František Novotný je autorem Mrožovin na Neviditelném psovi
O prudkém ekonomickém vývoji Číny referují média neustále, neboť kombinace komunistického režimu s kapitalistickým hospodářstvím a kupříkladu pohlcení Hongkongu je mediálně přitažlivé. Avšak to, že kromě ekonomického draka se probouzí na jeho západní hranici i tygr, již tak informačně pokryto není.
Všichni mluví o Číně, přitom se v Asii rodí další ekonomická velmoc, Indie, uvedl týdeník „Far Eastern Economic Review“. Tato druhá nejlidnatější země světa vykazuje od roku 1997 trvalý růst hrubého domácího produktu nad 6 %. I přes byrokratický chaos, na nějž si stěžují investoři, korupci, vysoká cla a nedostatečnou infrastrukturu Indové tvrdí, že jsou v mnoha ohledech dál než Čína. Již jsme zaplatili cenu za demokracii, což teprve Čínu čeká, uvádějí na podporu svého tvrzení.
Indii se též daří lákat do své ekonomiky investory v oboru důležitých informačních technologií a země napodobuje taktiku, která přinesla úspěch Číně, přestože zatím nabízí hlavně pracovní sílu, jež je levnější než čínská.
I politicky si Indie rozvazuje ruce pro boj o post regionální velmoci. Svědčí o tom „mírové“ rozhovory s Pákistánem, jejichž rozsah v moderních dějinách obou států nemá obdoby. Probouzející se indický tygr si potřebuje zajistit záda, aby se mohl čelem postavit čínskému draku a jak se zdá, Pákistán si tuto situaci konečně uvědomil a je ochoten jít Indii na ruku.
Na rozdíl od Evropy, která se geopoliticky potácí od jednoho břehu Atlantiku k druhému, když se by se chtěla vojensky emancipovat od USA, ale po desetiletích pacifismu neví jak na to, Čína a Indie jsou si velice dobře vědomy poučky, že ekonomickou sílu je třeba podložit silou vojenskou, aby země mohla aspirovat na post velmoci a vynutit si v regionu své řešení. V případě čínského komunistického režimu je takový přístup nasnadě - a také je v médiích často ventilován - kdežto o zbrojení Indie vědí toliko odborníci.
Aspirace jak Číny tak Indie na statut regionální velmoci potvrzují nákupy specifické vojenské techniky, jakou jsou, kupříkladu, letadlové lodi, a vůbec bouřlivý rozvoj válečného loďstva. Pravda, obě země jsou členy atomového klubu, avšak jak prokázaly analýzy provedené za studené války, jaderné zbraně poskytují jenom velmi malý prostor k politickému a posléze i k silovému manévrování. Balistickou střelu buď musíte odpálit, přičemž ji už nic nezastaví, nebo nechat v silu. Takže hrozba, že třeba kvůli obsazení nebo blokování drobných ostrůvků, pod nimiž jsou ale bohatá ropná ložiska, použijete jaderné zbraně, je nereálná a tudíž nepoužitelná. Ale co skutečně odstraší, či umožní ten který region kontrolovat, je bojový svaz letadlové lodi. Skupina válečných lodí - několik raketových torpédoborců či fregat, respektive i ponorek soustředěných kolem letadlové lodi - má charakter mocné šachové figury, která se dá snadno posouvat na globální šachovnici. Již přesun bojového svazu letadlové lodi k ohnisku nějaké krize je hrozbou, kterou je ale možno vždy vzít zpátky. Nebo také vystupňovat a to opět plynule. Třeba regulovanou intenzitou leteckých útoků palubních letounů na předem omezené cíle, což se veřejně oznámí, či uskutečněním výsadku a invaze, neboť svaz se dá doplnit výsadkovými plavidly.
To je strategie, jejímuž užívání se USA naučily za 2. světové války a dodneška ji úspěšně uplatňují. O totéž se pokoušel i SSSR, avšak kvůli finančním a technologickým potížím se dostal ke stavbě námořních nosičů letadel až těsně před svým zhroucením, přičemž nebude daleko od pravdy, že právě stavba mocných hladinových jednotek oceánského loďstva byla tou příslovečnou poslední kapkou, kterou pohár ekonomického kolapsu přetekl. Trup první sovětské čistokrevné letadlové lodi s jaderným pohonem proto nebyl dokončen a rozebrán na šrot ještě na loděničním skluzu. Ani všechny nosiče předchozích generací není dnešní Rusko schopno udržet v provozu a právě „přebytečná“ či nedostavěná plavidla přecházejí pod čínskou a indickou vlajku.
