Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba

Autor: Richard Aubrecht / Aubi 🕔︎︎ 👁︎ 64.135

Mohlo by se zdát, že tato osobnost mezi jiné zde zmiňované moc nezapadá, a je tomu tak. Přesto i Kryštof Harant ve své době výrazně zasáhl do našich dějin „se zbraní v ruce“, což se mu také stalo osudným.

Rodina a výchova

Starý český vladycký rod Harantů z Polžic a Bezdružic je prvně doložen již na konci 14. století, pocházel, jak asi snadno odvodíte, ze vsi Polžice u Bezdružic na Plzeňsku. Otec Kryštofa Haranta Jiří Harant se zúčastnil výpravy císaře Karla V. do Alžíru a byl postupně ve službách Karla V., Ferdinanda I., Maxmiliána II. i Rudolfa II. Za vlády Rudolfa II. se stal císařským radou a přísedícím zemského soudu, kromě toho měl několik čestných úřadů a byl také členem komise, jednající o hraničním sporu s Bavorskem. Sídlil na hradě Klenovém a na tvrzi Týnci u Klatov, kde měl velké panství. Měl celkem třináct dětí, Kryštof Harant pocházel z jeho čtvrtého a posledního manželství s Marií Annou z Janovic.

Reklama

Narodil se roku 1564 na hradě Klenovém, ve stejném roce jako William Shakespeare a Galileo Galiei. Doma byl asi dost ovlivněn zcestovalým otcem. Ve dvanácti letech, roku 1576, odchází na přání svého otce do Insbrucku, kde se stal pážetem na dvoře arciknížete Ferdinanda III. Tyrolského. Tento syn císaře Ferdinanda I. byl přísný katolík, ale také velký příznivec vědy a umění a již coby český místodržitel si v Praze vybudoval nákladný dvůr. Po smrti svého otce se stal vládcem v Tyrolsku, ale stále byl ve styku s mnoha českými šlechtici. Kryštof Harant si zde za dobu svého pobytu vybudoval široké humanistické vzdělání a našel své budoucí kulturní vzory. V roce 1579 doprovázel Ferdinanda Tyrolského do Benátek, a když v roce 1585 Ferdinand vezl Rudolfovi II. Řád zlatého rouna, udělený španělským králem, využil toho Harant k návratu do Čech, kde mu v té době zemřel otec.

Kryštof se po návratu do Čech ujal spolu s bratry správy zděděných statků. Dva roky po smrti svého manžela zemřela i Harantova matka Marie Anna z Janovic. Rok poté, 1588, se oženil s Evou Kateřinou Černínovou z Chudenic. Odstěhoval se k její rodině do Touškova nade Mží, kde se jim narodily dvě děti, Lidmila Kateřina a Vilém Humprecht.

Vsuvka válečnická

Na Touškov se také nastěhoval bývalý voják Zikmund Chotek, který se tak stal Harantovým sousedem. Neměl moc pochopení pro styl života, který Harant vedl a na který si zvykl na tyrolském dvoře. Zato nešetřil válečnými historkami, včetně kritiky laxního přístupu české šlechty k obraně země před tureckým nebezpečím. Stal se tak Harantovi, který strávil dlouhou část svého života odloučen od otce, nakonec dalším vzorem, a když v roce 1593 vypukla válka s Turky, která se táhla až do roku 1598, Harant toho využil. Ovlivněn mohl být také představou možných výhod, které by mohl úspěšnou vojenskou kariérou získat, snad včetně úřadu u dvora. Další nadějnou zprávou pro něj bylo to, že velitelem protiturecké ofensivy se má stát jeho bývalý pán, Ferdinand Tyrolský. Přihlásil se proto k jezdeckému pluku hraběte Sebastiana Šlika. Arcikníže se nakonec velitelem nestal, ale Harant si ostruhy vysloužil i bez jeho politického vlivu.

