil, mapování oblasti a nasazení oddílů Philippine Constabulary byl Ampuan Agaus definitivně chycen až roku 1916.

Souostroví Sulu (1903 - 1913)

První velké povstání na Sulu začalo roku 1903 na ostrově Jolo a trvalo 6 měsíců. Když bylo zrušeno otroctví a zavedena daň z hlavy, začala se formovat opozice proti americké správě. V jejím čele byl Panglima Hasan (centrální Jolo), který uzavřel tajnou smlouvu s dalšími dvěma náčelníky – jedním z nich byl Maharajah Andung (sever), druhým byl Maharajah Indinan (západ). Ti pak v listopadu shromáždili třítisícovou armádu několik mil od hradeb města Jolo; na Hasanovu stranu se nakonec postavilo osm náčelníků, na straně USA byli dva náčelníci a sultán zůstával neutrální. Zatímco probíhalo vyjednávání, guvernér Jola, major Hugh Scott, požádal generála Wooda o posily. Wood pak přerušil operace v údolí Cotabato na Mindanau a přesunul se společně s vojskem na Jolo, kde byly zformovány expediční síly o síle 1500 mužů. Mezitím se morské síly rozdělily a stáhly z okolí města. Americká ofenzíva začala v polovině listopadu. Vojáci pod velením generála Wooda postupovali ve třech proudech. Hasan nebyl připraven na útok z více stran a byl poražen. Během několika dní ušly americké oddíly přes 50 mil a dobyly mnoho pevností. Padlo asi 500 Morů a sám Hasan byl po ztrátě domovské pevnosti Lubok zajat. Ačkoli se mu pak podařilo utéct (a přitom poranit majora Scotta), nepodařilo se mu obnovit svou sílu a posupně ztrácel spojence – nakonec proti němu vyslal své vojsko i sultán. 4. března byl po několikatýdenním pronásledování obklíčen v pevnosti Pang-Pang s posledními 80 muži. Poté, co dělostřelecká palba pevnost zničila, podařilo se mu společně s dvěma válečníky utéct do kráteru vyhaslé sopky Bud Bagsak, kde byl nakonec s pomocí tausugských průvodců nalezen a zabit.

Bud Dajo

Na přelomu let 1905 a 1906 byly na Sulu uvedeny v platnost nové trestní a daňové zákony. Následkem byla rostoucí všeobecná nespokojenost Morů, která nakonec vyústila v jedno z nejkrvavějších střetnutí celého konfliktu. V únoru 1906 vytvořili 3 náčelníci (Panglima Bandahala, Datu Kalbi, Datu Jolhanim) koalici. Nakonec se Morové opevnili na vrcholu posvátné hory Bud Dajo (6 mil východně od města Jolo), kde se rozhodli vzdorovat až do úplného konce. 2. března vydal generál Wood rozkaz k útoku, expedičním silám velel plukovník Duncan. Americké vojsko tvořilo 272 mužů 6th Infanty, 211 z 9th Cavalry, 110 z 11th Infantry, 64 z 28th Artillery a 51 z Philippine Constabulary. Palebnou podporu poskytoval i USS Pampanga. Proti nim stálo na vrcholku vyhaslé sopky asi 1 000 Morů, mezi nimi i ženy a děti. Většinou byli vyzbrojeni krisem či kopím, pouze několik z nich mělo pušky.

Dva dny se vyjednavači neúspěšně snažili přesvědčit Mory, aby se rozešli do svých domovů. Již 5. března byly morské pozice ostřelovány děly, ale samotná bitva začala až následujícího dne. Americká vojska pomalu stoupala na vrchol hory ve třech oddělených proudech, jimž veleli major Bundy, kapitán Rivers a kapitán Lawton. Kolona majora Bundyho narazila již ráno na barikádu, tvořenou bambusovou zdí. Barikáda se okamžitě dostala pod palbu děl a ostrostřelců. Když pak byl zahájen pokus o zteč na bodáky, Morové opustili barikádu a provedli výpad. V těžkém boji zblízka nakonec všichni padli, ale těžké ztráty zaznamenal i 6. pluk.

Kapitán Rivers měl při svém postupu podobné problémy; během několikahodinového boje byl při morském protiútoku sám těžce raněn.