Pro lepší orientaci o plavidlech, jež Čína a Indie koupily, si uveďme stručný přehled vývoje letadlových nosičů v SSSR. Stalin, podobně jako Hitler, byl uhranut obrněnými dělostřeleckým monstry a ještě koncem 40. let nařídil výstavbu bitevního loďstva s obřími bitevními loďmi a křižníky, ačkoli rozhodujícím činitelem námořní války byla letadlová loď. Poté se Sověti zaměřili na ponorky, které byly nejlacinějším prostředkem, jak alespoň trochu eliminovat námořní převahu Západu. Letadlové lodi byly nedostižným snem a proto je sovětská propaganda označila jako přežilá monstra, které v podmínkách jaderné války nemají šanci na přežití. Až za Brežněva došlo ke změně, ždímané hospodářství přece jen poskytlo prostředky i na výstavbu loďstva „modrých vod“ s velkými hladinovými jednotkami - raketovými a vrtulníkovými křižníky třídy „Moskva“ (projekt 1123). Podle ruského názvosloví se jednalo o „protiponorkový křižník - nosič vrtulníků“. Dvě jednotky této třídy o délce 189 m nesly na přídi raketovou výzbroj pro vlastní protileteckou a protiponorkovou obranu, kdežto zadní polovinu trupu kryla letecká paluba pro provoz 14 protiponorkových vrtulníků Ka-25. Na těchto lodích se také ověřovaly letouny s kolmým startem Jak-36.
Dalším typem byly „těžké letadlové křižníky“ (ruská zkratka TAKR nebo TAVKR) třídy „Kijev“ (projekt 1143) o délce 273 m a s výtlakem 30 500 t. A zde je třeba se zastavit u sovětského názvosloví a vysvětlit, proč se v článku nemluví o sovětských letadlových lodích, ale o nosičích. Sověti se jednak označení „letadlová loď“ vyhýbali (když je předtím pomluvili), jednak opravdu vyrazili jinou cestou než Západ. Měli k tomu i ryze praktický důvod: Podle mezinárodních dohod se letadlovým lodím zakazoval průjezd Bosporem a Dardanelami, takže čistokrevné letadlové lodi by SSSR nemohl přesouvat z Černého na Středozemní moře a naopak. Tím se zrodila specifická třída sovětských hybridních letadlových lodí - v sovětské terminologii „letadlových křižníků“.
Šlo o velice zajímavý pokus vytvořit univerzální plavidlo kombinující schopnost leteckých operací se silnou raketovou výzbrojí, jak údernou, tak obrannou. U třídy „Kijev“ tvořilo údernou výzbroj 8 raketnic (4 x 2) pro střely „Bazalt“, protiponorkovou a protitorpédovou 2 rampy střel „Vichr“ a RBU-6000, vše na přídi, a 36 letadel, která poprvé v sovětském loďstvu měla k dispozici úhlovou letovou palubu se 7 vzletovými stanovišti a s ostrovní nástavbou na pravoboku. Leteckou výzbroj tvořily první sériové VTOL Jak-36 M a protiponorkové vrtulníky, později 12 letounů VTOL Jak-38, 18 protiponorkových vrtulníků Ka-27PL a dva záchranné Ka-27PS.
Po dvou jednotkách „Kijev“ a „Minsk“ a vylepšené „Novorossijsk“ následovala třída „Baku“ (projekt 11434). Jednalo se o další vývoj s posílenou raketovou výzbrojí 6 x 2 raketnic protilodních střel „Bazalt“ a 4 protileteckých „Kinžal“. Leteckou výzbroj tvořilo 16 strojů VTOL Jak-38, 14 vrtulníků Ka-27 a 2 záchranné Ka-27PS, ačkoli původně se počítalo s nadzvukovými! VTOL Jak-41M. K dispozici již bylo jedno vzletové stanoviště s krátkým „rozběhem“ (skokanský můstek) a 6 na letové palubě. Obrysově se TAKR „Baku“ od předchozí třídy lišil jenom kompaktnější ostrovní nástavbou, zůstal jedinou lodí své třídy a po rozpadu SSSR byl přejmenován na „Admirála Gorškova“.