Válka začala tím, že roku 1592 bosenský místodržitel Hasan paša na vlastní pěst napadl pevnost Bihać v Chorvatsku. S ohromným krveprolitím ji dobyl, a o rok později se to pokusil zopakovat u Sisaku. Tam ale jeho plány skončily naprostým fiaskem, zahynul nejen on sám, ale i synovec samotného sultána Murada III. Ten zavelel k odplatě, kterou dostal na starost Albánec Sinan paša. Ten hned zkraje také nechal uvěznit rakouské poselstvo, ve kterém byl i Václav Vratislav z Mitrovic, který své cestovatelské zážitky později také sepsal. Rakouskou obranou byli pověřeni Rudolfovi bratři Matyáš a Maxmilián, kteří ale díky naprosté neschopnosti a zastaralému myšlení nebyli schopni větších úspěchů. Zradou velitele pevnosti Ráb, Ferdinanda z Hardeggu, se navíc Turkům otevřela cesta k samotné Vídni. Nakonec i Rudolf uznal neschopnost svých bratří a každému přiřadil zkušeného pobočníka, který prakticky převzal velení. U Matyáše to byl Karel z Mansfeldu. Ten konečně obrátil vývoj války a dokonce osvobodil Ostřihom. Toho se sám ale nedožil, zemřel těsně před tím na úplavici.

Toho všeho dění se účastnil i Harant. Jako poručík v čele menšího oddílu prý prokázal velkou zdatnost i vojenský talent. V poli strávil čtyři roky života a praktické zkušenosti z této vleklé poziční války pak dobře uplatnil, i když až za dvacet let. Z války se vrátil domů v roce 1597, za své vojenské služby byl císařem Rudolfem odměněn ročním platem 700 zlatých.

Vsuvka cestovatelská

V té samé době mu ale na mor na Touškově zemřela žena, obě děti si k sobě vzala její sestra do Plzně. Možná pod vlivem této události, díky svému náboženskému založení a také možná i ve snaze zapůsobit na císařský dvůr a získat tak konečně funkci, se rozhodl odcestovat do Svaté země. Samozřejmě že po důkladné přípravě, tj. po pečlivém prostudování všech dostupných cestopisů českých autorů. Se společníkem, Heřmanem Černínem z Chudenic, a jeho sluhou se v dubnu 1598 vypravili na cestu z Plzně přes Insbruck do Benátek. Po krátké cestě po městech v okolí Benátek vypluli na lodi Silvestra přes Krétu, tehdy Kandii, na Kypr, odkud na další lodi přepluli do palestinské Jaffy. Na oslech se pak vydali do Jeruzaléma, kde během patnácti dnů navštívili svatá místa, a samozřejmě i Boží hrob.

Odtud se vypravili na horu Olivetskou, do Jericha a k Mrtvému moři, do Betléma a k řece Jordánu. 19. září se pak vydali na cestu do Egypta. Do Gazy šli pěšky, pak se nalodili na člun, který je odvezl do Damietty v deltě Nilu. Odtud na malém člunu odpluli do Káhiry, kde je ubytoval francouzský konzul. Skoro vše dopadlo špatně, když je jakýsi válečný vysloužilec poznal jako rakouské důstojníky, ale podařilo se jim vykroutit. Poté se s karavanou dostali k Suezu a pak k Rudému moři. Po návštěvě hor Sinaj a Oreb je při návratu do Káhiry přepadla skupina Arabů a okradla je. Přesto se jim nic nestalo. Z Káhiry na mezcích odjeli do Alexandrie, odkud se pak na benátské kupecké lodi přes Krétu vydali zpět do Benátek, kam se dostali 26. prosince. Heřman Černín zde zůstal, Kryštof Harant se pak opět přes svůj oblíbený Insbruck vydal do Plzně za dětmi. Tam se dostal asi v říjnu 1599. Děti ale ještě téhož roku zemřely na mor.

