Organizace rakouského dělostřelectva za Koaličních válek

Autor: Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔︎︎ 👁︎ 18.217

Výběr z literatury:

1. Allmayer-Beck, Johann Christoph Freiherr von - Lessing, Erich, Das Heer unter dem Doppeladler - Habsburgs Armee 1718-1848. München 1981.

Reklama

2. Angeli, Moriz Edler von, Erzerzog Carl von Österreich als Feldherr und Heeresorganisator. Wien-Leipzig 1896.

3. Anger, Gilbert, Illustrirte Geschichte der k. k. Armee I.-III. Wien 1886-1887.

4. Beitzke, Heinrich Ludwig - Goldschmied, Paul, Geschichte der deutschen Freiheitskriege in den Jahren 1813 und 1814 I.-II. Bremen 1882-1883.

5. Bubla, Jindřich, Kapitoly z válečných dějin. Praha 1922.

6. C. a K. dělostřelectvo 1800-1867 (soukromý tisk).

7. Clausewitz, Carl von, Die Feldzuge von 1799 in Italien und der Schweiz. Berlin 1858.

8. Die Kriegsmacht Oesterreichs I. - Der Organismus der österreichischen Kriegsmacht. Wien 1875.

Reklama

9. Habsburg, Carl Erzherzog von, Ausgewählte Schriften. Wien-Leipzig 1893.

10. Hanesch, Josef, Napoleonovo tažení do Ruska 1812-1813 (Dokumenty o účasti rakouského pomocného sboru v korespondenci Karla ze Schwarzenbergu). Praha 1972.

11. Haythornthwaite, Philip - Fosten, Bryan, Austrian Army of the Napoleonic Wars (2) Cavalry. London 1986.

12. Heinrich, M., Alphabetisches zu J. Sporschil's Grosser Chronik gehöriges Sach- und Namenregister. Braunschweig 1842.

13. Holub, Antonín, Válečné dějiny od úsvitu dějin až do konce světové války. Hranice na Moravě 1937.

14. Horsetzky, Adolf von, Kriegsgeschichtliche Übersicht der wichtigsten Feldzüge seit 1792. Wien (1913).

15. Kählig, E. von - Jedina, R. Ritter von, Österreich-Ungarn - Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Berlin (1898).

16. Kircheisen, Friedrich M., Napoleons Feldzug in Italien und Österreich 1796-1797. München-Leipzig 1913.

17. Klučina, Petr - Romaňák, Andrej - Richter, Karel, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. Praha 1985.

Reklama

18. Koudelka, Alfred Freiherr von, Unsere Kriegsflotte 1556-1908. Laibach 1908.

19. Kriege unter der Regierung des Kaisers Franz (Kriege gegen die Französische Revolution 1792-1797 I.-II., Krieg 1809 I.-IV., Befreiungskrieg 1813 und 1814 I.-V.). Wien 1905-1913.

20. Kriegsbilder der österr.-ungar. Armee aus dem 19. Jahrhunderte. Wien-Leipzig, s.a.

21. Lengnivk, Artur - Klimburg, Robert Freiherr von, Unsere Wehrmacht zur See - Überblick des gesamten Marinewesens und der Grundsätze moderner Seekriegsführung. Wien 1904.

22. Marinewesen. Wien 1912.

23. Militär-Schematismus des Österreichischen Kaiserthums. Wien 1815.

24. Müller, Franz, Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit I.-II. Prag 1845.

25. Oesterreichischer Militär-Almanach für das Jahr 1791-1803 (Nro. II.-XIV.). Wien s.a.

26. Oesterreichischer Miliz-Almananch für das Jahr 1790. Nürnberg-Wien s.a.

27. Oesterreichs Hort I.-II. Wien 1910.

28. Oesterreich's Kriegsflotte. Leipzig 1862.

29. Otruba, Emil - Carmine, Alois, Přehled válečného dějepisu II. Praha 1922.

30. Petřík, Miroslav, Válečné dějiny I. Hranice na Moravě (1933).

31. Poten, B.: Geschichte des Militär-Erziehungs- und Bildungswesens in Österreich-Ungarn. Berlin 1893.

32. Rechberger von Rechkorn, Josef Ritter - Lehnert, Josef Ritter von - Khuepach, Artur von, Geschichte der k. k. Kriegs-Marine (I. Theil: Österreichs Seewesen in dem Zeitraume von 1500-1797. II. Theil: Die k.k. österreichische Kriegs-Marine in dem Zeitraum 1797 bis 1848 - I. Band: Die österreichisch-venetianische Kriegs-Marine während der Jahre 1797 bis 1802. II. Band: 1802 bis 1814). Wien 1882, 1891, 1942.