Třetí skupina kapitána Lawtona postupovala nejstrmější cestou a narážela pouze na menší skupiny Morů. Nakonec se vojáci vyškrábali až na vrchol a ztečí dobyli zákopy na okraji kráteru. Zbylé síly Morů pak ustoupily do kráteru, přičemž drobné potyčky trvaly až do setmění. Dělostřelci pak celou noc strávili snahou dostat na okraj kráteru svá děla, což se jim nakonec k ránu podařilo.

Poslední den bitvy byl zahájen vražednou dělostřeleckou palbou do nitra kráteru. Přes beznadějné postavení se Morové odmítli vzdát a stále drželi své pozice. Mnoho z nich bylo zmasakrováno dělostřeleckou palbou tam, kde se skrývali. Několik skupinek se pokoušelo o zoufalý protiútok, byli však zabiti palbou s pušek ještě dříve, než se přiblížili k americkým pozicím. Po skončení dělostřelecké palby byl pak kráter vyčištěn útokem na bodáky.


Následky první bitvy u Bud Dajo
boston.com, Public Domain, commons.wikimedia.org

Z tisíce obránců padli téměř všichni. Americké ztráty byly 21 mrtvých (z toho 6 příslušníků Constabulary) a 73 raněných (z toho 21 z Constabulary). Byly uděleny 3 Medaile cti.

V letech 1906-1911 se odehrály stovky srážek menších jednotek (pod 100 mužů na obou stranách). V následujících letech se u Morů začaly častěji vyskytovat střelné zbraně.

Začátkem srpna 1909 byl dopaden a zabit pirátský vůdce Jikiri. Operace na ostrově Patian se účastnily 3 čety 6th Cavalry. Byly uděleny 4 Medaile cti.

Koncem listopadu 1911 výsadek 21 námořníků z USS Pampanga upadl do léčky poblíž Mundangu na ostrově Basilan. V boji padl jediný voják. Bylo uděleno 5 Medailí cti (jedním z držitelů byl i Filipínec José B. Nisperos).

V prosinci 1911 se přes 1 000 Morů pod vedením Jailaniho opět opevnilo na vrcholku Bud Dajo. Tentokrát se však guvernérovi Johnu Pershingovi podařilo kombinací diplomacie a manévru zabránit krveprolití – většina Morů se navrátila domů, z ostatních jich 12 padlo a zbytek byl zajat. Během akce byli na americké straně zraněni 3 vojáci.

Bud Bagsak

Po období spíše menších střetnutí se začalo schylovat k další větší bitvě. Na jaře 1913 se šest až deset tisíc Morů opevnilo na hoře Bud Bagsak.

Poté, co se vyjednávání ukázalo jako neúspěšné, se začala připravovat vlastní operace. Před generálem Pershingem stál úkol porazit Mory s minimálními ztrátami na obou stranách. Při každé návštěvě Pershinga na Jolo, nebo objevení se větších vojenských oddílů v poli, se Morové stáhli do Bagsaku, a tak bylo třeba naplánovat překvapivý útok, kterým by byla většina ze vzbouřených Morů (a především ženy a děti) odříznuta od pevností na Bud Bagsak. Začátkem června se vojsko stáhlo do kasáren. Pershing (který předstíral inspekční cestu na Camp Kiethley na Mindanau) tajně připlul i s posilami v noci 10. června do přístavu v Jolo a hned ráno zahájil nenadálý pochod na Bagsak.

Hřeben Bud Bagsaku byl bráněn pěti pevnostmi (Pujacabao, Bunga, Matunkup, Languasan a Pujagan), uprostřed pak stála kamenná pevnost Bagsak. Americké síly tvořilo asi 1 200 vojáků, většinou z Philippine Scouts. Byly rozděleny na tři skupiny: Pravé křídlo tvořili vojáci z 8th Infantry podporovaní 40. baterií horských děl (cíl Languasan a Matunkup, velitel major Shaw). Nalevo postupovaly 51. a 52. rota Philippine Scouts s částí 40. baterie (Pujacabao, Bunga, Pujagan, velitel Van Natta). Kapitán Moylan s 24. a 31. rotou Philippine Scouts měl za úkol obsadit jižní svah, aby zablokoval ústupovou cestu.