Novou kvalitu přinesl projekt 11435. Přesunutím úderných střel z palubních raketnic do podpalubních sil se uvolnila celá paluba pro letový provoz a dokončený těžký letadlový křižník TAVKR „Tbilisi“ se zvnějšku již nijak nelišil od běžné letadlové lodi. Jeho úhlová paluba byla sice méně vyosena, avšak příď se zřetelně zvedala „skokanským můstkem“ pro usnadnění startu VTOL letounů, respektive pro start s mocnější podvěšenou výzbrojí. Plavidlo o délce 305 m a s výtlakem 43 000 t neslo v 12 přídních podpalubních šachtách protilodní střely „Granit“, na bočních plošinách 4 komplety protileteckých střel „Kinžal“ a 8 kompletů „Kortik“. Leteckou výzbroj tvořilo 33 nebo 44 stíhacích strojů VTOL Su-33, 10 nebo 15 vrtulníků Ka-27, 4 vrtulníky včasné výstrahy Ka-31, 2 záchranné vrtulníky Ka-27PS a u varianty 11436 (rozestavěná „Riga“) 4 letouny včasné výstrahy Jak-44. Po rozpadu SSSR byl TAVKR „Tbilisi“ přejmenován na „Admirála Kuzněcova“ a zůstává ve službě ruské floty. Z 65 % dohotovená „Riga“ pak dostala jméno „Varjag“ a připadla Ukrajině.
Žádný z výše popsaných typů nebyl vybaven katapultem. Ač se to nezdá, konstrukce parního katapultu k vymršťování klasických palubních letounů do vzduchu je skutečným technickým oříškem. A to nejen vzhledem k délce vodící kolejnice a značným silám a obrovským zrychlením, které musí katapult vyvinout. Tlak páry do pracovního válce se plní nejen podle aktuální hmotnosti vymršťovaného stroje, ale také v závislosti na rychlosti větru (a lodě), teploty, vlhkosti a tlaku vzduchu. Nicméně to největší záludností je spolehlivost - zvládnout technické finesy, aby celé komplikované zařízení o hmotnosti desítek tun pracovalo naprosto spolehlivě v korozivním mořském prostředí.
Sověti zvládli konstrukci katapultu až na samém konci existence jejich říše a počítali s jejich vestavbou u projektu 11437, u těžkého atomového letadlového křižníku TAAVKR „Uljanovsk“. Až na raketová sila v přídi se jednalo o první plavidlo zcela rovnocenné americkým útočným letadlovým lodím s jaderným pohonem. Plavidlo o délce 321 m a s plným výtlakem 75 000 t mělo nést 44 stíhacích Su-27K a Mig-29K, 16 protiponorkových vrtulníků Ka-27, 6 letounů včasné výstrahy Jak-44RLD a 2 záchranné vrtulníky Ka-27PS. Předek úhlové paluby byl opatřen dvěma katapulty, příď pak skokanským můstkem o úhlu 12,5 stupně. Raketovou výzbroj mělo tvořit 12 sil protilodních střel „Granit“, protivzdušnou pak komplety „Kinžal“ a „Kortik“. „Uljanovsk“ ale nebyl dostavěn, rozpad SSSR způsobil, že trup byl rozebrán do šrotu přímo ze skluzu loděnice v Nikolajevě.