33. Rüstow, W., Die ersten Feldzüge Napoleon Bonaparte's in Italien und Deutschland 1796 und 1797. Zürich 1867.

34. -S-, Die Kriege von 1792 bis 1815 in Europa und Aegypten in gedrängster Darstellung mit besondere Rücksicht auf die Schlachten Napoleons und seiner Zeit. Karlsruhe-Freiburg 1840.

35. Seaton, Albert - Ottenfeld, Rudolf von, Die österreichisch-ungarische Armee in der Zeit der Napoleonischen Kriege. Bonn 1979.

36. Schematismus der kais. königl. Armée für das Jahr 1804-1808 (Militär-Almanach Nro. XV.-XIX.). Wien s.a.

37. Schematismus der Oesterreichisch-Kaiserlichen Armée für das Jahr 1810-1814 (Militär-Almanach Nro. XX.-XIV.). Wien s.a.

38. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für kaiserliche und königliche Kriegsmarine für 1913. Wien 1912.

39. Schirmer, Friedrich, Feldzug der Oesterreicher gegen König Joachim Murat im Jahre 1815. Prag 1898.

40. Sporschil, Johann, Die Grosse Chronik - Geschichte des Krieges des Verbündeten Europa's gegen Napoleon Bonaparte in den Jahren 1813, 1814 und 1815. Braunschweig 1844.

41. Teuber, Oscar - Ottenfeld, Rudolf von, Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.

42. Thürheim, A. Graf, Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k. k. Oesterreichischen Armee I.-II. Wien-Teschen 1880.

43. Überlieferungspflege im Bundesheer - Durch die Jahrhunderte österreichischen Soldatentums. Wien 1931.

44. Uhlíř, Dušan, Slunce nad Slavkovem. Praha 1984.

45. Uhlíř, Lubomír, Teresiánská vojenská akademie. In: Bellum 1866 čís. 3-4/1992.

46. Veltzé, Alois, Das Kriegsjahr 1809 in Einzeldarstellungen - Österreichs Thermopylen. Wien-Leipzig 1909.

47. Vojenské dějiny Československa II. Praha 1986.

48. Wrede, Alphons Freiherr von - Semek, Anton, Geschichte der k. u. k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.

 

 

 

 

Přílohy:

A. Mírové stavy polního dělostřelectva normované 5. 11. 1790

B. Mírový a válečný stav polního zbrojního úřadu normovaný 5. 11. 1790

C. Početní stavy distriktů garnizónního dělostřelectva normované 5. 11. 1790

D. Dislokace a skutečné stavy dělostřelectva koncem ledna 1792

E. Obsluha a vybavení jednotlivých druhů děl roku 1792

F. Velitelé dělostřeleckých jednotek 1792-1815

G. Přehled řádů udělených dělostřeleckým důstojníkům 1792-1815

H. Přehled medailí za statečnost udělených dělostřeleckému mužstvu 1792-1815

I. Majitelé pluků polního dělostřelectva 1792-1815

J. Přehled distriktů garnizónního dělostřelectva v letech 1792-1815

K. Mírový stav polního zbrojního úřadu 1801

L. Mírové stavy distriktů garnizónního dělostřelectva 1801

M. Schéma vytvoření 4. dělostřeleckého pluku v roce 1802

N. Artillerie-Handlanger-Corps - Přečíslování mírových setnin v roce 1813

 

Poznámky:

 

Mj. v Budějovicích a Krumlově.

Posledně uvedené označení se v oficiální terminologii vyskytuje až po napoleonských válkách.

Výraz Handlanger je vícevýznamový - nádeník, podavač, pomocník. V dalším bude používán posledně uvedený.

Za třicetileté války byly pro tyto služby verbovány zvláštní setniny (Handlanger-Compagnien), které byly po ukončení příslušného tažení rozpouštěny. Později přešly tyto povinnosti na jednotlivé pěší pluky, které poskytovaly potřebné počty mužstva a důstojníků. Je nutno podotknout, že se jednalo o obsluhy děl, které nebyly přiděleny těmto plukům jakožto plukovní kanóny. I k nim ovšem pluky vyčleňovaly jistý počet pomocného mužstva.

Minéři se dříve vyskytovali u pěchoty. V roce 1673 bylo naverbováno 200 minérů a granátníků (Minierer und Granatierer), kteří byli zařazeni do pěšího pluku Leslie. U dělostřelectva byli od roku 1675. Samostatné minérský oddíl (Minier-Abtheilung) v rámci dělostřelectva je uváděn s nejednotném datováním (roku 1714 nebo 1716).

V 1. polovině 18. století vedle polního dělostřeleckého sboru existovaly samostatné dělostřelecké oddíly v Lombardsku a rakouském Nizozemí.

Termín Feld-Artillerie-Corps byl nyní užíván pro vlastní polní dělostřelectvo, dělostřelecké fyzilíry a minéry.