V poledne prvního dne padl Matunkup poté, co se vojákům kapitána Nichollse podařilo vystoupat po strmém třicetimetrovém srázu; vojáci sami utrpěli 8 ztrát. Krátce poté byl zahájen útok na Pujacabao. Při dělostřeleckém ostřelování této pevnosti utrpěli Morové těžké ztráty, jejich vůdce Datu Amil byl dokonce těžce raněn střepinou a ustoupil do pevnosti Pujagan, kde byl následujícího dne zabit. Samotná pevnost byla nakonec dobyta ztečí.

Pevnost Languasan byla dobyta bez potíží, vojáci pak ale utrpěli ztráty při morských protiútocích. Na konci prvního dne se Morové stáhli do zbývajících pevností.

Druhý den byly ostřelovány pevnosti Bunga a Pujagan, většinou bez výrazných výsledků. Naopak Morové se pokoušeli o protiútoky na Languasan, podporováni střelbou z Bungy. Útočící skupiny o deseti až dvaceti mužích musely při útoku překonat asi 300 metrů otevřeného terénu, kde byly většinou zničeny ještě dříve, než se stihly dostatečně přiblížit. Při obraně byl zastřelen kapitán Nicholls.

Třetího dne se po pětihodinové bitvě podařilo kapitánu Moylenovi s palebnou podporou děl a ostrostřelců obsadit Bungu. Na ni pak byla přesunuta děla.

Čtvrtý den byl stráven přípravou na závěrečný útok na Bagsak.

15. června v 10 hodin ráno byl po dvouhodinové přípravné palbě zahájen útok na vrchol hory. Odpoledne se pak podařilo dostat se až k pevnosti Bagsak. V pět hodin odpoledne dal Pershing rozkaz k závěrečné zteči a pevnost byla dobyta.

V bitvě padlo 15 vojáků (z toho 6 z P.S.), 25 bylo raněno (10 P.S.). Zabito bylo asi 500 Morů – většina z těch, co byli v pevnostech na začátku bitvy. Byla udělena 1 Medaile cti.

Poslední bitva se odehrála u Bud Talipao (na ostrově Jolo) koncem října 1913, kde povstání kvůli dani ze silnic trvalo již od srpna. V boji padlo na americké straně 6 mužů a 40 bylo zraněno. Tím definitivně skončil organizovaný odpor Morů.


Čtyřdenní bitva o horu Bagsak na ostrově Jolo v roce 1913
US Army Center of Military History, Public Domain, commons.wikimedia.org

Juramentados

Američané se během pacifikace Suluského souostroví setkali s unikátním způsobem boje – sebevražednými útočníky - juramentados. Termín juramentado pochází ze španělštiny („ten, kdo složil přísahu“); morský výraz je sabil. Poprvé se juramentados objevili, když roku 1876 obsadili Španělé v čele s generálem Malcampem město Jolo. Jednalo se o jednotlivce, co měl pod oděvem ukrytou zbraň a když se přiblížil ke španělským vojákům, vytasil zbraň, rozběhl se k nim a sekal a bodal kolem sebe tak dlouho, dokud sám nezemřel.

Institut juramentados byl založen na tausugském pojetí islámu a obnášel řadu rituálů. Adepti se shromáždili v noci v mešitě. Tam v kruhu za přítomnosti imáma postupně odříkali přísahu, čímž se zavázali vést osobní džihád. Aby byl lépe připraven na cestu do ráje, musel být juramentados vykoupán, mít ostříhané nehty, vyholenou hlavu a obočí („aby se podobalo dvoudennímu srpku měsíce“). Juramentados na sobě měli bílý oděv a bílý turban. Pod oděvem měli skrytou zbraň (kris či barong). Mnozí navíc na sobě nosili amulet anting-anting, díky kterému se jim měly vyhýbat kulky. Hlavním cílem juramentados bylo zemřít v boji a přitom zabít nebo zranit co nejvíce nepřátelských vojáků. Nejvíce útoků probíhalo v průběhu ramadánu.