Zpět doma

Reklama

V Plzni se Kryštof Harant osobně seznámil s Rudolfem II., jenž zde pobýval i se svým dvorem kvůli moru v Praze. Rudolf ho za jeho zásluhy povolal ke dvoru, udělil mu titul tajného rady a roku 1601 ho jmenoval svým komorníkem, stejně jako o rok dříve Černína. V této době ovšem vrcholila Rudolfova psychická nemoc, proto trvalo tři roky, než si u císaře vysloužil větší přízeň. Pak mu ale Rudolf přímluvou dopomohl k přijetí do panského stavu. V roce 1603 se Harant podruhé oženil s paní Barborou, vdovou po Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce, čímž získal polovinu zámku Pecka. Také v této době Harant několikrát žádal o zapůjčení některých vysokých úřadů, např. o novoměstské hejtmanství, ale nedostal je, snad byl v očích Rudolfových katolických rádců málo nábožensky pevný. Také musel často vymáhat zpožděný plat. V tomto období na Pecce sepisoval svůj cestopis, který pak vyšel roku 1608 pod názvem Kryštofa Haranta etc. Cesta z království Českého do Benátek, odtud do země svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v Pusté Arabii. Typicky renesanční název, shrnující celou knihu. Pro svou knihu si pak od císaře vyžádal zákaz přetisků kýmkoliv jiným.

Jeho druhá žena Barbora, se kterou měl dceru Rozinu Alžbětu, zemřela roku 1607 při porodu i s druhým dítětem. V roce 1608 se Kryštof Harant těžce zranil, když cestou z Pražského hradu do svého malostranského domu jeho kůň propadl nohou do jakéhosi sklepení. Proto se musel delší dobu léčit a načas se vzdát i služby u dvora. V roce 1609 se potřetí oženil, s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic a na Vildštejně. Z tohoto manželství se mu narodil syn, pojmenovaný Jan Vilém, jehož kmotrem byl sám císař, a později dva další synové, Leopold Jiří a Václav Rudolf, a dcera Sybila. Anna Salomena byla výborná hospodyně, v roce 1612 dokonce odkoupila zbývající část Pecky od Adama Škopka z Bílých Otradovic.

Během vpádu Pasovských do Čech stál Kryštof Harant na straně císaře Rudolfa, což muselo být dost náročné, když své názory labilní císař měnil z hodiny na hodinu. Přesto Harant zůstal určitou dobu u dvora i za panování vítězného Matyáše. Byl dokonce povýšen na jeho dvorního radu, ovšem brzy byl ze všech funkcí propuštěn, bez odpovídající penze. Vrátil se na Pecku, kterou nechal přestavět a kde se v následujících letech věnoval převážně své hudební tvorbě. Již roku 1614 byl ale císařem Matyášem vyslán do Španělska, aby tam odevzdal Řád zlatého rouna z pozůstalosti Rudolfa II. Projel Francií, Španělskem do Madridu, kde při audienci splnil tento úkol, a poté se se společníky vydal do Santiaga de Compostella. Zpáteční cestu vykonali přes Madrid, Milán a jako obvykle Insbruck.

Bílá hora na dohled

Někdy kolem roku 1618 přestoupil Kryštof Harant k podobojí. Pravděpodobně to byl důsledek náboženského vývoje, kterým procházel už od své cesty do Palestiny. Asi i díky tomu a snad i kvůli pocitu křivdy ze zadržovaných výplat se přidal na stranu vzbouřených stavů. V roce 1619 byl spolu s Odolenem Pětipeským na pražském sněmu jmenován vojenským komisařem krajů slánského, litoměřického, žateckého a rakovnického. Často se tvrdí, že se stal jedním z direktorů, ale není tomu tak.