Mimo sestavu brigád zůstávalo nizozemské dělostřelectvo, tvořené štábem, 6 (později 12) setninami, zbrojním úřadem a pontonýry (Feld-Schiffbrücken-Personal).

Včetně nizozemského dělostřelectva, které tehdy zaniklo.

Viz přílohu 1.

Pluk byl formován v zimě 1757-1758.

Pluk byl zřízen proto, že poskytování mužstva dělostřelectvu představovalo pro pěší pluky jistou zátěž, a ty se tímto způsobem zbavovaly nezpůsobilého mužstva.

Povinnost stavět dělostřelecké pomocníky přešla opět na pěší pluky.

Viz přílohu 1.

Viz přílohu 1.

Dělení na setniny bylo později zrušeno, protože vzhledem k rozdělení na více organizačních celků bylo pouze iluzorní.

Wiener, Budweiser, Prager, Brünner, Ungarisches, Peterwardeiner, Semliner, Galizisches, Siebenbürgisches, Banater, Slavonisches, Croatisches Detachement.

Viz přílohu 2. Ve stavu nebyl započítán nizozemský detašement s 87 muži.

Wien, Budweis, Prag, Brünn, Lemberg, Ofen, Carlsburg.

Např. pro Čechy byla stanoviště v Praze (s velitelstvím distriktu), v Hradci Králové a v Chebu, pro Moravu stanoviště v Olomouci (s velitelstvím) a Brně, přičemž Olomouc měla ještě filiálku v Jablunkově.

Vedle toho byly provedeny různé vnitřní změny jako třeba přesuny stanovišť mezi distrikty či zřizování nových stanovišť (např. 1787 Terezín a 1789 Josefov, obojí v pražském distriktu).

Garnizónní dělostřelectvo nebylo doplňováno rekrutováním, ale převody od polního dělostřelectva, které mu dodávalo mužstvo se sníženou tělesnou schopností. Šlo tu o systém doplňování pěších garnizónních pluků, užitý později např. i u vídeňské policie či dalších ekvivalentních složek. Proto také nebyly povoleny zpětné převody od garnizónního dělostřelectva k polnímu. Výjimku činil vídeňský distrikt (resp. hlavní stanoviště Vídeň), kam bylo zařazováno i mužstvo schopné služby v poli. Tento systém byl u dělostřelectva praktikován od roku 1772, předtím bylo mužstvo, neschopné služby v poli, ponecháváno formálně ve stavu polního dělostřelectva (s plnými finančními požitky). Po roce 1772 byli tito vojáci překládáni ke garnizónnímu dělostřelectvu, zbrojnicím, prachárnám, resp. do invalidoven či byli penzionováni.

Viz přílohu 3.

Přidělování děl plukům bylo ovšem různorodé. Za 1. a 2. koaliční války měl pěší prapor 2 řadová děla, v rezervě připadaly na pluk 3 děla. Za 3. koaliční války bylo normováno 6 děl pro řadový pěší pluk, zatímco u hraničářů připadaly na prapor 2 nebo 4 děla.

Brigádní baterie (Brigaden-Batterien) byly tvořeny 8 děly stejného kalibru. V roce 1813 byly provedeny změny, nejprve tvořilo baterii 6 děl a 2 houfnice, později 4 děla a 2 houfnice.

Sborové dělostřelectvo bylo za války podle okolností přidělováno jednotlivým divizím. Kromě toho ale mohlo být pro potřeby divizí sjednocováno brigádní dělostřelectvo.

V rezervních sestavách byly jednak poziční baterie (Positions-Batterrien) a jízdní baterie (Cavallerie-Batterien), tvořené 4 děly a 2 houfnicemi (různých typů pro jednotlivé druhy baterií).

Dříve označovaná jako druhá rezerva (zweite Reserve).

1817 Feuerwerks-Corps, 1850 Raketeur-Corps, 1854 Raketeur-Regiment, 1863 Raketeur- und Gebirgs-Artillerie-Regiment (zrušen 1864, ale rakety byly vyřazeny z výzbroje až v roce 1867).

Viz přílohy 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 13.

Číslování pluků bylo vyjadřováno většinou verbálně. Při numerickém vyjádření, užívaném ve schematismech pro zjednodušení u detailních údajů, se do roku 1795 užívaly římské číslice, od roku 1796 arabské číslice.

Viz přílohu 9.

Institut majitelů pluků napodoboval pěchotní či jezdecké vzor, byla zde ale jistá odchylka. Jako majitel všech dělostřeleckých pluků fungoval generální ředitel dělostřelectva, které ale mohl svoje práva přenechávat jednotlivým majitelům. Po roce 1804 se počítalo se zavedením druhých majitelů, což ale nebylo realizováno.