Útoky juramentados se poprvé objevily až v pozdějších letech okupace a jejich největším ohniskem bylo město Jolo. Zvláště na počátku bylo zabito několik důstojníků mimo službu. To vedlo k předpisu, který nařizoval, aby všichni vojáci chodili vždy ozbrojeni a ve skupinách nejméně o třech. Bezpečnostní opatření se zpřísňovala, například do města Jolo nesmělo během jednoho dne vstoupit zvenčí více než 100 Morů, přičemž všichni byli u bran důkladně prohledáni. Následky útoků se však nezmírňovaly – například roku 1911 se jeden juramentado vplížil do města stokou a podařilo se mu zabít 7 vojáků, než byl sám zabit. Časté byly i útoky na strážní stanoviště nebo vojenské tábory. Juramentados navíc vykazovali vysokou odolnost vůči zraněním - a to ještě větší, než bylo u morských válečníků obvyklé. Právě nedostatečný výkon armádního revolveru ráže .38 v boji proti Morům na krátkou vzdálenost vedl k zavedení automatické pistole Colt M1911. Tato zbraň se nasazení v tomto konfliktu nedočkala, ale byla testována v bitvě u Bud Bagsak roku 1913.

Problém s juramentados a morskými přepady vedl guvernéra Pershinga k tomu, aby definitivně nařídil odzbrojení Morů. 8. září 1911 vešel v platnost rozkaz, který zakazoval držení jakýchkoli zbraní bez povolení guvernéra (Executive Order No. 24), kdy pak na Sulu vzplála nová vlna nepokojů, která vyústila v druhou bitvu u Bud Dajo.

Problémy s juramentados vedly některé důstojníky k použití drastických metod, které měly omezit útoky tím, že bude neutralizována očistná síla rituálu. Například o plukovníkovi Alexandru Rodgersovi, guvernérovi Jola, se traduje, že mrtvá těla juramentados nechával vystavovat na tržišti pod poraženými prasaty nebo že je pohřbíval s vepřovou kůží. Ačkoli tyto způsoby znesvěcování mrtvých možná vedly k odrazení hrstky pověrčivých náboženských fanatiků od kariéry juramentada, tak celkovou situaci spíše zhoršovaly a vedly k dalšímu pokračování odporu.

Závěr

Koncem roku 1913 celá oblast přešla pod civilní správu a armáda byla stažena z pole. Ještě později v některých oblastech přežívaly menší morské oddíly a ojedinělé útoky juramentados se objevovaly ještě ve 30. letech.

V průběhu let 1902-1914 proběhlo 26 větších tažení a byly vybojovány tisíce menších potyček. Za zásluhy v boji bylo uděleno 16 Medailí cti. Armáda ztratila 130 mužů v boji, 323 bylo zraněno a kolem 500 zemřelo na následky nemocí či nehod. Philippine Scouts měli 116 padlých a 189 zraněných. Ztráty Philippine Constabulary činily asi 1 000 mrtvých (bojové i nebojové ztráty) a raněných. Boj za nezávislost zaplatilo životem asi 20 000 Morů. Od roku 1935 byly morské oblasti (Bangsamoro) pod vládou katolických Filipínců a roku 1946 se staly standardní součástí Filipín. Již od 20. let ze začala situace Morů zhoršovat v důsledku přílivu přistěhovalců ze severu, kteří postupně získali nad Mory početní převahu i v původně muslimských oblastech. V 60. letech vypuklo povstání proti vládě, které v různém rozsahu a různé formě trvá dodnes.

Poznámka: Všechny morské tituly, jména a názvy míst jsou jednotně uváděny v anglickém přepisu.

Zdroje:
www.bakbakan.com
Mehol K. Sadain: The Historical Antecedents of the Moro Rebellion (www.bangsamoro.info)
Graham J. Turbiville, Jr.: Bearer of The Sword (www.leavenworth.army.mil)
Salah Jubair: A Nation under endless Tyranny , Chapter IV (www.moroinfo.com)
Vic Hurley: Swish of the Kris (www.bakbakan.com)
Richard K. Kolb: Like a Mad Tiger (www.findarticles.com)
Dirk deRoos: Lightning from the Clouds (www.savageandsoldier.com)
Mapa Mindanaa a Sulu (www.pwsdb.com)
Kresby uniforem (www.savageandsoldier.com a www.savageandsoldier.com)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více