Když se Jindřich Matyáš Thurn rozhodl zaútočit na Vídeň, Harant se stal jedním z jeho velitelů. Dostal na starost stavovské dělostřelectvo. Thurnovo vojsko čítalo asi 10-15 000 mužů. S tím nemohl doufat, že bude moci město dlouhodobě obléhat, doufal ale v to, že hornorakouští stavové se přidají na jeho stranu a město mu samo vydají. Před Vídní stanul 6. června, své jednotky rozmístil do půlkruhu kolem města. Přestože Rakušané mu vyjádřili sympatie a dokonce se jezdili kochat nezvyklým výhledem na město obležené nepřítelem, k vojenské podpoře, nebo dokonce otevření bran města, nedošlo. Stavovské dělostřelectvo mělo jen deset děl, žádná obléhací. Přesto se Harantova střelba stala pověstnou, dokonce se prý strefoval do oken císařského hradu, ve kterém se Ferdinand klepal strachy. S tak malým počtem děl ale nemohl dokázat nic pořádného, proto také musel Thurn odtáhnout s nepořízenou, když se na obzoru objevily císařské posily.

Po smutném návratu se Harant za panský stav hradeckého kraje účastnil generálního sněmu v srpnu a červenci 1619, kde se projednával projekt ústavy stavovského státu. Hlasoval také pro sesazení Ferdinanda II. a pro volbu Fridricha Falckého českým králem. Tímto byl jmenován královským komorním a dvorním radou a poté presidentem České komory. Také byl ustanoven komisařem k prodeji duchovních statků v Hradeckém kraji. Viděl ale, jak neutěšeným způsobem se vyvíjí situace pro stavy, proto byl dokonce pro smír s Ferdinandem.

Po bitvě na Bílé hoře, které se neúčastnil, odjel na Pecku. Tam byl roku 1621 zajat oddílem Valdštejnova vojska a dopraven do Prahy. Po vyšetřování byl rozsudkem z 19. června 1621 odsouzen k trestu smrti stětím. Jedním z hlavních důvodů bylo samozřejmě ostřelování císařského paláce ve Vídni. Rozsudek byl vykonán spolu s ostatními, smutně proslulého dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Jeho tělo i s hlavou bylo odvezeno vdově Anně Salomeně na Pecku. Pecka byla zkonfiskována, Anna Salomena ji ale koupila zpět.

Reklama

Tady se ukázalo, co je zač, protože přestože ji Harant před smrtí prostřednictvím zpovědníka nabádal, aby pečovala o jeho poddané a aby nikdy nezavrhla podobojí, natož aby ji napadlo dát jejich syny vychovat jezuitům, udělala pravý opak, a dokonce se roku 1624 provdala za Heřmana Černína, Harantova společníka na cestě do Palestiny a poté politického odpůrce během stavovského povstání. Pecku pak prodala, asi pod nátlakem, Albrechtu z Valdštejna.

Co se týče Harantova hudebního díla, většina se nedochovala, protože při soupisu zabavovaného majetku byly papíry, válející se na pracovním stole a ukrývající skoro všechny Harantovy skladby, označeny jako „nějaká partes do kostela“ a jako věc bezcenná zničena. Vzhledem k tomu, že jeho zachované skladby, jedna mše a tři tzv. moteta, se nacházely ve sbornících společně s díly nejznámějších a největších skladatelů té doby, musel být už za svého života vážen a uznáván jako významný skladatel. K sepsání zážitků z cesty do Španěl, které asi Harant také plánoval, nikdy nedošlo.

Použitá literatura:
Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, I. díl, Doba, prostředí a situace, Universita J. E. Purkyně v Brně – filosofická fakulta, Brno 1971;
Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, II. díl, Život, Universita J. E. Purkyně v Brně – filosofická fakulta, Brno 1971;
Racek, Jan. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba, III. díl, Dílo literární a hudební, Universita J. E. Purkyně v Brně – filosofická fakulta, Brno 1973;
Kožík, František. Kryštof Harant, Východočeské nakladatelství, Havlíčkův Brod 1964;

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více