Obdobným způsobem byla podle majitele a vyšších důstojníků označována i část setnin. Protože ale byli u pluku systemizováni celkem 3 majoři, byly tyto setniny rozloženy následovně: Leib-Bataillon - Leib-Compagnie a II. Majors-Compagnie, Oberstens-Bataillon - Oberstens-Compagnie a III. Majors-Compagnie, Oberstlieutenants-Bataillon - Oberstlieutenants-Compagnie, I. Majors-Bataillon - I. Majors-Compagnie.

Viz přílohu 1.

Původně byl systemizován u 1. pluku.

Pluk byl založen 1. 2. 1802, ale byl postupně shromaždován ve Vídni, Praze a Olomouci. K jeho soustředění v Budějovicích (kde bylo sídlo štábu pluku) došlo až v září 1802 po dělostřeleckých cvičeních.

Viz přílohu 13.

V roce 1816 byl vytvořen 5. dělostřelecký pluk s využitím mužstva ostatních dělostřeleckých součástí. Každý ze stávajících dělostřeleckých pluků předal novému pluku 2 setniny. Pluk polního dělostřelectva měl tehdy 16 setnin (struktura byla zachována do roku 1818). Pět pluků existovalo do roku 1850, kdy byla provedena rozsáhlá reorganizace polního dělostřelectva.

Viz přílohy 4, 5, 6, 8 a 14.

Do roku 1794 byl velitelem praporu podplukovník, od téhož roku plukovník.

V roce 1802 byla zrušena doživotní vojenská služba.

Například již v roce 1790, kdy byl prapor obnoven, je udávána skutečná potřeba dělostřeleckých pomocníků číslem 10.598, což bylo více než desetinásobek početního stavu praporu.

Pro jednotlivé roky jsou uváděna následující čísla dělostřeleckých pomocníků - 1796: 7.532 mužů, 1797: 9.156 mužů, 1799: 7.926 mužů, 1805: 6.533 mužů.

Do kategorie německých pluků náležely ty, které byly doplňovány z provincií s konskripčním systémem, v té době se tedy jednalo o pluky rakouské, tyrolské, štýrské, české, moravské, slezské a haličské (nikoliv uherské, sedmihradské a přirozeně hraničářské, které ani nenáležely k řadové pěchotě).

Označení divizion pro 2 setniny bylo zavedeno v roce 1769.

Tyto proponované stavy ovšem převyšovaly uvedené válečné stavy zhruba o 400-500 mužů.

Například se ve válečném stavu setniny nevyskytoval setník, její dosavadní velitel. Setninám za války veleli nadporučíci či podporučíci, zatímco setníci byli pověřeni dozorem nad více setninami.

Auxiliar-Corps byl původně postaven v roce 1812 jako rakouská účast na Napoleonově tažení do Ruska.

Viz přílohu 14.

Sbor byl zrušen v roce 1816, mužstvo bylo částečně zařazeno k nově vytvořenému 5. pluku polního dělostřelectva, částečně rozděleno k různém pěším plukům.

Viz přílohy 4, 5, 6, 7 a 8.

Semkem uváděný celkový stav 932 mužů ([ ], IV. díl, s. 190) nelze z ničeho odvodit. Autor se přitom odvolává na tabulku s uvedeným stavem 845 mužů (údaje z této tabulky byly převzaty do přílohy 1).

Viz přílohu 4.

V tomto složení existoval sbor do roku 1848, kdy byla založena 6. setnina. V roce 1851 byl sbor zrušen, jeho mužstvo bylo přiděleno převážně k tehdy zakládaným praporům pevnostního dělostřelectva, částečně k ostatním dělostřeleckým součástem.

Viz přílohy 4, 6 a 11.

Semek uvádí při této příležitosti (a následně) 270 mužů, zřejmě v tom není započítán velitel, které byl formálně ve stavu 2. pluku polního dělostřelectva.

Formování jednotlivých stanovišť bylo následující: brněnské, lvovské a prešpurské z rýnské polní rezervy, palmanuovské z italské polní rezervy, budínské z větší části z detašementu u uherské insurekce (částečně z rýnské polní rezervy), marburské z detašementu italského obléhacího sboru, braunauské z mírového stanoviště v Budějovicích.

Viz přílohu 11.

Wien, Budweis, Prag, Brünn (Filiale Olmütz), Graz, Krakau, Carlstadt, Ofen, Lemberg, Palmanuova, Peterwardein (Filialen Esseg und Temesvár), Carlsburg.

Další změny u polního zbrojního úřadu byly provedeny až v dubnu 1817.

Viz přílohy 4, 6, 10 a 12.

Viz přílohu 12.

Distrikty garnizónního dělostřelectva byly zrušeny v roce 1851.

Struktura námořního dělostřelectva zůstala nezměněna do roku 1817, kdy došlo k jeho početnímu nárůstu.

Organizační struktura námořní koleje byla zachována do roku 1820.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více