Rozpad SSSR způsobil, že na světovém zbrojařském trhu se objevily zbraně, kterými doposud disponovaly jenom supervelmoci. A to za víc než příznivé ceny, někdy i za anekdotických podmínek To platí pro případ, jak Čína nabyla svoji první letadlovou loď ze sovětského dědictví. Když Ukrajina jako součást umoření sovětského dluhu obdržela z 65 % dokončený „Varjag“, nevěděla, co s ním a nabídla jej k prodeji. Jako zájemce se vynořila jistá čínská firma podnikající v zábavním průmyslu a odkoupila rozestavěné plavidlo, aby je přestavěla na plovoucí kasino. Anabáze přepravy „Varjagu“ do Číny pak trvala několik let, když drahnou dobu se „Varjag“ potloukal po Černém moři, než čínská firma získala povolení k průjezdu Dardanelských úžin. Do Číny dorazil ve vleku remorkérů až loni na podzim, kdy teprve padlo krytí. Trup byl totiž dovlečen do čínské námořní základny Dalian na pobřeží Žlutého moře, kde je pečlivě střežen. Pravděpodobně s pomocí ruských expertů bude dokončen a vyzbrojen exsovětskou leteckou technikou.
Čína také jako o překot doplňuje své hladinové loďstvo moderními raketovými torpédoborci, kterým jako ulitá právě padne role doprovodných plavidel v bojovém svazu letadlové lodi. Typ „Lujang“ (projekt 052B) nese čínský automatický 100mm kanon, na přídi a zádi ruský raketový systém „Štil“ pro ničení vzdušných cílů ve střední vzdálenosti, automatické 30mm kanony pro bezprostřední protivzdušnou obranu a 8 ruských protilodních střel „Moskit“. Nechybí ani hangár pro dva vrtulníky a příznačný je i fakt, že veškerá elektronická výzbroj též pochází z Ruska. V této zemi také Čína válečné lodě kupuje přímo na klíč. Příkladem je kontrakt na dva raketové torpédoborce typu „Sovremennyj“, který v hodnotě jedné miliardy USD uzavřela petrohradská loděnice Severnaja věrf.
Ze stejného zdroje se vyzbrojuje také Indie. Tato země již letadlové lodi vlastnila, ale jednalo se o zastaralé jednotky britského původu. V roce 1998 byl vyřazen „Vikrant“ a ve službě zůstal jenom „Virat“ (exbritský „Hermes“ z roku 1953). Proto Indie přistoupila k nákupu moderního plavidla, které dodalo Rusko. V největším jednotlivém kontraktu v dějinách ruského zbrojního průmyslu přejde pod indickou vlajku „Admirál Gorškov“ ex „Baku“ postavený podle vylepšeného projektu 11434. Koncem 80. let loď sloužila na Středozemním moři, ale od roku 1992 pro nedostatek prostředků rezavěla na základně Severomořské floty. V roce 1994 při havárii parovodu zahynulo 6 námořníků a o 4 roky později byl letadlový křižník odvlečen do Severodvinska na střední opravu a modernizaci. Nu a při Putinově státní návštěvě Indie v říjnu 2000 byly podepsány přípravné dokumenty pro odprodej lodě a opravy v ruské režii zastaveny. Indie zaplatí za „Admirála Gorškova“ 1,5 miliardy USD. Totéž bude stát modernizace a letouny Mig-29K, které taktéž Rusko dodá. Raketová výzbroj bude odstraněna a letová paluba na zádi opatřena záchytnými lany pro přistání klasických palubních letounů. Katapulty ale loď vybavena nebude, což omezí nosnost startujících letounů.
I další válečné lodi kupuje Indie v Rusku. V roce 1997 si zamluvila tři raketové fregaty v loděnici Severnaja Věrf a získala i licenci na stavu dalších jednotek doma. Indie také disponuje 10 dieselelektrickými ponorkami exsovětského typu „Kilo“, které do Ruska odesílá k běžným opravám, a v roce 2001 prezident Putin dal předběžný souhlas, aby byla Indii odprodána útočná atomová ponorka typu 971U, v kódu NATO Akula. Rusko se podílí i na vývoji indických protilodních střel PJ 10 Brahmos.
Z ruského exportu zbraní do 52 zemí světa odbírají Čína a Indie celou polovinu, což loni činilo 6 miliard USD. Indie chce do roku 2010 získat z Ruska zbraně za 10 miliard USD, kromě lodí i tanky a letadla. Čína objednává ponorky, letadla Suchoj a protiletadlové komplety. Pokud bude tento trend pokračovat, může se stát, že jednoho krásného dne bude prakticky rozřešena i otázka, co je lepší - zda specializované letadlové lodi, jak je vyvinul Západ, nebo univerzální hybridy letadlových kiížníků, na něž sázel SSSR.
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více